Hoďte do blátivé, bahnité louže sebemenší a sebečistší kamének a celá je hned jeden jediný kal - kdežto jezero zůstane klidným, nepohnutým, křišťálově jasným i potom.
Člověk neví, má-li se této nejnovější naší kocourkovštině smát, nebo má-li nad ní plakat. Vyzývala by jen mstivý smích a bičující satyru, kdyby nebyla příznakem ubohosti a zvrácenosti s jakou chápou nebo lépe s jakou ignorují naše vládnoucí kruhy všechny kulturní a výchovné otázky doby.
* * *
Není citu odpornějšího, hnusnějšího, směšnějšího a vice: krásnému a zdravému rozvoji společnosti škodlivějšího, než nepravý a zvrhlý stud. Všichni velcí satyrikové všech dob a národů měli zvláště na něj namířeno. Byl vždy a všude maskou pokrytectví, vápnem, kterým se natírají nejsmrdutější hrobové.
Zejména býti pohoršenu Předpokládá naprostou mravní zkaženost a kleslost, nevyléčitelné mrzáctví srdce a úplné potuchnutí a pohasnutí každé, sebe chudší boží jiskry v člověku. Lidé čistého srdce a čistého zraku nevidí v pravdě a kráse v uměni, než co jsou, něco nejvýš prostého, samozřejmého, velebného a cudného - projevy nejvyššího zákona bytí a tajemství vesmírového života -, neboť lidé čistého srdce jsou lidmi čistého srdce právě proto, že nepřidružují k těmto divadlům a nemohou ani přidružovat představy nečisté obraznosti. Jejich srdce, které nemá v sobě toho bahna zkažené obraznosti, není jimi pobouřeno, a je li pobouřeno a je li rozechvěno čistě jako horská voda čistým záchvěvem rozkoše z velikého a krásného tajemství života a kosmu. Člověk kulturní, člověk nezkažený a dobře vychovaný může cítiti před divadlem a zvláště kde všechna tendence k dráždění a pikantnosti je vyloučena, jenom city úcty a zbožnosti z mysteria bytí.
Jinak je tomu ovšem s lidmi mravně zkaženými a zvrhlými, a lidmi surového srdce a nízkého, zatemněného, zahluchlého intelektu : nedovedou se dívat na nic vážně a prostě, vidí ve všem narážku, úmyslnost, účelnost a dráždidlo. A jakby neviděli ? Zkažená jejich obraznost slídí ve všem a všude po nich a dovede si ve všem také vyhledat, hledá všude příležitost a pastvu pro svou nečistou hru. Sebemenší dotyk, sebemenší narážka a ssedlé vrstvy bláta, uložené na dně jejich srdce a obraznosti, hned se zvednou, vzbouří a zakalí všechno špinavým mrakem : hoďte do blátivé, bahnité louže sebemenší a sebečistší kamének a celá je hned jeden jediný kal - kdežto jezero zůstane klidným, nepohnutým, křišťálově jasným i potom.
Pamatuju se z dávnější minulosti na staršího joviálního pána, známost z divadla, který se kdysi „mravně rozhořčil“ nad umělecky pravdivou scénou v jakémsi dramatě, nad scénou přirozenou a nutnou v rozvoji hry, nad scénou nesenou dechem a plamenem opravdové, silné vášně, nad scénou tragickou a po názoru každého čistého srdce čistou a cudnou. A kdo byl tento pán ? Jak žil ? Sedal k obědu ve svém tingl-tanglu, poslouchal s mastným úsměvem oplzlé kuplety, sbíral fotografické kuriosity, byl horlivým čtenářem „moderní realistické literatury pro pány“ ve smyslu německých inzerátů, vyprávěl rád a s pravým gustem pikantní anekdoty, a mluvil, kde se jen dalo, průhlednými dvojsmysly.
Tento pán je mravní typ moderní společnosti ; každý ho znáte jistě v několika exemplářích více méně vyhraněných. Mravní rozlišovací schopnost, mravní soudnost tohoto typu je úplně převrácená a zvrhlá : obrací na rub všechny mravní kategorie. Oplzlost, frivolnost, pikantnost, pornografie ho nerozhořčuje, v nich žije a tyje, dýše a mře - ale ukažte mu přírodu, pravdu a vášeň, sílu a vroucnost, poctivý a krásný život, život smyslů, srdce i duše a tento absolutně bezstoudný muž je uražen, rozhořen, pohoršen. Jeho stydlivost je hrubě uražena, jak zní běžná fráze. Neboť kde není studu, tam bývá právě nejvíc stydlivosti. A vnější stydlivost snáší se docela dobře s úplnou vnitřní bezstoudností.
Zajímavý psychologický zjev, že u tohoto typu, a čím hlouběji vězí v opravdovém mravním bahně, tím ostentativněji vyvinuje se zvláštní nedůtklivost, komická snaha vnějšího puritánství; čím shnilejší nitro, tím uzkostlivější snaha po zachování oficiálního dekora, tím velebnější a nepřístupnější vrásky skládá se obličej a tím koženější bývá vnější vystupování.
Tento typ, soukromě a mezi čtyřma očima svrchovaně laxní, stává se náhle bez příčiny mravně úzkostlivým, vrtošivým a jankovitým, jakmile se octne v hromadě, v davu, v divadle, v galerii, na výstavě, ve sboru, ve spolku, v radě. Zde má náhle toto zvíře potřebu nejušlechtilejších citů a vylhává je hned a s pravou pokryteckou virtuositou. Zde ihned pracuje v „mravnosti“ ve velkém, zde se kompenzuje za svoji soukromou špínu.
V zbytečné podezření, že se skládá z lidí takto zanedbaných a nevychovaných uvedla se rada královského hlavního města Prahy svým panno-panenským (mluveno po nerudovsku) usnesením, aby z důvodu mravopočestnosti Rodinova socha „Kovový věk“, nebyla vystavena v sadech. Žofínských ani v žádných jiných a vůbec na žádném otevřeném místě, nýbrž byla uložena někam do nejtmavějšího kouta městského musea.
Rodinův nahý člověk, probouzející se ze spánku je podán s takovou naivností drsné a bolestné pravdy a přírody, je tak prost každého pokoutního úmyslu a každé tendenčnosti, je dílem tak mužně opravdovým a bolestně čistým, že jen pokrytcům může být k pohoršení a jen studu nestydatých k urážce a na závadu.
A tato socha, která volá přímo po rámci květných záhonů, po vzduchu a světle má být z omezenecké maroty pohřbena v některém koutě musea a tím ztracena pro radost oka a zušlechtění srdce, volného plynoucího davu.?
Člověk neví, má-li se této nejnovější naší kocourkovštině smát, nebo má-li nad ní plakat. Vyzývala by jen mstivý smích a bičující satyru, kdyby nebyla příznakem ubohosti a zvrácenosti s jakou chápou nebo lépe s jakou ignorují naše vládnoucí kruhy všechny kulturní a výchovné otázky doby.
Read more...