Když jsem letos na Facebooku připomněl 6. června výročí vylodění spojenců v Normandii otázkou, zda se tím také nenapravovala neschopnost Evropanů se včas bránit Hitlerovi, v prvé řadě Československa, které kapitulovalo bez boje, ač vyzbrojeno, mobilizováno a s velkou veřejnou podporou, strhla se velká debata. O tom, zda má vůbec smysl takovou otázku klást a zda by mělo smysl se bránit proti přesile hitlerovského Německa, s perspektivou porážky, bez pomoci spojenců.
Nicméně stále zůstává rébus, proč se českoslovenští vojáci, generální štáb a občané chtěli bránit, a politici, zejména prezident Beneš, ne. Proč se třeba Finsko bránilo přesile při napadení Sovětským svazem, zatímco Norsko podobně jako my kapitulovalo a pak i kolaborovalo. Nejtěžší je příklad, podle některých „zbytečného odporu“ Poláků, kteří napadeni Hitlerem z jedné strany a Stalinem – v dohodě s Hitlerem – z druhé nakonec byli poraženi a decimováni.
Mimochodem pro nás je podstatné také srovnání s Izraelem, který od svého vzniku opakovaně čelil značné přesile a vojenskému obklíčení sousedy, ale ubránil se, za což je u nás dlouhodobě uznáván a obdivován. My ale nejsme Izrael, že… Ale proč ne, ptám se?
***
Pravda o české povaze a charakteru
***
Debata to není zbytečná
Vzdálená historická debata se dnes může jevit skoro zbytečná. Máme přeci jiné starosti než řešit, zda jsme se v roce 1938 neměli zachovat jinak. Pokud si ovšem připomeneme, co nás kapitulace stála jako stát, jako společnost, na životech občanů, genocidě židovských a romských Čechoslováků (včetně sudetských Němců. J.Š.), na popravených v odboji, padlých v boji nad Londýnem, v Africe, na karpatských svazích, s přičtením zničených životů dalším půlstoletím komunismu, nelze se neptat, zda nám kapitulace před Hitlerem za tuto cenu opravdu stála.
… Jak je možné, že nás Moskva oficiálně vykresluje jako nesvéprávné příživníky? Podle znalců Ruska nás opravdu dnešní ruská vládnoucí třída takto hodnotí. Absurdnost debaty o mnichovské kapitulaci nebo rezignaci a normalizaci po invazi v srpnu 1968 poněkud mizí, když se podíváme na to, co si Rusko ze svého pohledu u nás dovolilo v roce 2014 ve Vrběticích, po napadení Ukrajiny. A také, jak se my po odhalení ruského napadení Vrbětic chováme, bráníme a postupujeme směrem k potrestání pachatele. Z jedné strany je zřejmé, že Rusové zřejmě neměli žádné zábrany zaútočit na muniční sklad na cizím území, nechat ho explodovat včetně ztrát na životech. Měli z nás prostě pocit, že si takovou věc u nás mohou dovolit a my si ji necháme líbit.
… Zemanovy pokusy zpochybnit ruskou odpovědnost za útok i ochota neobviňovat Rusko ze státního terorismu, ale naopak jej obhajovat při návštěvě ve Vídni, jsou nepřehlédnutelně kapitulantským postojem hlavy státu země, která byla napadena aktem vojenské agrese a rezignovala na svou obranu.
…A připomeňme, že sotva pár dnů před potvrzením doživotního trestu tribunálem v Haagu pro válečného zločince, srbského generála Mladiče, se tentýž Zeman omluvil „srbskému národu“ za vojenskou operaci NATO, která ukončila etnické násilí v Kosovu a ještě před tím vojenské zabíjení civilistů v Sarajevu. Omluvili jsme se tím ústy své hlavy státu také za masakr civilistů ve Srebrenici, který má paralelu snad jen v Lidicích? Seděli jsme tehdy přeci v Radě bezpečnosti a přihlíželi tomu, že holandské modré přilby nedostaly leteckou podporu, aby odehnaly právě srbské hrdlořezy generála Mladiče. Omluva za letecký útok NATO proti srbským vojenským a později infrastrukturním cílům, který ukončil válku ve zdivočelé bývalé Jugoslávii, je omluvou za úsilí našich tehdy čerstvých spojenců v NATO zastavit válku. Operace jsme se, tehdy jen týden po našem vstupu do Aliance, ani vojensky neúčastnili. Česká vláda v čele se Zemanem tuto operaci v demokratickém NATO jen formálně podpořila. Omluvili jsme se tedy za spojence a plivli na jejich snahu? Co si takoví spojenci mohou myslet o naší schopnosti a vůli bránit se? Zřejmě, a nikoli náhodou, to byli právě spojenci, kdo zabránil Zemanovi a vládě pokořit se a kapitulovat před zjištěním o ruském původu výbuchů ve Vrběticích.
… Tato hypotéza je, že jsme dosti hluboce zasaženi historickými kapitulacemi komplexem oběti, poddáváme se nepřátelskému útoku a nedokážeme se bránit bez ohledu na rizika a ztráty. Tímto komplexem trpíme nejen ve své politice, obranném chování, ale jsme prokazatelně takto vnímáni našimi nepřáteli a bohužel asi i našimi spojenci. Obdobně situaci v mnichovském období platí, že naše armáda ani dnes neztratila schopnost obstát v těžkých situacích, podílet se se spojenci na bojových operacích a obraně demokratického světa. Ovšem neméně obdobně je i dnes patrné, jak spolu s prezidentem a jeho nohsledy upadá i naše politická odvaha a schopnost čelit nepříteli v otevřeném střetu. Nekapitulovat a nepodlézat s cílem vyhnout se silové konfrontaci a zůstat stát na vlastních nohou bez ohledu na sílu nepřítele. Mnozí si spojují toto chování ústavních činitelů s jejich morálním či politickým úpadkem, což samozřejmě nelze vyloučit, stejně jako příslovečné švejkování nebo kverulování. Ve své podstatě a v praktických důsledcích takového postoje jde ale o komplex oběti a právě s ním spjaté kapitulantství a poraženecké chování.
Tohoto komplexu oběti a kapitulantství je nutné se ve vlastním historickém zájmu zbavit. Čím dříve, tím lépe.
***
Jen demonstracemi, cinkáním klíčky, psaním a moudrováním se svoboda nezíská. Zlo rozumí a uznává jen sílu a hledá vždy nejkratší cestu k cíli bez překážek. Země potřebuje hrdiny, bojující, riskující, obětující, jako motivující, morální vzory. Komunisté dobře věděli proč je jako první likvidovat. Většina nespokojených, bez hrdinů a schopných, charismatických vůdců, se snadno ovládá menšinou. Zvláště v dnešní době, za pomoci médií a počítačů. Jde to mnohem rychleji, účinněji a bez jediného výstřelu.
I státní hymny, jejich melodie a texty, vypovídají o povaze a charakteru země a jejího obyvatelstva. Porovnejme např. francouzskou hymnu s českou. I bez znalostí jazyka cítíte ten obrovský rozdíl v síle hudby a textu. Jedna hymny o boji, druhá o pohodě…
Jan Šinágl, 15.6.2021
***
Read more...