O knize jsem se dozvěděl náhodou. Musíte po ní pátrat i ve státních archivech, kde není všude k dispozici – např. V Národním archivu v Praze, kde by podle zákona měla být - viz www.caslin.cz. Níže přináším ukázku z 50-ti stran brožury a celý její obsah, včetně dobových fotografií ze dne tragédie. Vydalo ji město Kadaň ve dvoujazyčném vydání (počet výtisků není zjistitelný). Kupodivu její název není dvoujazyčný a jak by se slušelo? Měly by ji vydat i odpovědné celostátní instituce velkým nákladem a šířit především na školách. Jedině tak se můžeme přibližovat k pravdě o naší minulosti s dosahem do dneška. Pravda je na zemi nutně relativní, daná naší nedokonalostí. Mění se okamžikem i časem. Můžeme se k ní jen přibližovat, máme-li vůli. To je dané výchovou, vzděláním, moudrostí, hloupostí, prostředím, s kým se setkáváme, kolika řečmi hovoříme, kde žijeme a naší upřímností v jejím nekončícím hledání a nalézání. Budeme-li si myslet, že ji známe, budeme opakovat i stejné chyby – jak jednotlivec, tak i stát a nedobrou minulost si zopakujeme v jiné formě, ale na stejném principu. Ona absolutní pravda je vysoko nad námi. JŠ
***
Dne 2. ledna 1919 potkal Josef Kosch, kadaňský obchodník s dobytkem, pochodující vojáky, v jejichž čele hrála hudba. Stál klidně na rohu jednoho domu, když jeden okolo procházející voják na něho zavolal „nazdar", pročež mu odpověděl také zvoláním. Voják ho uslyšel, přiskočil k němu a za okamžik ho obklopovala již celá skupinka vojáků. Byl donucen s nimi jít na náměstí, kde s odkrytou hlavou musel zpívat české národní písně a přitom na něj měli vojáci mířit bajonety a revolvery. Jeden voják mu přitom řekl: ,,Teď teprve uvidíte, komu jste se to dostali do rukou a jak s vámi naložíme." Poté musel jít do kasáren na hrad. Zde mu měli opět nadávat a plivat na něj. Jeden z nich ho pak dokonce se slovy „tohle je za císaře Viléma a tohle za císaře Karla" začal pohlavkovat zprava a zleva. Postupně se s pohlavkováním měli přidat i ostatní. Konec nastal, až když přišel důstojník, který to zarazil. Jak pak na radnici při stížnosti Josef Kosch uvedl, bylo mu 59 let, ve válce přišel o oba syny, z nichž jeden byl kapitánem. Synové se měli stát jeho oporou ve stáří. Místo toho se dožil takového jednání.
Tento příběh jsem zde neuvedl proto, abych ukázal, jak násilně si počínali českoslovenští vojáci při svém pobytu v pohraničí. Mým cílem je poukázat na skutečnost, jak bylo vojsko lidmi vnímáno. Při čtení podobných zpráv si je třeba uvědomit, že z hlediska pohledu na věc není pro člověka ani tak důležité, co se děje, jako to, co si myslí, že se děje. Následně se tak chová a jedná. Mám za to, že ne všichni vojáci se chovali stejně, ovšem to zde nehrálo žádnou roli. Na základě těchto rychle se šířících zpráv obyvatelé pohraničí věřili, že každý voják se chová stejně, to znamená protiněmecky. Nejspíše často tomu i věřit chtěli, neboť to zapadalo do jejich obrazu situace. Za tohoto stavu věcí se pak nelze divit, že drtivá většina českých Němců neměla pozitivní vztah k nově vzniklé Československé republice. Vnímali ji totiž prostřednictvím chování a jednání vojáků v pohraničí, a čím bylo chování vojáků pro ně nesnesitelnější, tím větší propast se v jejich vnímání rozevírala.
Čechoslováci vnímali československý stát a tím i obsazení pohraničí jako spravedlnost, které se jim po letech konečně dostalo. Německé obyvatelstvo vnímalo novou republiku a její reprezentanty (vojáky) jako velikou nespravedlnost, proti které mluví dlouhá staletí německé tradice v pohraničí.
***
Jiří Kopica: Boj v pohraničí – Demonstrace 4. března 1919 v Československu
***
Kadaň – Kaaden 9.3.2024: 105. výročí tragédie ze dne 4.3.1919
Read more...