„Jediné, za co se opravdu bije většina politiků, je znovuzvolení do funkce.“
Svoji oblíbenost si však mnozí politici snaží získat nikoli pravdivými slovy a mravným způsobem života, ale zejména planými sliby, kterým však po dosavadních zkušenostech mohou uvěřit jen mentálně utlumení šmudlové. Mnozí politici proto nakonec otrnou a ačkoliv se míněním lidu stále veřejně ohánějí, ve skutečnosti jsou zcela odtrženi od reality a docela jim stačí, když za jedno volební období proniknou do nějakého „svazu známých“ a pro budoucno si zajistí nějaké „teplé místo“ i mimo politiku. Dělají to téměř všichni politici bez rozdílu svého politického zaměření a proto je krajně pokrytecké, pokud některé své trestně stíhané kolegy okázale odsuzují, zvláště je-li toto trestní stíhání krajně problematické a nedůvěryhodné.
* * *
Oblíbenost politiků je proměnlivá a závisí nejen na jejich momentálním chování, ale i na plynoucím čase, konkrétní vnitropolitické i mezinárodní situaci a neustále se měnící inteligenční i mravní úrovni obou stran tohoto vztahu – tj. politiků i občanů. Nerozumnost, nevědomost a hloupost politiků se totiž s postupem času prohlubují a obdiv i povinná úcta občanů polevují. Zaslouženě a dlouhodobě oblíbený může být pouze mravný politik (který samozřejmě musí být moudrý a nikoli hloupý, nerozvážný, nedůvtipný a pošetilý), proti jehož způsobu života nemohou vznést námitky ani jeho největší oponenti (nejvýše jej mohou pohanět pro asketický způsob života a označit jej za „suchara“).
Protože však mravní politici téměř neexistují (až na výjimky, jejichž politický život obvykle bývá velice krátký), jsou politici všeobecně neoblíbení. Výjimkou jsou pouze političtí dobrodruzi a manipulátoři (tj. nemravní a kvalifikovaní „blbové“; blíže viz „Obecná blbologie“, Nakladatelství Olomouc 1998), kteří dovedně využívají momentální společenské nálady a svými populistickými sliby, demagogickými hesly a rádoby intelektuálními bonmoty si získávají oblibu u lidí nerozumných, nevědomých a nezřídka i neuvěřitelně naivních a hloupých. Obdivovat kvalifikovaného blba (tj. byť vzdělaného, ale i „všemi mastmi mazaného“ a vychytralého) může jen prostý blb, a jen kvalifikovaný blb může být uspokojen obdivem prostých blbů. Pokud jej totiž „obdivují“ i vzdělaní lidé (a tudíž stejně jako on kvalifikovaní blbové), pak tak činí nikoli pro jeho skutečné intelektuální a mravní kvality, ale výlučně pro svůj osobní prospěch anebo pro prospěch osob příbuzných a blízkých. Skutečná intelektuální a mravní úroveň jakéhokoliv obdivovatele je totiž vždycky patrná z niterné motivace jeho obdivu, což lze snadno zjistit pečlivou hloubkovou psychoanalýzou (ostatně pokud by takoví lidé sami sobě nelhali, zjistili by to sami a museli by se sami před sebou stydět). Taková nerozumná a nemravná „obliba“ je však „cestou do pekel“, protože může přivodit nejen společenskou, ale i fyzickou zkázu dříve obdivované „veličiny“.
Výhodu mívají „noví politici“ (zpravidla „popřevratoví“), jejichž skutečné mravní kvality (či spíše „nekvality“) jsou pro důvěřivé občany zpočátku neseznatelné. Naprostá většina „nových politiků“ však dříve anebo později svoji počáteční oblíbenost „prohospodaří“ svými neuváženými slovy a skutky (např. podílem na zločinné „divoké privatizaci“ anebo i rozsáhlými amnestiemi, kterými se smutně proslavili prezidenti Václav Havel i Václav Klaus).
Převážná většina politiků se chová neuvěřitelně nerozumně a hloupě. Všichni politici si totiž toužebně přejí, aby si jich občané vážili a měli je rádi, ale jsou natolik nevědomí, nerozumní a hloupí, že se nedokáží chovat tak, aby si jejich úctu a lásku zasloužili. Někteří politici se dokonce neskrývaně pohoršují, když je občané kritizují a projevují vůči nim „nelásku“.
„Jak to, že mne výjimečného, velkého a mocného nemají rádi?
Jak si vůbec dovolují nemít mne (nás) rádi?!!“
Kdo mne neobdivuje a nemá mne rád, je blbec (debil, idiot apod.)“
Někteří političtí megalomané (narcisisté) by proto lásku k sobě nejraději uzákonili jako povinnost a jakýkoliv projev nedostatečného obdivu, kritiky anebo „nelásky“ by podobně jako v Severní Koreji označili za trestný.
Touha po uznání a společenském uplatnění patří mezi základní lidské pudy, pro jejichž uspokojení mnozí politici (a zejména ženy-političky) obětují vše - rodinu, dobrou pověst, zdraví i zdravý rozum. Vůbec nechápou, že jediná zasloužená oblíbenost politika je možná pouze tehdy, bude-li se důsledně chovat mravně.
Jak již bylo řečeno, politici si obvykle pletou nadčasově platnou mravnost s historicky a místně proměnlivou společenskou morálkou, a i když tuší, jaké chování je mravné, dokáží svůj cit pro spravedlnost, poctivost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost, uměřenost, lidskost, laskavost a soucit rázně potlačit. Nemravných lákadel je totiž kolem nich tolik, že jim prostě nedokáží odolat („příležitost dělá zloděje“). Proto se ve své nevědomosti, nerozumnosti a hlouposti chovají tak, že vzbuzují odpor a zášť. Nejhorší z nich jsou pokrytci, kteří se nejprve sami „nakapsují“, účinně se zapojí do nejrůznějších „svazů známých“, získají výhody a významná společenská postavení pro sebe anebo své blízké a až potom pohoršeně moralizují, předstírají zásadovost a ukazují prstem na své politické odpůrce („zloděj křičí: „Chyťte zloděje!“), přestože pokud sami nejsou horší, rozhodně nejsou lepší. Přitom promyšleně navrhují takové zákony, jejichž sítem by prošla jejich vlastní úplatnost, nepoctivost a zištnost (např. § 12 odst.2 trestního zákona o subsidiaritě trestní represe anebo § 8 občanského zákona, umožňujícího poskytnutí právní ochrany všem šikovně skrytým /tj. „nezjevným“/ zneužitím práva), anebo úporně brání přijetí takové novely trestního zákona, která by umožnila nepromlčitelnost majetkových deliktů, z nichž získaný prospěch stále trvá (tzv. zločiny trvající). Ono by se totiž mohlo snadno stát, že při platnosti takového zákona by jednou mohlo dojít i na ně.
I kdyby se snad některý z politiků vyznačoval nějakou z vyjmenovaných ctností anebo dokonce i jejich větším počtem, patrně nikdo z nich nesplňuje komplexní kritéria mravnosti (pokud by se někdy objevila výjimka, pak by pouze potvrdila toto pravidlo). Kvůli vnitřnímu nedostatku mravnosti se politici nejenže nedokáží chovat mravně, ale nemohou být ani oblíbení. Naprostá většina politiků např. není nezištná a příkladně skromná, přičemž právě to méně majetní anebo nemajetní občané nejčastěji vidí a odsuzují. Pokud je však některý z politiků okázale skromný a nezištný a dokonce vykonává dobročinnou činnost, je nutno velice pečlivě zkoumat (analyzovat), proč tak činí – zda ze své přirozené dobroty (altruismu), což by byl u politiků obzvláště výjimečný jev (takový politický „světec“ se prozatím neobjevil), nebo pro své sebeuspokojení (pocit „svatosti“ a mravní převahy – pouhá emoční zištnost) anebo pro svůj budoucí politický i ekonomický prospěch, což je motivace nejčastější. Pokud totiž politici něco opravdu umí, tak je to politická kalkulace - vždycky mají velice dobře promyšlené, co jim (podle jejich představ) přinese toužený prospěch (např. poslanecké, senátorské anebo vládní křeslo). Je ovšem pravdou (a vládní krize v r.2017 to potvrdila), že se ve svých představách o touženém výsledku svého úporného snažení nezřídka zmýlí, což může mít i katastrofální dopad pro celou jejich politickou stranu.
Správná orientace ve skutečné motivaci politiků je pro politické neznalce velice obtížná. Mnozí nerozumní a důvěřiví občané proto nedokáží odlišit skutečnou skromnost anebo dobročinnost od skromnosti nebo dobročinnosti předstírané, jejichž jediným cílem je získat obdiv, chválu, peníze a moc.
„Pilně se varujte, abyste almužny své nedávali před lidmi, proto abyste vidíni byli od nich, jinak nebudete míti odplaty u Otce svého, kterýž jest v nebesích.
Protož když dáváš almužnu, netrub před sebou, jako pokrytci činí ve školách a na ulicích, aby chváleni byli od lidí. Amen pravím vám: Majíť odplatu svou.
Ale ty když almužnu dáváš, nechť neví levice tvá, co činí pravice tvá.“
(Evangelium sv.Matouše, kap.6/1-3)
„Postav si pomník svojí oblíbeností.“
(Naučení faraona Chetiho III. jeho synu Merikaréovi – 21.stol.př.n.l.)
Svoji oblíbenost si však mnozí politici snaží získat nikoli pravdivými slovy a mravným způsobem života, ale zejména planými sliby, kterým však po dosavadních zkušenostech mohou uvěřit jen mentálně utlumení šmudlové. Mnozí politici proto nakonec otrnou a ačkoliv se míněním lidu stále veřejně ohánějí, ve skutečnosti jsou zcela odtrženi od reality a docela jim stačí, když za jedno volební období proniknou do nějakého „svazu známých“ a pro budoucno si zajistí nějaké „teplé místo“ i mimo politiku. Dělají to téměř všichni politici bez rozdílu svého politického zaměření a proto je krajně pokrytecké, pokud některé své trestně stíhané kolegy okázale odsuzují, zvláště je-li toto trestní stíhání krajně problematické a nedůvěryhodné.
Některým politikům jejich aktivity přinášejí nejen sebejistotu a pocit výjimečnosti a nadřazenosti, ale i vysoké afektivní uspokojení (potěšení) z naštvání jiných (odborně jsou označováni jako „emoční ostřelovači). Proto se v politice drží „zuby nehty“, neustále se pokoušejí „urvat“ co největší díl moci, provokují své okolí hrubostí a neomaleností a zastrašují své oponenty, kteří se jim odvažují bránit v jejich nemravné seberealizaci.
„Jediné, za co se opravdu bije většina politiků, je znovuzvolení do funkce.“
(Perotův postřeh – Murphyho zákony)
* * *
P.S.
V roce 1994 byl JUDr. Oldřich Hein profesně zlikvidován, protože se odvážil trestně stíhat nepoctivou privatizaci. Poté se 10 let handrkovalo, jestli ho budou znovu nominovat jako státního zástupce. Nakonec to vyhrála klika, která je dnes seskupena kolem nejvyššího státního zástupce. Nevěří už tomu, že se v této společnosti dá ještě něco pozitivního dokázat. Je třeba tlačit na výchovu nové generace. Když se to podaří, může se to ještě obrátit k lepšímu - toho se však lidé jeho věku už nedožijí.
Jan Šinágl, 22.6.2019
Read more...