... Právní normy jsou tak komplikované, rozporuplné, a procesní právo tak zamotané, umožňující věc donekonečna natahovat, že i moderní roboti by se na tom zasekali. A kdo ví, co by se naučili. ... Urychlování a postupná technizace soudního řízení na úkor jeho kvality i výchovného významu je jednoznačná cesta k právnímu i mravnímu rozkladu společnosti.
Reforma justice je již téměř třicet let tématem více či méně kvalifikovaných debat nejrůznějších právních odborníků i laiků. Za celou tuto dobu však nebyl zaznamenán ani jediný poctivý a odborně kvalifikovaný názor, že bez reformy myšlení je reforma justice nemožná. Proto již v Právním rádci č.3/2008 byl uveřejněn článek s tímto názvem, který však nikoho z představitelů justice evidentně neoslovil. Reforma vlastního myšlení je totiž u mnohých soudců též věc nemožná, protože jednak úporně lpějí na zažitých stereotypech vlastního myšlení i chování, a kromě toho i na nezřídka nesmyslné dikci zákonů, kterou mnohdy ještě navíc křiví svým nesmylným a nezákonným výkladem.
Dnešního dne byla na internetu zaznamenána úvaha pana JUDr.Karla Havlíčka, zakladatele Stálé konference českého práva, který na otázku „Co by provětralo českou spravedlnost“ odpověděl tak, že tímto „provětráním“ je „skutečná reforma justice, která se neobejde bez vytvoření nového modelu její správy v čele s Nejvyšší radou soudní moci.“
* * *
Ukázka z úvahy JUDr. Krala Havlíčka: Jen zákon o daních z příjmů z roku 1992 byl novelizován více než stokrát. V průměru jednou za dva měsíce. V občanském soudním řízení proběhlo za dvacet let 120 novelizací. Veřejnost vidí oblast práva ve velmi temných barvách a je ohromena téměř válkou příslušníků právnického stavu. Někdy tvůrci norem opravdu vypouštějí paragrafy tisíciletí. Mezi ukázkové patří norma, podle které je slepičí trus nutno odstraňovat tak často, jak je třeba. Nebo pravidlo, že mezi dvaceti sterilovanými okurkami nesmějí být více než tři zakřivené. … Právní normy jsou tak komplikované, rozporuplné, a procesní právo tak zamotané, umožňující věc donekonečna natahovat, že i moderní roboti by se na tom zasekali. A kdo ví, co by se naučili. J.Š.
* * *
Pan JUDr.Karel Havlíček sice neodpověděl, jak si reformu justice konkrétně představuje, ale jistě má dostatek praktických zkušeností, aby věděl, že jeho návrh touto cestou není a nikdy ani být nemůže. Bez změny myšlení soudců se totiž naše justice nepohne kupředu ani o píď. Protože však těmto slovům zcela jistě nebude uvěřeno, předkládám doslovný text článku „Reforma justice vyžaduje reformu myšlení“ i se závěrečným aktuálním dovětkem – a pozorný a poctivě uvažující čtenář zajisté zjistí, do jaké míry se odlišuje názor pana JUDr.Karla Havlíčka od názoru již publikovaného.
Není žádným tajemstvím, že již delší dobu se v naší republice prohlubuje stav nevole občanů s rozhodováním našich soudů. Mnozí občané nejenže oprávněně kritizují neodůvodněné průtahy v soudním řízení, ale nezřídka i nízkou kvalitu soudního rozhodování, které je vedle procesních a věcných nedostatků až příliš často poznamenáno i povážlivým nedostatkem rozumnosti, uvážlivosti, spravedlivosti, slušnosti a přiměřenosti. Podle našich soudů totiž všechno to, co je rozumné, spravedlivé, poctivé a slušné, nemusí být zákonné, a naopak nezákonné nemusí být všechno to, co je nerozumné, nespravedlivé, nepoctivé a neslušné. V takto vytvořené společenské atmosféře právní i mravní nejistoty proto nejenže nelze předvídat ani výsledek, ani dobu trvání soudního řízení, ale některá soudní rozhodnutí jsou do té míry právně i eticky vadná, že to vzbuzuje úžas, nepochopení i rozhořčení. Nelze se tedy divit, že stále více občanů se obrací na Evropský soud pro lidská práva ve Strassbourgu a v těchto sporech s naší republikou jsou poměrně velice často úspěšní. Soudci pak alibisticky svalují vinu za svá chybná anebo liknavá rozhodnutí na stát, který prý justici nedostatečně financuje a soudcům nevytváří náležité podmínky pro jejich práci. Jako by tím snad chtěli říci, že pouze větší množství peněz může v mnohých soudcích probudit soustavně zanedbávané myšlení a pohaslý cit pro vyšší spravedlnost (ekvitu) a teprve poté začnou soudit rozumně a spravedlivě. Přitom již od starověku je velice dobře známo, že moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, uměřenost a odvahu ke spravedlivému rozhodování nelze koupit za žádné peníze.
„Moudrost se nepůjčuje ani nekupuje; a i kdyby byla na prodej, myslím, že by nenašla kupce. Naproti tomu hloupost se kupuje každý den.“
(Lucius Annaeus Seneca – Další listy Luciliovi; Svoboda 1984, str.61)
Ačkoliv soudci mnohdy tvrdí, že rozhodují nezávisle, objektivně a přísně podle litery zákona, konkrétní zkušenosti spíše svědčí o tom, že platné zákony přes veškeré výhrady k jejich obsahu jsou mnohdy aplikovány čistě formalisticky, bez moudré či alespoň rozumné úvahy anebo dokonce účelově, aby řízení bylo co nejdříve skončeno, nehledě na to, jaké budou jeho konečné důsledky. Závažným problémem je i alibistické, nekritické, anebo dokonce účelové přihlížení k právně nezávazné judikatuře, která je mnohdy aplikována i tehdy, když se na daný případ vůbec nevztahuje a samotný zákon ponechává dostatečný prostor k volné úvaze. Uvážlivou odvahou k samostatnému, nezávislému a mravnému myšlení totiž disponuje jen velice málo soudců a proto je ve spletité oblasti práva tak málo moudrých, uvážlivých a spravedlivých „razitelů cest“.
Bylo by možno uvést bezpočet příkladů, kdy soudní rozhodování bylo poznamenáno celou řadou věcných i procesních vad; o tom ostatně svědčí i značný počet věcí, které druhoinstanční soudy vracejí soudům prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Výjimkou nejsou ani případy, kdy nápravu chybných rozhodnutí soudů učinil až Nejvyšší anebo Ústavní soud. Zaznamenán byl i takový kuriózní případ, kdy soud prvního stupně uložil obžalovanému doživotní trest odnětí svobody, zatímco soud druhého stupně obžalovaného z obžaloby zprostil. Takový exrémní výkyv v rozhodování soudů přitom nikoho nepřiměl k úvaze, že někteří ze zainteresovaných soudců museli tak závažně pochybit při hodnocení skutkového stavu, že by svoji funkci neměli vůbec vykonávat.
Poslední alarmující případ soudního rozhodnutí, které vzbudilo nejen všeobecnou nevoli občanů, ale zneklidnilo i mnohé naše politiky včetně pana prezidenta republiky, bylo rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8, na základě kterého byla desetiletá Terezka Smutná kvůli sporům rodičů o její výchovu umístěna nejprve do psychiatrické léčebny v Bohnicích a poté do dětské léčebny v Říčanech, kde za účelem vyžádání znaleckých posudků o jejím duševním stavu zůstala zavřená (a smutná nejen podle jména) po celou dobu prázdnin, zatímco soudce i znalci si ve stejné době jeli na dovolenou.
Přestože rozhodnutí konkrétního soudce nebylo v rozporu s platným právem a jako zákonné bylo prezentováno a obhajováno nejen dotyčným soudcem, ale i představiteli justice, jím zvolená cesta nebyla ani jediná, ani organizačně perfektně zajištěná. Když se totiž chce, všechno jde a „kde je vůle, je i cesta“. Kromě toho je mimo veškerou pochybnost, že v daném případě nebylo postupováno v souladu se základními principy mravnosti a ekvity, které od starověku provázejí kulturní judikativní aplikaci práva. Patrně nikdo by se totiž neodvážil poctivě tvrdit, že toto rozhodnutí bylo moudré, uvážlivé, spravedlivé a slušné, zcela přiměřené psychickému stavu tohoto dítěte i konkrétním okolnostem případu a že plně respektovalo jeho oprávněné zájmy. K tomu, aby někdo zbavil svobody nevinné desetileté dítě na celé dva měsíce jeho krátkého života, je totiž zapotřebí nejen naprostá absence znalosti psychologie dítěte, ale i značná mravní nedostatečnost a otrlost.
„Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno.“
(Marcus Tullius Cicero – Tusculské hovory; Svoboda 1976, str.201)
Na dva měsíce prázdnin má každé školou povinné dítě nezpochybnitelný právní nárok a toto právo patří mezi základní práva dítěte, která jsou všechny státní orgány včetně soudů povinny důsledně chránit a hájit. Je proto politováníhodné, že dotyčný soudce nejenže nerespektoval skutečný oprávněný zájem tohoto dítěte, ale že zcela zapomněl i na to, jak se on sám jako dítě těšil na prázdniny a jaký význam jim ve svém tehdejším krátkém životě přikládal. Dva měsíce jsou totiž v životě desetiletého dítěte stejně dlouhou dobou jako pro šedesátiletého člověka jeden rok a z hlediska vyššího principu mravního nemá nikdo poctivé právo zbavit je svobody pouze proto, že se jeho rodiče nedokáží dohodnout o způsobu jeho výchovy; nehledě na to, že po prázdninách tentýž soud opět vrátil Terezku do výchovy k matce a pouze upravil podmínky jejího styku s otcem.
I když dotyčný soudce je patrně spokojen s tím, jak nezávisle rozhodl a jak těm „nezodpovědným“ rodičům i celé občanské veřejnosti včetně pana prezidenta republiky předvedl svoji soudcovskou nezávislost, ve skutečnosti dokázal jedině to, že naopak jej bude celý národ považovat za nezodpovědného, krutého a bezcitného formalistu, který postrádá jakýkoliv cit pro „vyšší spravedlnost“ (ekvitu), slušnost a přiměřenost. Navíc napáchal nedozírné a nenapravitelné škody v rodícím se právním vědomí nezletilého dítěte, které při své mentální úrovni nikdy nepochopí, proč byla soudcem zavřena do ústavu, když sama nic neprovedla, zatímco mnozí nezletilí i zletilí delikventi se pohybují na svobodě a když jsou dopadeni, soudy je velice často pustí na svobodu a potom po nich i několik let bezvýsledně pátrají. Jako by nestačilo, že ve spravedlivé rozhodování soudů věří stále méně občanů – semeno právní i mravní nejistoty, nevole a nedůvěry ve spravedlnost a justici je již zaséváno i mezi děti, které nejenže postupně přestanou považovat soudy za své vlídné a spravedlivé ochránce, ale začnou se jich bát jako reálného nebezpečí. Nelze se proto divit špatné pověsti naší justice, která se stále zřetelněji odděluje od občanské veřejnosti, okázale a nezřídka i značně neomaleně prezentuje svoji profesní i občanskou nadřazenost a soustavně ji přesvědčuje o tom, že žije zcela vlastním a nezávislým životem a nějaké mravní zásady ji vůbec nezajímají. Pokud si tedy položíme otázku, proč má současná justice tak špatnou pověst, pak je tomu proto, že se zcela úmyslně odchýlila od mravnosti a spravedlnosti jako základních stabilizačních hodnot jakékoliv civilizované společnosti. Skutečnou tragédií by ovšem bylo, kdyby si naše společnost postupně zvykla na tento stav jako na zcela normální.
„Základem trvalé přízně a dobré pověsti je spravedlnost,
bez níž si žádný skutek nezaslouží chvály.“
(Marcus Tullius Cicero – O povinnostech; Svoboda 1970, str.118)
„Kdo chce dosáhnout pravé slávy, nechť plní povinnosti,
jež ukládá spravedlnost.“
(Marcus Tullius Cicero – O povinnostech; Svoboda 1970, str.105)
„Ušlechtilý člověk má na mysli spravedlnost.
Malý člověk úspěšnost.“
(Kchung fu-c´ /Konfucius/) (A riekol Majster; Tatran 1977, str.29)
„Tolerantní získává podporu zástupů,
bystrý dosahuje častých úspěchů,
spravedlivý vyvolává radost lidí.“
(Kchung fu-c´/Konfucius/)
(Taj-ťün Hejzlarová, Josef Hejzlar – Lexikon čínského mudrosloví;
cademia 1999, str.105)
O reformě justice se hovoří již od počátku devadesátých let. Neustále je zdůrazňována nutnost vytváření vhodných organizačních a technických podmínek pro zkvalitnění a urychlení rozhodovacího procesu, ale až doposud nikdo nehovořil o tom, že ke zkvalitnění a zvýšení společenské prestiže justice je především nutná reforma myšlení soudců. Mnozí z nich jsou totiž etikou naprosto nedotčeni a nejenže vůbec nechápou filosofický obsah pojmu mravnost, ale ani jejích jednotlivých složek, zejména pak moudrosti, uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti, přiměřenosti a uvážlivé odvahy. Nezřídka se také stává, že soudci neznají ani základy psychologie, což se projevuje jak v průběhu jimi prováděných výslechů, tak speciálně v trestním řízení při posuzování motivace pachatele a jemných nuancí (tj. obsahových odstínů) subjektivní stránky trestného činu.
Protože ohledně smysluplné, mravné a společensky stabilizační judikativní aplikace práva existují mnohé nejasnosti a rozpory, je patrně na místě provést stručný etický exkurz do této závažné problematiky.
Judikativní aplikací práva se rozumí konkrétní užívání platného práva k výkonu rozhodovací činnosti soudů (judikativní pravomoc). Pokud bychom vycházeli z inspirativní Celsovy poučky „Ius est ars aequi et boni“ („Právo je umění spravedlivého a dobrého“ /Celsus –- Digesta 1,1,1/), pak analogicky bychom mohli tvrdit, že „nalézání práva je umění nalézat spravedlnost a dobro“ anebo též „umění nalézat spravedlivé a dobré“. Toto etické pojetí judikativní aplikace práva je nadčasové, platné ve všech dobách a ve všech režimech a také přesně odpovídá užitému pojmu aequitas (tj. „vyšší spravedlnost“) namísto pojmu iustitia (tj. „nižší spravedlnost“).
Judikativní aplikace práva tedy není pouhá řemeslná a důsledně odmravněná zručnost nalézat platné právo, kterou upřednostňují současní formalističtí právní pozitivisté, ale skutečné umění, které je dialektickou jednotou rozumu, etiky i estetiky. Pokud totiž uměním rozumíme všechno to, co je krásné, ušlechtilé, harmonické a vzbuzuje pocit libosti (tj. kladné emoce), pak takto by měly působit i všechny rozsudky a usnesení soudů, zejména pak ve vztahu k osobám, kterým se děje křivda anebo které trpí nějakou nespravedlností.
Ačkoliv trestní řád (§ 1 odst.1) i občanský soudní řád (§§ 1, 117 odst.1) byť jen okrajově hovoří o spravedlnosti jako o důležitém prvku soudního řízení, je smutnou skutečností, že za posledních 17 let se mnohým našim soudcům spolehlivě podařilo přesvědčit naše občany, že platné právo a spravedlnost spolu nemají nic společného a takové pojmy jako spravedlnost a dobro nejsou pro jejich rozhodování vůbec důležité. Nelze se proto divit, že mnohé rozsudky a usnesení jsou nejen odlidštěné, odmravnělé a zcela prosté pojmů spravedlnost a dobro, ale i bezcitné a kruté, nehledě na jejich nezřídka obtížně srozumitelný obsah křivící právo, mravnost i český jazyk. Namísto pocitů libosti proto mnohdy vyvolávají u poškozených anebo ukřivděných lidí nejen nepochopení, ale i odpor, rozladění a pocity nelibosti (tj. záporné emoce), takže neplní ani výchovnou, natož pak nějakou „uměleckou“ funkci. Judikativní aplikace práva tedy může působit nejen jako ušlechtilé a inspirativní umělecko-etické dílo vzbuzující obdiv celých generací filosofů, právních teoretiků a soudců, ale i jako opovrženíhodná a nepřezkoumatelná mazanice, která je jako zmetek smetena ze stolu již při prvním odvolacím řízení.
Je politováníhodnou skutečností, že mnohé rozsudky proto nejenže neplní požadovanou stabilizující společenskou funkci, ale naopak přispívají k rozvoji nežádoucího negativního právního vědomí občanů, ke znevážení spravedlnosti, poctivosti a slušnosti a k nárůstu nejrůznějších forem porušování platného práva. Krajně pozitivistické pojetí práva a jeho judikativní aplikace pak vytváří situaci, kdy v budoucnu by mohl soudce zcela nahradit vyšší soudní úředník anebo dokonce počítač a rozsudky by byly závislé pouze na množství a kvalitě vstupních informací, bez ohledu na jejich mravní i psychologické účinky. Jakoby nikdo nechápal, že samotný soudní proces vedený na vysoké profesionální, etické i psychologické úrovni je jakýmsi Shakespearovským divadelním představením, ve kterém mají soudci, státní zástupci i advokáti své nezastupitelné role, na jejichž správném provedení závisí individuální i generální výchovná hodnota celého soudního procesu.
„Povinností soudcovou v sporných případech je vždy hledat pravdu, povinností obhájcovou je někdy hájit pravděpodobnost, i kdyby to snad nebyla úplná pravda.“
(Marcus Tullius Cicero – O povinnostech; Svoboda 1970, str.108)
„Spravedlnost znamená pravdu
a pravdu najdeme tam, kde není lži.“
(Sómadéva – Oceán příběhů; Odeon 1981, str.409/II)
Současná převaha nekritického právního pozitivismu vede k postupné degradaci judikativních aplikátorů práva (tj. soudců) z „právních umělců“ na pouhé více či méně dovedné „právní řemeslníky“ (techniky), z nichž někteří postupně klesli až na „právní zlatokopy“, které ve skutečnosti nezajímá ani právo, ani spravedlnost a jde jim pouze o finančně výhodné a společensky významné postavení.
Úsilí právních pozitivistů tak vede k postupnému zformalizování práva hmotného i procesního a k úplnému potlačení základních přirozenoprávních hledisek a vyššího smyslu pro mravnost a ekvitu, což postupně vede k rozkladu právního i mravního vědomí občanů a oslabení právních i mravních jistot. I na naši současnou justici lze proto příhodně použít tato kritická a jasnozřivá slova Hésioda z Askry, která pronesl již před 2 800 léty:
„Nakonec pyká obec za viny soudců,
co v neblahé slepotě srdce
právo převracejí svým křivým rozhodováním.“
(Hésiodos – Práce a dni, verš 260-261)
(Hésiodos – Železný věk; Odeon Praha 1976, str.18)
Urychlování a postupná technizace soudního řízení na úkor jeho kvality i výchovného významu je jednoznačná cesta k právnímu i mravnímu rozkladu společnosti. Kvalita konkrétního soudního rozhodnutí je totiž určována nejen jeho zákonností, ale i rozumností, uvážlivostí, spravedlivostí, poctivostí, slušností a uměřeností, což jsou základní etické hodnoty, které určují komplexní mravní i zákonnou kvalitu jakéhokoliv rozsudku a jeho způsobilost působit obecně přesvědčivě a výchovně.
„Spravedlivé činy jsou vesměs slušné,
kdežto nespravedlivé jsou stejně tak neslušné jako hanebné.“
(Marcus Tullius Cicero – O povinnostech; Svoboda 1970, str.62)
„Spravedlnost je jediným naším přítelem.
Rozumný člověk musí neustále pěstovat věci spravedlivé.
Nechť se snaží všemi zákonnými prostředky
dosáhnout této ctnosti.“
(Mudrc Vrhaspáti – Mahábháratam)
(P.A.Toušek – Yoga a filosofie v Mahábháratam)
„Čím je spravedlivé jednání nesnadnější, tím je krásnější,
a smyslu pro spravedlnost se nesmíme vzdát v žádném životním
postavení.“
(Marcus Tullius Cicero – O povinnostech; Svoboda 1970, str.50)
Nedostatkem filosofického a mravního vzdělání lze mnohdy vysvětlit i rozdílnost právních stanovisek soudců ohledně jedné a téže problematiky, která spočívá právě v tom, že soudci se vůbec neučí umění nalézat spravedlnost a dobro, ale osvojují si pouze řemeslnou dovednost nalézat proměnlivé a často i velmi nekvalitní platné právo, které pak bez znalosti základních nadstavbových etických hodnotících kritérií různě vykládají, a to v závislosti na momentální úrovni své intelektuální a mravní vybavenosti anebo na svém momentálním duševním rozpoložení. Přitom pojmy jako „kategorické mravní imperativy“, mravnost, „vyšší princip mravní“, Kantův „vyšší rozum“, aequitas či mnohé ještě komplikovanější etické a filosofické pojmy jsou jim nezřídka zcela neznámé a neuměli by je ani smysluplně vysvětlit, natož prakticky použít při rozhodování a dokonce podle nich také každodenně žít.
Každý soudce by si měl především položit otázku, jak by v daném případě rozhodl, kdyby neměl k dispozici žádnou právní normu a byl by prvním soudcem na Zemi, který by měl takovou kauzu spravedlivě vyřešit. Pokud by mu jeho vyšší cit pro mravnost a spravedlnost (ekvita) velel rozhodnout určitým způsobem, záleželo by již pouze na jeho vzdělání a právnické i stylistické dovednosti, aby svůj etický nález dokázat kvalitně právně zdůvodnit. Pokud totiž advokáti dokáží v platném právu nalézt zcela „neprůstřelné“ a přitom mnohdy evidentně nemravné skulinky, bylo by velice smutné, kdyby obdobné a přitom mravné skulinky nebyli schopni nalézt stejně dobře placení soudci. Ono to však mnohdy bývá tak, že soudci nižší instance se obávají vlastního tvůrčího rozhodování a raději pohodlně čekají na „rozum“ od soudu vyšší instance, čímž si vytvářejí svůj empirický náhled na konkrétní právní problematiku. Výjimečně došlo i k situaci, kdy dokonce soudce odvolacího soudu při zdůvodňování rozsudku rozpačitě připustil, že si správností svého výroku není zcela jist, protože se jedná o velice závažnou a komplikovanou právní problematiku, ohledně které jsou rozpory i mezi právními teoretiky; proto doporučil stranám, aby si podaly dovolání a domáhaly se právního stanoviska až u Nejvyššího soudu. Ojedinělé ovšem nejsou ani případy, že soudci sice rozpačitě připustí, že v určité věci rozhodli nejen zjevně nesmyslně, ale i nezákonně, ale pokud jejich nezákonným rozsudkem postižený občan z nevědomosti či rozumové slabosti nepodal řádný opravný prostředek, již nejsou ochotní ani způsobilí svá vlastní pochybení napravit. Za jejich vadná rozhodnutí jim totiž žádný postih nehrozí, křivda způsobená jinému je nebolí a nějakých výčitek svědomí se vůbec neobávají, protože tento pocit vyplývající z ujasněných mravních hodnot i osobních postojů je jim zcela cizí.
Neutěšenou situaci v naší justici nemohou napravit ani opakovaně přijímané etické kodexy soudce (od roku 2000 již byly přijaty tři), protože mnozí soudci tyto etické kodexy ani neznají a pokud je znají, mnohdy je jejich vlastní praxe a někdy i způsob života usvědčují z toho, že se jimi necítí být vázáni.
Smysluplně fungující společnost se nemůže bez komplexní mravní i právní výchovy obejít, protože jedině tak lze stanovit společensky uznávané hranice mezi jednáním rozumným a nerozumným, slušným a neslušným, poctivým a nepoctivým, spravedlivým a nespravedlivým, uměřeným a neuměřeným, odvážným a zbabělým atd. Pouze v mravně i právně stabilizovaném společenském prostředí lze vykonávat smysluplnou činnost zákonodárnou, výkonnou a soudní; jedině tehdy také mohou soudy rozhodovat tak, aby jejich konkrétní aplikace práva byla skutečným nalézáním spravedlnosti a dobra. Bez etiky totiž nemůže existovat ani „umění spravedlivého a dobrého“, ani umění jejich nalézání.
„Ti, kteří vlastní lidi i cizince soudí spravedlivě
a od práv se v ničem neodchylují,
těm se vydaří obec a vzkvétá lid, co v ní bydlí.“
(Hésiodos /8.stol.př.n.l./ – Práce a dni; verš 225-227)
(Hésiodos - Železný věk; Odeon Praha 1976, str.17)
„Ale povalí se jako voda soud, a spravedlnost jako potok silný.“
(Bible – Starý zákon; Proroctví Ámose proroka /8.stol.př.n.l./), 5/24)
13.9.2007
V tomto textu nebyla změněna ani čárka a přesto je stále aktuální. O úrovni filosofického a etického vzdělání našich soudců totiž hovoří už jen to, že pokud tento článek vůbec četli, nikoho z nich zjevně neinspiroval, protože následovalo dalších deset let úporného tápání, jak napravit zlořády, které prosákly celou naší justicí. Ani po těch uplynulých létech se totiž vůbec nic nezměnilo a neustále se přichází s novými „objevnými“ koncepcemi, které ve skutečnosti vůbec nic neřeší a bez intenzivního výchovného programu v právní filosofii a etice ani nevyřeší.
Protože mezi členy Stálé konference českého práva je i řada slovutných právníků, je s podivem, že se s takovým taktem vyhýbají definici skutečných problémů naší justice. Ono totiž k pochopení problému stačí jen nazvat jej pravým jménem – a pak už se cesta v jeho vyřešení snadněji nalezne.
V Plzni dne 14.1.2019 JUDr.Oldřich H e i n
* * *
Otřesné video: Jste nevinen, ale 10 let Mírova dostanete!
J.Š.21.1.2019
Read more...