Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 17.02.2020 10:23
    Sarkasticky můžeme říci, že Hitler není dnes glorifikován ...

    Read more...

     
  • 17.02.2020 10:11
    Pracoval jsem v klášteře Želiv jako ošetřovatel chronických pacientů ...

    Read more...

     
  • 16.02.2020 13:12
    Název BOHEMIA je vhodný. Zní mezinárodně a mimo to jde o starý ...

    Read more...

     
  • 12.02.2020 06:13
    Vždy jsou to pouze řeči. Sice skvělé a významné. Ale ti co u ...

    Read more...

     
  • 07.02.2020 10:25
    O tom to v Česku je. Vy si říkejte co chcete a my si budeme také ...

    Read more...

     
  • 04.02.2020 21:22
    Umělecké dílo i řemeslně dokonale provedené, důstojně nahradí ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Moralizující politici zpravidla předstírají mravnost, avšak skutečná podstata jejich myšlení, mluvení i jednání bývá nemravná.

Samotný pojem „politická kultura“ je nepřesný a zavádějící. Vhodnější by byl spíše termín „politická kultivovanost“, tj. především slušnost, (lat. decorum či decentia), poctivost a pravdomluvnost. Takový politik se však na naší politické scéně objevuje pouze výjimečně a pokud se mu neomalenost, drzost, prolhanost, hrubost a sprostota bytostně příčí, jeho politická kariéra bývá velice krátká. Výjimkou může být pouze takový politik, který je natolik argumentačně vybavený, že i nejhrubší a nejzákeřnější útoky dokáže s přehledem a s náležitou tvrdostí odrazit.

         Téměř všichni politici s oblibou hovoří o mravnosti anebo morálce, avšak rozdíl mezi nimi nikdo z nich nedokáže smysluplně vysvětlit (prozatím ještě nikdo z nich nepřesvědčil o opaku). To by totiž museli věnovat podstatnou část svého času i života studiu filosofie, na což však nemají čas ani psychické naladění, zvláště když to ani nepřináší hmotný zisk.

         Mravnost je historicky neměnný soubor pozitivních povahových vlastností (tj. ctností). Těmito pozitivními povahovými vlastnostmi (ctnostmi) jsou již po celá tisíciletí moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost, uměřenost, uvážlivá odvaha, lidskost, laskavost a soucit. Jako základ mravnosti se objevují již v nejstarších literárních dílech a jsou základem mravnosti i dnes.

          Morálka je naproti tomu historicky, místně i sociálně proměnlivý soubor  obecně uznávaných pravidel chování, která se mění podle konkrétní situace i společenského prostředí. Proto např. známe morálku křesťanskou, islámskou, aristokratickou, buržoazní, fašistickou, komunistickou, sportovní, pracovní, zločineckou apod. I zločinci totiž musí mít nějaká zvyková pravidla chování (např. spravedlivé anebo předem dohodnuté dělení kořisti), aby se navzájem nepobili.                                                      

          Mravné chování (např. spravedlivé, poctivé a slušné) může být v určitém (nemravném) společenském prostředí považováno za nemorální a hodné posměchu anebo i odsouzení (např. kdo nekrade, okrádá rodinu), zatímco obecně uznávané morální chování může být objektivně nemravné, avšak v daném společenském prostředí může být považováno za správné a dokonce chvályhodné (např. obelhání a ošizení smluvní protistrany, zákaz sňatku se sociálně, třídně, rasově, národnostně anebo nábožensky odlišným partnerem, kamenování nevěrné manželky, vražda rodinného příslušníka z důvodu zachování rodinné cti, krevní msta  apod.).                                                   

         Pokud bychom tedy úzký pojem „politická kultura (či kultivovanost)“  nahradili širším pojmem „politická mravnost“ (nikoli tedy politická morálka), jednalo by se o ucelený soubor shora uvedených pozitivních povahových vlastností (ctností) a způsobů chování, které občané vyžadují od svých politických představitelů a které jsou v souhrnu považovány za mravnost:

a) moudrost nebo alespoň rozumnost,

b) uvážlivost (rozvaha),

c) spravedlivost,

d) poctivost (včetně věrnosti),

e) slušnost,

f) skromnost,

g) střídmost,

h) zdrženlivost,

i) uměřenost,

j) uvážlivá odvaha (tj. nikoli zbrklost),

k) lidskost,

l) laskavost,

m) soucit

(Pozn.: a)-j) jsou stoické ctnosti, k)-m) jsou konfuciánské ctnosti.)

          O mravnosti lze hovořit pouze tehdy, jsou-li všechny jednotlivé ctnosti pohromadě. Jedna izolovaná ctnost ještě není zárukou mravnosti, protože může být oslabena ostatními nectnostmi. Skromnost a střídmost se tak snadno mohou změnit v lakotu (Harpagón), přísná spravedlivost v krutost (Lucius Iunius Brutus nechal popravit své dva syny za spiknutí proti rané římské republice, Titus Manlius svého syna pro porušení vojenské kázně) apod. Odvahou také nemůže být vyslovení „líbivých pravd“ před takovým publikem, které je chce slyšet. 

          Mravnost nelze stupňovat. Nelze tedy říci, že někdo je více a jiný méně mravný. Mravnost buď je anebo není. Prostor mezi mravností a nemravností je vyplněn lidskou „šedí“, jejíž odstín se blíží buď k „bílé“ anebo „černé“.   

          Moralizující politici zpravidla předstírají mravnost, avšak skutečná podstata jejich myšlení, mluvení i jednání bývá nemravná. Namísto všech vyjmenovaných ctností a doporučených způsobů chování se totiž u převážné většiny současných politiků projevují tyto nectnosti:

 a) nerozumnost, nevědomost a hloupost,

b) touha po penězích a majetku (tj. zištnost, chtivost a lakota),

c) touha po moci, poctách a slávě,

d) pýcha, ješitnost, samolibost, sebestřednost a velikášství,

e) mstivost,

f) popudlivost a zlostnost,

g) závist,

h) žárlivost,

i) nezdrženlivost, neskromnost a rozmařilost,

j) touha po požitcích (zejména po jídle, alkoholu a sexu),

k) nepoctivost a nespravedlivost,

l) neupřímnost, prolhanost, nedodržování slibů a nevěra,

m) užvaněnost, hrubost, arogance, neomalenost a

 

                              „Vidíš je všady,

                                jak bez cíle bloudí a hledají životní cestu,

                                jak závodí vtipem a soupeří urozeností,

                                a s napětím sil se pachtí ve dne i v noci,

                                aby se dostali k moci a ovládli obec.“

                                     (Římský epikurejec Titus Lucretius Carus – 94-55 př.n.l.)

  

       „Nikdy nemůže dosáhnouti štěstí ani obec, ani žádný muž, který by se po celý život neřídil spravedlností spolu s rozumností, ať už by měl tyto ctnosti sám v sobě, či že by byl náležitě vychován a vzdělán v zásadách zbožných vládců.“                                                                                                                    

                                                                                                                   (Platón)   

                                                        

„Když se vládce nadchne pro princip lidskosti,potom se věru nenajde nikdo, kdo by se chtěl prohřešit proti principu lidskosti;

 když se vládce rozhodne pro princip jednání v zákonech spravedlnosti,

 potom se věru nenajde nikdo, kdo by se chtěl prohřešit proti spravedlnosti;

 a když se vládce stane vzorem správnosti,

 potom se věru nenajde nikdo, kdo by nechtěl být vzorem v správnosti.

 Proto:

 náprava krajiny začíná od nápravy panovníka!“                               

                                                                                                                (Meng-c´)

    „Král nechť ovládá své smysly,

    nechť si osvojuje moudrost stykem se starci,

    vidí očima svých zvědů,

    neustálou činností zajišťuje bezpečnost a klid,

    svou autoritou přidržuje poddané k plnění povinností jejich stavu,

    ukázněně si osvojuje moudrá ponaučení a získává si srdce poddaných tím,

    že jim pomáhá v dosahování bohatství i blaha.

                                                         

    Se smysly neustále ovládanými nechť se nedopouští násilí na ženách

    ani na majetku jiných

    a nechť se i ve snu vystříhá prostopášnosti, falše, povýšenosti

    a jednání bezprávného, jakož i nehospodárného.                                                      

    Nechť neupadne v neštěstí tím, že by holdoval svým chtíčům,

    zanedbávaje řád a právo.“

                                                  (Indický královský rádce Kautilja – 4.stol.př.n.l.)

 

 „Odmítáním spravedlivých a přijímáním nespravedlivých,

   jednáním, které vede k nerozumnému a bezprávnému násilí,

   zanedbáváním dobrých a řádných zvyků,

   konáním bezprávných skutků a nevykonáváním spravedlivých,

   neplacením dluhů a placením toho, co se platit nemá,

   netrestáním provinilců a trestáním nevinných,

   vězněním těch, kdož nemají být vězněni,

   a ponecháváním na svobodě lidí, kteří by měli být za mřížemi,

   podnikáním riskantních děl a ničením výnosných podniků,

   zanedbáváním ochrany lidu před zloději a okrádáním lidí o majetek,

   odporem k mužným činům a dobrému dílu,

   urážením vůdců lidu a pohrdáním chvályhodnými,

   vzbuzováním odporu se starých lidech,

   bezcharakterním jednáním a nespolehlivostí,

   nepoužíváním nápravných opatření proti zlu a zanedbáváním naléhavých 

   úkolů,

   ledabylostí nedbalostí v péči o osobní svobodu a majetek poddaných –

   - tím vším způsobuje vladař, 

   že poddaní upadají do stavu bídy, toužení a neuspokojení.

   Když jsou lidé zbídačení, vzniká v nich touha (po spravedlnosti – pozn.),

   když touží, jsou neuspokojení,

   a když jsou neuspokojení, přecházejí na stranu nepřítele

   nebo zničí vlastního vladaře.                                                                                      (Kautilja)

                                                                              

      „Co je morálně špatné (myšleno mravně), nemůže být politicky správné.“

                                   (Sung Mej-ling /paní Čankajšková/ - 5.3.1898-23.10.2003)

 

         Pokud by se někdy někde vyskytl mravný politik, byl by bulvárně nezajímavý. Bulvár zajímají pouze skandály nemravných politiků, prominentů a osobností kulturního nebo veřejného života. Nemravnost je pro bulvár živnou půdou i vlahým deštěm, mravnost je jeho zhoubou. V mravném společenském prostředí by totiž mnozí nepoctiví a prolhaní novináři zahynuli hladem, protože jejich lžím by nikdo nevěřil. Nejlepší obranou proti bulváru je proto mravnost, která uvádí senzacechtivé novináře do takového zoufalství, že ve vlastním zájmu anebo cizí režii (za úplatu) si musí vymýšlet stále nové skandály.

          Nejraději moralizují lidé, kteří jsou sami nemravní, v domnění, že tak odvedou pozornost od vlastní bývalé anebo i současné nemravnosti. Zkušenost nás učí, že zejména po všech převratech se největší moralisté vyskytují mezi přisluhovači bývalého režimu (např. mezi kolaboranty, konfidenty, udavači, estébáky apod.), z nichž se rázem stávají největší „revolucionáři“ (partyzáni, odbojáři, disidenti apod.) a okamžitě usilují o podíl na politické moci nebo alespoň o společenské uznání, ocenění, finanční odškodnění a vyznamenání. Nevěrohodný je proto ten politik, který se pohoršuje nad problematickou minulostí svého politického oponenta anebo jeho manželskou nevěrou, ačkoliv sám není o nic lepší, anebo který ve spolupráci s úplatnými novináři „šťourá“ v minulosti jeho předků a účelově (anebo dokonce zcela lživě) je hanobí, aby jej tak před občany poškodil.

          Kdyby politikům skutečně záleželo na mínění občanů, nechali by si udělat průzkum veřejného mínění ohledně obecně vyžadovaných (žádoucích) vlastností a způsobech chování politiků, aby tak zabránili opakování předešlých chyb, nespokojenosti občanů a mravnímu rozvratu společnosti (pozn.: podobně to udělal první čínský císař Čchin Š´ Chuang-ti po dvousetletém období  „Válčících států“ – 481/403-221 př.n.l., kdy byla celá Čína zasažena válkami, rozvratem, krutostí a nespravedlností). Pak by sice bylo rozumné, aby se v zájmu své vlastní politické sebezáchovy podle požadavků občanů také chovali, ale bylo by i pošetilé očekávat, že se tak chovat skutečně budou. Nemravní lidé totiž budou vždycky nemravní, i kdyby tisíckrát slibovali, že se v příštím volebním období polepší, ukrotí své nectnosti a „už budou hodní“.

                                     „Povaha je člověku démonem.“       (Hérakleitos z Efesu)                                                   

          Naprostá většina starověkých, středověkých ani novověkých vládců se proto nikdy nedokázala chovat mravně a mnohdy kromě rozmařilosti proslula i krutostí. Přehled těchto lidských zrůd by byl velice dlouhý a popis jejich činů by byl obtížně čitelný horror. Lidstvo toho již vytrpělo mnoho a bohužel toho ještě bude muset mnoho vytrpět, „dokud se třída držitelů vládní moci nějakým božským řízením neoddá vážné filosofii“ (Platón). Jak však již bylo řečeno, mravní lidé se do politiky nehrnou, zatímco lidi nemravné přitahuje politika a moc jako mucholapka mouchy. S politikou jsou totiž spojené takové emoční (pocitové) prožitky a materiální výhody, kterým mravně nepevní lidé nedokáží odolat.

 

                                  „Těžké je bojovat se žádostivostí,

                                    neboť co si přeje, kupuje si za duši.“

                                                                                            (Hérakleitos z Efesu)                                       

* * *               

P.S.

V roce 1994 byl JUDr. Oldřich Hein profesně zlikvidován, protože se odvážil trestně stíhat nepoctivou privatizaci. Poté se 10 let handrkovalo, jestli ho budou znovu nominovat jako státního zástupce.  Nakonec to vyhrála klika, která je dnes seskupena kolem nejvyššího státního zástupce. Nevěří už tomu, že se v této společnosti dá ještě něco pozitivního dokázat. Je třeba tlačit na výchovu nové generace. Když se to podaří, může se to ještě obrátit k lepšímu - toho se však lidé jeho věku už nedožijí.

 

Jan Šinágl, 21.4.2019

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.00 (2 Votes)
Share