Účast na pohřbu Milana Paumera ve středu 4. srpna v Poděbradech mě znovu přivedla ke vzpomínce na nezapomenutelný večer s ním v Husově sboru ve Vršovicích, který se konal v březnu 2008 jen pár dnů poté, co obdržel vyznamenání od premiéra České republiky. Následným zveřejněním mé promluvy na tomto večeru se na stránkách Českého zápasu rozvinula polemika, které jsem se tehdy odmítl účastnit. Své postoje jsem totiž vyjádřil a následnou diskuzi o nich, ve které bych snad přinášel nové argumenty na svoji obhajobu typu „co bylo řečeno a jak to bylo myšleno“, jsem považoval za nadbytečné. Na vlastní kůži jsem pocítil bolestnou polarizaci názorů, jež činnost skupiny kolem bratří Mašínů dodnes evokuje. Myslím si o sobě, že jsem poměrně mírumilovný a klidný člověk, přesto jsem si musel vyslechnout nadávky do vrahů, štváčů, byl jsem svědkem i pár demonstrativních výstupů z církve, při kterých dotyční matrikoví členové sdělovali, že nebudou v náboženské obci, které předsedá ten, který zve do kostela vrahy. Marná byla moje námitka, že Milan Paumer nikdy nikoho nezabil, a to ani tehdy, když se stal členem US Army, což bylo ostatně úmyslem všech členů této skupiny, která utíkala z komunisty ovládaného Československa. Nejčastější kritika, kterou jsem byl při té příležitosti častován spočívala v tom, že jsem si dovolil uvést činnost Mašínů a spol. do souvislosti s některými akcemi druhého odboje. Zajímavé je, že právě tento moment byl v posledních dnech z úst několika renomovaných historiků, ale také vysokých ústavních činitelů zmiňován. Současný premiér dokonce ve svém projevu na rozloučení s Milanem Paumerem srovnával situaci s protinacistickým odbojem v Československu v období od září 1938 do konce srpna 1939 – což byl čas, kdy také nebyla na našem území oficiálně vyhlášena žádná válka, přesto i tehdy zde probíhala odbojová činnost, jejíž legitimitu dnes nikdo nezpochybňuje, třebaže i za ní zůstává nejedna oběť v podobě nešťastně ukončeného života, mezi jinými i těch, kteří byli v nesprávný čas na nesprávném místě. (Takovými byli např. někteří členové četnického sboru.)
Jsem stále více přesvědčen o tom, že klíč k pochopení toho, o co šlo Mašínům, Paumerovi, Švédovi a Janatovi neleží na miskách vah, kde na jedné straně je mír a pokoj – cesta nenásilí, a na straně druhé boj a válka – cesta násilí, nýbrž v tom, jak se jeden každý z nás, kteří tvoříme českou společnost, vypořádáváme s obdobím komunistické totality: našich postojů během této doby i náš současný pohled na ní. Stále totiž v očí mnohých neleží rovnítko mezi totalitarismem nacistickým a totalitarismem komunistickým. Na druhou stranu jsem přijal po večeru s Milanem Paumerem v našem sboru i nejedno poděkování – často i od lidí mimo církev, že jsem právě toto setkání zprostředkoval. Proč na to dnes vzpomínám? Ze současných zpráv v médiích totiž ne vždy vyznělo to, čeho jsem byl na vlastní oči svědkem, totiž, že pohřeb Milana Paumera v Poděbradech byl pohřbem církevním. Byl otevírán i zavírán Božím slovem, které zaznělo z úst dvou evangelických kněží. Byl doprovázen modlitbou smíření zakončenou Otčenášem. Opakovaně bylo zdůrazněno, že Milan Paumer byl evangelíkem – členem Českobratrské církve evangelické a tudíž byl bez rozpaků titulován v církvi používaným oslovením bratr. V duchu jsem si říkal, jaký postoj by asi zaujala naše husitská církev, kdyby byl Milan Paumer jejím členem… Našli bychom vůbec odvahu promluvit o něm nahlas, když i po padesáti letech od inkriminovaných událostí vzbuzuje ve společnosti (natož pak v církvi!) tak protichůdné názory? Odpočívej v pokoji, bratře Milane, a světlo věčné ať ti svítí!
Read more...