Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 17.02.2020 10:23
    Sarkasticky můžeme říci, že Hitler není dnes glorifikován ...

    Read more...

     
  • 17.02.2020 10:11
    Pracoval jsem v klášteře Želiv jako ošetřovatel chronických pacientů ...

    Read more...

     
  • 16.02.2020 13:12
    Název BOHEMIA je vhodný. Zní mezinárodně a mimo to jde o starý ...

    Read more...

     
  • 12.02.2020 06:13
    Vždy jsou to pouze řeči. Sice skvělé a významné. Ale ti co u ...

    Read more...

     
  • 07.02.2020 10:25
    O tom to v Česku je. Vy si říkejte co chcete a my si budeme také ...

    Read more...

     
  • 04.02.2020 21:22
    Umělecké dílo i řemeslně dokonale provedené, důstojně nahradí ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Existuje-li spravedlnost, existuje i stát.  Zanikne-li spravedlnost, zanikne i stát. - Spravedlnost vůči sociálně slabým je spravedlnost nejopravdovější. - Spravedlnost má větší cenu než lidský život.- Nedokáží si dva urození posluhovat. A ani dva sluhové si nedokáží rozkázat.- „Čím je spravedlivé jednání nesnadnější, tím je krásnější, a smyslu pro spravedlnost se nesmíme vzdát v žádném životním postavení.“     

Dobrý politik musí být příkladem občanské ukázněnosti. Proto musí respektovat spravedlnost i právní řád, pokud je ovšem rozumný a mravný. I kdyby však právní řád byl nerozumný a nemravný, žádný politik (tím méně zákonodárce!) jej nemůže okázale porušovat, vymýšlet si vlastní mimoprávní pravidla chování a dokonce navádět ostatní občany k jeho porušování. Má-li tedy za to, že změna právního řádu je nutná, musí se demokratickým způsobem pokusit o jeho změnu. Je-li náležitě připraven a vládne silou slov i argumentů, musí být případně schopen obrátit se i na Evropský soud pro lidská práva, a to i za cenu skandalizace vlastního zákonodárného sboru a Ústavního soudu.

Pokud to však nedokáže, musí hledat chybu především ve své nedostatečné a nepřesvědčivé argumentaci, i když nelze vyloučit scholastickou zatvrzelost justice ani principiální oponenturu jeho politických protivníků, kteří ostatně ani nemusí pochopit, oč vlastně jde. Nedávno se takovouto principiální oponenturou smutně proslavil jeden „rozený“ profesionální politik, který veřejně prohlásil, že ani nemá čas číst všechny předlohy zákonů a aniž by je tedy četl, vždycky zásadně hlasuje opačně než opozice.

Mnozí politici si v důsledku své nevědomosti vůbec neuvědomují, že v každé společnosti byla, je a bude kamenem úrazu rovnost a spravedlnost (včetně spravedlnosti sociální).                                                           

 

             „Lidé si vždy žádali rovné právo, jinak by to ani právo nebylo.“

                                                                                          (Marcus Tullius Cicero)

    

            „Všeobecný prospěch krajin pod nebesy nezávisí od ničeho jiného

              než od principu jednání v zákonech spravedlnosti.“                 (Sün-c´)

 

                                   „Spravedlnost je velkolepá,

                                     a její znamenitost trvalá;

                                     nemění se od nepaměti.“      (Ptahhotep – 24.stol.př.n.l.)

                                                                                                              

                         „Existuje-li spravedlnost, existuje i stát.

                           Zanikne-li spravedlnost, zanikne i stát.“       (čínská moudrost)

 

        „Spravedlnost vůči sociálně slabým je spravedlnost nejopravdovější.“

                                                (Římský právník Caecilius Balbus – asi 5.stol.n.l.)

 

                   „Spravedlnost má větší cenu než lidský život.“

                                                                         (čínský císařský výnos z 8.stol.n.l.)

 

         Žádná společnost však nemůže být důsledně rovnostářská, protože lidé nemají stejné předpoklady i schopnosti. Přesto ti schopnější a ekonomicky úspěšnější (včetně politiků) by si měli být vědomi toho, že ve svém vlastním zájmu by neměli provokovat své spoluobčany okázalým přepychem a rozmařilostí. Závist plodí zlobu a nenávist a mnohdy vede i k neuváženým zlým činům, počínaje rozbitím okem anebo poškrábáním laku automobilu až po  násilnický průběh mnohých občanských nepokojů a revolucí.

  

           „Kdyby se postavení lidí vzájemně nelišila,

             potom by nebyl nikdo, kdo by byl ochotný posluhovat.

             Kdyby měl každý člověk stejnou moc,

             potom by nebyl nikdo, kdo by lidi sjednotil.

             Kdyby si byli všichni lidé navzájem rovní,

             potom by nebyl nikdo, kdo by jim rozkázal.

            Odkdy jsou nebe a země, je i to, že něco je „nahoře“ a něco „dole“.

            To pochopili už dávní Vládcové.

            A proto zavedli společenské stupně.                                                                                                    

 

            Neboť:

            Nedokáží si dva urození posluhovat.

            A ani dva sluhové si nedokáží rozkázat.

            Takový je zákon Nebes!“                                                               (Sün-c´)

  

         Lidé jsou od pravěku zvyklí na to, že náčelník tlupy či kmene anebo později  vládce musel vynikat nějakými přednostmi – nejprve silou, později uvážlivou vládou, moudrostí a spravedlností. Pak mu tolerovali i blahobyt a případně i sexuální náruživost (viz např. sumerský Epos o Gilgaméšovi – 3. tisíciletí př.n.l.), pokud byl schopen zajistit jim bezpečí a spravedlnost. Sexuální výkonnost starověkých vládců byla ostatně považována za měřítko jejich mužnosti i schopnosti vlády, což prokazovali i četným potomstvem (viz historie Mezopotámie a Egypta,  biblické příběhy králů Davida a Šalamouna apod.). Kdykoliv se však vládce těmto svým základním politickým úkolům zpronevěřil, zvýšilo to záporné emoční napětí ve společnosti, které mohlo skončit jeho svržením, vyhnanstvím i smrtí. Přirozená nerovnost lidí a odlišné předpoklady k různé činnosti byly také příčinou vzniku kastovního systému v Indii.

 

      „Každý, čím větší silou ducha se vyznačuje, tím víc touží po tom,, aby byl první ze všech nebo raději aby sám jediný měl všechnu moc. Je proto věru nesnadné, aby si ten, kdo takto touží vyniknout nad všechny, zachoval smysl pro rovnost, jenž je nejvlastnějším znakem spravedlnosti.“

                                                             (Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

 

         Jakýkoliv politik, který se z nevědomosti, nerozumnosti a hlouposti chová  v rozporu s obecným požadavkem na spravedlnost a mravnost (nikoli morálku – viz výklad výše), riskuje nejen své postavení, ale někdy i svůj život.   

 

       „Čím je spravedlivé jednání nesnadnější, tím je krásnější, a smyslu pro spravedlnost se nesmíme vzdát v žádném životním postavení.“

                                                             (Marcus Tullius Cicero – O povinnostech)

                                                  

         Ačkoliv se lidé dají snadno ovlivnit a dokáží i dlouhou dobu důvěřovat politikovi, který si jejich důvěru nezaslouží a ve skutečnosti jimi hluboce pohrdá, jejich trpělivost má své meze. Lidé neodpustí žádnému politikovi opakované lhaní, povýšenost, pýchu, zpupnost, samolibost, nespravedlivost, rozmařilost, chamtivost a nekázeň v životním stylu. Zvláště citliví jsou lidé na imunitu politiků a jejich neodůvodněné hmotné výhody, protože sami tohoto blahobytu nedosahují a považují jej za projev okázalého pohrdání občanskou rovností a spravedlností.

         Lidé jsou citliví i na neuspořádané rodinné vztahy politiků, zejména na jejich milenky (byť pozdější manželky), i když zmanipulovaný průzkum veřejného mínění tvrdí opak  (viz bývalí ministerští předsedové Topolánek, Paroubek i Nečas). Politici by si pak měli být vědomi toho, že jejich manželky jim mohou být významnou politickou oporou anebo jim mohou politicky anebo společensky „zlomit vaz“. Odstrašujícím příkladem může být např. Dagmar Havlová, která Václavu Havlovi svým chováním v mnohém uškodila a za svůj pískot při volbě prezidenta ve Španělském sále měla být trestána pro výtržnictví (nikomu jinému by to totiž neprošlo). Varujícím signálem může být také „protlačování“ svých odborně, psychicky a často i mravně nevyzrálých rodinných příslušníků na „přední místa u stolu“ („na slunci“ – tzv. nepotismus) anebo dokonce nezdařený pokus o jakési zvýraznění společenského postavení „první dcery“, o které se neúspěšně pokusili prezidenti Zeman i Trump. Samotná zmínka o možném postavení „první dcery“ však politicky neprošla, protože byla shledána principiálně nemravná a ve svých kořenech pohoršlivě feudální (tak to alespoň občané i politici vnímali).                                               

         Na ignorování těchto poznatků doplatili již mnozí starověcí politici. V autorativním císařském Římě např. platila zásada „co je dovoleno Jovovi (tj. nejvyššímu římskému bohu), není dovoleno volovi“. Ve skutečné  demokracii naopak platí zásada „co je dovoleno volovi (v tomto smyslu prostému občanovi), není dovoleno Jovovi“. Někteří naši politici se však stále pokoušejí o návrat k oné starořímské zásadě  a chovají se jako „utržení od řetězu!“ – a kupodivu jim to mnozí naši občané tolerují.

         Demokratický politik si nemůže dovolit všechno, nesmí občany pohrdat a musí jim být příkladem, a to až na samý pokraj askeze, aby mu občané nemohli závidět (viz již zmíněný příklad Publia Valeria Publicoly, jednoho z prvních dvou římských konzulů po pádu královlády rodu Tarquiniovců). Pokud se začne chovat jako samolibý despota, podřezává si větev, na které sedí, a nutně směřuje k pádu a zapomnění. 

 

         Je třeba vědět, že lidé jsou schopni závidět všechno, kromě nemoci, stáří, chudoby, skromnosti, nezištnosti, zlé manželky, zlé tchýně a nezvedených dětí.

 

To musí mít všichni politici na paměti, pokud se chtějí dlouho udržet „u koryta“. Lidé jsou sice snadno ovlivnitelní (manipulativní) a dokáží velice dlouho nekriticky důvěřovat, ale stejně tak jsou citliví na společenskou nerovnost a nespravedlivé společenské prostředí. A poněvadž vědí, jak obtížně se vydělávají peníze poctivou prací, závidí politikům jejich blahobytný způsob života, podléhají předsudkům (tvorba postojů), politikům principiálně nevěří a z nich nejčastěji nevěří politikům tlustým, protože je a priori (a mnohdy neprávem) podezírají z toho, že právě ti si žijí blahobytně na jejich úkor. S mylnými představami lidí však nelze dělat nic jiného, než neposkytovat prostor k jejich rozvinutí.                        

             

                        „Nechť kolem sebe mám jen tlusté lidi,

                          hlav přičesaných, ty co v noci spí.

                          Ten Cassius má pohled vychrtlý a hladový;

                          on mnoho přemýšlí a lidé takoví jsou nebezpeční.

                                                                             (William Shakespeare – Caesar)

                                                       

* * *               

P.S.

V roce 1994 byl JUDr. Oldřich Hein profesně zlikvidován, protože se odvážil trestně stíhat nepoctivou privatizaci. Poté se 10 let handrkovalo, jestli ho budou znovu nominovat jako státního zástupce.  Nakonec to vyhrála klika, která je dnes seskupena kolem nejvyššího státního zástupce. Nevěří už tomu, že se v této společnosti dá ještě něco pozitivního dokázat. Je třeba tlačit na výchovu nové generace. Když se to podaří, může se to ještě obrátit k lepšímu - toho se však lidé jeho věku už nedožijí.

 

Jan Šinágl, 21.7.2019

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.00 (1 Vote)
Share