pplk. PhDr. Eduard Stehlík – VHÚ Praha
(text vystoupení na semináři „Třetí – protikomunistický – odboj“
konaném v úterý 13. listopadu 2007 v Senátu Parlamentu České republiky)
Vážený pane místopředsedo, vážené senátorky a senátoři, dámy a pánové, milí přítomní,
dostalo se mi té cti, abych zde vystoupil s referátem, jež by měl alespoň v hrubých obrysech postihnout hlavní směry třetího odboje. Dovolte mi prosím, abych své vystoupení zahájil pravděpodobně poněkud kacířskou otázkou, s níž se však mezi studenty a mladými zájemci o historii, ale i lidmi mé generace občas setkávám: Existoval vůbec třetí odboj?
Vím, že by stačilo říci, ano, existoval a uvést řadu jmen konkrétních hrdinů, i těch či oněch akcí které uskutečnili, ale nedá mi to, abych na místo toho neprovedl malé srovnání. Jistě mi dáte za pravdu, že se pravděpodobně nenajde nikdo, kdo by zpochybňoval existenci druhého – protinacistického – odboje. Z čeho tento odboj sestával? Můžeme říci, že se (velice zjednodušeně) organizačně dělil na odboj zahraniční a odboj domácí, jež však spojoval jasný cíl – porážka nacismu a znovuobnovení československé státnosti. Z politiků a vojáků, kteří odešli za hranice se postupně vytvořila jak exilová reprezentace státu, která se nakonec přetvořila ve vládu republiky, tak armáda, jež bojovala po boku spojenců a shromažďovala o protivníkovi cenné zpravodajské informace. Nesmíme rovněž zapomenout na fakt, že nezanedbatelnou součástí činnosti odbojových představitelů v zahraničí byla i činnost propagační a informativní, kam můžeme zařadit i rozhlasové vysílání do zotročené vlasti. Podíváme-li se ve stejném období na odboj domácí, zjistíme, že v tehdejším tzv. protektorátu vznikly desítky menších i větších odbojových skupin, které shromažďovaly zbraně, munici a trhaviny pro případ celonárodního povstání, jež mělo vypuknout v případě světového válečného konfliktu. Příslušníci těchto skupin kromě toho prováděli zpravodajskou činnost, jejíž výsledky, tedy důležité informace, dopravovali pomocí radiostanic a kurýrů za hranice. Ilegální organizace se soustřeďovaly i na výrobu a šíření letáků a ilegálních tiskovin a v neposlední řadě i na shromažďování finančních prostředků, jež sloužily k podpoře rodin zatčených a popravených. Speciální odbojovou činností byly sabotáže, přepady a atentáty, jež začaly nabývat na síle zejména ve druhé polovině války.
Podíváme-li se nyní na odboj vedený proti zločinnému komunistickému režimu a srovnáme jeho směry a projevy s odbojem z let druhé světové války, někteří možná s překvapením zjistí, že se prakticky v ničem podstatném neliší. Po pravdě řečeno, není ani příliš divu, protože ho valnou většinou vedli stejní lidé (pokud nebyli zavražděni nacisty) a představitelé stejných organizací a stejných složek české společnosti – zejména sokolové, vojáci, skauti a vysokoškolští studenti.
Jak tedy vypadal třetí odboj? I on se organizačně dělil na odboj zahraniční a odboj domácí, které spojoval stejný cíl – svržení nenáviděného komunistického režimu a znovunastolení masarykovské demokracie. I osudy politiků a vojáků, kteří odešli za hranice po únoru 1948 se od těch válečných lišily jen velice málo. Začaly vznikat orgány exilové politické reprezentace – Rada svobodného Československa –, nechybělo zahraniční rozhlasové vysílání a nezaháleli ani vojáci. Podobně jako za druhé světové války se bezodkladně zapojili do zpravodajství, jež nám jen o několik let málo dříve získalo u Spojenců velké renomé. Jistě ne náhodou všichni vedoucí představitelé zpravodajských skupin, jež v zahraničí působili, prošli Francií a Velkou Británií v letech 1940-1945. A tak se bylo možné opětovně setkat s lidmi jako byli armádní generál Sergěj Ingr, divizní generál Čeněk Kudláček, brigádní generál František Moravec, či plukovník generálního štábu Karel Jindřich Procházka.
Možná, že v tuto chvíli někdo z Vás namítne, že zde na rozdíl od válečných let chybí zahraniční armáda. To je však zásadní omyl. Pokud bychom již pominuli skutečnost, že se po roce 1948 do britského královského letectva vrátilo několik desítek čs. letců, z nichž někteří dokonce operačně létali v korejské válce, či na středním Východě, i to, že ve francouzské Cizinecké legii působilo několik set Čechoslováků, kteří v jejich řadách bojovali proti nastupujícím komunistickým režimům jak v Africe, tak i v Asii (konkrétně lze zmínit kupříkladu majora Karla Horu), nelze zapomenout na skutečnost, že na území Spolkové republiky Německo působila v rámci tzv. Labor Service americké armády ryze československá jednotka (4091st Labor Service Company – Czechoslovakian), která na svých amerických uniformách používala čs. označení a symboliku a v neposlední řadě i čs. vlajku. Velitelem této skutečně čs. vojenské jednotky třetího zahraničního odboje se stal v roce 1951 z pověření generála Ingra major pěchoty Karel Černý, který v letech druhé světové války prošel Francií a Velkou Británií, aby nakonec působil na Čs. vojenské misi v Moskvě jako osobní pobočník generála Heliodora Píky, ano, stejného generála Píky, který byl komunisty popraven 21. června 1949 v Plzni na Borech. Měl jsem možnost hovořit s několika příslušníky tohoto útvaru, včetně majora Černého, (jenž mu velel nepřetržitě až do roku 1980, kdy odešel do výslužby) a všichni bez rozdílu mi potvrdili, že sami sebe chápali jako zárodek budoucí čs. zahraniční armády, nebo jakousi obdobu České Družiny z let války první světové. Jako takoví analogicky počítali s tím, že budou v případě vypuknutí světového válečného konfliktu přiděleni jako tlumočníci a poradci velitelstvím vyšších amerických jednotek, jež se zapojí do osvobozování republiky.
Nedá mi to, abych se zde nezastavil ještě u jedné, často pokládané otázky. Občas se mi totiž stává, že někdo z posluchačů zapochybuje o úmyslech těch, kdo po únoru 1948 opouštěli vlast a obviňuje je ze zbabělosti. Většinou neprávem. O čemž ho, jak doufám, alespoň částečně přesvědčí slova velitele nejvýkonnější čs. exilové zpravodajské organizace z let studené války (CIO – Czechoslovak Intelligence Office), plukovníka generálního štábu Karla Jindřicha Procházky, jenž mi při jednom z našich rozhovorů řekl: „Nezaměňujte prosím nikdy emigraci a exil, emigranty a exulanty. Emigrant odchází z vlasti, aby se usadil a žil jinde, zatímco exulant odchází jen proto, aby ze zahraničí působil proti režimu ve vlasti tak, aby tento padl a on se mohl opět vrátit domů. My, kteří jsme vlast opouštěli po únoru 1948 jsme byli takřka bez výjimky exulanti. Věděli jsme, že vlast opouštíme na dlouho, ale že na návrat budeme muset čekat dlouhá desetiletí, to si tehdy nedokázal představit vůbec nikdo.“
Vraťme se však ke třetímu odboji, a to odboji na frontě domácí, která, jak čas ukázal, si podobně jako v letech druhé světové války, svou krutostí nezadala se skutečným bojištěm. I zde můžeme při srovnávání s obdobím nacistické okupace narazit na celou řadu paralel. Podobně jako za protektorátu vznikly i po únoru 1948 desítky nejrůznějších větších, či menších odbojových skupin, které se zabývaly shromažďováním zbraní a munice pro případ protikomunistického povstání i sběrem zpravodajských informací, jež následně dopravovaly za hranice. Vznikající ilegální organizace se i ve změněné situaci soustřeďovaly na výrobu letáků, ilegálních tiskovin a jejich šíření, a stranou nezůstávalo ani shromažďování finančních prostředků pro rodiny vězněných a popravených. Existovaly však i skupiny, které připravovaly rozsáhlé ozbrojené akce, jež měly za cíl přímo svržení krvavého totalitního režimu. Zde mám na mysli zejména skupiny majora Miloslava Jebavého a JUDr. Jaroslava Borkovce a jejich neúspěšné pokusy o protikomunistický převrat za využití spolehlivých armádních jednotek, z března, respektive května roku 1949.
S přibývajícími měsíci, které uplynuly od února 1948, se začal komunistický režim v Československu stabilizovat a provádění takové činnosti jako byly sabotáže, přepady a atentáty, začalo být ne-li nemožné, tak velice riskantní. Přesto se i v této době našli lidé, kteří byli ochotni provádět odbojovou činnost právě tímto způsobem. Jejich hrdinný boj s obrovskou mašinérií bezpečnostních složek totalitní diktatury jak u nás, tak i v sousední NDR patří k nejslavnějším kapitolám třetího odboje. Ano, mám tím na mysli, jak většina z vás jistě poznala, činnost vojensky organizované skupiny bratří Ctirada a Josefa Mašínových a jejich spolupracovníků. O tom, jaký význam jejich činnosti přikládali sami komunisté, svědčí ta skutečnost, že neváhali poslat hned tři uvězněné příslušníky skupiny na popraviště a neštítili se umučit ani maminku obou bratrů, vážně nemocnou vdovu po národním hrdinovi z doby okupace, Zdenu Mašínovou…
Jestliže srovnáváme druhý a třetí odboj, tedy odboj, který nikdo nezpochybňuje s tím, který stále ještě komusi vadí, a proto jej bagatelizuje, narazíme na nečekané paralely, i když se podíváme na protivníka, jež proti odboji v tom, kterém období stál. Vždyť jaký rozdíl byl mezi výslechovými metodami gestapa a StB, či Heydrichova SD a Reicinova OBZ. Čím se od sebe odlišovaly „volavčí sítě“ gestapa od „ilegálních“ skupin vznikajících z popudu a pod bedlivým dohledem StB a jaký byl rozdíl mezi konfidentem gestapa a agentem StB, kromě toho, že ten druhý mluvil česky? Jaké zásadní rozdíly panovaly při soudním přelíčení před nacistickým Volksgerichtem z let okupace a Státním soudem z počátku let padesátých? A co tresty smrti, justiční vraždy, mučení, věznice, káznice a koncentrační tábory? Na příliš mnoho rozdílu nenarazíme, až na jeden jediný. V tomto případě totiž Čechy vraždili, mučili a zavírali Češi…
Hovoříme-li o těch, kdo se aktivně zapojili do boje proti rudé totalitě v Československu, nesmíme však zapomínat ani na ty, kdo jsou účastníky odporu proti komunismu a se stali se jeho obětí jen proto, že „existovali“, z jakéhosi zrůdného důvodu se znelíbili, a stali se obětí komunistické perzekuce – byli vězněni, nasazeni na otrocké práce v uranových dolech, či „jen“ šikanováni vystěhováním do určeného místa pobytu, zabavením majetku či znemožněním studia dětí. I oni si bezesporu zasluhují naši úctu a vzpomínku.
* * *
Vážené dámy, vážení pánové, milí přítomní, ve svém časově omezeném vystoupení jsem se nemohl dopodrobna zabývat činností všech těch, kdo se v okamžiku, kdy ucítili, že je vlast potřebuje, zapojili se ze všech svých sil do boje za svobodu a demokracii, za což mnozí z nich zaplatili dlouhými léty strávenými ve věznicích a koncentračních táborech komunistického režimu. Jiní pak přinesli na oltář vlasti to nejcennější, co člověk má – vlastní život. Právě kvůli těmto statečným mužům a ženám, považuji zpochybňování třetího odboje za zločin, za urážku jejich památky. Památky lidí, kteří i v nejtěžších zkouškách obstáli, a obstáli se ctí.
Děkuji Vám za pozornost.
Read more...