Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Nejnovější komentáře

  • 17.01.2018 05:31
    ? Acessível em: >. P.143-250. Busca mulheres nuas?

    Číst dále...

     
  • 17.01.2018 02:29
    Caso contrário, a definição demora mais a aparecer.

    Číst dále...

     
  • 16.01.2018 23:12
    And see if Virgin Killer is better than I think he is.

    Číst dále...

     
  • 16.01.2018 21:14
    Die CSU ist nicht mehr das, was sie früher war, als wir sie als ...

    Číst dále...

     
  • 16.01.2018 20:41
    Claus Hörrmann solltes es besser wissen als ehemaliger ...

    Číst dále...

     
  • 16.01.2018 18:27
    Tak jsem pořád nevěděl co jsi zač Šinágl,teď mám jasno-obyčejný ...

    Číst dále...

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“ Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

JEŠTĚ NEŽ BUDETE VOLIT PREZIDENTA

Schwarzenberg_Karel

"Měl byste Miloši Zemanovi vracet ty podpásovky," vybízí mírně unaveného Karla Schwarzenberga hlas z publika. A právě v tu chvíli je olomoucký sál úplně potichu. "Víte, tohle já dělat nebudu, mířit dolů já neumím," odvětí pětasedmdesátiletý politik v cihlově červeném svetříku a sklidí za to dosud největší potlesk, který mu diváci za dva dny poskytli.

„Schwarzenbergové jsou také stejně jako většina významné šlechty ve střední Evropě zcela prokazatelně potomky i Přemyslovců, přes dcery samozřejmě.“… "Spojují tradiční představy českého maloměšťáckého nacionalismu děděné od národního obrození přes xenofobii vůči každému, kdo přišel zpoza hor obklopujících českou kotlinu, až po náznaky, že každý Němec je vlastně nacista. To poslední je zvlášť nechutné, protože naznačuje genetickou vinu, děděnou z otce na syna. Pak je už jenom drobností fakt, že právě v případě Schwarzenbergova otce - českého vlastence - jde o falšování minulosti."…

Některá fakta, jakkoli opakována, jsou jistými lidmi neustále zkreslována. A tak se v internetových a v jiných diskusích opět skloňují nejrůznější zvěsti očerňující českou šlechtu výrazně prezentovanou dnes jedním ze dvou kandidátů na český prezidentský stolec. Zcela programově přinášíme na následujících stránkách dva starší již (trochu zkrácené) texty. Milana Hulíka, který napsal v září 2003 obsáhlý text do CS magazinu a Franze Chocholatého Grögra z listopadu 2009 v Našem Směru.

„Ano, rok 1938 a 1939, tedy tyto mezníky českých dějin 20. století ukazují šlechtu ve dvou polohách. Šlechtu, která kolaboruje či sympatizuje s nacistickým Německem ve snaze navrátit své ztracené pozice, a šlechtu, která se přihlásila k českým zemím, k českému národu. A to bylo v září 1938 zcela jednoznačně deklarováno Františkem Kinským. Autorem této deklarace byl Karel VI. Schwarzenberg (na snímku vpravo). Tehdy dvanáctičlenná delegace české šlechty navštívila prezidenta Beneše a jednoznačně mu vyjádřila podporu a loajalitu českým zemím. To znamená, vyjádřila nedělitelnost historických hranic českého státu a odhodlání je bránit. V roce 1939 na tuto deklaraci bylo navázáno mnohem důraznějším prohlášením, které podepsalo zhruba 80 příslušníků česky cítících rodů. Toto prohlášení v záři 1939 ukazuje, že česká společnost se mohla v těchto nelehkých dobách opřít o česky cítící šlechtu. Ale k této deklaraci bych rád ještě podotkl, že ji nepodepsaly jenom české rody, ale podepsaly ji rody, které nebyly pouze české nebo se ani neidentifikovaly s První republikou. Podepsaly ji proto, aby daly jasně najevo, že odmítají nacistický režim a že odmítají snahu nacistického režimu jednoznačně ukázat šlechtu českých zemí jako šlechtu německou“.

Německé jméno a německý osud

Milan Hulík

Nešťastná a tolik kritizovaná česká polistopadová justice, neschopná se vyrovnat se zločiny komunismu, se již vůbec nemůže vyrovnat s nespravedlnostmi dějinného období, počatého v nadšených májových revolučních dnech roku1945 a končícího nástupem nového totalitního režimu v únoru 1948. Toto období vlády tzv. Národní fronty bylo fakticky dočasně trpěnou demokracií, demokracií s ručením omezeným, ve které se ustupující demokratičtí politici snažili zachraňovat nejdříve možné, pak již nemožné, mnohdy za cenu zničení práva na ochranu soukromého majetku, svobodného podnikání, ztráty tváře a nakonec i svobody přátel a vlastní. Jejich strach se mísil s nadějí, že prezident Beneš a naši západní spojenci přece nedovolí…

Nakonec dovolili, Mnichov nebyl zapomenut, a co měli dělat? Český a slovenský lid ve své velké části uvěřil KSČ a její propagandě, stejně tak věřil slovanskému bratru SSSR a velkému Stalinovi. Republika šla doleva a mnozí napravo si potřebovali dočasně srovnat krok úkroky na levou stranu. Zejména tam, kde "nešlo o demokracii", ale "jen o majetek". Samozřejmě o majetek jiných. Čím byl větší, tím měl být podle komunistů nespravedlivěji nabyt, a proto bylo třeba o něj vlastníka připravit. V době, která považovala zestátnění a vyvlastnění soukromého majetku za stejně hospodářsky prospěšné, jako je dnes považována jeho privatizace, je to psychologicky pochopitelné; právně bylo však již zakládáno na další totalitu. A jaké ekonomické důsledky to pro republiku znamenalo, jsme se mohli dopočítat na konci komunistického režimu. Kdo byl majetný, byl přirozeným nepřítelem komunistů. Tak není divu, že se někteří demokratičtí politici pokoušeli zachránit demokracii tím, že ji chtěli vyměnit s komunisty za majetek největších vlastníků v zemi. Těmi byli Dr. h. c. Jan Antonín Baťa a JUDr. Adolf Schwarzenberg. Příjmení Baťa, byť spíše se jménem Tomáš, je u nás dnes známé, stejně tak jméno Schwarzenberg. Díky schwarzenberskému kanálu, schwarzenberské hrobce v Třeboni a historii jižních Čech, neupadlo do zapomenutí ani za komunistů.

Jméno SCHWARZENBERG se v českých dějinách proslavilo a stejně tak proslavilo české dějiny. Dnes je nejznámější kníže Karel Schwarzenberg, po převratu kancléř V. Havla a staronový majitel zámků Orlík a v Čimelicích a představitel tzv. orlické sekundogenitury. O druhé větvi, která je však větví první, tzv. primogenituře hlubocké, se toho příliš neví - skoro nic. A přece, její představitel, Dr. Adolf Schwarzenberg, byl jedním z předních aristokratů první Československé republiky a jako nepřítel nacistů a odpůrce komunistů, byl jimi pronásledován a a jeho majetek konfiskován tak důsledně, že jeho osobnost takřka zmizela z našich dějin. Jeho jméno reprezentující schwarzenberský rod však zůstalo a stejně tak "Lex Schwarzenberg" - nejostudnější zákon popřevratové svobodné a demokratické ČSR. Zákon dodnes platný!

Schwarzenbergové

Nejstarším doloženým předkem Schwarzenbergů je Siegfried ze Sensheimu, francký rytíř se sídlem nedaleko Würzburgu, jehož kroniky uvádějí roku 1172. Jméno Schwarzenberg začal používat až jeho potomek Erkinger ze Sensheimu na počátku 15. století, když získal panství a hrad Schwarzenberg. Postupem doby vznikla řada větví tohoto rodu, např. bavorská, lutyšská, stefansberská, hohenlandsberská, západofrízská, nizozemská, rakouská a česká. Některé časem vymřely, jiné se ještě rozdělily - jako právě ta česká. Prvním českým Schwarzenbergem byl Jan Adolf, který zdědil majetek bavorské větve a stal se věřitelem a společníkem arciknížete Leopolda Habsburského, který ho pověřil významnými úřady. Protože měl majetek na německém a rakouském území, usiloval o nabytí majetku i na územím českém. Po udělení inkolátu v r. 1654 jej získal o šest let později, kdy mu císař zastavil panství Křivoklát a panství třeboňské a Jan Adolf si pak koupil i panství hlubocké. Schwarzenbergové zastávali důležité úřady v císařské administrativě, rozšiřovali umělecké sbírky svého rodu, přikupovali další pozemky a zvyšovali jejich výnos novými metodami zemědělského podnikání. Majetek rozšiřovali i dědictvím po spřízněných rodech, nikoliv však pobělohorskými konfiskacemi, jak se o nich tvrdilo - konfiskacemi naopak získali jejich majetek jiní, mezi nimi i Země česká zákonem č. 143/1947 zvaným Lex Schwarzenberg, jak budeme mít příležitost mluvit dále. V r. 1670 císař jmenoval Jana Adolfa předsedou říšské tajné rady a povýšil jej do hodnosti říšského knížete. Schwarzenbergové nebyli jen diplomaty a vojáky, ale i schopnými hospodáři. Na počátku 18 století získali dědictví Eggenbergů zahrnující Prachatice, Orlík a vévodství krumlovské a představitelem Adamem Františkem Schwarzenbergem, prvním vévodou svého rodu, se stali jedním z nejbohatších feudálních rodů v Čechách. To on postavil několik kostelů, zámků a nádherný schwarzenberský palác ve Vídni. Bylo proto tragickým paradoxem, když na jednom honu r.1732 zemřel císařovou rukou, která nešťastnou náhodou stiskla spoušť pušky. Dodejme, že císařem byl Karel VI., otec české královny Marie Terezie.

Mezi významné Schwarzenbergy patřil i Jan Schwarzenberg, ekonom, bankéř, podnikatel a také stavitel Schwarzenberského kanálu, spojujícího povodí Vltavy s povodím Dunaje přes rakouskou řeku Muhl. To umožňovalo plavení dřeva z krumlovských lesů až do Vídně. Jan byl snad jediným Schwarzenbergem, který se nevěnoval politice, o to byl úspěšnějším podnikatelem, který razil i svoje vlastní mince. Dědictvím rozšířil schwarzenberské državy v Čechách o panství Lovosice.

Právě mezi jeho dva syny Karla a Ferdinanda byl rozdělen rodový majetek v Čechách, což jak uvedeno dále, vedlo ke vzniku dvou větví schwarzenberského rodu v Čechách. Karel Filip, zakladatel orlické větve, se proslavil z rodu snad nejvíc, jako diplomat, generál a maršál, nejdříve vyslanec v Petrohradě a Paříži, později vojevůdce, který se svým sborem doprovázel Napoleona při jeho tažení do Ruska, později velel spojeneckým armádám, s kterými porazil Napoleona v říjnu 1813 v bitvě národů u Lipska. Jeho jezdecká socha je dodnes dominantou Schwarzenberského náměstí ve Vídni. Habsburky zachránil již předtím jiný voják, generál Adolf Schwarzenberg, který 29. 3. 1598 osvobodil pevnost Ráb neboli Györ od Turků, která byla poslední pevností na cestě Turků k Vídni, a tím zvrátil průběh války. Jejich dalším zachráncem byl nejúspěšnější politik rodu, Felix Schwarzenberg (1800-1852), rakouský ministerský předseda, který pomohl uhasit plameny revoluce v roce 1848, která ohrozila habsburský trůn. Byl stoupencem zachování Rakouska za všech okolností, což byl tehdy i názor Františka Palackého.

Dodejme i to, že proti revoltujícím Čechům tehdy vystoupili i věrozvěsti komunismu - Karel Marx a Bedřich Engels. Ne tak ovšem vlastní bratři Felixe, Bedřich a Jan Adolf, kteří byli horlivými zastánci českého státního práva (práva na zřízení vlastního českého státu). S touto revolucí souvisela jedna tragická událost ve schwarzenberském rodu - první obětí revolučních bouří v Praze se stala kněžna Windischgrätzová, roz. Schwarzenbergová, kterou neznámý střelec trefil do hlavy, když se vyklonila z okna, aby svému muži hodila jeho generálskou čepici, kterou ve spěchu nechal na věšáku v jídelně utíkaje na výzvu od oběda. Bylo to druhé okno zleva v prostřední řadě oken od Celetné ulice v budově dnešního Obvodního soudu pro Prahu 1. Dnes je za ním jedna z mnoha kanceláří soudu.

Tento článek nemůže postihnout všechny Schwarzenbergy, kteří významnějším způsobem zasáhli do českých dějin. Protože osudy orlických Schwarzenbergů jsou přece jen známější a díky knížeti Karlovi jim také česká média věnovala více pozornosti, věnujme pozornost hlubocké primogenituře, zejména výjimečné osobnosti Dr. Adolfa Schwarzenberga, který pro své vlastenectví a zásadní protikomunistické postoje (a také nebo hlavně) i pro svůj majetek, se stal spolu s Janem Baťou jedním z prvních obětí komunistické represe. Nešlo však jen o jejich tragédii osobní, ale šlo především o tragedii českých demokratických politických elit, které oba obětovaly v domnění, že tím něco uhrají proti komunistům. Neuhrály nic a za pár měsíců prohrály všechno, i samy sebe.

Last but not least

JUDr. PhDr. Adolf Jan Schwarzenberg se narodil 18. srpna 1890 na Hluboké nad Vltavou jako prvorozený syn Jana Nepomuka Adolfa ze Schwarzenberga (1860-1938) a Terezie, roz. Trauttmansdorfové -Weinsbergové (1870-1945)). Protože neměl bližšího příbuzného, tak při svém odchodu do exilu v roce 1939 jmenoval jako generálního zplnomocněnce pro správu veškerého majetku svého bratrance JUDr. Jindřicha Schwarzenberga (1903-1965). Dr. Adolf Schwarzenberg zemřel dne 27. 2. 1950 a byl pohřben v rodinné hrobce v Murau. Jelikož neměl potomků, učinil stařešinou rodu syna svého strýce Felixe Schwarzenberga (1867-1946) Josefa a rodový majetek převedl na již zmíněného Dr. Jindřicha Schwarzenberga. Jindřich pokračoval ve správě a budování rodinného majetku mimo české území a oženil se s Eleonorou Marií, roz. hraběnkou ze Stolberg-Stolberg (nar. 1920), se kterou měl dceru Alžbětu Reginu, provdanou Pezoldovou.

Dr. Jindřich Schwarzenberg, rovněž bez mužského potomka a za neexistence potomka z přímé rodové linie, využil rodového zákona z roku 1703, podle kterého mohlo nástupnictví a majetek primogenitury přejít na určeného člena sekundogenitury rodu a adoptoval v roce 1960 za vlastního syna Karla Jana ze Schwarzenbergu, syna tehdejšího šéfa sekundogenitury PhDr. Karla Schwarzenberga (1911-1986) a tím se Karel Jan stal po smrti Jindřicha majitelem rodových statků mimo území Československa. A tak jsme se dostali ke dvěma Schwarzenbergům, Karlovi Janu a Alžbětě, kteří po návratu demokratického režimu nárokovali vrácení rodového majetku.

Porevoluční osudy Karla Schwarzenberga jsou známé. Jako předseda Helsinského výboru byl ve spojení s disidenty a Václavem Havlem a to jej v r. 1990 přivedlo i na Pražský hrad do funkce kancléře. Dnes žije v Čechách a je osobností, která zasahuje jak do kulturního, tak politického života. Byli bychom dlužníky, kdybychom neuvedli jeho otce, PhDr. Karla Schwarzenberga (syna již zmíněného Karla V.), jako významného českého historika, heraldika a archiváře, tvůrce jedné z největší sbírky bohemik na světě. Jeho literární čeština byla odjakživa obdivována. Jeho bratr prof. Dr. František Schwarzenberg byl českým diplomatem, mimo jiné i ve Vatikánu a v exilu profesorem politických věd na Loyolově universitě v Chicagu.

Na rozdíl od něj, druhý restituent Alžběta Pezoldová není tak známou osobností, do veřejného dění v ČR nezasahuje, věnuje se rodině a správě části rodového majetku v Rakousku, Anglii a Zimbabwe. Jako jediný ze Schwarzenbergů usiluje o vrácení rodového majetku hlubocké větve a o naplnění odkazu Dr. Jindřicha Schwarzenberga a Dr. Adolfa Schwarzenberga.

Na závěr výčtu Schwarzenbergů uveďme ještě jednoho. Arnošta Schwarzenberga, syna Karla IV. z orlické větve. Nedosáhl tak významných postavení a vysokých met, jako jeho příbuzní. Ti z mnoha důvodů, mezi kterými nebyla poslední ani prostá snaha zachránit si život, odešli po komunistickém puči do exilu. Jen Arnošt zůstal a to i poté, co byl dvakráte vězněn. Snad proto, že aspoň jeden Schwarzenberg musel zůstat doma a zastupovat tak ostatní.

Pane prezidente, věrni zůstaneme…

Jiný Schwarzenberg, tentokráte Karel, zastoupil svůj rod jako signatář a autor "Prohlášení příslušníků historické šlechty předané 17. září 1938 prezidentu dr. E. Benešovi".

"Pane prezidente,

věrnost k Českému státu, který naši předkové pomáhali budovat a po tisíc let udržet, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůraznit. Považujeme za svou povinnost, uchovat dědictví svých otců. Země Koruny české byly pohromadě po tolik věků a přetrvaly tolik bouří, že doufáme v přejití těchto časů nepokoje a násilí… Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájit."

Tajná říšská záležitost; Věc: Vyvlastnění majetku české šlechty

Pan říšský vedoucí Martin Borman; Vůdcův hlavní stan

Milý stranický kolego Bormane,

v souladu se svým minulým hlášením jsem se rozhodl zavést nucenou správu na zabavených majetcích deseti hlavních exponentů české šlechty, jmenovitě: Kinského, Belcrediho, Sternberga, Schwarzenberga, Lobkowicze, Czernina, Kolowrata, Strachwitze atd. Výše uvedení pánové patří k oněm intelektuálním štváčům, kteří v Říši a ve Východní Marce využívají svých německých jmen a šlechtických vztahů k podvratným činnostem, především ke špionáži. Důvod proč jsem se rozhodl k tomuto opatření, je "Prohlášení o věrnosti českému státu", které tito aristokraté zaslali jménem české šlechty Benešovi dne 17. 9. 1938.

Zůstávám s německým pozdravem Heil Hitler

Váš Reinhard Heydrich; SS-Obergruppenfuhrer;Praha 18. května 1942

Nordická pěst zastupujícího říšského protektora dopadla na Schwarzenbergy a jejich aristokratické kolegy pouhý týden před tím, než na Heydrichův mercedes dopadla Kubišova bomba. Schwarzenbergové obou větví odmítli spolupracovat s nacisty a hlubocký Schwarzenberg, který držel největší majetek, byl i za ostatní potrestán rozhodnutím Gestapa v Linci ze dne 17. 8. 1940 s číslem jednacím II 1 174/1939 konfiskací veškerého majetku. Zatímco kníže Adolf odešel do exilu, Karel a František zůstali doma a začali spolupracovat s českým odbojem. Adoptivní syn Dr. Adolfa Schwarzenberga, Dr. Jindřich Schwarzenberg, otec Alžběty Pezoldové byl gestapem zatčen a dopraven do koncentračního tábora v Buchenwaldu, protože odmítl spolupracovat s nacistickými okupanty.

Kartágo muselo být zničeno

Jestliže nacisté potrestali Dr. A. Schwarzenberga za jeho vlastenecký a pročeský postoj, tak hned po osvobození se mu namísto poděkování dostalo nové konfiskace. Tentokráte ji po vydání dekretu prezidenta Beneše č. 12/1945 Sb. "O konfiskaci majetků zrádců, Němců a Maďarů" prováděly okresní úřady a místní revoluční orgány moci a správy ovládané komunisty. Důvod? Německé jméno jejich majitele! K označení Dr. Adolfa Schwarzenberga za Němce napomohlo i to, že podle dekretu se "němectví" prokazovalo na základě národnosti vykázané v roce 1929 při sčítání obyvatel. Adolf v době sčítání obyvatel byl v cizině a příslušnou rubriku za něj vyplnila cizí osoba. V době dekretálních konfiskací se Adolf nacházel v USA, odkud bylo v poválečných zmatcích a omezenému leteckému spojení velmi těžké se dostat do Evropy. Jeho právní zástupce však podal odvolání, které však nebylo do dnešního dne vyřízeno! Komunisté, vědomi si toho, že "němectví" Dr. Schwarzenberga nemůže před řádným přezkumem obstát, rozpoutali proti němu podobnou kampaň, jako proti Janu Baťovi. Té kontraschwarzenberské dali heslo "Boj o čtyři miliardy". Natolik se odhadoval schwarzenberský majetek rozložený na šedesáti tisících hektarů. Pravým důvodem použití dekretu, byl tedy důvod třídní.

V této době se však konfiskoval jen zbytek schwarzenberského majetku. Poprvé byl redukován v revolučním roce 1848, když jeho dvě třetiny byly rozděleny mezi revoltující sedláky. Další část, rovněž dvě třetiny z této zbylé třetiny, byly vyvlastněny pozemkovou reformou ve dvacátých letech. I po tomto zmenšení byl schwarzenberský majetek ještě životaschopný a překonal zdárně i všeobecnou hospodářskou krizi na počátku třicátých let. Jestliže se tehdejší vládě, zejména ze strany levice, vytýkalo nedokonalé provedení této reformy (i vůči jiným pozemkovým vlastníkům), nebylo to vinou vlády, ani nějakých politických sympatií, ale jenom proto, že stát neměl možnost větší majetek převzít, protože se mu nedostávalo prostředků a lidí na podnikání a správu tohoto majetku.

Komunistická kampaň za vyvlastnění majetku schwarzenberského rodu v Čechách kromě politického "třídního" motivu, jak bylo u komunistů zvykem, byla vedena i snahou pojistit si konfiskaci podle dekretů, protože bylo možno předpokládat, že odvolání Dr. A. Schwarzenberka bude nakonec úspěšné a to tím spíše, že revoluční euforie a sympatie pro komunistickou levici pomalu mizely a KSČ musela začít pomýšlet na jiný způsob zajištění svého vlivu a získání politické moci. Schwarzenberské statky a postavení seniora primogenitury rodu jako největšího velkostatkáře v zemi, přeloženo do hantýrky komunistické propagandy - velkokulaka, bylo ideálním cílem pro štvanici rozpoutávanou KSČ. Nakonec bylo po poradě představitelů hlubocké a orlické větve rozhodnuto, že jedinou možností, jak tomuto tlaku čelit, je vytvoření nadace spravující jejich majetek s nejistým slibem, že jim budou zachována nějaká místa v kuratoriu nadace. Ani tento pokus o záchranu nevyšel, nepomohly ani oceňující dopisy některých demokratických politiků, nepomohlo dobrozdání o národní spolehlivosti, předchozí peněžité dary na výstavbu pohraničních opevnění ani finanční podpora odboje a svědectví o zásadním protinacistickém smýšlení Dr. Adolfa Schwarzenberga, vystavené mu ministrem zahraničí Janem Masarykem nebo zpráva konzula v New Yorku, Dr. Hudce o jeho vlasteneckém chování a protinacistické angažovanosti v americké společnosti, podané ve formě úředního vyjádření k oficielnímu dožádání československých úřadů.

V socializující a znárodňující republice byl majetek schwarzenberské primogenitury, tak jako i baťovský majetek, příliš velkým ostrovem soukromého vlastnictví a podnikání. Kartágo muselo být zničeno. I zde se našel Cato st., který však namísto slavné věty "Ceterum (autem) censeo, Carthaginam esse delendam." (Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno) pronesl: "My víme, že zákon je protiústavní, ale to nevadí, neboť my nedostatky buržoasní ústavy v příští socialistické ústavě odstraníme." Catem st. byl pozdější ministr spravedlnosti v Gottwaldově vládě Dr. Neumann a zákonem byla předloha zákona, který po svém přijetí dostal číslo: 143/1947 Sb. a kterému se hned začalo říkat: Lex Schwarzenberg. Komunisté se takticky skryli za nastrčené socialistické strany, které zákon navrhly, a skvrnou občanských demokratických stran navždy zůstane, že prostřednictvím svých poslanců, dokonce i hlasem pozdější národní mučednice Dr. Milady Horákové, odhlasovaly dne 10. 7. 1947 "Zákon o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou."

"Vlastnictví majetku rodu Schwarzenbergů, větve tzv. primogenitury na Hluboké n/Vltavou, pokud se tento nachází v Československé republice, přechází v rozsahu stanoveném v odstavci 2 ze zákona na zemi Českou." se uvádělo v § 1 zákona a v jeho druhém odstavci byl majetek specifikován, jako veškerý nemovitý majetek - zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový, obchodní, živnostenský - všechny budovy a zámky s jejich zařízením, se všemi právy i závazky, dále živý a mrtvý inventář se zásobami a konečně veškerý provozní kapitál. Vyvlastňovalo se samozřejmě bez náhrady. "Dosavadním vlastníkům", jak uváděl zákon, "poskytne země Česká zaopatřovací důchod, jehož výši určí vláda." Že výše důchodu nikdy nebyla určena a vůbec nějaký důchod poskytnut, je již zbytečné dodávat.

Konec pohádky o schwarzenberském dvorci Majetek orlických Schwarzenbergů byl vyvlastněn až po roce 1948, rozsahem šlo o nevelký majetek - dva zámky a nějaké lesy s rybníkem. Proto jej mohl kníže Karel bez problémů restituovat. Restituce hlubockých Schwarzenbergů, reprezentovaných pí. Alžbětou Pezoldovou, se však vleče od roku 1992, ale to je již jiná kapitola.

PROHLÁŠENÍ HISTORICKÉ ŠLECHTY ZE ZÁŘÍ 1938 A ZÁŘÍ 1939

Franz Chocholatý Gröger

Od anšlusu Rakouska k Německu již bylo jasné, že Hitler zaměří pozornost k Československu a problémům německé menšiny. Problém zachování české státnosti resp. Československého státu se bytostně týkal také české šlechty. Aristokratické pojetí národnosti se vždy zakládalo na zemském principu. Spolurozhodoval původ rodu, rodinná tradice, věrnost panovníkovi, jazyk poddaných a subjektivní národní sebeurčení každého jedince. Ve chvíli ohrožení zemského pociťuje šlechta vyslovit se a zaujmout stanovisko k dané situaci. Československý stát se šlechtou jako se svébytnou sociální a politickou skupinou nepočítal. Vláda a Národní shromáždění uvádějící do života myšlenky liberálních svobod, demokracie a rovnosti odejmula šlechtě výsady a pozemkovou reformou ji zbavila velké části jejího jmění. Tyto kroky byly odůvodňovány absencí šlechty na protihabsburském odboji, konservatismem, sepjetím s katolickou církví, nacionalitou a nedostatečným hájení národních zájmů. Postoj šlechty k situaci vyjádřil ve své promoční řeči František Schwarzenberg (orlická větev rodů) pronesené 20. 5. 1938 v Collegiu Maximu Právnické fakulty Karlovy university:

„… Dnes nejde již pouze o hájení práv jednotlivců a vyšších právních celků. Dnes jde o vzkříšení a udržení právního citu. Vždyť vidíme, že celé národy mlčí k zřejmému bezpráví. Vždyť vidíme, že svědomí světa mlčí tam, kde jde o základy všeho práva. I nejdokonalejší právní soustava pozbývá smyslu tam, kde není citu pro právo a vědomí nutnosti existence a zachovávání právního řádu… Vždyť vidíme, že čím dále tím častěji je porušována stěžejní zásada všeho práva, zásada, pacta sunt servanda', zásada zachování smluv a věrnosti k danému slovu. Kdyby tyto poměry zavládly mezi jednotlivci, pak věru nevím, kam by se řítila naše kultura, pak nevím, byl-li by ještě život snesitelným a důstojným svobodných lidí."

Jeho projev jakoby předznamenal kroky, k nimž se odhodlaly české šlechtické rody přimykající se k českému národu. Z podnětu Zdenka Radslava Kinského, majitele chlumeckého panství, který byl tehdy v kontaktu s presidentem Benešem, zformuloval Karel VI. Schwarzenberg text prohlášení věrnosti české šlechty společné zemi v jejich starých, neporušitelných hranicích. S tímto prohlášením se dostavila 17. září 1938 na pražský Hrad dvanáctičlenná delegace zástupců staré šlechty považující se za českou šlechtu. Text prohlášení, jehož adresátem byl president Edvard Beneš, přednesl František Josef Kinský, majitel kosteleckého panství:

Pane presidente,

za těchto dnů všechny stavy a třídy našeho národa svorně projevují svou vůli, zabránit porušení starých hranic našeho státu. Proto i řada členů starých rodů naší vlasti nás pověřila, abychom se k Vám dostavili s podobným projevem. Věrnost k Českému státu, který naši předkové pomáhali budovat a po tisíc let udržet, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůraznit. Považujeme za svou povinnost, uchovat dědictví svých otců. Země Koruny české byly pohromadě po tolik věků a přetrvaly spolu tolik bouří, že doufáme v přejití těchto časů nepokoje a násilí. Naše přání, aby staré hranice České koruny zůstaly neporušeny, vychází zajisté také ze starosti o budoucnost našich potomků i z pocitu odpovědnosti za svobodu a blaho českých Němců. Naši předkové vždy usilovali o přátelský poměr obou národů v zemi usazených, a tak i my toužíme po tom, aby i naši krajané německého jazyka mohli sdílet s námi lásku k nedělitelné vlasti. Důvěřujeme, že se tak může stát. Zejména doufáme, že zásady křesťanské udrží v této zemi pořádek a vzdělanost. Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájiti.

Pod prohlášením nacházíme tato jména - Karel VI Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenek Radslav Kinský, František Kinský, Zdeněk Kolowrat, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Weikhard Colloredo-Mannsfeld, Karel Parish František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz, Karel Belcredi.

Nedlouho na to přichází Mnichov a Benešova abdikace. Karel VI. Schwarzenberg od roku 1934 publikující pod pseudonymem Jindřich Středa v revue Řád a pod jménem Bojna v revue Vlajka vydávané organizací mladých českých nacionalistů, zčásti studentů filosofické fakulty. Zásluhou Prohlášení se dostává do středu pozornosti veřejnosti. Dne 19. října 1938 se objevil v novinách Národní výzva nepodepsaný článek „Kdo bude presidentem?“, konstatující, že:

„V tomto určitém chaosu ( ... ) od úst k ústům ozývá se stále zřetelněji a mohutněji i jméno jednoho ze členů starého roduvěrného českého rodu, orlického Karla Schwarzenberga." Na sklonku října, kdy Karel VI. Schwarzenberg, v té době aktivovaný důstojník československé armády, se nacházel služebně v Trenčíně, vyhlásila jeho prezidentskou kandidaturu nacistická vysílačka, která pod názvem Pravda vítězí (!) vysílala česky z Vídně a která byla v přímém spojení s nastupujícím, již fakticky kolaborantským křídlem Vlajky. Schwarzenberg však tuto kandidaturu rázně odmítl. (4) V úterý 24. ledna 1939 se dostavila k audienci na Pražský hrad opět šlechtická delegace ve složení František Kinský, Karel VI Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenek Radslav Kinský, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Karel Parish František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz, Karel Belcredi, Jiří Sternberg, Jan Pálffy, aby prostřednictvím svého "stařešiny" Františka Kinského vyslovila" vůli plniti všechny své povinnosti".

Kinský jménem všech zúčastněných Háchu ubezpečil, že tak činí osobně i kvůli němu, neboť "víme dobře, za jakých okolností jste svolil ujmouti se řízení našeho státu, a cítíme, že jestli něco Vás může posilovati při této práci, tedy mimo víru v Božskou Prozřetelnost, je to důvěra všeho národa". Projev, který se nesl v obdobném duchu jako v září 1938, pak uzavřel: "Nemůžeme se zříci naděje, že naší vlasti jsou souzeny lepší dny, ale nechť stane se cokoli, přidržíme se věrnosti, kterou jsme zavázáni vlasti svých předků.“ President Hácha tento akt české šlechty ocenil.

Na jaře 1939 je Karel VI. Schwarzenberg pověřen odborným poradenstvím ve věci nových státních symbolů protektorátu. Snažil se, aby znak protektorátu, co nejvíce připomínaly kontinuitu s Československou republikou. S vypuknutím války dochází k vykrystalizování postojů české šlechty a příklonu její části k českému národu. V tomto čase je již na šlechtu vyvíjen nátlak, aby se přihlásila k německé národnosti. To vede Františka Schwarzenberga k napsání dopisu presidentu dr. Emilu Háchovi, v němž dává jasně najevo svůj příklon k českému národu. Dopis s podpisy představitelů šlechty doručil osobně František Schwarzenberg Háchovi 6.9.1939. Dopis byl následujícího dne projednán ve výboru Národního souručenství a Hácha dal pokyn k vyhotovení jeho německého překladu. V dopise bylo napsáno:

Slovutný pane presidente,

v poslední době bylo jednáno o postavení šlechty v českém národě a objevily se v tomto ohledu různé nejasnosti. Považujeme proto za vhodné v tomto směru podat některá vysvětlení. Šlechta byla, jako všude, svou podstatou zřízením státním a jakožto celistvé společenství bývala ušetřena národnostních sporů. Její politické povinnosti bývaly určovány službou Českému státu a králi. Jádro tohoto stavu vždy ovšem patřilo k českému národu netoliko kulturně, nýbrž i krví a jazykem. Za raných dob království, kdy celý venkov byl jazykově český, prostředí šlechty bylo rovněž takové. Tato šlechta, původem a jazykem česká, tvořila panující nebo politickou vrstvu Českého státu před vznikem monarchie domu Rakouského i dlouho potom. Zanechala nám památku své kultury v českých zpracováních rytířských zpěvů, v. knihách zemských práv, v názvosloví vojenském, ve svých hradech a zámcích a ve vybudování institucí kulturních. Rody, které sdílely po staletí osudy českého národa a neodcizily se nikdy svému kmeni, musí i dnes být počítány k národu, jehož krev v jejich žilách koluje.

Vedle této ryze domácí šlechty přistěhovalo se průběhem dějin a usadilo se na území Českého státu mnoho rodin původu cizího, nikoli však pouze německého. Tyto rodiny, jimž příslušelo místo na sněmu, jehož jednání se v Praze, Brně a Olomouci účastnily a jimž příslušela i vrchnostenská moc, která je spojovala stálým správním stykem s lidem, splynuly v krajích českého jazyka s národem tak, že jejich různý původ nemůže ničeho změnit na jejich nepopíratelné příslušnosti k české národní pospolitosti. Obdobně někteří, v německém prostředí žijící potomkové českých rodin, honosících se ryze českými jmény a vzešlých z nejstarší krve české, hlásí se k národu německému, který je u vědomí jejich německého smýšlení velmi ochotně za své syny uznává a v jejich českém původu žádné překážky nevidí.

Jsme přesvědčeni, že tak jako my přiznáváme těmto jedincům právo hlásit se k národu, uprostřed něhož žijí, který za svůj zvolili a který je za své příslušníky přijímá, tak i se strany druhé nebude nikdo příslušníkům šlechtických rodin, zde usedlých, upírat právo, aby se hlásili k českému národu, s nímž žili jejich předkové po generace, sdílejíce práva i povinnosti, dobré i zlé,´byť rodiny ty nebyly po meči vždy původu českého. Zděděná příslušnost k národní pospolitosti není tedy určována okolnostmi dne, nýbrž jest způsobena skutečností společenství života, politické, kulturní a hospodářské spolupráce, jednotou dějin, osudů a zodpovědností za budoucí generace národa.

Národ český, jemuž slavnostním způsobem byla zaručena Vůdcem národa německého a říšským kancléřem jeho národní svébytnost, zajisté může považovati za své právo i svou povinnost tvrditi se vším důrazem - kdyby o tom pochybnost vznikla - skutečnost, že má českou šlechtu jako svou složku, jež od těla národního se nikdy neoddělila a nikdy svým přičiněním oddělena nebude. Při posledním sčítání lidu v Německé Říši byla příslušnost k národnosti postavena na základ dobrovolného přiznání. Příslušné správní předpisy vycházejí ze zásady, že každý jest příslušníkem toho národa, s nímž se cítí niterně spjat a k němuž se hlásí. Nepochybně se budou německé říšské orgány říditi touto zásadou i na zdejším území. V úplné shodě s národem německým, který žádá ode všech svých příslušníků přesné konání všech povinností vůči národní pospolitosti, jsou důvodně i český lid a česká šlechta přesvědčeni o své sounáležitosti. Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně posloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu.

V září 1939

Za českou šlechtu se považovali podepsaní: Baillet-Latour, Battaglia, Belcredi, Bubna z Litic, Colloredo- Mansfeld, Czernin, Dacziczký z Hesslowa, Dlauhowesský, Dobrzenský, Bořek-Dohalský, Hildprandt, Hrubý z Gelenj, Kálnoky, Kerssenbrock, Kinský, Kolowrat-Krakowský, Lobkowicz, Mensdorff-Pouilly, Mladota, Nádherný, Paar, Pálffy, Parish, Podstatzky-Thonsern, Riegr, Schönborn, Schwarzenberg, Schlik, Serényi, Strachwitz, Thun-Hohenstein, Wratislav.

V září toho roku ruší Eliášova vláda zákony zakazující používání šlechtických titulů. Počítá se s větším zapojením šlechty do protektorátní vlády. V květnu 1942 uvaluje zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich nucenou správu na majetek orlických Schwarzenbergů, stejně jako na majetek dalších rodů, jejichž příslušníci signovali výše uvedené prohlášení. Za své protinacistické postoje nebo odbojovou činnost se dostali do vězení jak Antonín, František a Zdeněk Bořek-Dohalští, tak Humprecht a Rudolf Czerninové, František Kinský a František Schönborn. (Válku přežili pouze František, Dohalský, Rudolf Czernin, František Kinský a František Schönborn.) V domácím odbojovém hnutí sehráli významnou úlohu Zdeněk Bořek-Dohalský s Jindřichem Kolowratem-Krakovským, mj. oba členy skupiny Parsifal, Podstatští podporovali partyzány, květnového povstání v roce 1945 se na pražských barikádách účastnil František Schwarzenberg nebo zástupci z řad Lobkowiczů, na venkově pak v okolí Mirotic a Čimelic bojovali Karel Schwarzenberg s Norbertem Kinským.

V československých vojenských jednotkách na Západě bojoval Eduard Lobkowicz, vyznamenaný Čsl. vojenským křížem, v londýnském exilu působil diplomat Max Lobkowicz atd. Po roce 1945 se myslelo, že vše vrátí se do kolejí I. republiky, bohužel národní (nacionálně) socialistická revoluce Benešovy Třetí republiky ukázala svou pravou tvář. Dne 10. července 1947 parlament schválí Lex Schwarzenberg, jímž zabavuje majetek hlubocko-krumlovské větve. Nic nepomůže, že majorátní pán Adolf uprchl za války do emigrace, jeho majetek byl konfiskován nacisty a jeho bratranec Jindřich (1903-1965) byl vězněn v Dachau. Beneš nemá rád ty, kdo mu pomáhali za jeho londýnského exilu. Pro tuto velkokrádež stačí mínění, že v nové společnosti přece není možné, aby jedna rodina vlastnila tak velké bohatství. Tisk zveřejní projevy poslanců, podporujících tento návrh, mezi nimi referát lidoveckého "bratra poslance Plojhara", národněsocialistické poslankyně Milady Horákové.

O souhlasném řevu komunistických publicistů, na předním místě s E. F. Burianem, ani nemluvě. Vzápětí má přijít řada i na orlickou větev rodu. Na podzim 1947 úřady vymyslí kličku "revize první pozemkové reformy". 30. ledna 1948 revizní komise na návrh ministra zemědělství Ďuriše zabavuje většinu majetku orlického majorátu. 1. února 1948. Po únoru 1948 je zabaven majetek všech šlechtických rodů. Mnozí odcházejí za hranice, mnozí končí v komunistických táborech či věznicích. Nevděk světem vládne a v české kotlině obzvláště.

ČAS 2/2013

* * *

Karel Schwarzenberg z druhé strany

* * *

SME nevidí v útoku Klause ml. na Schwarzenberga jen hulvátství

Bratislava - Útok Václava Klause mladšího na nečeský původ prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga nemusí být obyčejným hulvátstvím. V komentáři k předvolební situaci v ČR to dnes napsal slovenský list Sme. Slova Klause juniora jsou podle něj promyšleným spojením představy českého maloměšťáckého nacionalismu s xenofobií.

"Spojují tradiční představy českého maloměšťáckého nacionalismu děděné od národního obrození přes xenofobii vůči každému, kdo přišel zpoza hor obklopujících českou kotlinu, až po náznaky, že každý Němec je vlastně nacista. To poslední je zvlášť nechutné, protože naznačuje genetickou vinu, děděnou z otce na syna. Pak je už jenom drobností fakt, že právě v případě Schwarzenbergova otce - českého vlastence - jde o falšování minulosti," píše Sme.

Václav Klaus mladší se Schwarzenbergovi posmíval za neznalost hymny v e-mailové korespondenci s nakladatelstvím Mafra, jíž odmítl nabídku inzerce pro své gymnázium s tím, že nehodlá spolupracovat s pobočkou volebního štábu. Za urážku se pak omluvil, avšak stojí si za textem, kde označuje otce Schwarzenberga za člověka, který osnoval plány na likvidaci II. republiky. Vychází prý z knihy Oběti a jejich vrazi Stanislava Motla, podle níž Schwarzenbergův otec "cestoval za Goebbelsem do Berlína s plánem projednání likvidace II. republiky a vytvoření měnové unie s Německem".

Sme komentář končí úvahou na téma dalšího působení Václava Klause staršího v politice. O tom, zda se Klaus stane vůdcem českých nacionalistů, prý rozhodne to, kolik Čechů se nechá tématem nacionálních mýtů oslovit. Z hlediska další Klausovy politické kariéry je prý těžké pochopit amnestii. Od populisty tak citlivého na veřejné mínění to prý byla chyba, avšak je třeba uvážit to, že v dané chvíli bylo asi prvořadé zavděčit se budoucím sponzorům. V každém případě lze za přípravu další politické kariéry Klause staršího považovat jeho podporu Miloše Zemana v prezidentské kampani. Zeman stejně jako Klaus rád vytahuje nacionální kartu a na Hradě by Klausovi zajistil beztrestnost za vše, co udělal nebo případně ještě udělá, píše Sme.

http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/sme-nevidi-v-utoku-klause-ml-na-schwarzenberga-jen-hulvatstvi/890911

* * *

Beneš skutečně vyzýval k vraždění všech Němců.

A přesto potřebujeme, aby v Sudetech teklo hodně krve...

* * *

Výzva Senátu České republiky k obvinění prezidenta Václava Klause ze spáchání zločinu velezrady!

Call to the Senate of the Czech Republic to impeach president Václav Klaus

Volim_Karla

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1
Share

Comments are now closed for this entry

Kalendář událostí

st led 31 @13:00 -
KS Hradec Králové: Jiří Wonka žaluje Černíka
čt úno 01 @14:00 -
KS Praha Zdeněk Zajac

Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Strojový překlad webu

Czech English French German

Reklama