V úterý 23. června zemřel novinář Martin Schulz, bylo mu 66 let. V německé emigraci působil v Rádiu Svobodná Evropa, po návratu do vlasti pak jako zástupce ředitele jeho českého vysílání. V České televizi se svým otcem, publicistou Milanem Schulzem, moderoval pořady Sněží a Na hraně. V posledních letech žil ve Šluknovském výběžku, v Doubici provozoval hospodu a kulturní centrum Fabrika. V roce 1995 se vrátil do České republiky a pracoval jako zástupce ředitele českého vysílání Svobodné Evropy. Pro Českou televizi se svým otcem, publicistou Milanem Schulzem, připravoval v 90. letech pořady Na hraně a Sněží.
Cituji z posledního rozhovoru:
Mluvili jsme třeba o tom, jak se z novináře stane hospodský.
Byl jsem pět let jako nezaměstnaný a nezaměstnatelný starý elitní novinář na pracáku, takže mě nikdo nechtěl vzít, a ještě navíc nejsem zvyklý poslouchat nějaké příkazy za těch asi 40 let nebo jak dlouho. Takže jsem prostě nenašel práci a do továrny se mi jít nechtělo.
K nynější situaci ve státě byl mimořádně kritický: „Je to děsivé a začíná to zavánět. Když se znelíbíš okresnímu tajemníkovi, tak letíš. To je něco, co mě děsí, to už jsem zažil a ta doba nebyla hezká. Na veselé historky z vojny s prominutím sere pes. Mně je z toho špatně, blíží se to k systému, ze kterého jsem kdysi odešel.“
Moje laické politologické vysvětlení je toto: žije zde nějakých 55 tisíc lidí, řekněme že 45 tisíc jsou voliči. To je pro každého krajského politika nic. On si nabere svých 100 tisíc hlasů, které potřebuje aby šel do sněmovny nebo do senátu, kolem Ústí a je mu úplně jedno, co se děje někde na Šluknovsku. Vždycky před volbami sem přijedou, řeknou, že něco udělají, položí takový ten rychlý asfalt, který je za rok nebo za jednu zimu pryč, a tím předstírají zájem o život a infrastrukturu na Šluknovsku.
Další ránu region dostal, když kdosi vymyslel označení strukturálně poškozený region, aby se sem natahalo co nejvíc evropských dotací. V zákonu nechtěného účinku to způsobilo, že všichni investoři okamžitě ztratili o region zájem, protože když je něco strukturálně postiženého, tak tam přece nebudu investovat. Když tam nedojedou náklaďáky, když tam nepůjdou lidi, když neseženu odborníky, protože na to prostě nejsou v kraji podmínky. Druhá věc potom je, že ty prachy skončily v rozkradených ROPech a zaseklo se to celé.
Politici by museli být odpovědní a taky trošku altruisti. Musí si umět představit, co znamená žít v takto velmi odlehlém kraji, když použiju slušný výraz, na konci světa. Nic jiného to nenapraví. Typickým příkladem nezájmu je krach Lužické nemocnice v Rumburku. To se nestalo letos nebo loni. To je dlouhá léta trvající proces, víc než deset let určitě, který má za následek, že odsud lidé musejí jezdit do vzdálených nemocnic, do Děčína, v závažnějších případech do Ústí nebo do Liberce. A pak tady slyšíte: „No to je strašný, Lužická nemocnice krachuje. Za komunistů bylo líp.“ Ale nikdo už nedodá, že hejtman Bubeníček i náměstek pro zdravotnictví RSDr. Rybák jsou komunisti. Za komunistů prostě líp nebylo a ani teď není.
Tlak na veřejnoprávní média tady byl vždycky, snad s výjimkou nějakých prvních tří let po revoluci. Došlo k zásadnímu nepochopení, že veřejnoprávní média nejsou vládní média nebo média politiků. Lidé, kteří šli do politiky, až na několik světlých výjimek, chtěli, aby televize a rozhlas byly oficiální troubou. Někdy v polovině 90. let začalo přituhovat. Já jsem se sem z Německa vrátil za Svobodnou Evropou, která tady působila. A neberte to prosím jako chlubení, ale dělali jsme jiný druh žurnalistiky. Prostě jsme psali pravdu – což už je dnes skoro sprosté slovo.
Protože jsme nebyli na nikom závislí, respektive jsme byli závislí jenom na tom, jestli nám americký kongres každý rok schválí rozpočet, nikdo nám neříkal, co máme vysílat. Vysílali jsme podle vlastních etických norem a podle svědomí. Což myslím fungovalo docela dobře. Měli jsme být takovou školou pro rodící se českou žurnalistiku, což jsme určitě byli a strašně to vadilo určité části politiků. Dokud byl Havel prezidentem, vždycky se podařilo s Američany provoz vyjednat, pak se ale usoudilo, že už jsme vyspělá demokracie, pomoc nepotřebujeme, novináři už všechno umí a vysílání Svobodné Evropy bylo zrušeno. Když jsme s tátou dělali v České televizi pořad Sněží, vyčítali nám ti samí lidé, že nezveme politiky, které jsme samozřejmě nezvali schválně. Zpočátku jsme to zkusili, ale nešlo to, protože zkrátka mluvili jako politici, což znamená, že neřekli nic. Nakonec nás zrušili, prý proto, že jsme měli nízkou sledovanost. Čili tyto tlaky tady byly vždycky.
Zůstaly už jenom dva pořady, které za něco stojí, a to jsou Reportéři a 168 hodin.
Začíná se čím dál tím víc podobat vysílání za bolševika. Pustíte si hlavní zprávy a tam je, že zemědělci zase sklidili. To mě vůbec nezajímá. Mě zajímá, aby zvedli z Prahy zadek a zajeli se podívat, proč ubývají pracovní příležitosti. Ubylo dva a půl tisíce hospod, proč o tom neslyším v televizi? Chybí mi to ve zpravodajství. Ještě druhá věc. Dlouhá léta jsem žil v Německu, tam jsou zprávy jedna rovina, ale každý den k nim nějaký renomovaný novinář měl komentář k nějakému důležitému problému toho dne, aby dovysvětlil story behind the story. Proč se toto děje, co k tomu vedlo, jaké je východisko. Každý den, aby každý Fritz a Hildegarda věděli, proč se věci takhle dějí. A tohle, když se dělá desítky let, tak je mezi lidmi úplně jiné povědomí o tom, jak funguje politika, koho mám asi tak volit, protože si dovedu vybrat mezi tím, kdo očividně lže a dělá to jenom pro sebe. A to pak dělá společnost celkově víc stabilizovanou.
Je to děsivé a začíná to zavánět. Když se znelíbíš okresnímu tajemníkovi, tak letíš. To je něco, co mě děsí, to už jsem zažil a ta doba nebyla hezká. Na veselé historky z vojny s prominutím sere pes. Mně je z toho špatně, blíží se to k systému, ze kterého jsem kdysi odešel.
Čím dál tím víc. Ta takzvaně velká média jdou po velkých věcech, a ty velký věci mají pramalý dopad na regiony nebo na život lidí v 6 300 městech a obcích. Nás se nedotýkají planetární věci, nás se dotýká Ferda Pištora, který předtím kradl támhle v textilce a teď krade ve strojárně. Figury, které v regionech byly a jsou, tihle okresní Voldemortové, kteří to tady mají pod kontrolou, ti jsou mimo zorné pole velkých médií. Proto by měla fungovat regionální média, aby je hlídala, aby je kontrolovala, koukala jim pod prsty. A hlavně to zveřejňovala, aby lidé zase v příštích komunálních a krajských volbách nešli a nezvolili ty samé šíbry, kteří si za dvacet třicet let zvykli, že si jich nikdo nevšímá. Tady se nekradou stamiliony, jim stačí deset dvacet milionů ročně, a toho si nikdo nevšimne. Když to ovšem dělají dvacet let, jsou to docela slušný prachy.
Ale já hlavně nezaznamenávám, že by se s těmi lokálními tématy regionální novináři prosazovali. A je to i o nějakém prostupu zpráv z regionů dál a dál. Kdyby tady byli mladí, vzdělaní, průbojní, ambiciozní novináři, nemusí jim být dvacet, může jim být třicet, pětatřicet, kteří mají zájem o tu část země, ve které žijí, chtějí žít a chtějí tam vychovávat děti, aby neskončila jako léno nějakého feudálního pána, který si to takhle obšancoval, tak by se měli takové šance chopit. Ale to je báchorka.
Kdo by to měl platit?
Altruističtí miliardáři, bezpochyby. Vždyť jich tady máme, někde jsem viděl, že něco přes sto. Víc než sto miliardářů? To si myslím, že dají víc peněz za dovolenou, než by dali za provoz regionálního rádia.
Celý rozhovor: https://hlidacipes.org/posledni-rozhovor-s-martinem-schulzem-pravda-je-dnes-sproste-slovo-rikal-ve-sve-fabrice-v-doubici/
* * *
Politické trestné činy z dob komunismu nejsou podle práva promlčené ani dnes
Manipulace v kauze Opencard. Kárné řízení může soudce Sotoláře uchránit před rizikem vězení
Národní divadlo - THEMOS - ztratil se rejstříkový spis - a dnes další lumpárna!
Read more...