O tom, jaké zlo napáchala vláda komunismu v naší zemi, netřeba pochybovat. Ale člověka stále ještě překvapuje, s jakou zavilostí ten režim zničil a zmarnil životy lidí, kteří jen chtěli žít svobodně. Při likvidaci ideových odpůrců soudruzi nebrali ohledy na nikoho, a dokonce bych řekla, že ženy ničili se zvláštním gustem a sadisticky si pokoření jejich ženskosti užívali.
Je řada vězeňkyň, které zůstaly pevné a zanechaly nám svědectví, jako Dagmar Šimková, Miluška Havlůjová, Jiřina Zábranová, Růžena Vacková, Albína Palkosková, Dagmar Skálová, Růžena Krásná, Dagmar Tůmová. To je jen pár jmen z mnoha. Po zatčení byly vystaveny stejnému fyzickému násilí jako muži. Mladičké dívky, ženy, kterým odebrali děti, ba i staré nemocné ženy vyšetřovatelé mlátili, mučili a ponižovali.
Četla jsem mnoho výmluv, proč lidé vstupovali do zločinecké organizace zvané KSČ, odvolávali se na mladické ideály, na touhu vybudovat lepší svět po válce. Jistě, je to možné, ovšem po vraždě doktorky Horákové muselo být každému jasné, oč jde. Komu ne, byl buď zabedněný, nebo sledoval svůj prospěch. Vstup do KSČ měl po celých čtyřicet let vlády jedné strany stejnou validitu. Výjimkou snad byl naivní idealismus mladých v šedesátých letech, kteří věřili v nápravu zevnitř. Vzpomeňme si na osud Marie a stovek dalších, až zase půjdeme volit. Celý článek>
P.S. Kdo sleduje svůj osobní prospěch ve stávajícím režimu, bude ho sledovat v každém. JŠ
Read more...