K evropské solidaritě
V rámci oživující se evropské solidarity, německé spolkové země jako Sasko, Bavorsko, Porýnní-Vestfálsko a další, přijímají ve svých nemocnicích na jednotky intenzivní péče pacienty z Itálie, jejichž stav vyžaduje připojení na plicní ventilátor.
A právě při pohledu na to, jak se náš západní soused rozhodl vypomáhat dokud bude mít volné kapacity přetíženým italským nemocnicím, se vynořuje otázka: Nemělo by se do pomoci nakaženým z Lombardie, kterým hrozí udušení, zapojit i Česko? Vždyť vláda nás ujišťuje, např. slovy Ladislava Duška u Ústavu zdravotnických informací, že co se týče lůžek akutní péče, disponujeme robustní volnou kapacitou.
Pokud naše kolegyně, Lída Rakušanová, dospívá k závěru, že „zapojení Česka do takové solidarity lze vyloučit s pravděpodobností hraničící s jistotou“, je na tom hodně ponuré pravdy. Vždyť žijeme v zemi, jejíž vláda vyhlásila moratorium na přijetí byť jediného uprchlíka z válečných zón a bezcitného cynismu se drží i v případě osiřelých dětí z utečeneckých táborů. Pouhé zmínky, že by se naše země měla zachovat podle vzoru Sasů, nebo Bavorů, vyvolaly předvídatelné reakce na sociálních sítích ve stylu pomáhat ano, ale až budeme mít jistotu, že to neohrozí pomáhajícího. „Jak byste reagovali, až by to lůžko potřeboval váš člen rodiny, ale ležel by tam cizinec?“, ptá se jeden z diskutérů.
Tak jistě, upatlané lidové mudrosloví „cizinec není našinec“, vždycky zabírá. Ale kdy budeme mít jistotu, že jsme „za vodou“ a to lůžko už nebudeme pro našince potřebovat? Taky možná až v době, kdy ho už nebudou potřebovat ani Italové.
Kdybychom se odhodlali k pomoci těžce zkoušené zemi, politici by měli co vysvětlovat. Ale copak není posláním politiků být vůdci v čase krizí a dodávat lidem odvahu? A jestli něco může ve společnosti posílit odhodlání a sebevědomí, že zvládneme vlastní problémy tak zjištění, že sami v mizérii, jsme schopni ve jménu lidskosti a solidarity pomoci někomu, kdo je na tom ještě hůř.
Rozhodnutí české vlády poslat do Itálie ochranné obleky a zdravotní materiál je jistě cenné. Nejskvělejším projevem naší humánnosti by ale bylo, kdybychom poskytli šance na přežití alespoň několika těžce nemocným z měst a městeček severní Itálie, v jejichž zdech nemilosrdně řádí smrt. A vyslyšeli tak vzdálené zvonění hran umírajícím, které jak nám připomíná Hemingway, zvoní i nám.
Jiří Leština, ČRo Plus 30.3.2020
https://plus.rozhlas.cz/poslechnete-si-vsechny-pondelni-komentare-s-ondrejem-konradem-8173191
Read more...