P.S. Narození a smrt jsou přirozené. Prodlužování umírání je zločin proti lidskosti. Vědomý člověk, který už jen existuje a je odkázán na druhé, si přeje zemřít, nezatěžovat společnost a své okolí. Nevědomý už je pouze v „živém bezvědomí“. Stovky miliard „vyhozených do vzduchu“ ve jménu „lidskosti“ budou chybět pro životy mladých, jejich budoucnost a budoucnost společnosti. To zdravotnický průmysl neřeší, v zájmu co největšího profitu. Příroda nám dá najevo, jak sebevražedně a nelidsky se chováme, pokud budeme v tomto popírání smyslu života a lidské přirozenosti pokračovat. V Japonsku a v Jižní Koreji už přestárlí ohrožují budoucnost země. I v tomto bychom se měli učit od „primitivních“ kmenů v Africe, Austrálii a jinde. Při vší úctě k těm, kteří si i přes vysoký věk zachovávají vitalitu a jsou i ve vysokém věku přínosem pro společnost. Ta dnešní se od vyspělosti vzdaluje stále více. JŠ
***
Omlouvám se, nechci být morbidní. Ale věřím, že není špatné občas mluvit o smrti. To, že jednou umřeme, je koneckonců jediná opravdová jistota v našem životě. Ne každý se s tím smíří – kdybychom se s tím všichni smířili, nejspíš by neexistovala náboženství slibující reinkarnaci, vzkříšení a věčný život duší ani firmy, které vás za překvapivě lidový obnos po smrti zmrazí v naději, že až lékařská věda vymyslí, jak na to, oživí vás.
Petr a Petra se ale se smrtí smířili. Našli se na druhý pokus a o to víc, že předtím poznali jiné vztahy, si vážili toho svého. V pětaosmdesáti se začali bát. V tomhle věku může kdokoli znenadání zemřít… a druhého tu nechat samotného. Rozhodli se, že tomu předejdou. Vědecky založený Petr vyzkoumal, jaké léky potřebují, aby to „bylo jisté“, aby netrpěli a aby nevypadali odpudivě, až je najdou. Připravili se, sepsali dopis, ve kterém svým dětem všechno vysvětlili, spolykali prášky, zalezli do postele, chytili se za ruce a usnuli navždy. Věděli, že teď už je nic nerozdělí.
Jenže se spletli. Pár hodin nato dorazil do bytu Petrův syn, sám pětašedesátiletý, a našel je. Nejdřív si myslel, že spí, nezvykle tiše. Pak si ale všiml dopisu na nočním stolku. Přečetl ho a zděsil se. Proč se mu proboha nesvěřili? Byl by jim to rozmluvil. Byl by jim sebral ty léky! A okamžitě volal příbuzným, aby jim řekl, co se stalo. Petra a Petru měli všichni rádi. Byli to veselí, laskaví lidé, kteří se „mladým“ nepletli do života a mysleli víc na druhé než na sebe.
Do hodiny se v bytě objevili další příbuzní. Petrův syn seděl na židli a plakal. Bylo jasné, že Petra umřela. Ale – zdálo se jim to jen, anebo Petr ještě dýchal?
„Musíme volat záchranku!“ vykřikla Petřina dcera.
Petrův syn, kterému se to mezitím všechno rozleželo v hlavě, jí mával před očima dopisem. Je jasné, že si přáli umřít – oba, společně. A bylo by jim to vyšlo, jen kdyby za nimi náhodou nezašel. Možná by to měli nechat, jak to je… tiše odejít a vrátit se až zítra.
Všichni s ním souhlasili, kromě Petřiny dcery. Nedovedla si představit, že by to mohli nechat být. A tak volali záchranku a Petra zachránili.
Pokud tomu teda hodláte tak říkat. Když se probral z kómatu, už nebyl compos mentis. Nevěděl, kde je, kdo je ani co se stalo. Žil potom ještě dva roky, strávil je v eldéence. Vzteklý stařec, který nejspíš nevěděl, co se kolem něj děje.
Pravidla jsou nastavená tak, že stačí jediný hlas, a člověka, kterému hrozí smrt, je třeba zachraňovat za všech okolností. Kde jsou ty časy, kdy Američané s rozvinutým AIDS nosili náramky s nápisem NERESUSCITOVAT a zdravotníci jejich přání obyčejně plnili.
Jistě, puberťákovi, který neví, co dělá, je vhodné v sebevraždě zabránit. Ale dvěma lidem přes osmdesát, kteří tvrdí, že chtějí umřít společně, bychom to možná měli věřit. A respektovat jejich rozhodnutí.
Read more...