„Člověk, který je po dlouhou dobu svírán řetězem blbů, je v reálném nebezpečí, že se časem sám stane jeho článkem.“ - „Jednej tak, jako by maxima tvé vůle měla být všeobecným mravním zákonem!“
Politik je soustavně vystaven nebezpečí, že podlehne nepříznivému vlivu okolního prostředí. Tak jako se řemeslníci, stavební inženýři, lékaři, právníci apod. stálým opakováním určitých pracovních úkonů ve svém obvyklém pracovním prostředí zdokonalují ve svých vědomostech, zkušenostech i dovednostech, tak i politici se v prostředí poznamenaném stálým opakováním lží a vykonáváním nejrůznějších nemravností soustavně zdokonalují ve svých špatnostech, až se nakonec stanou tím, co před občany předvádějí a čím se v počátcích své slibné kariéry snad ani stát nechtěli.
„S čím kdo zachází, tím také schází.“ (české přísloví)
Je-li tedy v politickém prostředí obvyklé lhaní, plané slibování, podvádění a zrada, časem si politici na takové chování zvyknou a stanou se z nich lháři, „slibotechny“, podvodníci a zrádci (přeběhlíci), zvláště když to bude politicky i ekonomicky výhodné. Pokud se pak v politice bude vyplácet útočnost (agresivita), neomalenost a hrubost, časem z nich budou hrubiáni, popudliví vzteklouni, nenávistní paranoici apod., kteří se pro své okolí stanou nesnesitelnými. Za svůj pochybný společenský úspěch tedy zaplatí sami sebou.
„Zloba sama vypije největší část svého jedu.“ (Attalos)
(Citát převzat od Lucia Annaea Seneky)
„Člověk, který je po dlouhou dobu svírán řetězem blbů,
je v reálném nebezpečí, že se časem sám stane jeho článkem.“
(Oldřich Hein – Obecná blbologie; Nakladatelství Olomouc 1998)
Díky mravně devastujícímu prostředí poslanecké sněmovny anebo senátu se převážná většina politiků zkazila natolik, že mnohé jejich skutky se pohybují od prosté politické nekulturnosti přes nemravnost až po trestnou činnost (zejména úplatkářství).
„Takť každý strom dobrý dobré ovoce nese, zlý pak strom zlé ovoce nese.
Nemůžeť dobrý strom zlého ovoce nésti, ani strom zlý ovoce dobrého
vydávati.“ (Evangelium sv.Matouše, kap.VII/17,18)
„Sklon a prostředí tvoří zločince.“
(Franz von Liszt – německý teoretik trestního práva; 19.-20.stol.)
Špatné a mravně zkažené politické a společenské prostředí vyhovuje špatným a mravně zkaženým lidem, protože „v kalné vodě“ se jim „dobře plave“. Toto prostředí pak svým nemravným chováním úmyslně (tj. cíleně) anebo i nevědomě (tj. z hlouposti) spoluvytvářejí a svoji vlastní nemravnost v něm ještě více posilují. V prostředí plném nemravností se totiž jejich vlastní nemravnosti zcela vytratí, postupně se mohou stát nemravnou politickou morálkou a pro svoji „úspěšnost“ mohou být dokonce považovány za vhodný a napodobeníhodný rozmar mocných i (nemravně) morální normu chování (zejména mladé milenky, nejrůznější párty s vlivnými obchodníky anebo dokonce mafiány, lobbování, protěžování a protekční zaměstnávání svých rodinných příslušníků a známých, využívání získaných informací k vlastnímu prospěchu, zrada svých politických „přátel“, přebíhání k politickým oponentům anebo k perspektivnějším politickým stranám, hlasování či „nehlasování“ za nejrůznější výhody, získávání majetku za nezdaněné poslanecké náhrady apod.). Všeobecná devastace mravních hodnot proto začíná u politiků, jejichž nemravné chování je pro mravně nepevné občany příkladem, který cíleně napodobují anebo kterým své vlastní mravní poklesky alibisticky omlouvají.
Pokud však taková rozličná nemravná jednání nejsou výslovně popsána v trestním zákoně jako trestná a ani výklad trestního zákona není v tomto směru zcela jednoznačný a obecně seznatelný (např. z veřejných projevů nejvyšších představitelů justice, státního zastupitelství a policie, kterým se však všichni tito představitelé státní moci z důvodu argumentační nejistoty úzkostlivě vyhýbají), jsou veškeré pokusy o kriminalizaci takových nemravných jednání principiálně nepřípustné a stejně tak je nepřípustná i veřejná dehonestace (znevěrohodnění, „znepoctivění“) dotyčného politika. Právo je totiž pouze minimem mravnosti, ale není celou mravností - jinak by totiž bylo nutno trestně stíhat i jiná nemravná jednání, jako např. manželskou nevěru, nedodržení daného slova, politickou zradu, lhaní apod. Ani evidentně nemravného politika tedy nelze trestně stíhat „na zkoušku“, natož na něj „zkušebně“ (experimentálně) uvalit vazbu. Platí totiž přísná zásada „nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege“ (není zločinu bez zákona, není trestu bez zákona) a jakýkoliv novátorský subjektivní výklad trestního zákona ze strany policistů anebo státních zástupců (exekutivní aplikace práva) musí být předem posvěcen jeho objektivním výkladem ze strany soudů, zvláště pak Nejvyššího anebo Ústavního soudu (judikativní aplikace práva).
Pokud si tedy položíme klasické římskoprávní otázky „v čí prospěch“ (cui prodest?) anebo „pro čí dobro“ (cui bono?) jsou tyto předem právně nezabezpečené trestněprávní experimenty prováděny (zvláště před volbami), pak po všech dosavadních neblahých zkušenostech s politickými vlivy na mocenské orgány nelze vyloučit, že tyto trestněprávní pokusy mohly být učiněny „na objednávku“ a některé politické subjekty proto mohly cíleně poškodit a jiné naopak cíleně zvýhodnit. Obzvláště zarážející je pak skutečnost, že podobný experimentální postup policie a státního zastupitelství (samozřejmě náležitě medializovaný) způsobil v minulosti pád vlády a následně se zcela vymknul kontrole, přičemž po uplynulé době je již zcela jisté, že výsledek stále probíhajícího trestního řízení nebude ani zdaleka odpovídat fantazijním představám jeho iniciátorů. Zkušenosti nasvědčují spíše tomu, že po déletrvajícím trapném mlčení zazní výrok: „Vyšetřování skončilo, zapomeňte!“ To ovšem již média zajímat nebude, protože nových skandálů je stále dost a pokud žádné nebudou, tak je novináři pro své čtenáře rádi „vyrobí“.
Občasné farizejské moralizování a ztotožňování politické „nekulturnosti“ anebo obecně pohoršující nemravnosti s nezákonností či dokonce trestnou činností je tedy nepřípustným ztotožňováním zákonů s mravními normami, na které se jinak vůbec nedbá. Principů práva a mravnosti neznalí iniciátoři takových postupů si však patrně neuvědomují, že v zájmu spravedlnosti by tedy bylo nutno dodržovat takový extrémně přísný postup i v jiných „nezájmových“ (tj. nepolitických) případech. K tomu ovšem rozhodně nedochází, protože k mnohým evidentním nemravnostem se policie, státní zastupitelství i soudy staví velice benevolentně a např. mnohým prokazatelným podvodníkům je s odvoláním na subsidiaritu trestní represe (§12 odst.2 trestního zákona) poskytována velkorysá právní ochrana na úkor jejich důvěřivých obětí.
Ačkoliv by si tedy mnozí politici opravdu zasloužili trestní postih za své rozmanité a znamenitě „vykutálené“ nemravné činy (což by mnozí jejich nuzní a trpící spoluobčané jistě se zadostučiněním uvítali), z hlediska právní kultury je naprosto nezbytné, aby všechna taková nemravná jednání a politicky nekulturní jednání byla předem kvalifikována jako trestná a tím aby byla splněna zákonná podmínka úmyslu při jejich spáchání (subjektivní stránka). Jakýkoliv předpoklad (presumpce) úmyslného jednání totiž připomíná bývalé praktiky vyšetřovatelů StB anebo SNB, kteří nic netušícím občanům, kteří v ničem nevybočili z dosavadních zvyklostí, tak dlouho „vysvětlovali“ jejich vykonstruovaná pochybení, že tito nakonec „pochopili“, že se vlastně dopustili vlastizrady, vyzvědačství, sabotáže, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví apod. a poté se k těmto (vykonstruovaným) „zločinům“ kajícně doznali.
Protože podobných anebo dokonce zcela totožných nemravných chování se v našem hluboce znemravnělém politickém prostředí dlouhodobě dopouštěli i jiní bývalí anebo současní politici, kteří rovněž zneužívali svého postavení ke svému sebeobohacení anebo obchodovali se svými hlasy, pak se z tohoto chování postupně vytvořil nemravný (zlo)zvyk (usus), který však nelze bez předchozího varování (tj. zákonného vymezení podstaty těchto provinění) násilně zlomit překvapivým a právně problematickým trestním postihem. Ještě ani jednou totiž v televizi nevystoupil jediný představitel Ministerstva spravedlnosti, justice anebo státního zastupitelství a zcela jasně neřekl: „Tak už dost, od zítřka začneme všechna tato nekalá jednání trestně stíhat!“ Všechno má svůj čas a „práce kvapná, málo platná“. Pokud se totiž nepodaří zkušební trestní postihy dovést až do úspěšného konce (tj. do pravomocného odsouzení a výkonu trestu), budou škody na právním vědomí občanů nedozírné a rozhodně nevyváží momentální škodolibou radost nad uvězněním některého neoblíbeného politika. Jestliže je tedy oprávněný požadavek občanů, aby politika byla mravnou a kulturní, pak stejně oprávněný je i požadavek, aby mravnou a kulturní byla i ekutivní i judikativní aplikace práva (tj. výklad platného práva ze strany policie, státního zastupitelství i soudů).
Immanuel Kant (1724-1804) pravil: „Jednej tak, jako by maxima tvé vůle měla být všeobecným mravním zákonem!“ (kategorický mravní imperativ). Jednání mnohých našich politiků však rozhodně nemůže sloužit ani jako příklad, ani jako obecně závazná mravní norma chování, natož jako mravní norma příkazová, znamenající závaznou povinnost takového chování – zejména jejich zištnost, prospěchářství, prolhanost, záludnost, lstivost, mstivost, popudlivost, ješitnost, sebestřednost, arogance, hrubost, sprostota apod. Nejhorší jsou pak ti politici, kteří z politického prostředí vytvoří arénu závisti, nenávisti, boje a strachu. Takovým politickým dobrodruhům ani tak nejde o finanční výhody, ale především o možnost vládnout, poroučet, provokovat, urážet a likvidovat své odpůrce. Čím jsou mravně menší, tím jsou žádostivější být společensky „větší“, čím více lidi popuzují, tím větší z toho mají radost. Z moci berou sílu i potěšení, protože bez ní neznamenají nic. Jen arogantní, sebestředný a samolibý politik pak může zastávat heslo pomateného římského císaře Caliguly:
„Ať si mne nenávidí, jen když se bojí!“
* * *
P.S.
V roce 1994 byl JUDr. Oldřich Hein profesně zlikvidován, protože se odvážil trestně stíhat nepoctivou privatizaci. Poté se 10 let handrkovalo, jestli ho budou znovu nominovat jako státního zástupce. Nakonec to vyhrála klika, která je dnes seskupena kolem nejvyššího státního zástupce. Nevěří už tomu, že se v této společnosti dá ještě něco pozitivního dokázat. Je třeba tlačit na výchovu nové generace. Když se to podaří, může se to ještě obrátit k lepšímu - toho se však lidé jeho věku už nedožijí.
Jan Šinágl, 13.7.2019
Read more...