Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt dub 11 @08:30 -
OS Kolín - II. kolo: Šinágl a spol. obžalován
čt dub 18 @17:30 -
Praha Americké Centrum: ETIKA UMĚLÉ INTELIGENCE
st dub 24 @08:30 - 11:00PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu
čt dub 25 @09:00 - 01:30PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu

Nejnovější komentáře

  • 27.03.2024 18:58
    ČR dostane z EU 73 miliard Kč na investice do dopravy či ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:44
    „Lockdowny mají závažnější důsledky než samotný covid“ Z ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 08:59
    Mezinárodní ratingová agentura Moody's dnes zhoršila ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 07:26
    Vážení přátelé zahrádkáři a sympatizanti ZO ČZS Pod Majerovic ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:28
    Universal supranational citizen Why does today's Europe face ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:26
    Univerzální nadstátní občan Proč dnešní Evropa čelí nebezpečí ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Abraham Lincoln: "Nic není spořádané, co se neřídí spravedlivostí."

Vojtěch Cepl st. „Aby nám vládly zákony, ne lidé.“

* * *

Politik musí být uvážlivý v řeči - Ve všech případech mezinárodních vztahů je nutno zachovávat nejen maximální zdvořilost, ale i důstojnost, protože se jedná o reprezentaci naší země. Jako neomluvitelné pochybení je proto nutno považovat nedůstojné podlézání, prostořekost, nadměrné požívání alkoholu, kouření v prostorách vyhrazených pro nekuřáky, přejídání anebo dokonce krádež protokolárního pera.

Slavný athénský učitel a teoretik rétoriky Ísokratés (asi 436-338 př.n.l.) tvrdil, že základem rétorického umění je schopnost přesvědčivě odůvodnit svůj názor, dovednost používat vhodné výrazy a cit pro situační vhodnost. Toto vše vytváří schopnost hovořit (a ostatně se i chovat) „politicky mravně“, což Ísokratés považoval za projev úplného vzdělání athénských občanů i politiků.

          Tyto schopnosti, dovednosti a zvláště pak cit pro situační vhodnost však chybí téměř všem našim politikům, protože až na nepočetné výjimky se nikdy nevzdělávali ve filosofii, etice ani v rétorice; pokud pak takové vzdělání mají, často se vlastními slovy i skutky usvědčují z jeho povrchnosti. Proto se nedokáží náležitě mravně orientovat ani vyjádřit, mnohdy planě řeční (žvaní, lžou anebo matou pojmy), používají nevhodné výrazy (zejména výrazy urážlivé, hrubé až oplzlé) a nedokáží ani citlivě reagovat na prostředí, ve kterém se prezentují, ani na úroveň svých posluchačů, které až příliš často podceňují a považují je za snadno manipulovatelné hlupáky. 

          Intelektuální a slovní úroveň politiků se za uplynulých padesát let příliš nezměnila. Stačí si např. vyhledat nahrávku Jiřího Grossmanna a Miloslava Šimka „Pupák na volební schůzi“, která i dnes překvapuje svojí aktuálností. Podobných starých nahrávek rozličných autorů (dnes již neznámých) je celá řada. Jen namátkou lze citovat výrok Čendy Krchova (Miloslav Šimek), který by však mohl pronést i kterýkoliv politik ze současné neúspěšné politické strany:

        „Je třeba, soudruzi, poučit se z chyb minulosti, získat prostor pro platformu, otevřít oči, a hlavně, soudruzi, neztrácet víru a naději v zázrak!“

         Mnozí politici tlachají takovým způsobem, že se záhy ve své řeči zamotávají, ztrácejí souvislosti a nakonec ani sami nevědí, co vlastně chtěli říci. Nezřídka dokonce dochází k tomu, že svým závěrečným výrokem popírají svůj výrok počáteční, anebo s vlídným úsměvem „správně usazeného blba“ komentují svůj politický neúspěch jako veliký úspěch (viz televizní pořad „Politické harašení“, který mnohým politikům těžce „ležel v žaludku“). Nejhorší ze všeho je, když úroveň slovního projevu politika zaskočí nejen televizní pracovníky, ale i občany. Absolutní neodpovědnost neexistuje a žádný kultivovaný politik si tudíž nemůže dovolit říkat co chce.

 

                    „Pravá slova nejsou pěkná, pěkná slova nejsou pravá.

                      Dobrý člověk není obratného jazyka,

                      člověk obratného jazyka není dobrý.“                                (Lao-c´)

 

        „Když lidé neříkají všechno, co je napadne, přidává to na důstojnosti jejich chování a jednání. Žvanilové a mluvkové bývají samolibí a lehkověrní. Protože kdo poví vše, co ví, poví i to, co neví. A tak zavřeme, že návyk mlčenlivosti je závažný politicky i mravně.“

           (Sir Francis Bacon – 1561-1628. Filosof, spisovatel, lord kancléř; Eseje)        

          Občané povětšinou vnímají politiky pouze podle jejich slovního projevu, jehož úroveň je však mnohdy obsahově i jazykově velice problematická. Nejen filosofická a etická, ale i všeobecná vzdělanost je totiž u mnohých politiků velmi nízká. Proto si často pletou základní pojmy, rádoby zasvěceně hovoří o problematice, o které vědí málo anebo vůbec nic, mnohdy se opakují a s oblibou používají omšelé neurčité fráze, aby s tísnivé situace nějak vykličkovali.

 

         „Ó (kéž) by vyplenil Hospodin všeliké rty úlisné, a jazyk velikomluvný.

                                                                                                              (Žalm 12/4)

          „Člověk neznalý věci, avšak předstírající znalosti,

           jedná neuváženě a propadá zkáze.“                                 (Oceán příběhů)

 

          Problematičtí jsou zejména užvanění a prostořecí politici, kteří nejprve neuváženě mluví, pak teprve myslí a vzápětí svá „ukecnutí“ dementují anebo se za ně pokorně omlouvají. Kdo je opravdu uvážlivý v řeči, nikdy neřekne nic takového, za co by se musel stydět anebo omlouvat. V tomto směru lze doporučit toto pravidlo, které je parafrází výroku Jana Wericha: „Já si dávám pozor na to, co říkám, abych neřekl něco, co nechci (jednou) slyšet.“ Ještě horší jsou politici prostořekého psychotypu „Anton Špelec“, kteří jsou posedlí nějakou nutkavou myšlenkou a neodbytnou touhou ji vyslovit     (např.: „Já něco řeknu,  a mně se chce něco říct, císař pán je vůl!“). Za řečnickým pultem potom ztrácejí sebekontrolu, svoji původní myšlenku rozvinou do obludných rozměrů, mnohdy se v ní zamotají a sami se sebou jsou spokojeni, když se jim podařilo někoho pošpinit anebo urazit. Pokud se takové nekontrolované projevy a záplavy urážek opakují častěji, lze už hovořit o trvalé povahové deformaci anebo přímo o duševní poruše, která je obdobou koprolálie, tj. chorobné vulgární prostořekosti. Takoví politici si přitom vůbec neuvědomují, jak v očích veřejnosti ztrácejí sympatie nejen oni, ale i jejich politická strana, která je nedokáže umravnit. Nejhorší je, že některým z nich je to úplně jedno - hlavně když uspokojí svoji zbytnělou touhu po sebezviditelnění. Naprostou katastrofou však pro ně bývá odhalení nějakého jejich poklesku (zejména sexuálního skandálu anebo korupce), protože pak jim to všichni jimi uražení s velkým zadostučiněním nechají následně náležitě „sežrat“.

 

                    „Ten, kdo říká, co chce, uslyší, co slyšet nechce.“

                                                                             (Terentius Clemens – 2.stol.n.l.)

 

         I jinak slušný politik se může unáhlit a vyřkne slova, kterých se vzápětí lekne, upřímně jich lituje a kajícně se za ně omlouvá. Pokud se jedná o ojedinělý poklesek, je na místě vlídná a úsměvná velkorysost, protože nikdo není dokonalý a každý může udělat chybu. V psychologii totiž platí poučka, že „každý člověk se alespoň jednou v životě zachová jako naprostý blbec!“  I bývalý papež Benedikt XVI. se za svá neuvážená slova musel omlouvat dosti často a jsem si jist, že i naprostá většina alespoň minimálně sebekritických a slušných lidí se za některé své minulé výroky anebo skutky z hloubi duše stydí. Výjimkou jsou buď intelektuálně i mravně otupělí primitivové, kterým nezáleží na tom, co řeknou anebo komu vrazí ránu, anebo sebestřední, samolibí a arogantní politici, kteří kolem sebe soustavně šíří napjatou a nepřátelskou atmosféru, neustále někoho zlehčují a urážejí, nejsou schopni uznat svoji chybu a sami sebe považují za intelektuálního génia, kterému jeho provokativní a arogantní chování musí všichni trpět. Rádoby intelektuální „jiskření“ raného anebo středního věku se však v pozdním věku může velice snadno rozvinout v nekontrolovanou a obtížně snesitelnou hrubost, zvláště je-li posilněno alkoholem.

 

                                      „Křiku mnoho, a nic z toho.“

                                   (Beacoup de bruit, peu de fruit)        (francouzské přísloví)

 

                  „Ráda otevřená vystřeleným šípem se opět zacelí,

                    les pokácený sekerou dřevorubcovou opět vyroste,

                    avšak rána zasazená slovem a ošklivou řečí se nikdy nezacelí.“

                                    (Indický hrdinský epos Mahábháratam – asi 4.stol.př.n.l.)

 

                   „Činy konejme rozhodně, mluvme však obezřetně.“       (Konfucius)

  

                  „Jakmile slova vyslovíš, ani čtyřmi koni je nedohoníš.“

                                                                                        (Čínská lidová moudrost)

 

         Uvážlivost, kultivovanost a výrazová přesnost v řeči (tj. Ísokratova schopnost přesvědčivé argumentace a dovednost používat vhodné výrazy) jsou nejlepší obranou proti překrucování smyslu a významu vysloveného. Mnozí politici totiž bez znalosti věci emotivně a chaoticky „žvaní“, ale své myšlenky a pocity nedokáží uspořádat. Proto při každé debatě je nutné nejprve vyžadovat přesnou definici pojmů i projednávaného problému, protože:

 

  1. správná definice pojmů je výsledkem jejich pochopení;
  2. správná definice problému je nejen výsledkem jeho pochopení, ale i předpokladem jeho úspěšného vyřešení.

 

        K nejoblíbenějším slovním projevům politiků patří sliby, jejichž věrohodnost mnohdy posilují nadšeným blábolením anebo siláckými slovy.

  

                           „Míra nadšení je přímo úměrná míře blbosti.“

                  (Oldřich Hein – „Obecná blbologie“; Nakladatelství Olomouc 1998)                                                                                

                                                 

       „Povinnost, slušnost, důstojnost, poctivost, jednání správné, jednání čestné, činy hodné velitele, činy hodné římského národa, podstoupit kdejaké nebezpečí pro vlast, zemřít za vlast – když takto mluvíš, my hlupáci žasneme, ty se asi v duchu směješ.“                                                            

(Marcus Tullius Cicero)

                                                      

                   „Jen tehdy mluvit máš, když víš, že věci rozumíš.

                     Ten, kdo na poradě mluví, má být umělcem;

                     Vždyť mluvení je těžší než kterákoliv jiná práce

                     a jen tomu slouží, kdo ovládá je dokonale.

 

                     Buď uvážlivý, kdykoliv mluvíš.

                     Máš vždy vyřknout něco vynikajícího,

                     aby velmoži, kteří tě poslouchají, řekli:

                  „Jak krásné je to, co vychází z jeho úst!“

                                          (Egyptský vezír /1.ministr/ Ptahhotep – 24.stol.př.n.l.)

 

          Při jakémkoliv projevu je nutno důsledně dbát na to, aby nebyla okázale presentována převaha svých vědomostí a vyvolán tak dojem o aroganci, domýšlivosti anebo povýšenosti. Vždycky je nutno přihlédnout k intelektuální úrovni posluchačů (cit pro situační vhodnost) a projev jim přizpůsobit tak, aby použitá slova byla srozumitelná a nepřipouštěla dvojí výklad. Přitom je nutné vědět, že pouze znalosti, odvaha a správná argumentace umožňují lepší využití duševní převahy, než neuvážené prezentování převahy mocenské. Vrcholem politické dovednosti je pak vylákání protivníků na „tenký led“, na kterém se  pro své (ne)znalosti a nemravnosti proboří. Právě proto je nezbytně nutná perfektní znalost svěřené problematiky, slabin svých protivníků i hodnotících mravních kritérií, protože jedině tak lze bezpečně „ustát“ záludné a škodolibé otázky lidí (protikandidátů, oponentů, poslanců, senátorů, novinářů apod.), které je tak mnohem snadnější usvědčit z neznalosti a v případě potřeby  (individuální a generální prevence proti dalším záludným útokům) i zesměšnit a „zarazit do dřeva až po hlavičku“. Horší je, pokud naopak nějaký politik sám sebe usvědčí ze základní neznalosti, jako např. jedna bývalá politička Strany zelených, která se veřejně (a trvale) zesměšnila svojí neznalostí podstaty biomasy.

 

         Pokud nějaký politický oponent není motivován seznatelným zlým úmyslem, který vyžaduje tvrdou reakci, může se stát, že se pouze mýlí anebo má jiný názor, který vychází z jeho odlišných vědomostí a životních zkušeností a na který má nezadatelné právo. Je proto neomluvitelným prohřeškem proti politické kultuře, pokud je takový oponent urážen anebo zesměšňován. Někteří politici však užívají svého daru řeči právě k zesměšňování či urážkám svých politických oponentů anebo i novinářů, které porůznu označují za blbce, idioty, kretény, debily anebo pitomce, přičemž jim vůbec nejde o „dobro věci“, ale o svoje vlastní potěšení a pochybnou slávu, protože z potlesku svých stejně nekultivovaných příznivců získávají vysoké kladné emoce a pocit výjimečnosti. 

  

        „Ze samé přirozenosti je to už tak zařízeno, že ten, kdo mluví před davem

          ve svůj vlastní prospěch, je milejší než ten, jehož rozvaha nevidí nic jiného

          než prospěch veřejný.“

     (Údajný proslov římského konzula Tita Quinctia Capitolina k římskému lidu.

                       Podle Tita Livia – Dějiny římské od založení Města, Kniha III/68)

 

         Obzvláště velkou pozornost vlastnímu projevu je nutno věnovat při zahraničních návštěvách i návštěvách cizích státních představitelů. V takovém případě je nezbytně nutné být zeměpisně, historicky, kulturně i filosoficky orientován (tzn. je nutno znát nejen místopis a historii dané země, ale i její významné a obecně uznávané kulturní představitele a slavné filosofické „veličiny“), protože případné slovní „přebrepty“ a zeměpisné, historické, kulturní anebo filosofické „přehmaty“ jsou médii ihned zveličeny a patřičně škodolibě okomentovány. Je také bezpodmínečně nutné vyvarovat se nejrůznějších rádoby intelektuálních žertovných anebo jízlivých poznámek (bonmotů), zvláště pokud daná cizí řeč není dokonale ovládána. Nám dobře známé slovní hříčky, obraty, přísloví anebo přirovnání lze totiž velice obtížně přeložit do cizího jazyka a pro překladatele mohou být opravdovým úskalím, na kterém může ztroskotat i nejpoctivější snaha o správný překlad. V takovém případě pak mohou nastat trapná nedorozumění, která mohou poškodit i jinak úspěšně probíhající jednání a která je pak nutno složitě a diplomaticky dementovat anebo vysvětlovat.

  

            „Vladaři by si zajisté měli dát v ožehavých věcech a v choulostivých dobách dobrý pozor na to, co řeknou.“                          (Francis Bacon – Eseje)

 

         Cit pro situační vhodnost (takt) je zejména na místě při rozebírání některých citlivých témat ve vzájemných vztazích - např. otázek ohledně poválečného odsunu sudetských Němců anebo jaderné energetiky ve vztahu k Rakousku. I kdyby bylo možno očekávat, že tato témata se stanou jen okrajovým předmětem vzájemných rozhovorů (která však budou pozornými novináři účelově povýšena na témata dominantní), je třeba být na ně velice pečlivě připraven a zásadně je nutné vyvarovat se „vstupu na tenký led“. Právě v takových případech se ukáže nejen vzdělanost, ale i sebekázeň politika.

          Zvláštní pozornost je nutno věnovat případným zmínkám o dodržování mezinárodního práva anebo základních lidských práv v zemích, ve kterých tato problematika rozhodně nepatří k dominantním zájmům tamních vládních představitelů. Přehnaná opatrnost ve výrazech, úplné pomlčení o této problematice anebo dokonce schvalování agresivního, totalitního a represivního způsobu vlády (např. Ruska ve vztahu k Ukrajině anebo Číny ve vztahu k Tibetu) jsou totiž nezanedbatelnou částí domácí veřejností považovány za zbabělost a služebníčkování (servilitu), což takovým politikům rozhodně perspektivně neprospívá. V takových případech je proto velice vhodné nalézt v historii dané země takové nezpochybnitelné místní autority, které i po staletích anebo dokonce tisíciletích požívají všeobecné úcty (např. filosofy, básníky, hudební skladatele, státníky apod.). O jejich uměleckou tvorbu anebo osvícené názory je pak na místě projevit vážný zájem, vychválit místní tradice a případně taktně poukázat na to, jak by tamnímu státu i vládě prospělo jejich oživení. V každém případě je nutno velice pečlivě vážit slova, protože zejména u čínských státních představitelů jsou učení některých místních starověkých filosofů ve veliké neoblibě (zejména taoistů, konfuciánů a buddhistů) a přívrženci těchto filosofických směrů jsou dokonce pronásledováni a vězněni.

          Ve všech případech mezinárodních vztahů je nutno zachovávat nejen maximální zdvořilost, ale i důstojnost, protože se jedná o reprezentaci naší země. Jako neomluvitelné pochybení je proto nutno považovat nedůstojné podlézání, prostořekost, nadměrné požívání alkoholu, kouření v prostorách vyhrazených pro nekuřáky, přejídání anebo dokonce krádež protokolárního pera.

 * * *               

P.S.

V roce 1994 byl JUDr. Oldřich Hein profesně zlikvidován, protože se odvážil trestně stíhat nepoctivou privatizaci. Poté se 10 let handrkovalo, jestli ho budou znovu nominovat jako státního zástupce.  Nakonec to vyhrála klika, která je dnes seskupena kolem nejvyššího státního zástupce. Nevěří už tomu, že se v této společnosti dá ještě něco pozitivního dokázat. Je třeba tlačit na výchovu nové generace. Když se to podaří, může se to ještě obrátit k lepšímu - toho se však lidé jeho věku už nedožijí.

 

Jan Šinágl, 4.5.2019

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.00 (1 Vote)
Share