Když jsem letos na Facebooku připomněl 6. června výročí vylodění spojenců v Normandii otázkou, zda se tím také nenapravovala neschopnost Evropanů se včas bránit Hitlerovi, v prvé řadě Československa, které kapitulovalo bez boje, ač vyzbrojeno, mobilizováno a s velkou veřejnou podporou, strhla se velká debata. O tom, zda má vůbec smysl takovou otázku klást a zda by mělo smysl se bránit proti přesile hitlerovského Německa, s perspektivou porážky, bez pomoci spojenců.
Nicméně stále zůstává rébus, proč se českoslovenští vojáci, generální štáb a občané chtěli bránit, a politici, zejména prezident Beneš, ne. Proč se třeba Finsko bránilo přesile při napadení Sovětským svazem, zatímco Norsko podobně jako my kapitulovalo a pak i kolaborovalo. Nejtěžší je příklad, podle některých „zbytečného odporu“ Poláků, kteří napadeni Hitlerem z jedné strany a Stalinem – v dohodě s Hitlerem – z druhé nakonec byli poraženi a decimováni.
Mimochodem pro nás je podstatné také srovnání s Izraelem, který od svého vzniku opakovaně čelil značné přesile a vojenskému obklíčení sousedy, ale ubránil se, za což je u nás dlouhodobě uznáván a obdivován. My ale nejsme Izrael, že… Ale proč ne, ptám se?
***
Read more...