Motto: Budeme připraveni na nesnadnou situaci lidstva před vesmírem, vůči níž se mi dnešní filosofové a vládci jeví směšně anachroničtí. (Oppenheimer)
… Dalším stínem civilizace je její nevyrovnanost. Dalekosáhlé zásahy do přírody nebo ekonomiky jsou prováděny v době, kdy ještě není možné domyslet, k čemu povedou. Nekontrolovaný vývoj může již dnes vést k vážnému narušení tělesného i duševního zdraví. Je tu nebezpečí zásahů do biologické podstaty člověka a života, na něž mohou vážně doplatit budoucí generace. … Zvlášť závažným důsledkem civilizace se však zdá narušení stálosti. Život má pro nás cenu jen jako syntéza stálosti a změny. Člověk nedostává žádný návod, co má na světě dělat, jeho život je však proud změn a musí tedy měnit sebe i svět. K uvědomělému jednání potřebuje relativní jistoty, tedy zázemí stálosti, které je mu ukazatelem, oporou, nadějí, které z něho dělá celistvou bytost. …
Podstatným znakem technické civilizace je její dynamičnost. Předchozí civilizace, založené na zemědělství a na řemesle, byly statické, staletí v nich plynula bez větší změny, i jejich zánik byl často způsoben vnějšími vlivy nebo faktory, které dosud neznáme. Tehdejší věda svět jen studovala, nevěřila příliš v jeho změnu a nepokoušela se o ni, změny ve způsobu výroby byly dílem náhody a přinášely jen jednorázový pokrok. Teprve s rozvojem kapitalismu se situace mění, statická civilizace přechází v civilizaci dynamickou, v níž každá změna vyvolává nutnost další změny. Vznikají a rostou skupiny lidí, kteří se zabývají tvořením a hledáním nového. Na počátku století se již začínají uvádět do života věci překonávající pohádky, vzpomeňme jen kinematograf, rádio či rentgen. K technice se upírá naděje lidstva, i umění k ní zaujímá přátelský a obdivný postoj.
Dnes opět můžeme říci, že technika překonala všechna tehdejší očekávání, a přece již nikde nenajdeme nadšení z počátku století, naopak se projevuje skrytá, často neuvědomělá nedůvěra. Vize šťastné technické budoucnosti působí naivně, daleko reálnější se zdá hrozba bradburyovského světa, jehož technická dokonalost je bezduchá a zrůdná.
Technika nám ovšem usnadňuje život na každém kroku. Osvobozuje lidi od fyzické dřiny, přibližuje a spojuje svět. Chrání nás před mikroby a živly. Jsme obklopeni přístroji, z nichž každý je podivuhodným dílem rozumu a jejichž vytváření poskytuje nevyčerpatelné možnosti pro lidskou aktivitu. Co tedy není v pořádku? V čem civilizace člověka zklamala? Její světla každý vidí, musíme hledat i stíny.
V představách optimistů neměla být technika samoúčelem. Čekalo se, že technika přinese člověku bohatší a plnější život. Vznikla vidina světa, v němž bude člověk osvobozen od nutnosti dobývat si v potu tváře chleba a bude se věnovat svobodné tvůrčí činnosti. Tak samo od sebe zmizí i nepřátelství mezi lidmi, protože všichni budou šťastni a svobodni.
Toto naivní uvažování chtělo vidět jen dobré. Zapomnělo, že technika nespadne lidem do klína z nebe, že ji bude také třeba vytvářet a udržovat. Zkrátila technika pracovní dobu jako dobu věnovanou nutnosti? Připočteme-li dobu studia a obstarávání technikou inspirovaných potřeb, vidíme, že tomu tak není, alespoň od jisté doby technika spíše nahrazuje práci fyzickou prací duševní. A to již není bez problémů.
Duševní práce je dílem vědomí, zasahuje proto člověka hlouběji a trvaleji než práce fyzická. Nesvoboda duševní činnosti vážně narušuje celého člověka. A tak duševní práce, třeba i sama o sobě zajímavá a odpovídající lidským schopnostem lépe než fyzická dřina, může se stát můrou, která člověka nelítostně vysává, činí-li si nárok na celého člověka.
Zaměstnání je jen částí člověka, třebaže částí významnou. Často jsou však lidé natolik zatížení zaměstnáním, že se na ně redukují. Pracovní problémy a konflikty je zatěžují natolik, že nejsou schopni brát vážně cokoliv jiného. Pak kontakty mezi lidmi různých povolání klesají na primitivní úroveň.
Nesnadnost řízení techniky i společnosti vede k přepínání požadavků kladených na člověka. Člověk již nestačí být jsoucím, aktivním člověkem, tj. jednat za každé situace promyšleně a uvědoměle. Nutným následkem tohoto stavu je, jak jsme viděli, autonomnost institucí.
Jako současné společnosti odpovídá standardizovaná výroba, odpovídá jí i standardizovaný člověk, člověk, který je pro instituce číslem. To se děje nezávisle na tom, že zákony společnosti jsou humánní a že stát prokazuje občanu dobro. Toto dobro mu však prokazuje jako číslu, nikoli jako člověku. Volání po lidskosti tu zní naivně. Srovnáme-li společenský mechanismus s možnostmi lidí, vidíme, že k jeho ovládání je nutné, aby se lidé stali čísly, šroubky a kolečky, lidmi mohou být až v přesčase. Kdyby úředník, lékař, učitel chtěl jednat za každé situace lidsky, úsek jemu svěřený by se zhroutil.
To však znamená, že se technika vymyká z rukou uvědomělého rozumu a stává se vnější silou, nevyzpytatelnou a nepřátelskou jako přírodní živly. Vede to k morální schizofrenii: rozštěpu člověka, odtržení praktického jednání od myšlenky a touhy. Svět nás stále nutí jednat dříve, než jsme si stačili své jednání promyslet. Pak jednáme podle okamžitých instinktů nebo kastovních rituálů. Život se s námi děje, jako když vítr zmítá s listím. Svět se zatemňuje a stává se nesrozumitelným, není v něm možná uvědomělá volba, není jasné, co si kdo vlastně myslí, čím ve skutečnosti je. Máme pocit cizince v zemi, jejíž zvyky se zdají být nepochopitelné.
Jsou lidé s vynikajícími schopnostmi v určitém oboru, ti ještě dokáží proniknout aspoň část skutečnosti a zaujmout k ní aktivní postoj. Je také mnoho těch, kteří hledí jen na osobní prospěch a jsou k našim otázkám imunní. Nejhůře je těm, kteří nemají nadprůměrné schopnosti, jsou však citlivého srdce a bystrého rozumu. Zdá se jim, jako by život nebyl jejich, jako by v něm nemohli nic udělat z vlastní vůle, jsou jen usměrňováni, řízeni a překládáni Velkým mechanismem.
I úspěchy vědy a techniky jsou spíše vnímány jako produkty mechanismu než jako lidské dílo a vyvolávají spíše pocity méněcennosti než obdiv. Protispolečenské postoje, s nimiž se setkáváme, jsou často zoufalým pokusem demonstrovat světu svou svobodu, ba holou existenci.
Tempo a činorodost civilizace plodí zavalení věcmi. Jsme zavaleni spotřebními předměty, majetkem, povinnostmi, knihami, vědou, lidmi (v podmínkách zavalení i lidé vystupují jako věc). Přitom k ničemu nelze navázat hlubší a důvěrnější vztah, protože kdykoliv se o to pokusíme, zdá se, že nám uniká vše ostatní. Jsme jako turista, který běží obrazárnou. Množství povrchních kontaktů zanechává jen pocit nespokojenosti a únavy.
Dalším stínem civilizace je její nevyrovnanost. Dalekosáhlé zásahy do přírody nebo ekonomiky jsou prováděny v době, kdy ještě není možné domyslet, k čemu povedou. Nekontrolovaný vývoj může již dnes vést k vážnému narušení tělesného i duševního zdraví. Je tu nebezpečí zásahů do biologické podstaty člověka a života, na něž mohou vážně doplatit budoucí generace. Říká se, že defekty techniky (růst záření, hluku, otrávení ovzduší) může napravit jedině technika. Avšak v ovzduší shonu a soutěže může dojít k novým, horším defektům. Extenzivním rozvojem, při němž zastavení by znamenalo pád, jsme se snad upsali ďáblu, nikde totiž není řečeno, že tato lavina může růst do nekonečna.
Dosavadní zdroje energie, surovin nebo potravin mohou být vyčerpány a můžeme narazit na bariéru, kterou nebude možno překročit, jako jsme překročili bariéry dosavadní. Také adaptace člověka může mít své meze.
Zvlášť závažným důsledkem civilizace se však zdá narušení stálosti. Život má pro nás cenu jen jako syntéza stálosti a změny. Člověk nedostává žádný návod, co má na světě dělat, jeho život je však proud změn a musí tedy měnit sebe i svět. K uvědomělému jednání potřebuje relativní jistoty, tedy zázemí stálosti, které je mu ukazatelem, oporou, nadějí, které z něho dělá celistvou bytost.
Tuto stálost pro nás tvoří hvězdy, koloběh roku i života, dějiny i kultura. Nejvyšším zdrojem stálosti byla pro naše předky země, která jim zajišťovala každý rok obživu bez ohledu na všechny změny. Pro vnímavé lidi i dnes zůstává země živlem, k němuž jsme vázáni, třebaže ji chemikové rozložili na prvky. Utopisté snili o dokonalém státě jako o státě neměnném, v němž člověk plně poznal sebe sama. Jako moderní doba rozložila kruh stálic, rozložila i víru v dosažení stálosti jako cíle. Navíc však rozbíjí i zázemí stálosti. Změny jsou rychlejší než schopnosti člověka se jim přizpůsobit a něčeho se zachytit. Svět nám mizí pod rukama, je nezachytitelný a nepostižitelný, nelze se mu přiblížit, protože zatímco se k němu probíjíme, je již někde jinde. To vede k rozpadu životního stylu, k rozkolísání mravních norem, k morální i citové labilitě. Zdá se, že se nás vše týká, nemůžeme však zasáhnout, protože nerozumíme a nevěříme sami sobě. Cítíme za cosi zodpovědnost, ale nevíme, v čem vlastně spočívá.
Mluvili jsme o stínech civilizace, třebaže bychom dovedli oslavovat i její světla. Zcela protichůdné názory na techniku, panující i u moudrých lidí, svědčí o jediném: o nerozumění své době, o nechápání jejích možností. Je ovšem třeba pohlédnout do budoucnosti mužně a nehledat útěchu v křídovém kruhu, který se kolem nás stále zužuje. Návrat k přírodě, zastavení vývoje, to vše je nemožné. Člověk se odlišil od zvířat právě tím, že byl schopen změny, kdyby se neměnil, vyhynul by jako brontosauři. Technika dává jedinou možnost, jak přežít jako lidstvo i budoucí kosmické katastrofy. V tom je tragika našeho údělu, že jsme nuceni měnit věci, kdykoliv jim přivykneme, že se jim stále vzdalujeme i přibližujeme zároveň. (Jednou snad skutečně rozeberou Zemi, aby z ní udělali obal zachycující ubývající energii Slunce. Jsem téměř rád, že se toho nedožiji.)
Rozpor mezi civilizací a člověkem bude tedy nutno řešit změnou člověka. Tím se změní i civilizace. Tato změna nebude pouze technického rázu, neboť bude muset zahrnout celého člověka a technika je přes svou zdánlivou univerzálnost jen součástí aktivity. V čem bude tato změna spočívat a zda ji přežijeme, to je otázka.
* * *
O stavu světa, co nás brzy čeká a bude výzvou našim skutečným schopnostem!
Prof. Miroslav Bárta: „Kolaps je konec složitosti.“
J.Š.2.7.2015
Read more...