„Nemám žádné oslnivé konto v bance, nemám žádné třpytivé šperky, žádné výstavní budovy, nemám žádný veliký majetek. Ale mám přátele a lidi, kterým mohu věnovat svou přízeň. To je důležité – lidé, jimž můžete pomocí k tomu, aby se stali lepšími. Pak se lepším stáváte i vy.“
Z knihy Bohuslava Hynka Diplomatem v africkém Švýcarsku.
***
Představil Se telefonem z hotelu a rovnou mě pozval na oběd. Taková pozvání jsem nebyl zvyklý akceptovat. Stál jsem o to, přijmout českého obuvnického experta, jak o sobě uvedl nejdřív na velvyslanectví, abych se dozvěděl, s kým mám tu čest a oč jde. Nabídl jsem se, že pro něj do hotelu pošlu auto.
Vstoupil šedovlasý urostlý džentlmen vysoké postavy a uhlazených způsobů na první pohled světák na odpočinku, ale nejvíc ze všeho Valach. Přiletěl do Zimbabwe, aby pomohl s výběrem uchazečů o studium v „The International School oí Modern Shoemaking,, Mezinárodní školy moderního obuvnictví, ve Zlíně, kterou po Listopadu spoluzakládal.
Výroba obuvi není v Zimbabwe nic nového. V letech 1938 - 1940 přes moře a po železnici z mozambického přistavu Lourenqo Marques dorazilo několik mladých Čechů někteří už za dramatických okolností na protektorátní pasy, aby ve městech Gwelo (nyní Gweru) a Bulawayo postavili základy firmy „The Rhodesian Bata Shoe Company“. Do té doby se všechny boty, převážně plátěné, do země dovážely z indického Batanagaru. Výrobu v Gwelu vedl Karel Strnad, po něm Jan Kašperlík a po II. světové válce Konstentin Fiksl, DrSc., absolvent oboru kožedělné chemie na Brněnské univerzitě, který se později (1962-63) dokonce sta1 starostou Gwe1a. Stroje, pryž a další suroviny dopravovala k africkým břehům Baťova vlastní loď Morava. Latex z divokých kaučukovníků pravděpodobně přicházel z konžské provincie Katanga po souši.
První obchod otevřel roku 1939 v Gwelu Jaromír Vrána. Roku 1944 už byl rhodéský „Baťa“ schopen dodat Spojencům pro válečná pole celý milion párů vojenských bot.
Za mého pobytu převládali v Baťově byznysu Indové. Sám Tomáš Baťa, řečený Tomík, navštívil zbývající českou baťovskou komunitu jednou. Sedě1 jsem ved1e něho za předsednickým stolem mezinárodní stavovské konference. Vyměnili jsme si česky pár slov a účastníci Baťu velebi1i, jakýmto neznámým jazykem dokáže se mnou hovořit. Běloši v britské Africe spolu komunikují výhradně anglicky.
Z konference jsem T. Baťu vzal na náš krajanský pátek, kde ho specialisté z Martina, kteří v Zímbabwe udržovali námi dodanou vojenskou techniku, pohostili jelitem a jitrnicí, které na místě vyrobili. V debatě se ho plaše zeptali, zda hodlá napomoci k rozkvětu obrozeného státu Čechů a Slováků, a jak. Oslovený se začepýřil a poučil tazatele, že od toho existuje Světová banka a Mezinárodní měnový fond.
Setkání probíhalo ve spěchu, čekal nás kanadský vysoký komisař. Z jeho kanceláře Baťa zavolal do Prahy, aby se zeptal své tamější spolupracovnice, jak da1eko je to s restitucí Baťova domu v dolní části Václavského náměstí. Stáli jsme s Charlesem Bessetem vedle něho. Podle jména a podle hlasu jsem poznal, že m1uví s - ještě zcela nedávno - vedoucí stranické skupiny na úseku komerční politiky a íntegrace Polytechny, která mi coby neprověřenému referentovi v odboru propagace ubližovala, jak jen mohla. Šikovná byla, to ano. Teď už vím, že zahraniční podnikatelé nelustrovali uchazeče o pozici v jejich firmě. Hlavně, aby byli k užitku. Obdobně a na vyšší úrovni, komunistický politik Andrej Barčák, když v roce 1990 přesta1 být ministrem v Čalfově vládě, okamžitě nastoupil do vrcholové funkce v americkém gigantu General Motors. Pokud jde o Tomíka, komunisté byli na jeho straně v poválečném majetkovém sporu se strýcem Janem Antonínem, a byl s nimi zajedno, že Jan ve válce ztratil čest; takže mu až tak nevadili ani po Sametu a myš1enku, že svého strýce oloupil a potupil, si nepřipouštěl.
Jan Antonín Baťa, nevlastní bratr Tomáše - zakladatele firmy, říkali mu Tomina, by1 za války na černé listině Spojenců a nikdo doma po osvobození pro něho nehnul prstem. Ani Honza Masaryk, který od něj do Londýna dostával peníze, a Beneš ten už vůbec ne, i když šeky z BrazíIie si i jeho kance1ář inkasovala. Jan po osvobození rozhodnutím soudu přišel ve prospěch Tomíka o baťovské ševcovské impérium, které po smrti Tominy /12.7.1932/rozšířil do celého světa.
Pan Pivečka se narodil ve Slavičíně v rodině s tradicí ševců, koželuhů a soukeníků. Navštěvova1 gymnázium v Uherském Hradišti a obchodní akademii v Brně. Když mě později Hradištěm provázel, pochlubil se, že ho do tamějšího gymnázia každý rok zvou na besedu se studenty. Jednou jeho řediteli navrhl' aby někdy pozvali místo něj jeho vrstevníka Tomáše Baťu jr., který tam podle svého životopisu také studoval. Bohužel, to jméno nenašli v archivovaných třídních knihách.
Pivečkovým vzorem byl geniální Tomáš Baťa, s nímž jeho otec udržoval obchodní a přátelské vztahy až do Baťovy tragické smrti roku 1932.
V roce 1946 odešel Jan Pivečka z podniku svého otce a odjel za firmu Baťa na tři roky do Indie, později na Ceylon a do Batávie na Jávě. Politické změny ve vlasti v roce 1948 vedly k jeho neplánovanému pobytu v zahraničí na celých 44 let. Posledních deset loků před návratem domů byl poradcem pro obuvnický průmysl v projektech mezinárodních organizací.
S pracovními zkušenostmi počínaje ševcovským verpánkem až po vedení podniku procestoval velkou část světa. Konec roku 1989 trávil v Jižní Americe a sledoval ve zprávách CNN udá1osti v Československu. Už o Vánocích dostal pozvánku Vysokého učení technického v Brně, aby tam přijel a proslovil přednášku.
V Harare mě pan Pivečka požádal, abych dohlédl na výběr uchazečů o studium na zlínské škole. Záleželo mu i na jejich zdravotním stavu. Německému velvyslanci se totiž stalo, ze na kurs v SRN poslal velmi dobrou moderátorku ZTV která však během studia zemře]a na AIDS. Nic jsem neslíbil. Nikdo v Zimbabwe se nemohl o druhém dozvědět výsledek zdravotní prohlídky co do HIV pozitivity. Pravda, věděli jsme neoficiálně, proč velvyslanectví s námi sousedící země propustilo sluhu po jeho vyšetření expertem toho státu. Ale, co jde šeptem, to jde čertem.
Nebýt jedné relace v Českém rozhlase, pustil bych jméno pana Pivečky po skončení své diplomatické mise z hlavy. Ale v tom pořadu se mluvilo o tom, že v roce 1992 ]an Pivečka inicioval založení Mezinárodní školy moderního obuvnictví na základech bývalé Baťovy školy práce a že ta nová škola vychovala už více než 160 studentů. Dále jsem se z rozhlasu dozvěděl o založení Nadace Jana Pivečky, která spolupracuje se školami a motivuje žáky a studenty k ziskání zkušeností v zahraničí. Jedním z projektů nadace bylo rovněž vytvoření tzv. Pivečkova lesoparku ve Slavičíně.
Obnovili jsme kontakt a při nejbližší příležitosti jsem pana Pivečku uvítal v Praze. Pozval mne a mou partnerku Marlet le Roux, první tajemnici Velvyslanectví JAR, k návštěvě svého rodného kraje. Vezl nás tam osobní šofér Bati juniora v době jeho pobytu v ČR, jinak pražský taxikář. Jel jako Chirón, tam i zpátky. Jakoby vezl 1idské orgány pro transplantaci. Později se Marlet zmínila panu Pivečkovi, zda se pan Baťa nebojí zaměstnávat takového řidiče. Odpověděl: ,,Žádné strachy, v jeho věku se člověk už příliš nestará, jak sejde ze života!“
Pan Pivečka nás čekal v Luhačovicích. Na promenádě se zdravil kde s kým. Bylo znát, že zejména korzující dámy v něm ctí novorenesančního intelektuála. Ve zlínském ,,mrakodrapu“ se náš hostitel následně cítil jako doma. Nechal jsem se na památku vyfotografovat s te1efonem u ucha za šéfovským stolem v kanceláři Tomáše-zakladatele, umístěného ve výtahu s čirým sklem, aby z ni bylo vidět do výrobních dílen. Kancelář ve výtahu používal po bratrově smrti až Hugo Vavrečka a Jan Antonín Baťa. Ten by1 prý přísný, zároveň však velký demokrat a patriot: když přední osobnosti státu r. 1935 vyhlásily ,,fond tisíc vojenských pilotů“, Jan jich dal vycvičit dvě stě padesát. Z nich se ve válce mnozí začlenili do svazků Royal Air Force.
Od Jana Bati převzal Pivečka životní motto: ,,Nikdy se nevzdávej!"
Samozřejmě jsme si cestou napříč Valašskem s panem Pivečkou hodně vykládali. Říkal, že když v dětství hrával fotbal, líbilo se mu v bráně, protože obdivoval Františka Pláničku. Já se mu přiznal ke své nedobré zkušenosti s Pláničkou. Coby student, nejdřív hospodářské školy, pak vysoké ekonomické, jsem v sezóně, často namísto odpolední přednášky na právnické faku1tě, prodával na Národní třídě v Praze zmrzlinu. Penzista Plánička pro ni chodil s termoskou. Můj vedoucí, fotba1ový fanoušek, mi nakázal, že od něho nemám brát peníze. Ztráty těch transakcí jsem ale musel nést sám.
Přeskakovali jsme z jednoho tématu na druhé, bez ladu a skladu, protože každou chvíli by1o nutné z auta pohledět na nějakou perlu Valašska. Přecházeli jsme z češtiny do angličtiny a zpět. Zde je jeden z příběhů.
Před Baťovým závodem v Batanaguře, 20 km od Kalkaty, vítal nejvyšší šéf podniku každé ráno zaměstnance před vstupní bránou. Poda1 ruku i Pivečkovi a zepta| se, zda je v práci spokojený. ,,No tož, pane Bartoš, celkem to jde“, odpověděl, ,,ale práce s těma „opicemi“. je tuze téžká“. Ředitel ho na odpoledne pozval na čaj. Vyčini1 mu: „Jestli ještě jednou o svých spo1upracovnících řekneš, že sú opice, tak ti kúpím letenku a pošlu tě zpátky do Slavičína“. Pivečka dosta1 spravedlivé ponaučení, že nikdy nesmí říkat o lidech, že jsou opice, negři nebo cikáni. Ale mohou být dobří nebo špatní, to ano.
Když Pivečkovi vypršela platnost československého pasu, vydaného roku 1946, a vydání nového vázaly naše orgány na nutnost absolvovat doma vojenskou prezenční službu, pak že se uvidí, stal se v cizině bezdomovcem. Francouzský guvernér Senegalu mu nabídl francouzské občanství, vybuduje-li v tamějším městě Rufisqu továrnu na obuv podle svého (Pivečkova) projektu. Vybudoval ji a do vydaného francouzského pasu mu napsali křestní jméno Jean.
S Marlet si pan Pivečka rozuměl, když povídal o tom, jak zaži1 v Jižní Africe apartheid. Při stavbě továrny v Pinetownu, vzpomínal, stavěli toa1ety zvlášť pro černochy, zvlášť pro míšence a zv1ášt pro bílé. Když se mezi pracovníky objevila nějaká Afrikánka nebo Evropanka, museli ko1em ní postavit paraván, aby nebyla v přímém kontaktu s černochy. Marlet v takovém prostředí jako privilegovaná Búrka prožila dětství a mládí. Mně diskriminace zase připomněla čas normalizace v ČSSR, kdy se 1idé, pravda, stejné barvy kůže, dělili na privi1egované a hodné zavrženi. Ostatně, i po revoluci národ víc škatulkujeme, než držíme v kupě.
Pan Pivečka si zakládal na tom, že kromě absolvování škol se také vyučil ševcem od píky. Výuční list mu po zkoušce ze ševcoviny vyda1 Karel Mašek z Pitína. Vytahoval jsem se, že o tom řemesle také něco vím. V páté třídě jsem na školním představení hry ''Slavný mistr Kopřiva“, hrál roli učedníka Ferdy. Opatřil jsem si k tomu od ševce v Prapořištích potřebné rekvizity: verpánek, kopyto, ševcovské kladívko, floky… Ten švec mi trochu ukázal, co a jak, a já se na jevišti činil.
Náš průvodce pokračoval - to už jsme mířili do Jelínkovy pálenice ve Vizovicích: ,,Dobrý švec musí být dokona1ým ortopedem, který se vyzná ve stavbě lidské nohy. Musí být i tvůrcem a umělcem. Vytváří něco krásného, pohodlného k nošení. Musí být rovněž psychologem, aby své zboží prodal.“
U s1ivovice se pan Pivečka svěřil Marlet - dodnes na to nezapomněla -, jak pomáhal Líze, sólistce filipínského státního baletu, obstarávat baletní piškoty a špičky. V Německu požáda1 přítele, který vyráběl baletní obuv pro světové soubory, aby mu dodal velikost šestatřicet. Ten se bránil. Prý každá primabalerina má u něj své kopyto, na kterém se zhotovují piškoty jenom pro ni. A dodal, že nejlepší členky baletních souboru obutím nešetří. Z přáte1ství vybavil Pivečku několika páry různých velikostí a šířek piškotů, ať si je vezme s sebou, až znovu pojede do Asie. Líza si je vyzkouší a ty, ve kterých se jí bude nejlíp tančit, pak on bude pro ni vyrábět. Stalo se. Napříště z Německa vždy v balíku odešlo osm až deset páru. Český Švec sponsoroval filipínskou baletku!
S Marlet jsme zavitali i do Pivečkova lesoparku ve S1avičíně. Na území půldruhého hektaru tam Nadace Janá Pivečkv vvbudovala klidovou zónu k odpočinku a rekreaci. Ve spolupráci s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze se tam konají sochařská sympozia, přičemž hotová díla zůstávají na místě. A tak je tam k vidění dřevěný hlemýžď, had, píďalka. tuleň. u jezírka se pod můstkem vyhřívá dřevěná žába. Mezi výtvarně pojatými lavičkami si v parku hrají děti na vycházce s babičkami a dědečky. Vzpomněl jsem si na Vigelandův park v Oslu, kde tento žák Augusta Rodina, pravda, ne ze dřeva, nýbrž z bronzu, železa a žuly vytvořil sochy a sousoší, po nichž za slunečných dní šplhají děti z mateřinky.
Zmiňuji se o soše žáby. To takhle za Janem přišli mládenci a děvčata z ekologického kroužku, aby jim z nadačních peněz přispěl na akci přenášení žab z jedné strany silnice, podle období jejich páření, na druhou. Nevěřil, že je to k něčemu dobré. Odpověděl, ,,Jestli vám někdo přispěje, přijďte znovu, přispěju taky“. Po letech čtu v novinách, že kromě dopravních karambolů má i silniční posypová sůl v]iv na zachování žabího rodu: působení chloridu sodného snižuje počet samic ve skupině druhu skokana lesního o deset procent. Pivečka přestal váhat a práskl se přes kapsu. Zachraňovat žáby u luhačovické přehrady není bezúčelné. Jejich přítomnost signalizuje nezávadnost vody. Bez žab by se i čápi odstěhovali.
Zpět k botám. V České republice vyrábí firma Baťa obuv už jenom v Dolním Němčí, v malé továrně u Uherského Hradiště, kde ještě dobře znají tajemství starého řemesla. Boty šijí stále ručně. Továrna byla vybudována národním podnikem Svit, Baťa ir. ji od státu koupil za 10 mi1. dolarů. Současně s tím převzal v Česku čtyřicet prodejen. V oboru výroby obuvi a marketingu se rozvíjí věhlasné školství. Jak ve Zlíně, tak ve S]avičíně. Společnost Veletrhy Brno pořádá pravidelně soutěž ,,Fantastická bota“ o Cenu Nadace Jana Pivečky. Ročník, který jsem sledoval, proběhl ve třech kategoriích: Funny shoe, Young spirit a Professional view. Hlavní cenu získala Kristýna Honzová ze Střední uměleckoprůmyslové školy Uherské Hradiště za velmi kreativní model obuvi „Funny shoe“ kde použila jako materiál kostru deštníku a potravinářskou fólii. Autorka, začínající studentka, se přiznala, že si při tvorbě návrhu představovala ,,botu pro člověka z jiného světa“. V roce 2001 převzal Jan Pivečka z rukou ministra Jana Kavana Cenu Jana Masaryka Gratias agit. Tři roky na to zemřel. Omlouval jsem se ředitelce jeho nadace, že se z pracovních důvodů nemohu zúčastnit pohřbu. Svěřila se mi do telefonu, že sotva pan Pivečka zavřel oči, jacísi vandalové poničili sochy v lesoparku nesoucím jeho jméno. Nicméně sdružení, jež založil, to neodradilo, jede dál. Místo pana Pivečky ve správní radě zaujala jeho dcera Petra Blumenberg. Ta sice trvale žije v Německu, má a1e zájem pokračovat v aktivitách otce. Zde je jeho vyznání, jak je uveřejnil novinář Milan Švihálek: „Nemám žádné oslnivé konto v bance, nemám žádné třpytivé šperky, žádné výstavní budovy, nemám žádný veliký majetek. Ale mám přátele a lidi, kterým mohu věnovat svou přízeň. To je důležité – lidé, jimž můžete pomocí k tomu, aby se stali lepšími. Pak se lepším stáváte i vy.“
Dovolím si ne zrovna s Pivečkou související dovětek. Zrovna čtu knihu Markéty Pilátové: S Baťou v džungli. Vyjevuje se mi při tom, proč asi mě k sobě v Zimbabwe často zval na oběd či na večeři brazilský velvyslanec. Nejspíš z úcty, kterou k naší zemi choval skrze památku na muže, jehož Brazilská federativní republika dvakrát navrhla na Nobelovu cenu, Jana Antonína Baťu. Po odvolání šéfa mise pokračovaly mé dobré vztahy s jeho zástupkyní ve funkci chargé d affaires a. i. Tu jsem vzal jednou s její dcerkou dokonce do kostela k otci Hanckovi. A než jsem byl povolán zpět do Prahy, uspořádala pro mne piknik, na nějž pozvala hosty podle mého seznamu. Připravil jsem si pro tu příležitost, a naučil nazpaměť, cosi jako projev o úloze žen v diplomacii. Kolegyně mi šanci vzala. Z ostychu vynechala přípitek a já si své slohové cvičení tím pádem dal za klobouk.
Druhým dovětkem je citát slov Jana Bati z knihy S Baťou v džungli: ,,Moje dcery rády psaly dopisy. Vůbec naše doba byla dobou dopisů, papírů s hlavičkou, pečetních prstenů, drahého kvalitního inkoustu, pohlednic a zpožděných zpráv. Proto si nožná Lidka myslela, že Václava Havla ohromí, když mu napíše dopis. Měla mu asi spíš zavolat. Nebo mu poslat telegram. Jenže mu poslala dopis. Myslíte si, že jí vnuk Huga Vavrečky odepsal ? Ne. A přesto jsem Venóškovi šel na pohřeb. Cítil jsem, že to Vavrečkovi, mému nejmilejšímu baťovskému chlapovi, tomu velkému.“
***
Z totalitních a posttotalitních dějin naší diplomacie
J.Š. 29.5.2022
Read more...