Aby byl politik důvěryhodný, musí být důsledně pravdomluvný – a to i s vědomím rizik, která to přináší.
Naši politici bez rozdílu věku i stranické příslušnosti rozhodně nevynikají pravdomluvností. Proto ani v nejmenším nemohou předpokládat, že by jim občané věřili tak nekriticky, jako počátkem devadesátých let. Protože téměř všechny dosavadní sliby politiků nebyly splněny a politici namísto nezištné služby lidu sloužili jen sobě a okruhu svých známých, kteří je k moci protlačili, lidé přestali věřit jejich slibům a paušálně (byť v některých případech i nespravedlivě) předpokládají, že jim všichni politici cílevědomě lžou. Při této své zkušenostní domněnce však mnohdy nejsou daleko od pravdy, stejně tak když politiky paušálně podezřívají, že se na jejich úkor neoprávněně obohacují. Ostatně – „kdo lže, ten krade (a do pekla se hrabe)“.
„Lež mluví každý s bližním svým, rty úlisnými ze srdce dvojitého řeči vynášejí.“ (Žalm 12/3)
Důsledně pravdomluvní politici jsou pouhou výjimkou. Někteří politici jsou lháři notoričtí, lžou zcela samozřejmě a na lhaní si už natolik zvykli, že stejně jako lhaním proslulí Romové věří svým lžím jako „pravdě alternativní“. Dostat z nich poctivé a pravdomluvné slovo je téměř nemožné, protože stále „kličkují jako králíci“ a nedokáží dát jasnou a nedvojsmyslnou odpověď. Jsou-li usvědčeni ze lži, snadno se přes to přenesou, protože stejně jako oni se chovají i jiní politici a při těch tisících lží se jedna lež snadno ztratí. Dokonce není bezdůvodná domněnka, že vskrytu obdivují a snaží se napodobit manipulativní schopnosti nacistického ministra propagandy Josefa Goebelse, který údajně prohlásil: „Tisíckrát opakovaná lež se stane pravdou“. Někteří politici lžou více, jiní méně a někteří jen příležitostně.
Lež patří k nemravným, leč osvědčeným prostředkům politického boje. I když se lhající politik za své prokazatelné lhaní následně omluví, lež již způsobila určitý následek, jeho protivník (oponent) byl nenapravitelně poškozen a účel (např. volební vítězství) tak posvětil použitý nekalý prostředek (tj. lež).
„Statečně pomlouvej, vždy něco ulpí.“
(Calumniare audacter, semper aliquid haeret.)
Výjimečně dochází k situaci, kdy lhající politici nezvládnou svůj záporný emoční přetlak a lžou tak neomaleně a nestoudně, že sobě i své politické straně uškodí a svého protivníka posílí (získají mu sympatie veřejnosti). Předvídavost a důvtip totiž nepatří mezi silné zbraně mnohých politiků a politické „šachy“ neumí hrát každý.
Nejoblíbenějším nepoctivým argumentem politiků je statistika. Pokud se však politici ohánějí statistickými údaji, je třeba vzít v potaz tyto poznatky:
- statistika vždycky byla, je a bude přesný soubor nepřesných údajů,
- pravdivost statistických údajů záleží na pravdivosti vstupních informací,
- vstupní informace pro statistiku jsou mnohdy záměrně zkreslené;
a proto platí:
- jsou čtyři stupně lži – lež, sprostá (nestoudná) lež, „alternativní pravda“ a statistika.
Důvěra v pravdomluvnost politika se velice snadno ztratí, ale nesnadno se získá zpátky. Takovému politikovi, jehož lhaní bylo veřejně odhaleno, už nelze věřit nic, natož když dalším lhaním svoji nedůvěryhodnost ještě utvrzuje.
„Tak jako s námahou vyneseš těžký balvan na vrchol hory a bez obtíží jej
svalíš dolů, tak těžko si vydobudeš dobrou pověst a lehko ji ztratíš.“
(Paňčatantra aneb Patero ponaučení)
„Důvěry můžeme dosáhnout dvěma vlastnostmi:
jestliže přesvědčíme lidi o své spravedlivé a rozumné prozíravosti.“
(Marcus Tullius Cicero)
„Žádná přetvářka nemůže mít dlouhé trvání.“ (Marcus Tullius Cicero)
„Lež má krátké nohy, daleko neujde.“ (české přísloví)
Nelze se vyhnout otázce, zda politik smí někdy lhát, a pokud ano, za jaké situace. Politik (vládce, vojevůdce) smí lhát pouze tehdy, pokud by syrová pravda mohla vzbudit v občanech (vojácích) pocity strachu, malomyslnosti nebo poraženectví. Obdobně i lékař musí nezřídka nemocným lhát, aby nezvyšoval jejich záporné emoce (tzv. milosrdná lež). Pokud však politik záměrně a lživě vyvolává strach a na takto vyvolaných vzedmutých emocích získává „politické body“, je to docela obyčejné a trestuhodné darebáctví.
Pokud je motivace lhajícího prokazatelně mravná (čestná) a sleduje pouze cizí (obecný) prospěch a nikoli prospěch vlastní, je mravná i taková lež. V takovém případě opravdu platí zásada, že „účel světí (posvěcuje) prostředky“.
„Tytéž činy jsou buď čestné nebo nečestné,
záleží na tom, proč nebo jak jsou konány.“
(Římský státník a stoický filosof Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.)
„Činy mají význam podle jejich úmyslu.“
(Hadís – písemný soubor islámských tradic)
Jak již bylo naznačeno, pokud ve společnosti existuje nějaké záporné emoční napětí (obavy, neklid, strach), vždy je využijí nejrůznější populisté, demagogové a dobrodruzi, kteří na „vzedmuté vlně emocí“ okamžitě rozvinou své plachty. Těm se pak hodí jakákoliv lež („vítr do plachet“), protože je žene k politickému úspěchu a ekonomickému prospěchu. Lži politiků nejsou nikdy samoúčelné a dříve anebo později se z nich vždycky „vyklube“ pravé jádro. Proto zejména v poslední době někteří politici tak ostře kritizují Evropskou unii, ale naproti tomu cíleně zlehčují mocenské působení Ruska a Číny, anebo záměrně zveličují rozličná nebezpečí (např. příliv imigrantů ze zemí Středního východu, Asie a Afriky, aniž však předkládají rozumné způsoby jeho řešení), aby tak získali pověst rozhodného obhájce národních zájmů a přízeň zmanipulovaného davu.
Veškerá jednání politiků je proto vždy nutno podrobit pečlivé analýze, co skutečně sledovali a jaká byla mravní kvalita jejich úmyslů. Subjektivně dobrý úmysl totiž není totéž jako úmysl mravný (čestný), který je vzhledem k jeho moudrosti i objektivně dobrý. Nezáleží tedy pouze na pouhé povaze úmyslu, ale především na jeho objektivním výsledku. Nadarmo se neříká:
„Cesta do pekel je dlážděna samými dobrými úmysly.“
* * *
P.S.
V roce 1994 byl JUDr. Oldřich Hein profesně zlikvidován, protože se odvážil trestně stíhat nepoctivou privatizaci. Poté se 10 let handrkovalo, jestli ho budou znovu nominovat jako státního zástupce. Nakonec to vyhrála klika, která je dnes seskupena kolem nejvyššího státního zástupce. Nevěří už tomu, že se v této společnosti dá ještě něco pozitivního dokázat. Je třeba tlačit na výchovu nové generace. Když se to podaří, může se to ještě obrátit k lepšímu - toho se však lidé jeho věku už nedožijí.
Jan Šinágl, 11.5.2019
Read more...