Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt zář 19 @08:30 -
OS Ostrava: pokračování výslechu MUDr. Igora Dvořáčka
út říj 15 @15:00 -
Brno: RAF 68, vernisáž výstavy

Nejnovější komentáře

  • 16.09.2019 08:40
    Objektivita, nestrannost neznámá slova v ruském slovníku.

    Read more...

     
  • 16.09.2019 04:31
    Jen několik poznámek k předchozím komentářům. První - Ano ...

    Read more...

     
  • 16.09.2019 02:38
    Již sto let máme v čele státu presidenta. A je to vskutku ...

    Read more...

     
  • 13.09.2019 17:28
    Už se blížíme k té klíčové hranici, a pokud by to tak bylo jak ...

    Read more...

     
  • 13.09.2019 17:02
    Proč se bojíte nezveřejnit pravdu? Já se nebojím, sem s tím ...

    Read more...

     
  • 13.09.2019 16:34
    A věřím že dodnes se to příliš nezměnilo, většina Ostravy je ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

 „Každá pevnost je dobytná, má-li dostatečně velkou branku, aby se jí protáhl osel naložený zlatem. (Hannibal)                                                                                    

Moudrý a uvážlivý politik se nikdy nepovyšuje nad ostatní občany,  neupřednostňuje své vlastní JÁ, nevyžaduje obdiv, chválu anebo organizování akcí na oslavu své „velikosti“, nevydává své představy, omyly anebo dokonce lži za nezpochybnitelné pravdy (tj. „pravdy alternativní“) a neuráží ty, kteří s ním nesouhlasí. Pokud toto činí, pak i přes případné velké vědomosti je to politik hloupý (viz „Obecná blbologie“, Nakladatelství Olomouc 1998, str.24; kategorie kvalifikovaného blba).

                             „Mnohoučenost nenaučí rozumnosti.“   (Hérakleitos z Efesu)

 

                                     „Kteříž tukem svým zarostlí,

                                      mluví pyšně ústy svými.“                             (Žalm 17/10)

 

         Ješitnost, samolibost, domýšlivost, sebestřednost a pýcha patří mezi nejodpornější lidské vlastnosti, které signalizují slabost mravní výchovy i charakteru a pro každou společnost představují hrozbu neomezené samovlády, zvůle a tyranie. Nebezpečí je o to větší, pokud jsou tyto vlastnosti provázeny zvýrazňováním vlastní osoby, zlehčováním, urážením a zesměšňováním svých oponentů a populistickými sliby.

 

       „Kdo se chvástá, je nutně vyzývavý, neboť každé vypínání má potřebu s někým se srovnávat. Je také nutně neurvalý, aby své naparování obhájil.“

                                                                                          (Francis Bacon – Eseje)  

 

          Starověcí athénští demokraté i římští republikáni si tohoto nebezpečí byli vědomi a vůči všem pokusům o samovládu (byť zdánlivým) proto byli velice nesmiřitelní. V 6.stol. př.n.l. byl např. v Athénách zaveden ostrakismus (Kleisthénovy reformy), který spočíval v tom, že plnoprávní občané mohli tajným hlasováním pomocí „střepinového soudu“ poslat neoblíbeného anebo potencionálně nebezpečného politika na deset let do vyhnanství. Samozřejmě i tehdy docházelo k účelovým politickým manipulacím, což potvrdily nedávné archeologické nálezy „ostrak“ (střepů), z nichž převážná většina byla popsána jen několika osobami (mnoho lidí totiž ani neumělo psát). V republikánském Římě pak po vyhnání královského rodu Tarquiniovců byly osoby podezřelé z usilování o samovládu zabity, popraveny, vyhnány anebo zavražděny.

                                               

      Například:

 

         R.427 př.n.l. vyvolal římský občan Spurius Maelius svým populistickým chováním vůči plebejům společenský neklid (zejména sliby o odpuštění dluhů, parcelaci pozemků apod. – pozn.: jak nápadná podobnost s dnešními populistickými politiky!) a vzbudil tak podezření, že usiluje o kralovládu. Když se pak opakovaně odmítl dostavit před diktátora Lucia Quinctia Cincinnata, aby své chování vysvětlil, velitel římské jízdy a diktátorův zástupce (magister equitum) Gaius Servilius Ahala mu veřejně doručil předvolání; a když ani poté Spurius Maelius neuposlechl, na římském fóru jej zabil mečem, za což se mu dostalo veřejné pochvaly od římského senátu.

 

         R.384 př.n.l. byl pro podobné podezření shozen z Tarpejské skály bývalý konzul Marcus Manlius Capitolinus, který se předtím r.390 př.n.l. zasloužil o porážku Gallů (pozn.: známý případ kapitolských hus).

 

         R.63 př.n.l. se římský jezdec Lucius Sergius Catilina pokusil provést státní převrat. Tento pokus o samovládu byl však zmařen Markem Tuliem Ciceronem, který jeho spoluspiklence nechal zatknout a bez soudu popravit. Catilinu pak obžaloval a donutil k odchodu z Říma. Následujícího roku se sice Catilina pokusil získat moc vojenskou silou, ale v bitvě padl. Cicero byl za tento svůj čin nejprve poctěn titulem „Otec vlasti“, ale pak se stal obětí svých politických protivníků a musel odejít do vyhnanství.   

 

         15.3.44 př.n.l. byl v římském senátě zavražděn Gaius Iulius Caesar, který u republikánsky smýšlejících senátorů vzbudil podezření, že rovněž usiluje o samovládu. K té pak došlo až po občanské válce, ve které zvítězil Octaviánus Augustus a kdy se již republikánské zřízení nedalo udržet.

 

         O hluboké mravní krizi této posttotalitní společnosti svědčí to, že občané si už do té míry zvykli na nejrůznější novodobé populisty, megalomany a lháře, že si vůbec neuvědomují nebezpečí, které tito političtí dobrodruzi (avanturisté) pro demokratickou společnost představují (byť i k demokracii lze vznést celou řadu výhrad). Přestože i zkušenosti z nedávného 20. století jsou alarmující, jsou občané nezřídka lhostejní a tolerantní i k takovému jednání, které by ve vyspělé západoevropské demokracii nikdo neprominul a které by v bývalé athénské demokracii anebo v římské republice nutně skončilo vyhnanstvím anebo i smrtí takového politika, který by se až příliš neomaleně „dral k moci“ (ke „korytu). Pokud ovšem nějaký politik drze překročí únosnou míru drzosti (která se ovšem stále zvyšuje, protože občané jsou cíleně vychováváni k tomu, aby si na její soustavné překračování postupně zvykali), občané mu to jednou ve volbách „sečtou“ a doplatí na to i jeho politická strana. Ostatně takovému „pružnému“ politikovi zkáza jeho vlastní strany až tak příliš nevadí, protože záhy si najde jinou politickou stranu, jejíž členy bude opět využívat k vlastnímu prospěchu.

 

         Před parlamentními volbami v r.2010 bylo např. krajní politickou neomaleností zveřejňování obrazové publikace o bývalém předsedovi (vůdci) ČSSD  i billboardů s textem „Bojuji za vaše důchody“, „Bojuji proti snížení mateřské“ apod. Za důchodce, matky, zaměstnance, nemocné apod. už tedy nebojovala celá strana, ale pouze její sebestředný a chlubivý Veliký Vůdce, který byl na těchto billboardech zobrazen v nadživotní velikosti vedle svých malých spoluobčanů, stejně jako kdysi faraoni vedle svých poddaných (v nedávné minulosti byli takto např. zpodobňováni i Lenin, Stalin, Gottwald, Dimitrov, Ceaušescu a jiní „velikáni“ komunistických režimů a tento totalitní zlozvyk se zachoval pouze v KLDR). Protože však v důsledku tohoto skandálního a odpor vzbuzujícího provinění proti pravidlům slušného chování začaly rychle klesat předvolební preference ČSSD, někdo z jejího vedení zřejmě přišel na to, že už byla překročena ona únosná míra drzosti, kterou je i cíleně zmanipulovaná společnost ještě ochotna „strávit“. Proto byly předvolební billboardy ČSSD rychle měněny a text o bojujícím vůdci byl nahrazován textem o bojující ČSSD, což však pošramocené pověsti této strany již v tehdejších volbách nepomohlo. Pro každé příští volby byla tedy raději zvolena metoda zákeřné skandalizace politických odpůrců, za kterou by se nemusel stydět ani Niccolo Machiavelli, proslulý teorií „pláště a dýky“ jako cesty k moci. Jelikož však v zlobném a záštiplném emočním přetlaku byla překročena únosná míra skandalizace a lhaní, kterou byli občané ještě ochotni snášet, byl výsledek tohoto pokusu o zvrat preferencí naprosto katastrofální.  

 

         Velikášští politici si „nevidí do úst“ a proto např. jeden z bývalých předsedů ČSSD vzletně hovořil o tom, že zachrání český hokej (mohl se např. postavit do brány), spojí Evropu s USA anebo že  „vítězství ČSSD vzejde jak (Betlémská) hvězda nad naší republikou“ (…a bude zvěstovat příchod Spasitele, kterým bude právě on, Veliký Vůdce). Tuto gloriolu Velkého Vůdce pak  neuváženě posilovala i jeho tehdejší manželka, která veřejně vychválila jeho „sexymozek“ a stala se tak terčem všeobecného posměchu (její nekritický obdiv k tomuto „velikánovi“ však po několikaletém společném soužití postupně „vyvanul“). Strmý pád tohoto politika do politické propasti a zapomnění byl pak jen logickým důsledkem jeho neusměrňovaného politického růstu, za který však prokazatelně mohlo celé tehdejší vedení ČSSD. Za povšimnutí ovšem stojí, jak všichni ti „kývalové“, kteří jej kdysi chválili, obdivovali a při jeho projevech stáli „věrně“ za jeho zády a jako na povel svorně hlavou kývali, při každé následující výměně ve vedení ČSSD (v poslední době sice poměrně časté, avšak vždy z „osvědčených kádrů“) začali okamžitě přikyvovat svému novému předsedovi, který však kdysi rovněž stával za zády svého Velkého Vůdce a jeho slovům přikyvoval stejně jako ostatní. Občané by měli být velice pozorní a na takové chování zapomínat neměli, protože mnozí z těchto starých i nových „kývalů“ se postupně „prokývali“ (či spíše proplazili) až do nejvyšších státních funkcí.

 

         Za opravdový vrchol ješitnosti a pýchy (který patrně v historii lidstva nemá obdoby!) lze pak považovat projev českého prezidenta republiky při jeho inauguraci v roce 2018, v jehož závěru prohlásil, že se rozhodl dožít devadesáti let. I kdyby to byl jen trapný žert (o délce života se však raději nežertuje!), musel hluboce otřást zejména všemi věřícími občany (viz analogická situace s odpouštěním hříchů, popsaná v evangeliích sv.Marka 1/1-7, sv.Matouše 9/1-3 a sv.Lukáše 5/17-21). Všichni věřící jsou totiž  přesvědčeni, že stejně jako u odpouštění hříchů i délku lidského života určuje pouze Bůh – a náhle tu „vyrostl“ politik, který si přisvojil božské pravomoci (zejména všemohoucnost) a s neuvěřitelnou opovážlivostí tvrdil, že ON se dožije takového věku, jakého sám bude chtít. Ani jediného střízlivého a rozumně uvažujícího člověka (zejména pak v pokročilém věku!) by taková opovážlivá myšlenka ani nenapadla, natož aby se ji odvážil veřejně vyslovit, neboť i v hospodě IV.cenové skupiny by se vystavil oprávněnému posměchu. Pokud někdo prostuduje veškeré dostupné životopisy rozličných vládců od starověku až po současnost (včetně Caliguly a Nerona!), patrně zjistí, až doposud (!!) se takového tvrzení neodvážil ani jediný. Ti všichni totiž věděli, že vyměřenou délku svého života nemohou prodloužit ani o jediný den, a mnozí z nich i věřili, že jeho délka je pouze v rukou božích. Rozhodně by se tedy neodvážili Boha (anebo bohy) takto provokovat, aby na sebe nepřivolali boží hněv. Čechy se tedy tímto projevem staly rázem historickou výjimkou, která nemá obdoby. V této souvislosti jsou proto zcela na místě slova anděla ze známé pohádky „Hrátky s čertem“, který takto oslovil duchovní pýchou posedlého Otce Scholastika:

 

       „Ďábelská pýcha z tebe mluví, poustevníku! Nelidskou zpupností jsi oděl svoji duši!

 

         Mnozí politici ve vedoucím postavení trpí utkvělou představou, že jsou dokonalí, výjimeční, mají ve všem pravdu a snad dokonce mají i nějaké historické poslání, které se jim zjevilo ve snu (i takové pomatené bláboly bylo možno zaslechnout). Takoví sebestřední a samolibí megalomané jsou nejhorší, zvláště když ve svoji výjimečnost úporně věří. Většinou jsou však historicky a filosoficky nevzdělaní a proto nejenže jim chybí znalost chyb jejich předchůdců, kterých by se vyvarovali, ale i předvídavost důsledků jejich činů. I když málo vědí, tváří se jako mudrci, povýšeně shlížejí na tu „hloupou občanskou chamraď“ (plebs)  a ještě se opovažují tvrdit, že právě oni jsou ti nejpovolanější k vedení společnosti. Přitom z omylu je mnohdy nevyvedou nejen prokazatelně škodlivé důsledky jejich počínání, ale ani opovržení veřejnosti a dokonce ani vlastní pád („politická smrt“). 

   

       „Vychloubavými lidmi moudří pohrdají, blázni se jim obdivují, příživníci je uctívají; a oni sami jsou otroky vlastního chvastounství.“

                                                                                          (Francis Bacon – Eseje)

  

       „Sedí moucha na příčli kola u vozu a povídá: jaký já za sebou zvedám oblak prachu!“                                          (Řecký bajkář Ezop – asi 6.stol.př.n.l.)

  

       „Temnou nocí nad propastí slepec na slepém koni jede.“  (Čínské přísloví)

                                                    

          Zvláštní sestavou ješitných a samolibých politiků jsou někteří bývalí prognostici (přesněji „věštci“), kteří se postupně propracovali až do nejvyšších státních funkcí. Ti pak kolem sebe soustavně „trousí“ různá „moudra“, chmurné předpovědi a „žertovné“ bonmoty (při kterých mnohdy mrazí v zádech), cíleně se obklopují svými pochlebovači a nejenže již po celá desetiletí udivují své spoluobčany i zahraniční politiky svojí sebestředností a arogancí, ale projevují se i povýšeným a blahosklonným opovrhováním lidmi (zejména novináři, svými politickými oponenty a nesouhlasně „řvoucím davem“), kteří jejich „velikost“ neobdivují a které pro tuto opovážlivou „neúctu k Majestátu“ cíleně zesměšňují, zlehčují, urážejí a ponižují. Typickým projevem takových politiků jsou zejména popudlivá (cholerická) hněvivost anebo předstíraná vlídnost k oněm politováníhodným „chudáčkům“, „blbečkům“, „pitomcům“, „kreténům“, „debilům“, „idiotům“ a „duševně nemocným lidem“, kteří je obklopují a které „jejich Veličenstva“ musí trpně snášet.

  

       „Největší závist a zášť vyvolávají ti, kdo své vysoké postavení vystavují zpupně a pyšně na odiv a nikdy se necítí dost dobře, nevynášejí-li neustále svou velikost, ať už pomocí vnějších okázalostí, nebo tím, že okázale potlačí každý odpor nebo soutěživý projev.“                              

(Francis Bacon – Eseje)

 

         „Nic nečiní člověka tak nemožným jako blahosklonnost, tj. když někdo dává najevo, že jeho rozum je zbytečně velký pro společnost, v níž se nachází.“

                         (Anglický básník a literární kritik Samuel Johnson – 1709-1784)

                                        

              „Přidá-li se k tvému vysokému postavení nadutost,

                stane se začátkem tvého konce.“                   (Čínská lidová moudrost)

  

              „Bohatství a postavení plodí pýchu,

                pýcha vyvolává pohromu.“                                 (Lao-c´- 6.stol.př.n.l.)

 

               „Povýšil, zbohatl a pýchou se nadmul,

                sám sobě cestu k neštěstí otevřel.“                                            (Lao-c´)

 

               „Pýcha předchází pád.“                                                  (České přísloví)

 

               „A protož kdo se domnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl.“

                                                      (1.epištola sv.Pavla ke Korintským, kap.10/12)

 

         Pokud těmto politikům něco nevyjde anebo se nesplní jejich prognózy, utkvělé představy a vize, nesplněnou předpověď se pokoušejí zlehčit (pokud ji s odstupem doby nelze „taktně“ zamlčet) a nepříznivý výsledek jejich snažení se pak pokoušejí označit za předem promyšlený a tudíž ve své podstatě kladný. To už ostatně dělali i nacističtí a komunističtí politici, kteří se drželi zásady, že „stokrát opakovaná lež se stane pravdou“. Teprve když tyto pokusy nevyjdou, začnou hledat kolem sebe nepřátele, na které by svoje myšlenkové „úlety“ a chyby svedli. Nikdy totiž nehledají chybu v sobě, ale vždycky u těch druhých, protože oni jsou přece geniální a neomylní. Proto stále hovoří o spiknutí, konspiraci, „zákulisních rejdech“ anebo „pražské kavárně“ (v minulosti to byly komunistické vize o podvratných živlech a plíživé kontrarevoluci), což postupně vede k rozvoji jejich úkorných a paranoidních představ. Kvůli zvýšení své sebejistoty proto preferují ve svém okolí pouze takové osoby, které s nimi vždycky souhlasí, obdivně chválí genialitu jejich myšlenek a nadšeně obhajují i zjevné „přebrepty“, neuváženosti anebo dokonce úplné pitomosti, kterých se dopustí. Pokud se takoví samolibí paranoidní megalomané dostanou k moci, má společnost nakročeno k totalitě a policejnímu státu, zvláště když se jim podaří získat na svoji stranu některé ctižádostivé policisty, státní zástupce anebo soudce. Každý z nich má totiž svoji cenu a pouze ti poctiví a nepodplatitelní se nikdy „nevyškrábou“ nahoru.

  

             „Každá pevnost je dobytná, má-li dostatečně velkou branku,

               aby se jí protáhl osel naložený zlatem.“                                (Hannibal)                                                  

 

* * *               

P.S.

V roce 1994 byl JUDr. Oldřich Hein profesně zlikvidován, protože se odvážil trestně stíhat nepoctivou privatizaci. Poté se 10 let handrkovalo, jestli ho budou znovu nominovat jako státního zástupce.  Nakonec to vyhrála klika, která je dnes seskupena kolem nejvyššího státního zástupce. Nevěří už tomu, že se v této společnosti dá ještě něco pozitivního dokázat. Je třeba tlačit na výchovu nové generace. Když se to podaří, může se to ještě obrátit k lepšímu - toho se však lidé jeho věku už nedožijí.

 

Jan Šinágl, 15.6.2019

 

 

 

                                                     

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.00 (1 Vote)
Share