Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

O knize jsem se dozvěděl náhodou. Musíte po ní pátrat i ve státních archivech, kde není všude k dispozici – např. V Národním archivu v Praze, kde by podle zákona měla být - viz www.caslin.cz. Níže přináším ukázku z 50-ti stran brožury a celý její obsah, včetně dobových fotografií ze dne tragédie. Vydalo ji město Kadaň ve dvoujazyčném vydání (počet výtisků není zjistitelný). Kupodivu její název není dvoujazyčný a  jak by se slušelo? Měly by ji vydat i odpovědné celostátní instituce velkým nákladem a šířit především na školách. Jedině tak se můžeme přibližovat k pravdě o naší minulosti s dosahem do dneška. Pravda je na zemi nutně relativní, daná naší nedokonalostí. Mění se okamžikem i  časem. Můžeme se k ní jen přibližovat, máme-li vůli. To je dané výchovou, vzděláním, moudrostí, hloupostí, prostředím, s kým se setkáváme, kolika řečmi hovoříme, kde žijeme a naší upřímností v jejím nekončícím hledání a nalézání. Budeme-li si myslet, že ji známe, budeme opakovat i stejné chyby – jak jednotlivec, tak i stát a nedobrou minulost si zopakujeme v jiné formě, ale na stejném principu. Ona absolutní pravda je vysoko nad námi. JŠ

***

Dne 2. ledna 1919 potkal Josef Kosch, kadaňský obchodník s dobytkem, pochodující vojáky, v jejichž čele hrála hudba. Stál klidně na rohu jednoho domu, když jeden okolo procházející voják na něho zavolal „nazdar", pročež mu odpověděl také zvoláním. Voják ho uslyšel, přiskočil k němu a za okamžik ho obklopovala již celá skupinka vojáků. Byl donucen s nimi jít na náměstí, kde s odkrytou hlavou musel zpívat české národní písně a přitom na něj měli vojáci mířit bajonety a revolvery. Jeden voják mu přitom řekl: ,,Teď teprve uvidíte, komu jste se to dostali do rukou a jak s vámi naložíme." Poté musel jít do kasáren na hrad. Zde mu měli opět nadávat a plivat na něj. Jeden z nich ho pak dokonce se slovy „tohle je za císaře Viléma a tohle za císaře Karla" začal pohlavkovat zprava a zleva. Postupně se s pohlavkováním měli přidat i ostatní. Konec nastal, až když přišel důstojník, který to zarazil. Jak pak na radnici při stížnosti Josef Kosch uvedl, bylo mu 59 let, ve válce přišel o oba syny, z nichž jeden byl kapitánem. Synové se měli stát jeho oporou ve stáří. Místo toho se dožil takového jednání.

Raději bych měl v čele státu českého krále Ottu Habsburského jako zapřisáhlého Hitlerova odpůrce než slabošského prezidenta. Jako nedomyšlený se ukázal rozpad Rakouska-Uherska v roce 1918.

***

„Bylo chybou rozbít Rakousko, teď nás Hitler obsadí jednoho po druhém,“ řekl tenkrát neprávem zatracovaný Benešův nástupce Emil Hácha. Ukázalo se, že měl pravdu. S Benešovým slabošským přístupem kontrastuje rozhodný postoj následníka rakouského císařského a českého královského trůnu Otty Habsburského. Ten si jako jeden z prvních uvědomil nebezpečí, které v sobě skrývá německý nacismus a od Hitlerova nástupu k moci v roce 1933 se stal jeho rozhodným odpůrcem. Syn českého krále Karla Habsburského dělal všechno proto, aby se Rakousko nepřipojilo k nacistickému Německu. Krátce před anšlusem Rakouska v březnu 1938 dokonce Otto Habsburský vyzval rakouského kancléře Kurta Schuschnigga, aby mu předal úřad a on by pak řídil obranu země proti nacistickým vetřelcům. Řečeno nynější terminologii byl to takový „chciválek,“ který chtěl, aby Rakousko bojovalo s Německem za každou cenu, a dalo najevo, že o nacismus nestojí. Bohužel, Schuschnigg tuto nabídku odmítl.

Brutálně začali být likvidováni i rakouští monarchisté

Postavili se proti nacismu. V letech 1938 až 1942 jich bylo pozatýkáno cca 4000 - 4500, z nichž asi tisícovka byla popravena nebo deportována do koncentračních táborů.

Otto Habsburský zachránil životy 15 000 antinacistů