Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

pá kvě 29 @09:00 -
PPF banka před soudem
po čvn 01 @08:00 -
OS Ostrava. ing. Marek Gába
po čvn 08
OS Praha 6: kauza JUDr. Zdenka Altnera
st čvn 17 @13:00 -
OS Beroun: další žaloba AMM na J.Š.

Nejnovější komentáře

  • 26.05.2020 13:57
    Když se jedná pouze podle zákonů, spravedlnost ostrouhá.

    Read more...

     
  • 24.05.2020 12:19
    Prozatím nám je dovoleno kritizovat zatím co komunisté konají.

    Read more...

     
  • 24.05.2020 07:40
    Svět kanonů a raket nahradily rudé knížky a hoaxy. Chceme ...

    Read more...

     
  • 23.05.2020 11:24
    Česká objektivita připomíná jednonohého invalidu. Genocida ...

    Read more...

     
  • 21.05.2020 18:15
    Kdyby jenom nepotrestaná soudkyně Horváthová. A co čtyřiadvacet ...

    Read more...

     
  • 21.05.2020 08:41
    Ona naší společnosti čouhá jak ta sláma z bot. OSTUDA Mluvit ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

… Momentálně je však pozoruhodná skutečnost, že politikům se již natolik podařilo pokazit veřejné mínění, že např. jejich mlžení, lhaní a (s)prostomluva jsou už veřejností považovány za zcela normáln … Převážné většině našich politiků ovšem zhloupnutí nehrozí, neboť mnozí z nich vstupovali do politiky již jako hloupí anebo úplně zhloupli až v průběhu své politické kariéry…. Největším neštěstím pro jakýkoliv národ je situace, kdy vůdčí politici (v poslední době zejména prezidenti, protože u monarchů takové situace zpravidla nehrozí) nedokáží včas vyhodnotit záporný emoční přetlak obyvatelstva (nespokojenost, zlobu a nenávist) a úporně setrvávají ve svých funkcích …

* * *

         Také politici jsou jenom lidé se všemi chybami a nectnostmi, které se však v politice zákonitě rozvíjejí až k odpornosti a nesnesitelnosti. Výhodné a výnosné společenské postavení politiků je totiž vyváženo objektivně nepříznivým až nebezpečným prostředím pro zachování zdravého rozumu, dobré pověsti, cti a dodržování mravních hodnot. Pokud bychom měli politiku personifikovat, pak pro mravně nepevné lidi je pravým Mefistofelem, který je úlisnou řečí svádí k chamtivosti, hrabivosti, rozmařilosti, sebestřednosti, lhaní a intrikaření, aby je pak za jejich mravní prohřešky „stáhl do pekla“.

        „Těžké je bojovat se žádostivostí, neboť co si přeje, kupuje si za duši.“

                                                             (Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.) 

         Z dávné i nedávné historie by bylo možno uvést nepřeberné množství příkladů, kdy se v nemravném politickém prostředí i rozumní a slušní lidé nakazili a postupně i zkazili. Jestliže tedy nějaký politik „uklouzne“ a nechá se nachytat při nějakém nečestném jednání (např. při manželské nevěře, sexuálním obtěžování, jízdě v podnapilém stavu, lhaní, korupci, prokazatelném zneužívání funkce k sebeobohacení, úkolování tajných služeb ke sledování svých politických odpůrců apod.), pak by měl urychleně rezignovat, protože jinak se obecně znevěrohodní a poštve na sebe veřejnost i novináře, reportéry aj. Pokud to neučiní, pak v příštích volbách zákonitě „propadne“, protože jeho mravní selhání mu voliči neodpustí (anebo by mu odpustit neměli, protože jakákoliv tolerance k nemravnosti ji pouze posiluje a jednou se oboustranně vymstí). Momentálně je však pozoruhodná skutečnost, že politikům se již natolik podařilo pokazit veřejné mínění, že např. jejich mlžení, lhaní a (s)prostomluva jsou už veřejností považovány za zcela normální. Jsou-li pak toto mlžení, lhaní a (s)prostomluva alespoň momentálně přesvědčivé a úspěšné (hlavně u lidí méně rozumově i mravně vybavených), ve volbách to již nemusí být společenským handicapem, ale naopak politováníhodnou předností.

          I politici se však časem unaví, protože jejich psychické i fyzické síly nejsou nevyčerpatelné. Starověcí vládci sice museli svým poddaným prokazovat svoji způsobilost vládnout v boji, v královském loži anebo alespoň v obřadném běhu na určitou vzdálenost (zpravidla kolem paláce), avšak takové zkoušky už nehrozí ani prezidentovi republiky, ani ostatním současným politikům (byl by to tragický pohled!). Mnozí politici proto předstírají pevné zdraví a mladickou svěžest, nechávají se fotografovat v nezřídka neuměle naaranžovaných sportovních anebo jiných pozicích (na lyžích, v bazénku apod.) a snaží se udržet „zuby nehty“ ve své funkci co nejdéle. Pokud však své zdraví celoživotně zanedbávali (a někteří z nich se tím ještě vychloubají!), chátrání svého organismu nezastaví a s postupujícím věkem jsou stále směšnější. Pokud má tedy politik ještě zdravý rozum a chce si ve stáří zachovat alespoň důstojnost, měl by poznat, kdy je čas odejít do ústraní. Proto by měl každý den sebekriticky hodnotit nejen své zdraví, svůj zjev a své myšlení i jednání, ale pravidelně sledovat i stav veřejného mínění. Jakmile by totiž zjistil, že už není tělesně ani duševně pružný, paměť mu neslouží a veřejné mínění mu již není příznivě nakloněno (zejména o tom svědčí nejrůznější „hanopisy“ na zdech), měl by včas na svoji funkci rezignovat a alespoň u svých příznivců si zachovat zbytek úcty. Pokud to ale neučiní, bude tak dlouho ztrácet „politické body“, až se stane směšnou, obecně nenáviděnou a opovrhovanou „figurkou“.  

                                     „Kdo dlouho vládne, zhloupne.“              (čínské přísloví)

          Převážné většině našich politiků ovšem zhloupnutí nehrozí, neboť mnozí z nich vstupovali do politiky již jako hloupí anebo úplně zhloupli až v průběhu své politické kariéry. Navíc se neustále dopouštějí tak povážlivých hloupostí, které i při jejich případném mládí svědčí nejen o nedostatku vzdělání, ale i o nedostatku rozumnosti, soudnosti a mravnosti.

          Pokud si politici namlouvají, že jsou nenahraditelní a že se bez nich společnost neobejde, pak je to zásadní omyl v hodnocení sebe sama i objektivní potřeby společnosti, který ovšem cíleně živí pochlebovači na jejich funkci závislí. Skutečnou podstatou jejich mylné domněnky totiž není obava, že by snad někomu chyběli, ale je to prostá kombinace samolibosti a strachu ze ztráty dominantního a ekonomicky výhodného společenského postavení. Každý je nahraditelný – důležitá je pouze kvalita náhradníka.

          Největším neštěstím pro jakýkoliv národ je situace, kdy vůdčí politici (v poslední době zejména prezidenti, protože u monarchů takové situace zpravidla nehrozí) nedokáží včas vyhodnotit záporný emoční přetlak obyvatelstva (nespokojenost, zlobu a nenávist) a úporně setrvávají ve svých funkcích i za cenu krveprolití (v poslední době např. v Sýrii a ve Venezuele). Nic horšího totiž nemohou udělat, protože s každým mrtvým se nenávist občanů vůči nim zvyšuje, což může vést k nekontrolovatelnému nárůstu násilí, revoluci anebo občanské válce (v Sýrii už trvá několik let a jejím výsledkem je více jak půl milionu mrtvých). Pokud si tedy kterýkoli pádem ohrožený prezident ještě zachoval zbytek zdravého rozumu, nesmí začít urážet, věznit anebo dokonce vraždit své politické odpůrce a nesmí je označovat za politické dobrodruhy, kriminální živly, bandity, kontrarevolucionáře, fašisty anebo teroristy. Naopak by měl zachovat chladnou hlavu, rychle se zorientovat v napjaté společenské situaci a dříve než dojde k nekontrolovatelné radikalizaci mas (včetně skutečných kriminálních živlů, které takové situace vždycky zneužívají k řádění), měl by včas vyzvat uznávaného vůdce opozice k několikadenní debatě na televizních obrazovkách. V časově omezené diskuzi (nejvýše půl hodiny, kterou jsou posluchači schopni pozorně „strávit“) by pak měl prezentovat svůj program (vizi), trpělivě vyslechnout argumentaci svého oponenta a případnými otázkami jej uvést do rozpaků (v tomto směru budiž Sókratés zářným vzorem!). Pokud to dokáže, má ještě šanci na politické přežití – pokud to nedokáže, ocitne se na skluzavce do politického zapomnění anebo přímo do hrobu.

          Všechny tyto diskuze by měly být hodnoceny posluchači, kteří by dávali hlasy té či oné straně. Prezident i jeho vyzyvatel proto musí být na každou takovou tématickou perfektně připraveni (jejich poradci proto musí ve dne v noci shromažďovat informace) a hlavně se nesmí nechat vyprovokovat ke lhaní, dezinformacím, osobním urážkám a zlobným emocím. Protože jedním z dominantních a přitom evidentně populistických argumentů obou stran diskuze bývají i jejich majetkové poměry a majetkové poměry jejich rodinných příslušníků, musí přesvědčivě prokázat svoji skromnost, střídmost a zdrženlivost a tím „vyrazit“ protistraně trumfy z ruky. Výsledkem těchto debat pak mohou být pouze dvě možnosti:

 1. buď se stávajícímu prezidentovi podaří veřejnost přesvědčit, že stále ještě může společnosti prospět (tj. svoji funkci „ustojí“),

 2. nebo „propadne“ a pak musí poctivě vstát, přiznat porážku, poblahopřát svému oponentovi k úspěchu, veřejně mu poskytnout cenné rady a nechat si od něj dát veřejný slib, že pokud uspěje v prezidentských volbách, nikdy nezneužije získanou moc k vlastnímu prospěchu, vždy bude hájit zájmy občanů a v okamžiku, že se mezi občany znovu projeví nespokojenost, zloba a nenávist, bude postupovat stejně kulturně, jako postupoval on. Pak už musí pouze odvolat vládu (zpravidla neoblíbenou), rozpustit parlament, vypsat nové volby, rezignovat (abdikovat) a odejít do ústraní.

          Pokud bude takto postupovat, i jeho nepřátelé užasnou a celý svět mu při odchodu „ze scény“ zatleská. Jedině tímto kultivovaným způsobem si totiž může zachovat „tvář“, udržet si úctu i vděčnost národa, získat obdiv a uznání mezinárodního společenství a hlavně – zachránit sobě, své rodině i svým přátelům a přívržencům zdravou kůži. Z dávné i nedávné historie jsou totiž známy tragické konce mnohých samolibých vládců, kteří včas nepochopili, že jejich vláda je u konce a pokusili se ji udržet násilím. Nejenže se jim to nikdy nepodařilo (a zpravidla přišli o život, přičemž ve starověku to končilo vyvražděním celé vládcovy rodiny, aby se už nikdo nemohl mstít), ale důsledky takových tragických společenských událostí na dlouhou dobu rozpoltily společnost a odstraňovaly se celá desetiletí.                                                                                          

         V historii lidstva jsou známy pouze dva případy, kdy se politik na samém vrcholu moci dobrovolně vzdal svého postavení.

           Prvním byl doživotní římský diktátor Lucius Cornelius Sulla (138-78 př.n. l.), který se r.79 př.n.l. (tj. rok před svou smrtí) dobrovolně vzdal diktatury a v soukromí se věnoval literární činnosti. Za to se mu od římského lidu dostalo velkého vděku a přízviska Felix (Šťastný). Když mu však poté na římském fóru jeden mladík veřejně nadával, řekl mu, že kvůli těmto urážkám se již žádný římský diktátor dobrovolně moci nevzdá.

          Druhým byl římský císař dalmatského původu Diocletianus (Dioklecián - ?-305 n.l.), který se r.305 n.l. dobrovolně vzdal vlády a odešel do domovského Splitu, kde se v ústraní věnoval zahradničení. Nedbal na naléhání senátu, aby se znovu vrátil k moci a poslům senátu prý naproti tomu ukazoval, jak mu krásně roste salát. Krátce nato však zemřel.  

          Také mnozí naši současní politici zastávají postavení, na které evidentně nestačí. Jakmile se však dostanou do funkce, okamžitě si berou úvěry a hypotéky s vědomím, že jejich plat jim na dlouhou dobu postačí na krytí těchto nákladů. To ostatní je už tolik nezajímá a jen z tohoto důvodu by nikdy svoji funkci dobrovolně neopustili. Proto ve svých funkcích úporně setrvávají, neustále vyhledávají nejrůznější výhody, putují ze strany do strany, shánějí přímluvce, klaní se před mocnějšími než jsou oni, intrikují, donášejí, zrazují, pochlebují a křiví si páteř, a to všechno pro požitky, které jim jejich mocenské postavení přináší.                      

                  „Celý svět je jeviště, a všichni muži a ženy pouze herci.“

                                                                                            (William Shakespeare)

          V historii lidstva již bylo na nejrůznějších politických scénách mnoho „herců“, avšak jen nemnozí z nich dokázali dobře sehrát svoji životní roli, prospět svým spoluobčanům, kteří vedle svých existenčních problémů mnohdy trpěli ještě pocitem nespravedlnosti a křivdy, a poté odejít „ze scény“ s potleskem vděčného publika. Z těchto nemnohých dobrých herců pak byl jen nepatrný počet herců natolik výjimečných (moudří, spravedliví a osvícení vládci), že oslnili publikum mnoha generací a jejichž sehraná role nebude v historii lidstva zapomenuta .

           Naše současná politická scéna je naproti tomu přehlídkou ubohosti provincionálních  „herců“ IV. – V. kategorie, protože v důsledku neustálého „zašlapávání“ schopných lidí je o skutečné osobnosti trvalá nouze. Někteří z těchto „herců“ (neumětelů) křiví i český jazyk a jen s obtížemi přeříkají svůj předem připravený text, jiní se ve svých nic neříkajících a rozporuplných projevech zamotávají a nedokáží se smysluplně vyjádřit (Buddha o takových planých řečnících hovořil jako o „zamotávačích pupeční šňůry“), a další se namísto věcných argumentů doslova vyžívají v nejrůznějších invektivách vůči svým politickým odpůrcům anebo hlásají demagogické politické bludy, přičemž v skrytu duše sami sobě nadšeně tleskají (kromě zištných pochlebovačů jim totiž nikdo nezatleská).

          Takové nepodařené divadelní představení rozhodně nepůsobí na občany (diváky) přesvědčivě ani výchovně – a ještě horší je, že se stále častěji opakuje a stále je horší a horší. I ti nejhorší herci se však úporně drží svých rolí, na již způsobenou ostudu a pískot diváků nehledí a neustále spoléhají na to, že po volbách se na toto politické jeviště (či spíše smetiště) znovu vrátí, i kdyby po něm měli pouze mlčky přejít. Pouhá představa, že by se snad měli živit poctivou prací, je totiž pro ně naprosto nesnesitelná.

                                                                                                                                     

                      „Když už člověk je, tak má koukat, aby byl.

                        Když kouká aby byl a je,

                        tak má být tím co je a ne tím, co není,

                        jak tomu v mnoha případech je.“                             (Jan Werich)

 

* * *               

P.S.

V roce 1994 byl JUDr. Oldřich Hein profesně zlikvidován, protože se odvážil trestně stíhat nepoctivou privatizaci. Poté se 10 let handrkovalo, jestli ho budou znovu nominovat jako státního zástupce.  Nakonec to vyhrála klika, která je dnes seskupena kolem nejvyššího státního zástupce. Nevěří už tomu, že se v této společnosti dá ještě něco pozitivního dokázat. Je třeba tlačit na výchovu nové generace. Když se to podaří, může se to ještě obrátit k lepšímu - toho se však lidé jeho věku už nedožijí.

 

Jan Šinágl, 25.8.2019

 

 

 

                                                     

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.00 (1 Vote)
Share