Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 23.06.2024 15:13
    Dotaz na soudkyni Bochňákovou: Jelikož vim, že čte tyto články ...

    Read more...

     
  • 21.06.2024 17:45
    Česká společnost Dvakrát zažila totalitu. Šest let nacistickou ...

    Read more...

     
  • 21.06.2024 11:13
    Od dob působení Otakara Motejla se mnoho na tomto úřadu změnilo ...

    Read more...

     
  • 18.06.2024 10:48
    Nejlepší policie na světě? Aktuálně je v médiích, že Karlova ...

    Read more...

     
  • 17.06.2024 12:39
    Martin Michal byl několikrát upozorněný na osobu LP. Jak se LP ...

    Read more...

     
  • 17.06.2024 10:28
    Svůj komentář jsem napsala pod tento Váš příspěvek na FB. Mám ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Portmann AdrianHistorik švýcarského původu představuje komplexně pozadí, v němž se odehrálo nedávné referendum o omezení přistěhovalectví. Vedle témat jako důležitost cizinců pro ekonomiku a jejich postavení v zemi přitom pojednává i o zvláštnostech systému přímé demokracie.

… Političtí lídři a ostatní činitelé na veřejných místech by neměli zapomenout, že jsou ve svých funkcích pouhými správci. Ať je ani nenapadne dělat politiku proti vlastním obyvatelům. Učiní-li tak, nechť je po jejich pravděpodobně brzkém pádu nikdo nelituje. Nelze vidět demokrata v člověku, který jedná podle principu: „Oni se mnou nesouhlasí, vyměňme obyvatelstvo!“ … Pro posílení občanské společnosti je stěžejní, aby občané pociťovali odpovědnost pro věci veřejné. Z tohoto hlediska může být jenom blahodárné, pocítí-li občané i případné negativní důsledky svého vlastního rozhodnutí. Jedná se o smysluplný edukativní proces, kterým by měla procházet každá nová generace znovu a znovu. Jinak totiž hrozí nejen stažení se občanů do soukromí a spolu s rezignací na ambici něco kolem sebe ovlivňovat i sladké pokušení svalovat vinu za všechny nedostatky na „ty tam nahoře“. Odcizení politiků od obyvatel – to je bohužel scénář, který je v ČR již skutečností, která má navíc gradující tendence. A to by nás mělo přimět k úvahám, zda nenastal i zde už pomalu čas na to, aby občané dostali nabídku širší politické participace. Už vám třeba někdo vysvětlil, proč v ČR ještě není zavedena volba jednoduchým korespondenčním způsobem, nebo dokonce přes internet? Ve Švýcarsku to první funguje už asi 20 let. Druhým způsobem jsem o víkendu z Mikulova na Moravě odevzdal svůj hlas proti xenofobii. …

…Více než jedna třetina obyvatel Švýcarska (34,7 procenta) má v současné době tzv. migrační pozadí (Migrationshintergrund). To znamená, že buď tito lidé sami, nebo alespoň jeden z jejich rodičů, se narodili v cizině. Jde o podobnou situaci, jaké panuje v tradičních přistěhovaleckých zemích jako například na Novém Zélandu. I když si to mnozí dlouho nechtěli přiznat, Švýcarsko imigrační zemí je, a to neustále již od druhé poloviny 19. století. Tehdy sem přicházeli italští dělníci, kteří stavěli nejdelší tunel na světě – Sankt Gotthard. A díky námaze novodobých přistěhovalců by za dva roky nemohl být dán do provozu 57 km dlouhý (a opět nejdelší na světě) železniční tunel vedoucí pod stejnojmenným alpským masivem. (Jak dlouho se staví tunel Blanka?! J.Š.)

Odhlédneme-li od nejdrobnějších evropských států jako Monaco, Andorra, Lucembursko či Kypr, které mají všechny méně než milion obyvatel, a vezmeme-li v úvahu specifika pobaltských států Lotyšska a Estonska se svou silnou ruskou menšinou, zůstává Švýcarsko s 24 procenty cizinců v obyvatelstvu evropským unikátem. … Pro srovnání: Západoevropské země, v nichž média častěji probírají problémy soužití s „cizinci“, mají výrazně nižší podíl cizinců. Vede Španělsko s 12 procenty, mezi 9 až 11 procenty v případě Rakouska, Belgie a Německa, „jen“ 7 procent vykazuje Švédsko, 6 procent Francie a pouhá 4 procenta Nizozemí (data z roku 2011). Pravda, u bývalých koloniálních mocností obraz významně ovlivňuje jejich dlouhodobá vysoká kvóta naturalizací. Mimochodem, v ČR žije současně kolem 4 procent cizinců.

… Ovšem zahraniční pracovníci domácí obyvatelstvo o práci nepřipravují. Tuto domněnku spolehlivě vyvracejí statistická data. Třebaže nezaměstnanost se podle nejnovějších údajů federálních statistiků nachází mírně nad dlouhodobým průměrem, je v porovnání s ostatními zeměmi Evropy stále nízká. Činí pouze 3,5 procenta (pro srovnání: v Rakousku 4,9 procenta, v Německu 5,1 procenta, v ČR 6,7 procenta a ve Francii 10,8 procenta, průměr EU činí 10,7 procenta). Ani tvrzení, že cizinci jen profitují ze sociálního systému, při bližším zkoumání neobstojí: Státní pilíř důchodového pojištění by byl v mínusu, kdyby každoročně nepřicházely desetitisíce převážně mladých a kvalifikovaných imigrantů. Proto se proti přijetí přistěhovaleckého referenda bránil i ústřední odborový svaz economiesuisse. Vždyť hospodářský motor této země běží tak dobře, že každý rok lační po nových a nových zaměstnancích. A nedostatek kvalifikovaných pracovníků trvá.

Každý rok dostanou Švýcaři zhruba patnáctkrát možnost o něčem rozhodovat v celonárodním rámci (na kantonální a komunální úrovni spolurozhodují též). Pravidelně hlasují konzervativně, ale zároveň rozumně. Jsou zamítány dny dovolené navíc a naopak se souhlasí s navýšením daní, s nadstandardní úrovní ochrany životního prostředí a vloni bylo odsouhlaseno dokonce výrazné omezení manažerských bonusů. Ale v poslední době se stalo také několik již zmíněných „nehod“, nebo chceme-li mezinárodních ostud. Ty jakoby potvrzují líbivou tezi, že většinová populace je hloupá prostě všude a že jsou proto dobré důvody neoblomně trvat na dominanci zastupitelské demokracie.

Možná, ale dodal bych, že těch úrovní hlouposti – přesněji řečeno: historickým vývojem daných odlišných úrovní vzdělaností, občanské vyspělosti a sociálního smíru – je stále několik. Především jsem ale přesvědčen, že v demokracii je lid nejvyšším suverénem, a proto nemůže být vlastně nikdy špatně, pokud občané někdy náhodou rozhodnou špatně. Záleží-li nám na tak klíčovém ztotožňování občanů s orgány vlastního státu, na posílení a udržování soudržnosti ve společnosti, neexistuje k důslednému uplatnění zásady o pravidelném zapojení občanů do rozhodovacích procesů dlouhodobě funkčnější varianta.

… Političtí lídři a ostatní činitelé na veřejných místech by neměli zapomenout, že jsou ve svých funkcích pouhými správci. Ať je ani nenapadne dělat politiku proti vlastním obyvatelům. Učiní-li tak, nechť je po jejich pravděpodobně brzkém pádu nikdo nelituje. Nelze vidět demokrata v člověku, který jedná podle principu: „Oni se mnou nesouhlasí, vyměňme obyvatelstvo!“ Proto byste ani po tak těsném rozhodnutí jako po tom z 9. února 2014 při přijetí iniciativy „proti masovému přistěhovalectví“ nenašli Helveťana, který by vám hned po vyhlášení výsledku slavnostně neprohlásil, že verdikt lidu musí být respektován. Pro posílení občanské společnosti je stěžejní, aby občané pociťovali odpovědnost pro věci veřejné. Z tohoto hlediska může být jenom blahodárné, pocítí-li občané i případné negativní důsledky svého vlastního rozhodnutí. Jedná se o smysluplný edukativní proces, kterým by měla procházet každá nová generace znovu a znovu. Jinak totiž hrozí nejen stažení se občanů do soukromí a spolu s rezignací na ambici něco kolem sebe ovlivňovat i sladké pokušení svalovat vinu za všechny nedostatky na „ty tam nahoře“. Odcizení politiků od obyvatel – to je bohužel scénář, který je v ČR již skutečností, která má navíc gradující tendence. A to by nás mělo přimět k úvahám, zda nenastal i zde už pomalu čas na to, aby občané dostali nabídku širší politické participace. Už vám třeba někdo vysvětlil, proč v ČR ještě není zavedena volba jednoduchým korespondenčním způsobem, nebo dokonce přes internet?

Ve Švýcarsku to první funguje už asi 20 let. Druhým způsobem jsem o víkendu z Mikulova na Moravě odevzdal svůj hlas proti xenofobii.

… Liší se hodně od atmosféry, se kterou se stále setkáváte na úřadovnách Ministerstva vnitra a jiných místech státní správy, kde se to absolventy kurzů „Jak nejrychleji vyrobit problém a ještě se u toho i s nejúsměvnějším žadatelem pěkně pohádat“ jen hemží. O tom, jak na některých úřadovnách cizinci stále musí stát ve frontě jako stádo a jaká je to pro tuto zemi katastrofální vizitka, ani nemluvě. Tak jsem se v právnické poradně dozvěděl, že s přehledem splňuji veškeré náležitosti pro požádání o české občanství podle nedávno novelizovaného zákona č. 186/2013 Sb. Já, příslušník národa, který se chová k Čechům zejména v poslední době tak nevraživě, já mám tedy tu drzost se zde ucházet o naturalizaci a tím pádem zároveň o unijní občanství. Žádost mám hotovou, včetně těch asi patnácti příloh, jejichž obstarávání u různých, dokonale vzájemně nepropojených míst státní správy, by dalo podnět k samostatnému příspěvku. Příští týden se pokusím žádost oficiálně podat. Bude to na jednom krajském úřadě, kde se příslušná referentka už nechala slyšet, že by mohl být problém s prokázáním mých znalostí českého jazyka a reálií o českých dějinách a geografii.

Doufám, že mě Ministerstvo vnitra, kterému – smiluje-li se krajský úřad – bude žádost k rozhodnutí do šesti měsíců postoupena, nakonec přece jen uzná za integraceschopného. Ano, tento rezort, který v minulých letech každoročně udělil české občanství většinou méně než dvěma tisícům dlouhodobých obyvatel této země. Pro srovnání: V roce 2012 přibylo naturalizací 35 056 nových Švýcarů, ačkoliv tato země má o 2,5 milionu méně obyvatel než ČR. Ano, já klient uprchlické poradny, musím projít kontrolou úřadů tohoto státu, který udělil v roce 2012 právě 49 lidským duším právo na azyl. Jak známo, ČR patří již delší dobu k těm evropským státům, které se chovají k žadatelům o azyl nejodmítavěji. Zase pro srovnání: Švýcarsko, kde je „imigrační tlak“ jak vidno dlouhodobě úplně o něčem jiném, udělilo v roce 2012 azyl 51krát vyššímu počtu žadatelů (2 507) než ČR. Pravda, i tam 88 procent žadatelů neuspělo, mohlo by to být méně.

Až někdy dojde i v ČR k vyhlášení referenda o přistěhovalectví, budu zvědavý na výsledek. Přiznám se, že se ho spíše budu obávat. Bál bych se i v případech, kdyby občané ČR či kterékoliv jiné evropské země dostali možnost rozhodovat o minaretech nebo zacházení s pachateli kriminálních deliktů. Přesto této zemi přeji, aby se její občané mohli v dohledné době také pravidelně vyjadřovat k věcem veřejným. Stanou-li se u toho chyby a různé mezikulturní maléry, chápejme to jako nutné zlo na cestě ke zvýšení občanské vyzrálosti.

Celý článek: http://denikreferendum.cz/clanek/17464-uz-vas-nechceme-aneb-helvetska-nocni-mura

* * *

P.S.

Neznám kvalitnějšího kandidáta na ředitele ÚSTR, odborně a charakterově tak vybaveného a nezávislého. Obávám se, že to jsou „nevýhody“. Proto by bylo jeho zvolení zázrakem. Uvítal bych ho!

Jan Šinágl, 6.4.2014

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 4.50 (4 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)