K návratu do rodné země má však podobný odpor, a to hned z několika důvodů: „První jsou Češi, kteří si okamžitě po převratu interpretovali svobodu a demokracii jako bezohlednost a hulvátství…
A říkají to Češi včetně hlavního hrdiny: „Nechci žít v ČR mezi hlupáky, zblblými agresivním konzumem, který za komunistického režimu neměli, kteří si vyložili svobodu tak, že si mohou dělat, co chtějí, bez ohledu na ostatní, kteří, když se jim to nelíbí, mohou jít do prdele; a zároveň nadávají na stát, že jim nezaručuje jistoty tak jako za komunismu. Ještě pořád, deset let po převratu, mají za to, že převrat byl sametová revoluce, a ne předem připravené předání moci (mezi komunistickými vůdci a představiteli disentu za cenu beztrestnosti komunistů a hmotného prospěchu disentu) – nikoho neodsoudili, nikdo nesedí a ani nevisí, a taky uvidíte, že nikdo nikdy nebude. Hlavně že zřídili Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu!“
To, že někdo vypráví o někom, však u Josefa Pánka neznamená žádný nadhled, spíš jen časový odstup od toho, jakým cizincem v cizině býval. Protože napětí v Jsem jejich bůh vychází z toho prostého faktu, že vše vidíme pouze z pohledu onoho českého podivína, který do Bergenu přijel dělat vědu za honorář, jaký si mladý vědec zaslouží. Co na tom, že pak přiznává, že za celou dobu pobytu nic neudělal, ale plat pobíral. Že by tím špatně reprezentoval tu strašlivou zemi, odkud přišel, ho ani nenapadne.
To, že je k sobě český mladík v určitých momentech hyperkritický, neznamená, že bychom věděli, jaký skutečně je, jaké to doopravdy v Bergenu bylo, jací byli kolegové a další tamní lidé. Nevíme, jestli se opravdu nechal zaskočit odlišným prostředím, či zda se jedná pouze o projekci jeho psychického stavu, jež s realitou nemá nic společného.
Jsem jejich bůh je tak další českou (kvazi)autobiografickou prózou, další zpovědí, jež je silná v zachycení subjektivního vidění, avšak má úzká ramínka, o román se vlastně nejedná.
P.S.
Charakter člověka se nemění, nemůže se proto změnit ani v jiném prostředí. Bombardování Jugoslávie byla nutnost. Každý skutečný demokrat s názorem presidenta Václava Havla jistě souhlasí. Proti zlu nelze, v určité fázi, bojovat jen slovy, když umírají bezbranní a nevinní lidé. JŠ
Read more...