Ježíš řekl svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? Syn člověka přijde v slávě svého Otce… a tehdy odplatí každému podle jeho jednání." Matouš 16,24-27
Vážená rodino zesnulého,
vážená paní Mašínová,
vážení a milí hosté,
z Písma slyšíme nabídku: zachování, anebo ztráta duše; získání osobního prospěchu, anebo uchování osobní integrity, svobody. To je alternativa, která nás tak dlouho provázela a dosud provází.
Tady jde o prostou otázku, co postavíme ve svém životě na první místo, co předřadíme všemu ostatnímu? Ježíšova slova jsou jednoznačná. Zvou k věrnosti vůči Tomu, který je Alfou i Omegou, počátkem života i jeho naplněním. K věrnosti Tomu, kdo nepodléhá času, trendům, režimům, relativitě hodnot.
Žel, dějinné okolnosti nás odnaučily se takto ptát a takto se rozhodovat. Mnozí se tvářili, že k tomu ani nemají důvod. Neviděli alternativy, mezi kterými volit, neboť souřadnice pro naše jednání a uvažování nastavila mocnost ovládající naši zemi a v nich nám bylo dáno se pohybovat. Bylo to omezující, ale jaksi jednodušší. Na mnohé věci jsme se nemuseli, nemohli či nechtěli ptát. A tak se mnozí neptali. Z mysli se tak vytratilo riziko, že by snad mohli svou duši ztratit.
Tím onemocněla celá společnost. Jakmile se vzdala mravního, svobodného rozhodování, všechna rizika, vnější i vnitřní, hmotná i duchovní se jala zesměšňovat, banalizovat, či je cynicky prohlašovat za hloupost. A jestli někdo možné nebezpečí prohlédl, pojmenoval a postavil se mu, byl dříve nebo později zneškodněn – příznačně se souhlasem i pomocí širokého okolí. Neboť rušil klid na práci. Neboť nepředloženě ukázal, že se i v této situaci lze zachovat jinak, nepředepsaně, mimo dané souřadnice. Připomněl slova Ježíše Krista, našeho Pána: "Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej."
Leč o takové hrdiny tu nebyl zájem. Provokovali svou odvahou, jinakostí, vírou, vědomím, že žádný tajemník, estébák natož milicionář není tím, kdo disponuje tou opravdu nejvyšší mocí.
Ježíšova slova vyjadřují pravdu, že zachování života něco stojí. Zachování duše, osobní integrity, svobody od vnějších i vnitřních hrozeb není zadarmo. Kolik lidí na sobě pocítilo kříž v podobě chladných cel, obušků, vyhazovů ze zaměstnání, otrocké práce v dolech, politické šikany ve školách, krádeže majetku – jen proto, že nerozprodali svou duši. Kolika lidem byl násilím ukončen život. Tento kříž, který lidé na sebe vzali, ať dobrovolně či vnuceně, stojí jako předpoklad naší svobody. Od Milana Paumera bylo možné při besedách slyšet, že svoboda není zadarmo. Je vykoupena úsilím, nesvobodou, krví těch, kdo po svobodě toužili a druhým ji přáli.
Bylo tu mnoho obětí. Příliš mnoho. Ale byli tu také ti, kteří nečekali, až je režim skřípne a semele. Byli tu také ti, jakkoliv jich bylo poskrovnu, kteří se zločinnému režimu postavili se zbraní v ruce. Zareagovali nikoliv strachem, ústupky, shrbením, vyčkáváním, nýbrž zhmotnili ideu svých otců z doby jiné nesvobody, tu ideu, že chceme-li svobodu, musíme za ni bojovat.
Bojovali, třebaže jich bylo málo. Bojovali, třebaže výsledek jejich činnosti nebyl nijak zásadní. Pomsta režimu byla několikanásobně větší než škody, které režimu způsobili. Vyplatilo se to? Tak by se zeptal člověk zcyničtělý, uvyklý na počty má dáti – dal.
Můžeme se ptát jinak. Měli se přizpůsobit? Být loajální a přitom si myslet svoje? Akademicky diskutovat v uzavřených kroužcích? Čekat, až to jednou někdo vyřeší za nás? Skupina kolem bratří Mašínů se rozhodla nestát se pasivními diváky a oběťmi komunistického teroru. Poznali, že někdy nestačí pouhé slovo nebo dobrý úmysl, že vyhrocená situace ospravedlňuje vyhrocené nasazení.
Jistě se shodneme, že zabití je zlo. Je však zarážející, že je u nás stále nazýván vrahem ten, kdo se postavil proti režimu terorizujícímu vlastní občany. Platí, že v některých případech je použití zbraně vyváženo nutností zasáhnout proti zlu většímu. Takových lidí, kteří se toho odvážili, bylo u nás málo – možná proto jsme se tak dlouho utápěli v krvavých, zatuchlých a vyduchlých vodách komunistické totality. Tito lidé dosvědčují, že jsou principy a hodnoty, za které stojí za to trpět a bojovat. Milan Paumer, evangelík z Poděbrad, spolu se Ctiradem a Josefem Mašínovými, se Zbyňkem Janatou, Václavem Švédou, Ctiborem Novákem a dalšími to nejen prohlašovali, ale do boje i šli. A to, že tehdejší režim je dnes prohlášen za zavrženíhodný, se stalo i díky jim. Tato skutečnost zpětně oceňuje jejich odboj. Ale prozrazuje ještě něco víc. To, že nakonec byli přinuceni vzít do ruky zbraň, odráží především podstatu těch, kterým se vzepřeli. I za to poznání jim patří náš dík.
"Syn člověka přijde v slávě svého Otce … a tehdy odplatí každému podle jeho jednání." Konečné hodnocení a završení dějin je v Boží kompetenci. My ovšem smíme a máme být všímaví a vděční za jednání konkrétních lidí, nesené vírou, odvahou, solidaritou, zkrátka touhou po nerozprodání své duše.
Milane Paumere – díky! Amen.
Poděbrady 4.8.2010
Read more...