Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 23.06.2024 15:13
    Dotaz na soudkyni Bochňákovou: Jelikož vim, že čte tyto články ...

    Read more...

     
  • 21.06.2024 17:45
    Česká společnost Dvakrát zažila totalitu. Šest let nacistickou ...

    Read more...

     
  • 21.06.2024 11:13
    Od dob působení Otakara Motejla se mnoho na tomto úřadu změnilo ...

    Read more...

     
  • 18.06.2024 10:48
    Nejlepší policie na světě? Aktuálně je v médiích, že Karlova ...

    Read more...

     
  • 17.06.2024 12:39
    Martin Michal byl několikrát upozorněný na osobu LP. Jak se LP ...

    Read more...

     
  • 17.06.2024 10:28
    Svůj komentář jsem napsala pod tento Váš příspěvek na FB. Mám ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

EuthanasieP.S. Narození a smrt jsou přirozené. Prodlužování umírání je zločin proti lidskosti. Vědomý člověk, který už jen existuje a je odkázán na druhé, si přeje zemřít, nezatěžovat společnost a své okolí. Nevědomý už je pouze v „živém bezvědomí“. Stovky miliard „vyhozených do vzduchu“ ve jménu „lidskosti“ budou chybět pro životy mladých, jejich budoucnost a budoucnost společnosti. To zdravotnický průmysl neřeší, v zájmu co největšího profitu. Příroda nám dá najevo, jak sebevražedně a nelidsky se chováme, pokud budeme v tomto popírání smyslu života a lidské přirozenosti pokračovat. V Japonsku a v Jižní Koreji už přestárlí ohrožují budoucnost země. I v tomto bychom se měli učit od „primitivních“ kmenů v Africe, Austrálii a jinde. Při vší úctě k těm, kteří si i přes vysoký věk zachovávají vitalitu a jsou i ve vysokém věku přínosem pro společnost. Ta dnešní se od vyspělosti vzdaluje stále více. JŠ  

***

Omlouvám se, nechci být morbidní. Ale věřím, že není špatné občas mluvit o smrti. To, že jednou umřeme, je koneckonců jediná opravdová jistota v našem životě. Ne každý se s tím smíří – kdybychom se s tím všichni smířili, nejspíš by neexistovala náboženství slibující reinkarnaci, vzkříšení a věčný život duší ani firmy, které vás za překvapivě lidový obnos po smrti zmrazí v naději, že až lékařská věda vymyslí, jak na to, oživí vás.

Petr a Petra se ale se smrtí smířili. Našli se na druhý pokus a o to víc, že předtím poznali jiné vztahy, si vážili toho svého. V pětaosmdesáti se začali bát. V tomhle věku může kdokoli znenadání zemřít… a druhého tu nechat samotného. Rozhodli se, že tomu předejdou. Vědecky založený Petr vyzkoumal, jaké léky potřebují, aby to „bylo jisté“, aby netrpěli a aby nevypadali odpudivě, až je najdou. Připravili se, sepsali dopis, ve kterém svým dětem všechno vysvětlili, spolykali prášky, zalezli do postele, chytili se za ruce a usnuli navždy. Věděli, že teď už je nic nerozdělí.

Jenže se spletli. Pár hodin nato dorazil do bytu Petrův syn, sám pětašedesátiletý, a našel je. Nejdřív si myslel, že spí, nezvykle tiše. Pak si ale všiml dopisu na nočním stolku. Přečetl ho a zděsil se. Proč se mu proboha nesvěřili? Byl by jim to rozmluvil. Byl by jim sebral ty léky! A okamžitě volal příbuzným, aby jim řekl, co se stalo. Petra a Petru měli všichni rádi. Byli to veselí, laskaví lidé, kteří se „mladým“ nepletli do života a mysleli víc na druhé než na sebe.

Do hodiny se v bytě objevili další příbuzní. Petrův syn seděl na židli a plakal. Bylo jasné, že Petra umřela. Ale – zdálo se jim to jen, anebo Petr ještě dýchal?

„Musíme volat záchranku!“ vykřikla Petřina dcera.

Petrův syn, kterému se to mezitím všechno rozleželo v hlavě, jí mával před očima dopisem. Je jasné, že si přáli umřít – oba, společně. A bylo by jim to vyšlo, jen kdyby za nimi náhodou nezašel. Možná by to měli nechat, jak to je… tiše odejít a vrátit se až zítra.

Všichni s ním souhlasili, kromě Petřiny dcery. Nedovedla si představit, že by to mohli nechat být. A tak volali záchranku a Petra zachránili.

Pokud tomu teda hodláte tak říkat. Když se probral z kómatu, už nebyl compos mentis. Nevěděl, kde je, kdo je ani co se stalo. Žil potom ještě dva roky, strávil je v eldéence. Vzteklý stařec, který nejspíš nevěděl, co se kolem něj děje.

Pravidla jsou nastavená tak, že stačí jediný hlas, a člověka, kterému hrozí smrt, je třeba zachraňovat za všech okolností. Kde jsou ty časy, kdy Američané s rozvinutým AIDS nosili náramky s nápisem NERESUSCITOVAT a zdravotníci jejich přání obyčejně plnili.

Jistě, puberťákovi, který neví, co dělá, je vhodné v sebevraždě zabránit. Ale dvěma lidem přes osmdesát, kteří tvrdí, že chtějí umřít společně, bychom to možná měli věřit. A respektovat jejich rozhodnutí.

Zdroj: https://www.lidovky.cz/nazory/pred-posledni-veci-cloveka-prani-starsich-lidi-ze-chteji-umrit-bychom-meli-respektovat.A240404_174437_ln_nazory_rkj?source=piano?source=piano

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)