Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Nejnovější komentáře

  • 18.11.2017 04:05
    Would possibly I counsel a repair to this?

    Číst dále...

     
  • 17.11.2017 23:35
    Stačí mít svobodu slova? Je třeba mít také posluchače, kterým ...

    Číst dále...

     
  • 17.11.2017 22:56
    Tyto fotografie vidím poprvé a zvedá se mi z nich žaludek.

    Číst dále...

     
  • 17.11.2017 21:54
    I see you don't monetize your site, don't waste your traffic ...

    Číst dále...

     
  • 17.11.2017 20:12
    I have checked your page and i have found some duplicate ...

    Číst dále...

     
  • 17.11.2017 18:58
    Tato zpráva je zde zveřejněna pomocí programu XRumer + XEvil ...

    Číst dále...

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“ Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Nina Špitálníková: Mezi dvěma Kimy

Mezi dvema Kimy aversUkázky z knihy koreanistky Niny Špitálníkové „Mezi dvěma Kimy“. I jen těchto pár postřehů vypoví o komunismu více než dost… Ovšem i severokorejští soudruzi udělají chybu – podle výpovědi Severokorejců i diplomatů se v místních luxusních věžácích v Pchonjanghattanu zapomnělo na výtahy.

… Země je po desetiletí ovládá­na naprostými psychopaty, přičemž pro­paganda a kult osobnosti dynastie Kimů je natolik absurdní, že se nedá brát váž­ně. Když jsem se před několika lety zača­la zabývat severokorejskou propagandou a životem v KLDR, poznala jsem, že fun­dovaných prací je pramálo. Testování a vývoj jaderných zbraní, statisíce mrtvých či uvězněných v kon­centračních táborech, režim útlaku, který porušuje základní lidská práva, země na pokraji hladomoru - vše se slévalo v ob­raz neomezeného Zla.

... Dívky v mládež­nických organizacích byly vyzývány, aby si braly například za muže vojáky, kteří utrpěli nějaká závažná zranění bě­hem vojenských cvičení. Stát tím chtěl zajistit vojenským invalidům laciné ošet­řovatelky pro nonstop službu. ...  “Nikdo nás nemůže přemoc!”, “Nezapomeňme na krví prolitou nenávist!”,  nebo také “Pojďme zvýšit produkci masa pěstováním dýní!” ...

Jen dvě jídla denně

Před rokem 1991 byla KLDR závislá na pomoci Sovětského svazu. Po kolapsu východního bloku byla jednou z mála zemi, kde se režim nezhroutil, nicméně staré vazby se socialistickými zeměmi byly přetrhány. To vedlo k ohromné kri­zi, totálnímu úpadku celé ekonomiky a k hladomoru. Jeho první náznaky byly patrné již v roce 1992, kdy vláda začala autoritativně prosazovat nutnost jíst dvě jídla místo tradičních tří jídel denně - s odvoláním na nezdravost třetího jídla. Severokorejská televize vysílala doku­ment o muži, kterému praskl žaludek, protože snědl hodně rýže. Skutečným katalyzátorem hladomoru se staly záplavy v roce 1995, které splách­ly úrodu, sklady obilí i celou infrastruktu­ru. Oficiální zprávy v KLDR označovaly toto období jako „Namáhavý pochod“, bě­hem kterého zemřelo 220 000 obyvatel. Nezávislé analýzy odhadují, že počet obě­tí se pohyboval okolo jednoho milionu.Neefektivita stalinistického stylu ko­lektivizace a totální nedostatek průmys­lových a zemědělských strojů vedly k ještě větší ekonomické krizi. Lidé byli nuceni se starat sami o sebe a díky tomu vznikl nelegální černý trh, takzvaný ka­pitalismus zezdola. KLDR musela prolo­mit přísnou tradici soběstačnosti a požá­dat OSN o potravinovou pomoc. Vláda Severní Koreje nikdy nepřiznala svoji chybu.

Cesta z Pekingu

Peking je jedním z dopravních uzlů pro příjezd do KLDR. Do Pchjongjangu z něj jezdí pravidelně vlaky, které nejsou kvůli časté poruchovosti a časové nároč­nosti doporučovány. Železniční spoje v KLDR jsou závislé na jednokolejkách, které byly položeny v době japonské oku­pace kvůli rozšíření těžkého průmyslu. Největším problémem při cestování vlakem jsou neustálé technické poruchy, potíže s motory, časté výpadky proudu. Když už rozvod elektrické energie fungu­je, přenášený výkon je nízký. Kromě toho existuje i určitá hierarchie vlaků. Osobní vlaky musí vždy dávat přednost vlakům severokorejských vůdců. Kim Čong-íl, stejně jako spousta dalších diktá­torů, byl natolik paranoidní, že nevyuží­val letadla. Obával se jeho sestřelení ame­rickou či jihokorejskou vládou. Po vlaku Drahého vůdce následovaly ve vlakové hierarchii stroje převážející vojenský materiál. Ty vyjíždějí z bezpeč­nostních důvodů vždy na čas. Naopak mnoho nákladních vlaků má oproti jízdní­mu řádu i několikaměsíční zpoždění. Severokorejci si zvykli na fakt, že vlaky ni­kdy nejezdí podle pravidelného jízdního řádu. Nezbylo tedy než tento druh cesty vy­loučit. Zbývala letecká doprava. Z Pekingu létají dvě letecké společnosti - Air Koryo a Air China. Státní aerolin­ky Air Koryo disponují flotilou ruských tupolevů, antonovů a iljušinů. Ruská le­tadla vám sice sníží náklady na letenku, musíte se ale smířit s tím, že poletíte jed­nou z nej nebezpečnějších aerolinek svě­ta se zákazem létat na území Evropské unie kvůli nesplněným bezpečnostním požadavkům. Letěla jsem dražší, ovšem prověřenou leteckou společností Air China. Pokud máte ale rádi dobrodružství, cesta s Air Koryo bude pro vás. Na palubě se podá­vá několikachodové menu a let vám bude zpříjemňovat Kim Čong-unova ob­líbená ženská kapela Moranbong. Její pop je namixovaný s revoluční severoko rejskou hudbou. Pořiďte si na let špunty do uší, hudba během letu nejde vypnout ani ztlumit.

Obtížnosti cestování

Pasová kontrola je v Severní Koreji jen formalitou. Zaměstnanci imigračního úřa­du o vás vědí ještě předtím, než dosedne­te na severokorejskou půdu. Každý cestu­jící je před vstupem do země podroben prověrce a až po vydání souhlasu severo­korejskou stranou mu je vydáno vízum. Podobná prověrka funguje i pro Severokorejce a dovolím si tvrdit, že cestová­ní je pro samotné Severokorejce o dost obtížnější. Pokud chtějí vyjet z místa své­ho trvalého bydliště třeba do vedlejšího okresu, musí zažádat o úřední povolení. Ve většině případů je schváleno tajemní­kem strany v příslušné pracovní jednotce žadatele a poté putuje k dalšímu odsou­hlasení na místní úřad. Povolenka musí obsahovat přesný po­pis a důvod cesty. Pro vstup do hlavního města či do oblastí v okolí demilitarizova­né zóny se vydává speciální druh povole­ní. na kterém musí být kromě klasických razítek i razítko vydané ministerstvem vni­tra, což je skoro nereálné získat. Většina Severokorejců se tak podívá do Pchjong-jangu jen v rámci organizovaných škol­ních výletů v době dospívání. O vycesto­vání do zahraničí si může nechat většina severokorejské populace jen zdát. Jen stát určuje, kdo a za jakým účelem opustí KLDR. Protože povolenku mám, mohu s klidem přistoupit k imigrační kontrole. Obavy mám spíše z kontroly zavaza­del. Nikdo nebyl před odletem schopen říct, co se smí dovážet a co ne. Největší nejasnosti panovaly ohledně dovozu po­travin. léků a literatury. Podle jedné stra­ny to je přísně zakázáno, podle druhé po­voleno s určitým omezením. Ale kdo by jel do KLDR bez dobře vybavené lékár­ny, přesnídávek k snídani či několika knih západní literatury? Ve frontě vyplňuji celní prohlášení, kde mimo jiné deklaruji, že nedovážím tiskoviny ani nosiče se skandálním či se­xuálním obsahem a mobilní telefon. V roce 2011 i 2012 bylo zakázáno do země vstoupit s telefonem. Pokud člověk nějaký měl, severokorejské úřady mu ho zadržely a zpět ho dostal až při odletu. Nyní vám mobilní telefon nechají bez problému.

Vrátný ví všechno

Jsem si dobře vědoma, že cizí studenti jsou v Severní Koreji bráni jako privile­govaná skupina a naše kolejní podmínky se nemůžou rovnat průměrnému obydlí, v nichž bydlí většina Severokorejců. Přesto se pobytu trochu obávám. Nikdo nám nebyl schopen před odjezdem říci, v čem budeme bydlet, jaký je stav kolejí, jak bude probíhat výuka a pobyt. Ted vcházím do dveří studentské uby­tovny. Průvodce nejprve ukazuje zeď ob­klopenou nástěnkami s fotografiemi Kim Čong-ila, hrdě vzhlížejícího na prosperu­jící zemi. Kim Čong-il na stavbě, Kim Čong-il v továrně, Kim Čong-il v krámě, Kim Čong-il ve škole. Vždy se zvídavým pohledem. Na pravé straně je stanoviště vrátného, pro nás jedné z nejdůležitějších osob. Vrátný byl zprostředkovatel zpráv, hlí­dač i náš pomocník. Věděl, kdy odchází­te, kdy se vracíte, znal naše zvyky i potře­by. Jeho funkci bych v KLDR přirovnala k vedoucímu takzvaného inminbanu. Inminban ]e severokorejská instituce, v pře­kladu doslova skupina lidí, kteří vzájem­ně dohlížejí sami na sebe.

Kontrola v domácnostech

Prakticky všichni Severokorejci, vyjma vojáků, automaticky spadají pod inminbanu v místě svého bydliště a do takovéto jednotky patří 20-40 domácností, i když v dřívějších dobách byly menší. Systém inminbanu je natolik propracovaný, im­pozantní a všudypřítomný, že by ho moh­ly závidět všechny autoritářské režimy po celém světě. V čele inminbanu stojí většinou žena středního věku - politicky spolehlivá a ideálně členka Korejské strany práce. Jejím hlavní úkolem je kompletní kontro­la sousedů. Jak se často říká, každý ve­doucí inminbanu by měl vědět, kolik hů­lek a lžic je v domě či jaké jsou přesné příjmy a výdaje všech domácností. Kaž­dý večer musí vyplňovat speciální formu­lář, kde zaznamenává, kdo do jaké do­mácnosti přišel a za jakým účelem. Pokud někdo navštíví rodinu, musí ukázat vedoucímu inminbanu své dokla­dy. Pokud přicestoval z jiného kraje, tak i povolení k pobytu. V případě setrvání přes noc, a to i v rámci stejného města, se musí nejprve obrátit na místního vedoucí­ho inminbanu, předložit svůj záměr k po­bytu a čekat na schválení. Pokud by byl zachycen neregistrovaný návštěvník, pak je tento přestupek dlouze vyšetřován. Trestem je v nejlepším případě finanční pokuta, což i tak může mít pro jedince ka­tastrofální následky.

Rádia bez ladění

Zhruba několikrát do roka jsou provádě­ny namátkové kontroly domácností, v rámci kterých se prověřuje, jestli hláše­ný stav odpovídá realitě. Tyto domovní prohlídky jsou prováděny bez varování ve všech domácnostech v jednom inmin­banu. Hlavní starostí pátrací komise je zjis­tit, jestli se nenachází v rodině někdo bez povolení, hledat zakázanou literaturu, ne­legální videa a laditelná rádia. Od šedesá­tých let mají všechna rádia prodávaná v KLDR přednastavené stanice, které jsou povoleny poslouchat, a těchto stanic není mnoho. Pokud si Severokorejci kou­pí tento zázrak techniky ze zahraničí, mají povinnost to nahlásit na místní poli­cii, kde technik odstraní ladící mechanis­mus, a následně se rádio zaregistruje. Sa­mozřejmě člověk trochu technicky zdat­ný dokáže toto nastavení přeladit.

Pevný řád

Poprvé se dozvídáme bližší informace ohledně kolejního života. „Soudružky, v sedm ráno je snídaně, v neděli si může­te přispat o hodinu déle. Vyučování začí­ná v osm hodin a trvá do půl dvanácté. Oběd je v jednu. Po obědě máte volný program podle svého uvážení. Večeře se vydává v šest. Pokud se nedostavíte do jí­delny, nebude vám jídlo později vydáno. Sprchy můžete využívat ve středu od de­víti do šesti do večera." Na všechno kýváme. Poté náš kolejní vůdce zvážní a řekne tři základní pravi­dla, která nesmíme porušit. „Soudružky, koleje po večeři již neopouštějte. V sedm hodin se zamykají dveře a na koleje se již nedostanete." Toto pravidlo bylo zavedeno kvůli ne­dostatku elektrické energie v zemi a s tím spojeným nefunkčním veřejným osvětle­ním severokorejských ulic. Po západu slunce se Pchjongjang ocitne ve tmě a je lehké se ztratit. Jedině vrátný mohl kolejní dveře otevřít. Pro bezproblémový po­byt bylo nezbytné si ho hýčkat. Přesněji řečeno mu občas přihodit malý úplatek ve formě cigaret či piva. „Soudružky, ve všech prostorách kole­je je striktně zakázáno fotit.“ Toto pravi­dlo bylo pečlivě hlídáno a nebylo snadné koleje vyfotit. Severokorejci jsou citliví na to, když je cizinci fotografují. Uvědo­mují si sílu fotek objevujících se v západ­ním tisku. A jelikož ne všechny části ko­leje byly reprezentativní, dost se toto pra­vidlo hlídalo. Pravidelné prohlížení foto­grafií a následná výzva k smazání proble­matického obsahu byly velmi časté. Nakonec jsem obelstila místní systém a díky velké zásobě paměťových karet ně­jaké fotografie z kolejí přece jenom vy­vezla. „Soudružky, ctěte naše vůdce, nikdy nefotografujte pouze části sochy někte­rých z Kimů, musíte fotografovat celou sochu. A nikdy neskládejte, netrhejte nebo neodhazujte noviny, v nichž je je­den z Kimů na titulní straně.

Ošetření „zdarma"

Po přednášce o řádu a zákazech následo­vala příjemnější část - výhody. Studijní vedoucí se postavil a hrdě pronesl: „Sou­družky, pokud budete potřebovat, v úterý můžete využít služeb místní nemocnice, a to zcela zdarma." Ačkoliv je zdravotní péče již od roku 1947 státem uzákoněna a měla by být po­skytována zcela zdarma, realita je úplně jiná a ošetření se dostává jen nejvyšší tří­dě. V KLDR je nedostatek základních léků, antibiotika jsou zde ceněna na něko­lik set dolarů, analgetika jsou jen pro nej­vyšší třídu a na narkózu můžete rovnou zapomenout. Podle Světové zdravotnické organiza­ce vynakládá Pchjongjang na zdravotní péči v průměru 20 korun na osobu za rok. Obyčejní lidé jsou nuceni najít si alter­nativní systém zdravotní péče. Vzhle­dem ke katastrofální ekonomické situaci lékaři začali vyžadovat přímou platbu od pacientů. Za prohlídku, konzultaci nebo lehčí výkony se platí cigaretami, alkoho­lem nebo jídlem. Za větší zákroky nebo operace pak lékaři kasírují horentní sumy. Přestože jsou soukromé praxe v Severní Koreji nelegální, tato struktura funguje již desítky let, jelikož i místní po­licie potřebuje služby lékaře pro dobro své rodiny. O nedostatku léků jsem se přesvědčila v rozhovorech s profesory. Ti díky každo­denním prohlídkám pokojů dobře věděli o lécích, které jsme měli s sebou. Během vyučování barvitě popisovali různé pří­znaky nemocí a prosili, jestli na ně nemá­me léky. „Soudružky, dneska mě bolí hla­va, nemáte náhodou nějaké léky? Moc byste mi pomohly. Dnes se domů nedostanu a u sebe žádné nemám. A používají se vaše léky i pro děti?"

Přídělová hierarchie

Naše kolejní jídlo je kapitola sama pro sebe. Nabídka místních specialit neměla s korejským jídlem vůbec nic společné­ho. Kdo miluje mastné čínské jídlo připra­vované na prasečím sádle, nerozeznatel­né masové kousky či vývary z mastku a zelí, jímž hýří skoro každý chod našeho kolejního menu, to vše doplněné nepopsa­telným odérem, bude nadšen. Pokud patří­te k opaku, připravte si zásoby potravin. Jídla jsou totiž podávána v rámci přídě­lového systému, kde změna není možná. I Severokorejci byli odkázáni na veřejný distribuční systém, prostřednictvím které­ho jim byly přidělovány věci pro domác­nost, jídlo, rýže, vajíčka, sójová omáčka, maso, ovoce. Velikost přídělu určoval stát podle sociálního postavení. Nejvyšší, takzvané denní příděly před­stavovaly slušné množství zboží pro ně­kolik málo uctívaných (tajemníci ústředí strany, ředitelé a armádní velitelé). Ti dostávali každé ráno čerstvé potraviny pří­mo do domu. V přídělové hierarchii ná­sledovaly „třídenní příděly" rodinám mi­nistrů, stranických tajemníků na úrovni města nebo funkcionářů stranického ústředí. Ředitelé v institucích dostávali „týdenní příděly". „Měsíční příděly, které dříve dostáva­la drtivá většina obyčejných Severokorejců, se přestaly distribuovat v roce 1994, kdy se státní systém zaručených přídělů zhroutil. Cizí studenti stáli v severokorejské hierarchii přídělového systému na samém vrcholu. Každý den v 7, ve 13 a v 18 hodin jsem čekala u výdejového okýnka ko­lejní jídelny na svůj příděl jídla. Snídaňové menu obsahovalo sladký mastný loupák, vařené vajíčko a mléko se škraloupem. K obědu i k večeři se po­dávala vařená rýže. K rýži se podávalo vždy kimčchi - ostře kořeněná nakláda­ná zelenina. Každá korejská rodina si na podzim připravuje své kimčchi podle vlastního receptu. Nejčastěji nám byly servírovány pokrmy vegetariánské - ko­řeněné tofu a vývar ze zelí. Ojedinělé zpestření monotónní stravy poskytovaly talířky s kouskem nespecifikovatelného masa. Pokud ale srovnám kvalitu kolejní stra­vy s pochutinami, které jsou v KLDR do­stupné, nemůžu si na nic stěžovat. …

Ovšem i severokorejští soudruzi udělají chybu – podle výpovědi Severokorejců i diplomatů se v místních luxusních věžácích v Pchonjanghattanu zapomnělo na výtahy.

* * *

Málokomu se podaří pobývat v Severní Koreji, aniž by vedle sebe měl všudypřítomného průvodce. Koreanistce Nině Špitálníkové se to povedlo hned dvakrát. Jako jedna z mála na světě se zúčastnila studijních pobytů na Kim ll-songově univerzitě za vlády obou posledních vůdců, Kim Čong-ila a Kim Čong-una. Co obnáší život v jednom z nejtužších diktátorských režimů na světě? Knížku vydalo Nakladatelství Lidové noviny. (Z LN 23+24+25.8.2017)

* * *

Otřesná pravda o Severní Koreji: „V paprscích slunce“…

Jan Šinágl, 27.8.2017

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 3.00 (2 Votes)
Share

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Strojový překlad webu

Czech English French German

Reklama