Čechům se na Kavkazu dařilo, Sověti je ale vyhnali. Skončili v "ďábelském kraji" - Zubožení, znásilnění, umučení. Dozorkyně vylíčila hrůzy Kimových táborů smrti
Češi putovali dlouhé týdny. Nejdřív na povozech, potom v dobytčácích po železnici do Novosibirska a odtud na nákladních lodích po řece Ob dál na sever. "Babička vyprávěla, že když na lodi někdo zemřel vyčerpáním, prostě ho hodili do řeky," říká Margarita. 
Poslední stovku kilometrů vyhnanci zdolávali na vorech, proti proudu řek Parabel a Čuzik uprostřed nehostinné tajgy. Všichni měli hlad, byli opuchlí, klátil je tyfus.
***
„A vy máte odvahu mluvit veřejně v médiích o Osvětimi?!!! Fuj!“ Jan Hrušínský
***
Území, na kterém se vyhnaní Češi ocitli, leží v Narymském okrese dnešní Tomské oblasti. Jak vysvětluje ředitel tomského Muzea věznice NKVD Vasilij Chaněvič, od 30. do 50. let šlo o jedno z center vyhnanství a masových deportací. "Tady u nás se říkalo: 'Bůh stvořil ráj a ďábel Narymský kraj.' Bylo tam vyhnáno kolem tří set tisíc lidí."
"Vedle budovy NKVD v Kolpaševu bylo velké prostranství ohrazené vysokým plotem. Tam byla vyhloubená jáma, k níž byli odsouzení přivedeni. Popravčí stříleli z úkrytu a odsouzený se svalil do jámy. Někdy se šetřilo patronami, v takových případech se používal systém oprátek s použitím mýdla," svědčil později Anatolij Spragovskij, spolupracovník NKVD, který se poprav účastnil.
"Systém oprátek s použitím mýdla sloužil bolševikům“ podle historika Aleše Kýra z Kabinetu dokumentace a historie české vězeňské služby k podstatnému urychlení a zjednodušení poprav: "Mýdlem či olejem namazaný tuhý provaz krátké smyčky tím změkl, byl elastičtější, takže oběť dokonaleji a rychleji zaškrtil. Nebylo tak nutné nákladně stavět konstrukci s propadlem, kdy oprátka zlomila odsouzenému při jeho pádu z několika metrů vaz."
Město Kolpaševo stojí na písčitém útesu nad veletokem Ob. Ten každý rok ukusuje několik metrů útesu, a když je na jaře hodně vody, vezme si i víc. Což se stalo i v noci 1. května 1979: okraj útesu se zhroutil.
Na břehu řeky se toho rána naskytl hrůzný pohled: z čerstvě obnažených vrstev zeminy vyčnívaly lidské ostatky. Části nohou, rukou, lebek… Odkrytá část pohřebiště byla až čtyři metry široká a tři metry hluboká, mrtvoly tu byly naskládány na sebe. Zatímco ty horní byly už plně rozložené, těla vespod zůstala, nejspíš kvůli suchému písčitému podloží, mimořádně dobře zachovalá. Dokonce tak, že některé mrtvé bylo možné identifikovat podle obličejů. Jedno ale měly všechny ostatky společné: otvor po smrtící kulce v týlu lebky.
Důstojného pohřbu se ale oběti ani tehdy nedočkaly. Úřady zbytky útesu ohradily a na místo povolaly vojenské brigády se zvláštními remorkéry. Ty svými kolesy rozbíjely zbytky útesu i s lidskými těly. Po řece se zároveň na člunech plavili vojáci, kteří k plujícím lidským ostatkům přivazovali kusy železa, aby se potopily. Některá těla pak byla pohřbena v neoznačených jámách na břehu řeky.
Tento čin vyšetřovala počátkem 90. let prokuratura, avšak po dvou letech případ odložila.Mnoho Čechů se vrátilo na Kavkaz, dodnes tam podle hrubých odhadů žije na sedm set lidí, kteří se hlásí k české národnosti.
***
Zubožení, znásilnění, umučení. Dozorkyně vylíčila hrůzy Kimových táborů smrti
Až šestnáct hodin denně musí otročit a pak se nazpaměť učit nařízení vůdce. Neustále jim i celé jejich rodině hrozí bití, znásilnění, smrt hladem, zimou, umučením. Jejich mrtvá těla strážci týden vrší na hromadu a pak zapálí. V pracovních táborech v Severní Koreji je vězněno odhadem 200 tisíc lidí. Bývalá dozorkyně nyní britskému Daily Mailu vylíčila, jaké hrůzy se tam odehrávají.
Společně s provinilcem putují do kárného tábora děti, rodiče, prarodiče.
Stejně jako z nacistických koncentračních táborů se jen málokomu podaří utéct. Když se to jednou povedlo dvěma bratrům, v sousední Číně je chytili a vrátili je nazpět. Okamžitě je popravili a s nimi celou jejich sedmičlennou rodinu. Následně byl pro výstrahu kolektivně potrestán celý tábor.
Jako zvířata
„Oba je přede všemi připravili o hlavu. Ostatní vězni pak po nich museli házet kameny,“ vylíčila Lim Hje-džin, první bývalá dozorkyně, která kdy podala svědectví.
„Nevnímají je jako lidi, ale jako pouhá zvířata,“ řekla Lim, která také byla svědkyní toho, jak dozorce, jemuž se během výslechu znelíbila jedna vězenkyně, ženu vysvlékl a pak ji zapálil. Mučení, znásilňování, bití, zavírání do podzemních kobek, kde člověk může sotva stát, to jsou v táboře denní výjevy.
S holýma rukama v jaderném tunelu
Děti a ženy většinou otročí v táboře, muže posílají těžit a kopat do lesa nebo do dolu. Podle Kim jich jednou stovky zahynuly při výbuchu plynu v podzemní šachtě. Strážci pak přístup zavalili a o víc se nestarali. Stovky lidí údajně také zemřely v jaderném komplexu pod horou Mantap, kde hloubily nový tunel pro testování jaderné pumy a následně vysoce kontaminované prostory čistily.
Dozorci vězenkyně znásilňují. Když otěhotní, musí na potrat, anebo je rovnou usmrtí. A pokud už dojde k porodu, novorozeně je usmrceno, někdy pohřbeno zaživa.
Vězni pracují každý den. Budí je v pět hodin ráno a pracovní směna je dlouhá až 16 hodin. Po ní přichází na řadu politické školení, na němž musí všichni memorovat nejnovější nařízení vůdce. Kdo se je nenaučí celé zpaměti, může být za trest celou noc vzhůru, než půjde zase brzy ráno do práce. Hladoví lidé ve svém zoufalství chytají hady a hmyz, aby se nasytili, protože dostávají jen skrovný příděl kukuřičné kaše a soli.
Ženy a muže vězní odděleně. Výjimečně poslušní vězni jsou ale odměněni tím, že jim přidělí partnera.
Satelitní snímky naznačují, že se pracovní tábory smrti za šest let vlády nynějšího vůdce Kim Čong-una ještě víc rozrostly. Režim jejich existenci popírá.
***
Největší tábor smrti v KLDR má č. 22.
J.Š.25.11.2021
Read more...