Je příznačné, že když ve stejném roce vznikl první návrh zákona na zřízení paměťové instituce, narazila tato iniciativa na silný odpor nejen politických stran KSČM a ČSSD, ale i představitelů některých akademických institucí včetně ÚSD, státní instituce Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR (ÚDV), profesní organizace Česká archivní společnost, a zejména části levicového předlistopadového disentu. Zdeněk Jičínský tvrdil, že vznik ÚSTR je součástí „občanské studené války", a novinář Petr Uhl schválený zákon č. 181/2007 Sb. označil za „morovou ránu“.
Senátor Jiří Dienstbier ml. (ČSSD) dehonestoval ÚSTR jako „Ústav paměti Státní bezpečnosti“ a tvrdil, že je pochybné, pokud má státní instituce zkoumat historii. K této kritice se přidali i někteří historici, archiváři a například zmiňovaný Ústav pro soudobé dějiny v čele se svým tehdejším ředitelem Oldřichem Tůmou, ale i jeho vědecká rada, jejímž předsedou byl Jiří Pernes, vystupovali proti nové „konkurenční“ instituci prostřednictvím petice nebo seminářů, z nichž jeden měl výmluvný název „Skrývá se paměť národa v dokumentech StB?“.
Když v roce 2008 ústavní soudci zamítli návrh 57 politiků z ČSSD a KSČM, podaný Jiřím Paroubkem, Lubomírem Zaorálkem, Davidem Rathem, Zdeňkem Škromachem ad., na zrušení Ústavu pro studium totalitních režimů, zástupce navrhovatele, poslanec za ČSSD Zdeněk Jičínský, na otázku České televize, zdali se spojí s komunistickou stranou v boji proti ÚSTR, odpověděl: „Spojíme se s každým, kdo bude chtít tento zákon zrušit.“ (ČT1, Události, 13. března 2008)
Na přelomu roku 2012/2013, když ČSSD a KSČM získaly většinu v Senátu, najmenovaly tyto strany do Rady Ústavu odpůrce ÚSTR, bývalého člena ČSSD, politologa Lukáše Jelínka, člena sdružení Dienstbier náš prezident Michala Uhla, bývalého člena ČSSD Jana Bureše a archivářku Emílii Benešovou, která byla dlouhodobou odpůrkyní vzniku ÚSTR a ABS. Odpůrci instituce nejdřív odvolali ředitele Ústavu Daniela Hermana a následně umožnili, aby nové vedení v čele se Zdeňkem Hazdrou a Ondřejem Matějkou nejen provedlo rozsáhlé personální propouštění, které se dotklo až poloviny všech zaměstnanců ÚSTR, ale také narušilo normativní jádro a zásadně změnilo zaměření této instituce. Podařilo se jim radikálně omezit vytváření databází a digitalizaci archivních dokumentů a částečně prosadit i revizionistické pojetí historie.
Read more...