Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 22.07.2018 17:59
    Z textu vyplývá, že ta dívka polila portrét, ne nějaký plakát ...

    Read more...

     
  • 19.07.2018 10:58
    Obávám se, že k praktikám StB máte možná blíže Vy pane "gsm"?

    Read more...

     
  • 19.07.2018 07:31
    Ve vší úctě, pane Šinágle, ten nenávistný Babišův projev ...

    Read more...

     
  • 18.07.2018 14:47
    Rád potvrzuji, že se potomci bývalých obyvatel Českého lesa o ...

    Read more...

     
  • 14.07.2018 16:26
    To je slovíčkaření! Já se v těch papalášských funkcích nevyznám ...

    Read more...

     
  • 10.07.2018 13:17
    Co ten český národ ještě nesvede?!! Ve světě nevídané. To už ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Lincoln_avers_2013Byl bych rád, kdybych si mohl lichotit, že jsem se bě­hem dvou hodin svého proslovu natolik přiblížil k ústřední myšlence této události, jako jste to udělal Vy během dvou minut. - Se zlou vůlí vůči nikomu, s las­kavostí vůči každému -  V demokracii musí být každý krok učiněný tak, aby jej veřejnost považovala za moudrý a uvážlivý – Nepochybně se pohybuje ve vyšších rovinách a jedná na základě ušlechtilejších motivů než jakýkoli jiný člověk - ZAŤATOU PĚSTÍ RUKU NEPODÁŠ

Přináším několik ukázek z knihy Doris Kearns Goodwinové LINCOLN tým rivalů. Kniha byla podkladem k natočení filmu LINCOLN. Film jsem shlédl. Obojí vřele doporučuji. Skvělé ztvárnění neustálého boje zla a dobra mezi politiky a současně ukázkou cesty, jak mohou dobří politici prosadit své cíle a nepodléhat špatným, sledujících nízce jen své osobní cíle bez ohledu na prospěch země.

* * *

Když se rozhovor blížil ke konci, Weed poukázal na to, že bude-li ve vládě Chase, Cameron, Welles a Blair spolu se Sewardem, Batesem a Smithem, budou mít demokraté většinu a odsunou do pozadí whigy, kteří tvoří většinu Re­publikánské strany. „Patrně zapomínáte,“ odpověděl Lin­coln, „že tam budu i já. Pokud mě počítáte jako jednoho člena, je kabinet pěkně vyvážený“. Weed se vracel do Albany s přesvědčením, že Lincoln je „schopný v nejširším významu tohoto slova“. Pro albanské noviny Evening Journal napsal: „Uvažuje současně filozofic­ky i prakticky. Přijme každého, kdo za ním přijde, všechny vyslechne, s každým přátelsky promluví a přečte všechny dopisy, které mu lidé píší, ale myslí a jedná samostatně a sám za sebe.“

* * *

… Everett po dvě hodiny přednášel zpaměti svůj projev a znamenitě líčil různé bitvy, které se odehrály během oněch tří dramatických dnů.

Jakmile Everett skončil a vykročil zpátky ke svému seda­dlu, Lincoln povstal, aby mu stiskl ruku a srdečně mu po­blahopřál. Patnáctiletý George Gitt, který si tenkrát našel místo hned pod řečnickým pultem, později vzpomínal, že „pohyb a šum v davu ustaly ve chvíli, kdy prezident povstal. Zřetelně si vzpomínám, že nastalo takové ticho, že bylo slyšet ozvěnu jeho kroků. Znělo to, jako by někdo kráčel chodbou prázdného domu.“

Lincoln si nasadil brýle s kovovými obroučkami a vrhl letmý pohled do svých papírů. Přestože na přípravu pro­jevu měl málo času, o zvoleném tématu soustředěně pře­mýšlel téměř deset let. Dvacet měsíců před Prohlášením o osvobození otroků řekl prezident Hayovi, že „ústřední myšlenkou jeho zápasu je nutnost prokázat, že vláda lidu není nesmysl“. Předpovídal, že „pokud se nám to nepodaří, bude to mít dalekosáhlé důsledky, protože se ukáže, že lid není schopný vládnout sám sobě“. U Gettysburgu vyjádřil toto přesvědčení mnohem výstižněji a výmluvněji. Nastala totiž doba, kdy kvůli tomuto cíli zemřely desítky tisíc lidí.

Lincoln začal: „Před osmdesáti sedmi lety naši otcové na tomto kontinentu přivedli na svět nový národ, počatý ve svobodě a zasvěcený postulátu, že všichni lidé jsou si stvo­řeni rovni. Nyní prožíváme velkou občanskou válku, jež je zkouškou, zda tento národ, nebo jakýkoli národ tak počatý a tak zasvěcený, může dlouhodobě přetrvat. Sešli jsme se na významném bojišti této války. Přišli jsme, abychom část tohoto bojiště zasvětili jako místo posledního odpočinku těch, kteří položili své životy, aby tento národ mohl žít. Je náležité a vhodné, abychom to udělali.

V širším slova smyslu však tuto půdu nemůžeme zasvětit, nemůžeme ji věnovat, nemůžeme ji blahoslavit. Stateční muži, živí i mrtví, kteří zde bojovali, ji zasvětili mnohem důkladněji, než to kdy svými chabými silami dokážeme my. Svět si sotva povšimne toho, co zde říkáme, a nebude si to dlouho pamatovat, ale na to, co zde učinili tito muži. nemůže nikdo zapomenout. Úkolem nás živých tedy je. abychom zde zasvětili všechny své síly nedokončené práci, již ti, kteří zde bojovali, tak šlechetně zahájili. Je tedy na nás, abychom se zde odevzdali velkému úkolu, před nímž stojíme - abychom od oněch úctyhodných padlých převzal: oddanost věci, jíž obětovali život. Jsme výsostné přesvěd­čeni, že tito mrtví nezemřeli zbytečně a tento národ, pod Božím vedením, bude znovuzrozen ve svobodě a že vláda lidí, prostřednictvím lidí a pro lidi nezmizí z povrchu zem­ského.“

Když Lincoln domluvil, „shromáždění lidé stáli bez hnutí a bez hlesu“, řekl užaslý George Gitt. „Mimořádná stručnost projevu spolu s jeho náhlým ukončením poslu­chače natolik překvapila, že zůstali jako přikovaní. Kdyby se Lincoln neobrátil a neodešel ke svému sedadlu, posluchači by velmi pravděpodobně zůstali oněmělí ještě o chvíli déle. Konečně se rozezněl potlesk.“

Lincoln si překvapení posluchačů zpočátku vysvětloval jako nesouhlas. Jakmile domluvil, obrátil se k Wardu Lamonovi. „Lamone, ta řeč nezabrala. Je to neúspěch a lidé jsou zklamaní.“ Edward Everett to vnímal jinak a druhého dne vyjádřil prezidentovi svůj obdiv a úctu. „Byl bych rád,“ napsal Lincolnovi, „kdybych si mohl lichotit, že jsem se bě­hem dvou hodin svého proslovu natolik přiblížil k ústřední myšlence této události, jako jste to udělal vy během dvou minut.“

Lincoln převedl příběh své země a smysl války do slov a myšlenek, jež byly dostupné každému Američanovi. Chla­pec, který v bezesných nocích přepracovával historky svého otce do příběhů srozumitelných každému dítěti, vytvořil pro svou vlast ideál minulosti, přítomnosti i budoucnosti, jenž se budou učit zpaměti všechny další generace studentů.

* * *

Víra lidí ve zdravý úsudek a čestné úmysly pana Lincolna je tak pevná, že působí jako vrozený pud. Nic to nemůže překonat nebo vážně oslabit. Tato schopnost zís­kat a udržet důvěru veřejnosti vyvěrá ze vzácné kombinace vlastností. Jen velmi málo veřejně činných mužů v dějinách Ameriky mělo tyto vlastnosti ve stejné míře jako Abraham Lincoln.

List Harper’s Weekly byl stejného názoru. V úvodníku podporujícím prezidentovo znovuzvolení prohlašoval, že „žádný z význačných mužů v našich dějinách nikdy nepro­kázal tak dokonalou schopnost porozumět smýšlení lidu jako pan Lincoln“. Svým postupným směřováním k osvo­bození otroků, napsal šéfredaktor listu Harper’s, Lincoln prokázal, že „v demokracii musí být každý krok učiněný tak, aby jej veřejnost považovala za moudrý a uvážlivý“.

* * *

Svůj dopis zahájil stručně: „Přijímám vaši rezignaci na post ministra financí. Nehodlám vzít zpět nic z toho, co jsem kdy řekl pochvalného o vašich schopnostech a lo­ajalitě, ale naše pracovní vztahy přesto dospěly do stavu vzájemného neporozumění, který patrně nelze překonat ani jej nelze déle snášet, aniž by to bylo na překážku veřejné službě.“

Později téhož odpoledne navštívil prezidenta Chaseův přítel Samuel Hooper, kongresman z Massachusetts. Řekl, že je kvůli Chaseově odchodu „velmi nervózní a zničený“. Stejně rozrušený byl i tajemník ministerstva financí Lucius Chittenden. Řekl Lincolnovi, že Chaseův odchod je „horší než porážka u Bull Runu“ a že v celé zemi není člověka, který by ho mohl nahradit. „Řeknu vám,“ odvětil Lincoln, „jak je to s Chasem. Pro člověka není nic jednoduššího než si osvojit nějaký zlozvyk, a Chase měl takové zlozvyky hned dva... Myslí si, že je pro tuto zemi nenahraditelný... A také si myslí, že by měl být prezidentem. Nemá o tom sebemenší pochybnosti.“

Kvůli těmto dvěma nešťastným okolnostem, vysvětlil Lincoln, se z Chase stal „podrážděný a nepříjemný člověk, který je spokojený jenom tehdy, když se cítí mizerně“. V tomto okamžiku se Lincoln odmlčel, vzpomínal Chittenden. „A přesto není v celé Unii nikdo jiný, kdo by byl lepším ministrem spravedlnosti,“ pokračoval president. „Budu-li mít příležitost, jmenuji ho ministrem spravedlnosti Spojených států.“ Chittenden si uvědomil, že tak mimořádný nedostatek pomstychtivosti vůči ně­komu, kdo mu způsobil tolik zármutku, svědčí o tom, že Lincoln „se nepochybně pohybuje ve vyšších rovinách a jedná na základě ušlechtilejších motivů než jakýkoli jiný člověk“, jehož kdy znal. Lincoln byl skutečně nesmírné velkorysý, ale současně byl i chytrý politik. O postu ministra spravedlnosti se před Chittendenem zmínil, proto­že věděl, že jakmile se o této možnosti dozví Chase, bude směrem k Lincolnovi vystupovat smířlivěji. Podobnou poznámku pronesl Lincoln i v přítomnosti kongresmana Hoopera. V uvolněném rozhovoru se zmínil o své „úctě" k bývalému ministrovi a vyjádřil „upřímnou lítost“, že mezi nimi panují „napjaté a nepříjemné“ vztahy. Jakmile Hooper svému příteli tlumočil prezidentovy poznámky. Chase byl dojatý a řekl, že kdyby „takový projev dobré vůle“ zazněl před jeho rezignací, možná by jednal jinak. Bohužel bylo příliš pozdě.

* * *

V úterý 4.dubna v osm hodin ráno nastoupil Lincoln na palubu dělového člunu Malvern a vydal se na svou historickou cestu do Richmondu. Jakmile loď doplula ke kanálu, který vedl až do města, cestující zjistili, že průplav je zatarasený troskami nejrůznějšího druhu, mezi nimiž byli i mrtví koně, rozbité zbraně, ztroskotané čluny a plovou­cí torpéda. Cestující byli nuceni přestoupit do menšího kapitánova člunu, který táhla malá tažná loď s posádkou tvořenou námořníky. Jakmile tažná loď najela na mělči­nu, nezbývalo než se spolehnout na pádlovací schopnosti dvanácti námořníků. Pro Crooka to byla vysilující situace. „Na každé straně jsme proplouvali tak těsně kolem torpéd,“ vzpomínal později, „že stačilo natáhnout ruku, a mohli jsme se jich dotknout.“

„Tak jsme tedy seděli v osamělém člunu,“ vzpomínal admirál Porter, „i když jsme se původně vydali na cestu s flotilou mnoha lodí a s vlajkami vlajícími na každém sto­žáru... doufajíce, že do dobytého hlavního města vstoupíme způsobem, jenž odpovídá postavení prezidenta Spojených států.“ Lincolnovi to ani v nejmenším nevadilo. Zvesela podotkl, že mu tato situace připomněla jistého muže, který ho kdysi oslovil s žádostí o významné místo na velvysla­nectví. „Když zjistil, že to místo nemůže získat, spokojil by se i s něčím podřadnějším. Nakonec mě požádal, abych mu opatřil práci přístavního celníka. Jakmile vyšlo najevo, že nemůže mít ani tuto práci, požádal mě o nějaké obnošené kalhoty. Je dobré být skromný.“

* * *

Smrt Abrahama Lincolna se stala ztělesněním prezi­dentových vlastních slov - „se zlou vůlí vůči nikomu, s las­kavostí vůči každému“ jež pronesl ve svém druhém in­auguračním projevu, v němž nastínil vizionářskou cestu k obnovené Unii. Nesmrtelné jméno, o něž usiloval od začátku své politické kariéry, proniklo daleko za hranice okresu Sangamon a státu Illinois do všech koutů Spojených států, nyní skutečně spojených. Jeho odkaz, jak prohlásil Stanton v okamžiku Lincolnovy smrti, nepatří jen Ame­rice, ale věčnosti, a bude uctíván a opěvován na věky věků.

* * *

Jan Šinágl, 13.3.2013

 

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1
Share