Rod Wonkových si zakládá na tom, že jsou stateční, mravní a poctiví, a toto má pro tu jejich rodinnou kroniku význam. Je to zajímavé srovnat, že u Františka Wonky to šlo, ale u Františka Faktora ne.
***
Zastupuje odpírače vojny za minulého režimu, oběti politických procesů či potomky těch, kdo zahynuli při pokusu o emigraci...
HN: Igor Stříž byl jmenován nejvyšším státním zástupcem minulý týden. K výtkám směřujícím na jeho práci coby vojenského prokurátora říká, že zákon byl prostě takový a nebyla prakticky jiná možnost než nastoupit základní vojenskou službu. Jak to vnímáte vy?
Není pravda, že nebyla jiná možnost než nastoupit. Například horníci, kteří pracovali v uhelných dolech, měli být povoláni k výkonu vojenské služby jen tehdy, když o to sami požádali. Pokud takový případ nastal, mělo být zkoumáno, jestli takový člověk je horníkem, a pokud o povolání k vojenské službě nepožádal, tak se nemohl dopustit trestného činu.
HN: Ale všichni nebyli horníci.
Já jen říkám, že případy, v nichž se tvrdí, že byli důvodně potrestáni a jiná možnost nebyla, prostě nejsou pravda. Třeba Petr Šoch byl od ledna 1989 zaměstnán jako horník v podzemí, a přesto mu prokurátor, kterým byl právě Igor Stříž, navrhl trest 22 až 24 měsíců a nakonec dostal 20 měsíců nepodmíněně. Přitom chtěl jen konat v souladu se svým svědomím a přesvědčením svědka Jehovova.
HN: Tedy šel do dolů právě proto, aby se vyhnul vojně.
Aby dal do souladu povinnosti, které měl vůči státu i vůči svému svědomí a Bohu. Přesto ho za to potrestali. Až později byl ten rozsudek zrušen a v obnoveném řízení byl plně zproštěn obžaloby a rehabilitován.
HN: Ale pokud nešlo o horníka či člověk neměl modrou knížku, tedy průkaz o neschopnosti k vojenské službě, musel na vojnu jít. Až na vzácné výjimky dané zákonem, jako byla náhradní služba v délce pěti měsíců.
Jestliže někdo odpírá vojenskou službu z důvodů svědomí či náboženského přesvědčení, tak je jedno, jestli je to pět měsíců, 24 měsíců nebo jakákoliv jiná délka. Protože princip je, že když mám milovat bližního svého jako sebe sama, jak to učí Kristus, tak ho nebudu zabíjet a nebudu se to ani učit. Ústavní soud v roce 1998 ve věci pana Ladislava Koreně řekl, že právo na odepření vojenské služby se dovozuje už ze Všeobecné deklarace lidských práv, která byla pro Československo závazná už od roku 1948. Ke stejnému závěru došel Ústavní soud v roce 2003. Ten poukázal ještě na to, že podle ústavy z roku 1948 byla sice omezena svoboda náboženství, ale svoboda svědomí omezena nebyla. A tato svoboda je proto vyšší než svoboda náboženská.
HN: To by mohl říct každý, aby se vyhnul vojně. Jak odlišit, že to bylo opravdu svědomí, a nikoliv jen výmluva?
Samozřejmě byly případy, kdy lidé byli odsouzeni za odmítnutí vojenské služby. Ale když rozsudky pročítáte, zjistíte, že se ten člověk například opil v hostinci a nedorazil k útvaru nebo že mu bylo líto těhotné přítelkyně, kterou nechtěl opustit. Nebo se bál, že ho budou ostatní vojáci šikanovat. Samozřejmě že toto jsou kvalitativně jiné důvody. Těmito případy se ale nezabývám.
HN: Jak jste se dostal k tomu, že zastupujete lidi poškozené minulým režimem?
Sám jsem byl v říjnu 1975 obviněn, že jsem se dopustil maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi. Spáchat jsem ho měl tím, že jsem vyučoval dva důchodce a jejich vnučku z Bible a neměl jsem k tomu státní souhlas. V únoru 1976 jsem byl odsouzen na půl roku vězení. Také jsem byl vyloučen ze studií práv.
HN: Kdy jste dostudoval?
Maminka mi koncem listopadu 1989 říkala: Slyšela jsem v rádiu, že ti, co je vyhodili ze školy, si ji mohou dodělat. Já říkal: Maminko, přece v 35 letech nebudu chodit do školy. Nakonec jsem tam šel, paní v kartotéce po 15 letech našla moji kartu a bez zaváhání řekla, že si mám školu dodělat.
HN: Často bojujete za lidi, o kterých se dozvíte jen z novin či doslechu. Proč?
Když vidím nějakou nespravedlnost, která je napravitelná, tak na to ty lidi upozorním. Kdysi jsem měl kancelář v Bryksově ulici, a proto jsem se zajímal, kdo ten Josef Bryks byl. Zjistil jsem, že to byl letec v Anglii, který zemřel v lágru v Jáchymově a nebyl řádně rehabilitován. Získal jsem kontakt na pozůstalou manželku žijící ve Washingtonu a podařilo se nám dosáhnout toho, že byl Bryks úplně rehabilitován a ona dostala odškodnění i vdovský důchod.
HN: Byl jste také první, kdo se domohl odškodnění pro člověka, který zahynul při překonávání hranic, Němce Hartmuta Tautze.
V roce 2016 jsem byl na konferenci pořádané Platformou evropské paměti a svědomí, kde o Tautzově případu referovala její ředitelka Neela Winkelmannová. Zeptal jsem se jí, jestli byl rehabilitován, a nabídl jsem, že bych se do toho mohl pustit. Zkontaktovala nás s jeho dosud žijící maminkou a sestrou a v březnu 2017 byl rehabilitován.
HN: Když jste uspěl s Tautzem, jak jste se dostal k dalším případům?
Začali mě oslovovat prostřednictví oné platformy, která ten Tautzův případ publikovala v německém tisku.
HN: Proč jste se na to dal?
Protože rehabilitace znamená morální satisfakci. Ten chlapec, Hartmut Tautz, byl roztrhán psy na hranicích, něco hrozného. Navíc nemusel zemřít. Kdyby mu včas poskytli lékařskou pomoc, tak by přežil. On ale zbytečně zahynul a po celou tu dobu se na něj pohlíželo jako na zločince, který porušil zákon a chtěl nezákonně překročit státní hranici. To vše navzdory tomu, že se Československo zavázalo Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 120 z roku 1976, že každý člověk může svobodně opustit kteroukoliv zemi.
HN: Myslel jsem, proč jste se rozhodl specializovat na problematiku rehabilitací obecně.
Určitě k tomu přispělo i to, že jsem byl sám vězněn a pak byl rehabilitován. Tak jsem do toho plynule vplul. První můj případ byl, že jsem se snažil o svou vlastní rehabilitaci, už od konce osmdesátých let. Pak přicházeli přátelé, kteří o rehabilitaci usilovali také.
HN: Děláte i jinou oblast než rehabilitace?
Víceméně jen toto. Občas lidé přijdou, že chtějí sepsat závěť či něco podobného, to se snažím vyhovět. Obecnou kriminalitou se třeba nezabývám vůbec.
HN: Usiloval jste také o to, aby byli potrestáni předrevoluční premiér Lubomír Štrougal a ministr obrany Vratislav Vajnar, že tolerovali střelbu při ochraně hranic. Proč?
Trestní stíhání zahájil Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v roce 2019 a jako jeden z důvodů bylo to, že nesli spoluodpovědnost za smrt Hartmuta Tautze a Gerharda Schmidta (oba byli zabití na hranicích – pozn. red.). V této souvislosti byla moje povinnost advokáta, abych pozůstalé přihlásil do trestního řízení jako osoby poškozené. To jsem splnil.
HN: Stíhání nakonec žalobci zastavili. Znalci uvedli, že zmínění politici kvůli duševní poruše už nevnímají trestní řízení.
Mám za to, že s tím rozhodnutím nemohou být poškození spokojeni. Znalecké posudky nebyly vyhotoveny nepodjatým znalcem. První z nich byl horlivým členem KSČ, měl přitom dávat posudek vůči těm, kteří v té stranické hierarchii byli jeho nadřízení. Navíc sloužil u protivzdušné obrany státu. V usnesení o odložení se píše, že to není žádný důvod podjatosti, že by mohl ten znalec být podjatý, jen kdyby sloužil u pohraniční stráže, protože právě ta po nich střílela. Jenže pohraniční stráž plní ty samé úkoly jako protivzdušná obrana státu. Obě ty složky měly stejný úkol, rozdíl je jen v tom, že jedna ve vzduchu a druhá na zemi. Proto jsem se nyní obrátil na Ústavní soud.
HN: Jaký má ale smysl soudit starce, kterým je 96 či 91 let? K čemu to vašim klientům bude? Většinou jsou již rehabilitováni…
Jestliže vám někdo něco udělá, můžete se do trestního řízení přihlásit jako poškozený. Zákon o soudní rehabilitaci sice přináší drobné odškodnění, ale v trestním řízení můžete uplatnit nárok přímo vůči pachateli. To je velmi významné z toho důvodu, že je mnohem obtížnější proti pachateli postupovat v občanskoprávním řízení, než když máte přímé vykonatelné rozhodnutí, že pachatel vám má tolik a tolik uhradit.
HN: Ale asi se shodneme, že tím, jak se ty soudy vlečou a kolik je jim let, je mizivá pravděpodobnost, že než umřou, tak se stihne pravomocný rozsudek, byť by vám dal Ústavní soud za pravdu.
Jak o tom bude rozhodnuto a kdy, je mimo můj dosah. Moje povinnost je konat ve prospěch svých klientů. Kdybych to nečinil, tak jednak poruším závazek, který vůči nim mám, a mohl bych čelit i kárnému řízení u České advokátní komory, že nepostupuji řádně ve prospěch klientů.
HN: Proč to trvá tak dlouho? Režim padl v roce 1989, stíhání Štrougala a Vajnara začalo až předloni.
Trestní stíhání vede ÚDV, tato otázka by měla směřovat na ně. Já se k tomu dostal až v roce 2016, když jsem si vyslechl přednášku doktorky Winkelmannové. Od března 2017 začala rehabilitace těch uprchlíků, většinou jsou to případy, kdy z východního Německa chtěli utéct do západního či Rakouska, protože si mysleli, že přes Československo to je nejlepší. Což byla mýlka.
HN: Usilujete i o otevření procesu v Polné, kdy byl odsouzen žid Leopold Hilsner za vraždu Anežky Hrůzové v březnu 1899. Proč? (Čin byl označován jako rituální vražda a vyvolal vlnu antisemitismu, pojmenovanou hilsneriáda. Důkazy o Hilsnerově vině nebyly ale podle historiků zdaleka dostačující. Za Hilsnera se tehdy postavil i budoucí prezident Tomáš Garrique Masaryk; pozn. red.)
V srpnu 2019 nás pan Dobroslav Čáslavský, jeden z mých klientů a bývalý pétépák, pozval na návštěvu do Polné do muzea, kde je velmi podrobně ten případ zdokumentován. Zaujalo mě, že dřívější ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová konstatovala, že byl porušen zákon v neprospěch Hilsnera, ale že to není řešitelné v rámci české justice.
HN: Proč?
Prvoinstanční rozsudek vynesl soud v Písku a odvolací byl ve Vídni. Stížností pro porušení zákona ale nejde napadnout rozsudek cizího státu. Jenže v lednu 2019 jsme měli u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona ve věci Jána Poláka, který v roce 1952 jako svědek Jehovův odepřel vojenskou službu. Prvoinstančně byl odsouzen v Brně, odvolací soud byl v Trenčíně. A Nejvyšší soud zrušil po stížnosti bývalého ministra spravedlnosti Jana Kněžínka ten rozsudek z Brna. Obrátil jsem se na současnou ministryni spravedlnosti Marii Benešovou (za ANO), že kauza Jána Poláka ukazuje, že to řešitelné je a že v Hilsnerově kauze je možné napadnout rozhodnutí soudu v Písku. Paní ministryně mi napsala, že je sice nepochybné, že zákon porušen byl, ale že je to starý případ a že na tom už nikdo nemá zájem.
HN: A nemá pravdu? Vždyť je to 120 let, navíc co by se dalo po té době nového zjistit?
Na tento argument paní ministryně se mi ozvali čtyři lidé, kteří tvrdí, že na tom zájem mají.
HN: Leopold Hilsner, pokud vím, nezanechal příbuzné… A k otevření případu je nutné, aby daný člověk na tom měl osobní zájem.
První z těch čtyř je Charles Heller z Toronta. Pro něj je to jeho rodinná záležitost, protože jeho dědeček byl opatrovníkem Leopolda Hilsnera, který v mladém věku přišel o otce. Druhý byl lékař Petr Vašíček, který se v devadesátých letech už jednou snažil o otevření případu kvůli tomu, že to byla antisemitská záležitost, a pokud to není dořešeno, tak to podporuje antisemitismus mezi lidmi. Třetí se ozval Jan Prchal, u jehož pratety Blandiny Prchalové se učila zavražděná Anežka Hrůzová. Pan Prchal je funkcionářem Klubu za historickou Polnou a už třicet let shromažďuje podklady, které se toho týkají, a má zájem, aby se to objasnilo. Čtvrtý je historik a publicista Petr Zídek, který poukazuje na to, že Hilsnerův případ měl celospolečenskou důležitost. Tak jsem to paní ministryni napsal a ona odpověděla, že tyto osoby projevily zájem historický a společenský, nikoliv individuální, a z toho důvodu stížnost nepodá.
HN: Můžete ještě něco dělat?
Hledat, jestli se najde ještě někdo, kdo by mohl svůj individuální a konkrétní zájem projevit. Například je známo, že druhá zavražděná Marie Klímová (z účasti na její vraždě byl Hilsner dodatečně také obžalován a odsouzen; pozn.red.) měla sestru. Třeba se ozve nějaký její potomek.
HN: Stále zastupujete případy Pavla Wonky, který v roce 1988 zemřel ve vězení, a jeho bratra Jiřího. Pavel Wonka už ale byl rehabilitován v 90. letech, co se tedy ještě řeší?
Oba měli celou řadu případů, ve většině z nich byli rehabilitováni. Nyní máme na 29. července nařízeno jednání, které se týká toho, že dostali pokuty. Pavel Wonka 300 korun za to, že odmítl prokázat totožnost…
HN: Ale všichni vědí, že už byl rehabilitován. Není ten případ jedné pokuty, skoro 40 let staré, marginální proti tomu zbytku? Není to už jen zatěžování soudů, kterým se všichni vysilují?
Samozřejmě že to není žádná veliká věc. Ale státní orgány by neměly šikanovat v malých ani velkých věcech. Nikdo zatím nepojmenoval to, že příslušníci SNB jednali i v těchto kauzách Pavla a Jiřího Wonkových hanebně. Tady nejde o ty dvě nebo tři stovky, ale aby se věci řádně pojmenovaly. Abychom neříkali, že se vlastně nic nestalo. Má být sjednána spravedlnost a pak může přijít požehnání.
HN: Sice většinou dosáhnete rehabilitace klienta, ale nejsou ty sumy až směšně nízké? Třeba za smrt na hranicích sto tisíc korun pro pozůstalé. Jiří Wonka za smrt svého bratra ve vazbě dostal odškodné 2473 korun, což i ministerstvo spravedlnosti samo označilo za nepřiměřeně nízké.
Je to dáno zákonem o soudní rehabilitaci z roku 1990. A žádná vláda to dosud nezměnila, byť ji k tomu uvedený zákon přímo zmocňuje. Přestože jsem se v průběhu let obracel na různé její představitele, nikdy nevyhověli.
HN: Odůvodnili to nějak? Vždyť hodnota peněz se od roku 1990 snížila zhruba desetkrát a naopak ceny se zvyšují.
Nemohu než souhlasit. Naposledy mi paní ministryně Benešová napsala, že to je všechno hrozně složité a chtělo by to celkovou novelu zákona o soudní rehabilitaci. Na což v tomto období už není čas.
HN: Kolik už se vám podařilo rehabilitovat lidí? Předpokládám, že nejvíc bylo z řad odpíračů vojny.
U Nejvyššího soudu jsme měli asi 330 případů. Odpíračských kauz bylo celkem asi šest stovek. Asi 50 se jich stále řeší, zejména na Slovensku. Zadržených a případně zraněných či usmrcených na hranicích bylo zhruba 50. Taky jsem zastupoval asi 30 násilně vystěhovaných sedláků a asi 200 příslušníků pomocných technických praporů, kterým upírali jejich nároky.
HN: Myslíte například Josepha Petersona, kterému se na základě toho zvýšil důchod o 72 korun, tedy ani ne půl procenta?
Tady nejde o 72 korun, ale precedent, který Nejvyšší správní soud vytvořil. Joseph Peterson byl čtyři měsíce jako jezuitský bohoslovec internován v centralizovaném klášteře. A potom byl převelen k pomocným technickým praporům, PTP. Za službu v PTP mu přiznali nároky a započetli mu to k důchodu, protože to trvalo 40 měsíců. Ale za ty čtyři měsíce v klášteře mu nechtěli dát nic, protože podle zákona musí ta perzekuce trvat aspoň rok, aby měl na něco nárok. A Nejvyšší správní soud uznal, že se ta doba má sčítat. Vytvořil se precedent, ze kterého měly užitek desítky a možná stovky dalších lidí, kteří byli ve stejném postavení.
HN: Vy usilujete o rehabilitaci Františka Faktora, kterého v roce 1984 zastřelili na hranicích. Protože zemřel bez přímých potomků, tak mohl rehabilitační řízení vyvolat jen státní zástupce. Ten ale řekl, že stačí, že ti, kteří ho zastřelili, byli odsouzeni. Proč tedy rehabilitaci v takovém případě chtít?
Na případ pana Faktora mě upozornili novináři Luděk Navara a Antonín Pelíšek. Pan Pelíšek dělal rozhovor s bratrem zemřelého, ten o jeho rehabilitaci měl zájem, ale potom také zemřel. Obrátil jsem se na státní zastupitelství, protože státní zástupce může vždy podat návrh na rehabilitaci. Jinak ten okruh příbuzných, kteří jsou oprávněni návrh podat, je velice omezený. A když je okruh vyčerpán, může nastoupit státní zástupce. Ale ten to odmítl. Podle mého názoru by se ale měl státní zástupce těchto případů ujmout, když je na to upozorněn.
HN: A ujímají se toho?
Ano, můžu poukázat na případ z rodiny Wonkových. Vzdálený strýc Pavla a Jiřího, manětínský farář František Wonka, byl v roce 1949 padesát dní nezákonně vězněn. Bez soudů, naprosto svévolně. Jiří Wonka projevil zájem, aby i tento jeho prastrýc byl takto rehabilitován. Jenže on sám o rehabilitaci nemohl požádat, protože je příliš vzdálený příbuzný. Obrátili jsme se na krajského státního zástupce v Plzni, ten to plně uznal, návrh podal a soud vyhověl.
Samozřejmě že tam nikdo nebude žádat nějaké odškodnění, ale rod Wonkových si zakládá na tom, že jsou stateční, mravní a poctiví, a toto má pro tu jejich rodinnou kroniku význam. Je to zajímavé srovnat, že u Františka Wonky to šlo, ale u Františka Faktora ne.
***
Potomek Rothschildů: „Soudy legitimizují rasová opatření.“
J.Š. 24.7.2021
Read more...