Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt dub 11 @08:30 -
OS Kolín - II. kolo: Šinágl a spol. obžalován
čt dub 18 @17:30 -
Praha Americké Centrum: ETIKA UMĚLÉ INTELIGENCE
st dub 24 @08:30 - 11:00PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu
čt dub 25 @09:00 - 01:30PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu

Nejnovější komentáře

  • 27.03.2024 18:58
    ČR dostane z EU 73 miliard Kč na investice do dopravy či ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:44
    „Lockdowny mají závažnější důsledky než samotný covid“ Z ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 08:59
    Mezinárodní ratingová agentura Moody's dnes zhoršila ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 07:26
    Vážení přátelé zahrádkáři a sympatizanti ZO ČZS Pod Majerovic ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:28
    Universal supranational citizen Why does today's Europe face ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:26
    Univerzální nadstátní občan Proč dnešní Evropa čelí nebezpečí ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Rusko vojandyMargarita, smluvní vojačka, která byla ve válce na Ukrajině, je už téměř dva měsíce na rehabilitaci. Navštěvuje psychologa, bere silná antidepresiva a snaží se zapomenout na to, co se jí nedávno stalo. Ale zapomenout se jí nedaří. Nejvíce se Margarita bojí návratu ke svému pluku, kde ženám z její zdravotnické roty podle její výpovědi vyhrožovali, že budou mít sexuální vztahy s důstojníky. Řekla to Sever.realia.

- Někdy máte pocit, že někdo chodí pod oknem nebo že se předměty pohybují. Nebo jako by na mně někdo seděl," popisuje svůj stav Margarita. - Neustále mám noční můry a záchvaty paniky. Diagnostikovali mi něco, co si nepamatuji, bez jakýchkoli papírů. Řekli mi, že se z toho dostanu až za šest měsíců. Nemůžu být sama, i když bych se nejraději před všemi v pokoji uzavřela. Ale i když nejsem sama a něco dělám, mám pořád před očima tu hrůzu.

Podle Margarity, když byla ve válce, nevnímala změny, které se s ní děly, ale když se vrátila do Ruska, uvědomila si, že její psychika je úplně rozbitá. O tom, co viděla a zažila, vypráví klidným a vyrovnaným hlasem, ale o to děsivější jsou její příběhy o vojácích zabitých vlastními spolubojovníky, o opilých důstojnících, kteří zneužívali své brance, a o vdaných ženách ve zdravotnické rotě, které byly nuceny k sexuálnímu styku. Margaritu samotnou se nikdy nepodařilo zlomit a s někým "dohodit", ačkoli se o to snažili od prvního dne.

"Polkan si tě vyhlédl."

Dvaačtyřicetileté Margaritě nabídli smlouvu v létě 2022, když si šla na vojenský náborový úřad pro potvrzení z banky, že je vojenskou důchodkyní. V roce 2017, po jedenácti letech v armádě, odešla do důchodu a přestěhovala se do Belgorodu, ale za pět let nemohla najít pořádnou práci. Podle svých slov se v civilním životě necítila doma, a tak se rozhodla přihlásit do "speciální operace".

- Mám nemocné děti, i když už jsou dospělé. Jsou na mně závislé a já jsem na ně sama. Navíc mám půjčky. Tak jsem souhlasila," říká Margarita. - Nevzali mě jako signalistku z povolání a vzali mě na zdravotnické oddělení jako sanitářku. Musela jsem se všechno rychle naučit, protože na přemýšlení nebyl čas.

Ale Margarita se ve zdravotnické rotě ocitla ne hned. Podle jejích slov ji plukovník, který si ji oblíbil, přidělil do štábu.

- Když jsem poprvé přijel do Nižního Novgorodu, do Novosmolina, hned si mě u útvaru všiml plukovník. Ten velí 10. tankovému pluku. Řekl mi: "Margo, pojď sem." Zeptal se mě, proč nejsem oblečená, vždyť jsem ještě neměla uniformu. Řekl jsem mu, že naše obchodní služba je velmi špatná a že nemám velikost. Přikázal mi, abych se oblékla, a řekl mi, že zítra půjdu pracovat na velitelství. Nejdřív jsem nechápal, jako bych přišel na ošetřovnu a měl se učit medicínu. Ale když jsem přišel do práce na velitelství a dal se do řeči s kluky z personálního oddělení, řekli mi: "Polkan si tě vyhlédl. Nejspíš z tebe bude polní manželka. Ptala jsem se, jaké to bude, a oni mi řekli, že mi budou vařit, prát a dělat mi radost.

O měsíc později byl formovaný pluk poslán "za nulu" (na Ukrajinu. - SR). Tam Margarita doufala, že se ubrání šikaně vysokého důstojníka, který byl stále dotěrnější, že zachrání raněné a bude užitečná, ale místo toho se ocitla uprostřed skutečné noční můry, kde platil jen jeden zákon: plukovníkovo slovo. Když si uvědomil, že Markéta se dobrovolně polní manželkou nestane, nařídil jí vytvořit nesnesitelné podmínky, které ji donutí s tím souhlasit.

- Když jsme dorazili za nulu a já se konečně dostala do lazaretu, jeho velitel mi řekl, že plukovník mi řekl, abych byla přísně potrestána," vypráví Margarita. - Měsíc jsem žila jen tak na ulici. Když ostatní spali ve stanech a chatrčích, já spala na zemi, vedle silnice, v malém lesíku. Spolu s polními myšmi. Snažila jsem se samozřejmě nějak zahřát. Ale když je vám zima, nikdy nemůžete spát. Mohl vás taky nechat hladový. Chtěli mě zlomit, abych souhlasil, že s ním budu spát. Ale já jsem si stála za svým, a když si to uvědomil, okamžitě mě hodil do dělostřelectva, také na jeho rozkaz. Do červené zóny, na samou frontu. Možná si myslel, že tam zemřu.

Co kdybych se vrátila těhotná?

 

Na ošetřovně s ní podle Margarity bylo sedm žen ve věku od 23 do 38 let a každá z nich byla "nastrčená" pro důstojníky čety (velitele čety. - SR).

- Jedna k průzkumu, další k tankistům, další k pěchotě. Když jsme tam vlezli, nikdo samozřejmě nevěděl, o co jde. A jakmile jsme všechno pochopili, už nebylo cesty zpět," říká Margarita. - Na vlastní oči jsem viděl, jak důstojník čety zastřelil "svou" dívku Světlanu. Moc pili, nebo v tom byla nějaká žárlivost, nevím. Udělali to tak, aby to vypadalo, že to udělali Ukrajinci. Střelil se do ruky, jako by ji bránil, a asi za tři týdny se vrátil z nemocnice.

Po zranění Světlana přežila, ale zůstala invalidní. Prodělala již pět operací a šestá je na cestě.

- Nejprve byla poslána do Volnovachy, ale tam se s ní nic nedělo. Pak do Rostova a následně do Moskvy, kde zůstala dva měsíce. Všechno jí odstranili. Nebyla to průstřelná rána, kulka šla všude možně a zasekla se. Byla prostě rozstřílená na kusy. Momentálně je doma v Burjatsku, ale v březnu se bude muset vrátit do Moskvy na další operaci. Zbytek střev jí sešijí. Smlouva jí měla vypršet v únoru, mobilizovali jsme téměř současně, ale stihla odsloužit jen září a říjen, - říká Margarita.

Než se to všechno stalo, velitel čety s volacím znakem Akacia, který Světlanu zastřelil, ji mlátil pažbou své zbraně, existovali svědci těchto ran. Margarita říká, že to, co se stalo, ji uvedlo do naprostého šoku. Všechny vojákyně byly vdané, ale pouze Světlana řekla svému manželovi o tom, že byla nucena spát s důstojníky.

- Byla jediná, kdo zavolal a přiznal se. Protože co kdyby se vrátila těhotná - a co pak říct? Manžel se s ní několik týdnů nespojil a pak zavolal a řekl, že jí odpouští a počká, dokud bude živá. Nevydržel jsem to, řekl jsem, že nebudu mlčet. Tady zabíjíte vlastní lidi! Divizní vrchní lékařka, taky žena, plukovnice, se nad tím vším rozhořčovala, ale nikdy nás nemohla najít. Naše ošetřovna byla vždycky uprostřed ničeho - když už ostatní bydleli v chatrčích. Bydleli jsme v opuštěných chatkách, ale žili jsme v lese. Nikdy se k nám nedostala žádná humanitární pomoc, i když jsem ji mnohokrát nařídil a velmi jsme ji potřebovali.

Nakonec byly téměř všechny dívky zlomeny a donuceny k poskytování sexuálních služeb, ať už výhrůžkami, nebo šikanou, takže život byl nesnesitelný. Některé z nich podle Margarity dokonce spaly s několika muži. V takovém prostředí je však nikdo neodsuzoval, protože prostě musely nějak přežít.

- Alina byla vydána už v září. Prostě ji postavili před fakt, že s tímhle bude, ten si oblíbil. Byla také z mého města. Měla jsem tam muže, řidiče, který byl pořád se mnou. On ji pak našel a já s ní mluvil. Ptal jsem se jí, jestli je v pořádku. Když jsme se rozprchli na čety, tak jsme se pak všichni znovu sešli, - říká Margarita. - A k lékařské jednotce ji už nepřivedli. No, a ona jen řekla, že je v pořádku. Řidič mi důvěrně pošeptal, že ji prostě táhli s sebou a že ji Polkán neposlal zpátky, že tam bylo všechno v pořádku. Ta holka si pro to šla. A většina holek se s tím smířila. Rozhodly se, že v téhle válce je lepší žít v ráji - najedené a s cigaretami. Jeden důstojník mi to jednou řekl: "Prodali jsme Alinku, prodáme i tebe!" A taky jsem si říkala, že je to pravda. Ale já jsem se na něj podívala tak, že zřejmě hned dodal: "Dobře, dělám si legraci."

Ženy se nepokusily utéct do Ruska, protože by je přes hranice nepustili, řekla Margarita. A její vlastní lidé, jak řekla, by za to mohli být snadno zastřeleni.

Ženy ve válce

Marina Zajcevová, praporčice ve výslužbě z Petrohradu, sloužila v Čečensku v letech 2001 až 2006. Nyní by pravděpodobně byla ve válce také, ale v roce 2019 ze služby odešla. Podle Zajcevové existují v armádě takzvané "polní manželky" už dlouho. A ženy, které s touto rolí souhlasí, mohou přecházet od jednoho vojenského důstojníka k druhému v případě, že je "manžel" například někam převelen. K takovým případům už došlo, když sloužila. Ale "polní manželky" jsou zpravidla svobodné ženy a žijí s důstojníky z vlastní vůle.

- Když jsme byli na vojně v Čečensku, vzpomínám si, jak jsme seděli u jednoho stolu: důstojníci, seržanti, praporčíci. Vyprovázeli jsme jednu šarži a seznamovali se s druhou," vypráví Marina. - A jedna žena u stolu si stěžuje, že "moje" odešla. Vrátil se domů k manželce, k rodině. A druhá žena s ní soucítí a říká, že si bude muset najít novou "střechu". Jsou tu různé situace. Vše samozřejmě záleží na ženě. Záleží na tom, jak se postaví. Některá se dokáže postavit na vlastní nohy a jiná hledá střechu nad hlavou. Já jsem to udělal.

Marina říká, že ženy v armádě a na vojně to mají těžké, ale většinou to souvisí s povýšením. Vzpomíná, jak od ní během čečenské války jeden důstojník vymáhal peníze za místo. Nakonec musel vyděračský náčelník štábu dokonce "dostat rovnou do zubů". Podle Mariny o tom snilo mnoho podřízených důstojníků a ona svého činu vůbec nelituje. A kolegové důstojníci jí po incidentu dokonce "podali ruku".

Zajcevová vstoupila do armády, když jí bylo 34 let, a když se ohlíží za svými zkušenostmi ze služby, říká, že mladé dvacetileté dívky by do armády vstupovat neměly - v ruské společnosti panuje stereotyp, že ženy na vojně jsou prostitutky. A to je velmi smutné.

Kopou si vlastní hroby.

Margarita, vojačka, která se se sexuálním obtěžováním ve svém pluku svěřila zpravodaji Sever.realii, tvrdí, že důstojníci na vojáky i stříleli. To je pravda, ovšem za jiných okolností. Pro ty, kteří nechtěli jít na frontu, se používal osvědčený trik - drželi je nahé ve studeném a vlhkém sklepě s krysami. Ale pokud to nepomohlo, měli podřízení velitele pluku také svůj "originální" způsob, jak na odmítající působit.

TŘEBA TAKHLE

Chaffinch, City a Maniak. Proč Jevgenije Bělika zabili jeho spolubojovníci?

- Donutili je kopat si vlastní hroby. Vykopali jámu a donutili je, aby si tam lehli. A ostatní chlapi je shora pod pohrůžkou zbraně úplně zasypou hlínou. Venku nezůstala ani hlava. No, můžeš tam takhle chvíli ležet. Pak velitel čety nebo velitel roty couvne a střílí do těch jam dávkou. Ten, kdo byl zasažen - sbohem, a ten, kdo přežil - už byl blázen, že se z té jámy dostal. Bylo jim to jedno. Byli posláni na frontu. Někteří se nevrátili, ale mnozí z těch dospělých se ještě pochcali," říká Margarita.

Zmobilizované chlapce, zmlácené vlastními muži, několikrát ošetřila. Do nemocnice je posílala jen v krajním případě, v případě hrozby smrti. Jiní nebyli vyvedeni, aby se "nevystavovali".

- Jednoho z nich jsem se zeptal, co ho čeká. Řekl, že si nic nepamatuje. Došlo k prudké ráně pažbou pušky, ztratil vědomí a pak ho museli dorazit. Byl v hrozném stavu," říká Margarita. - Tak jsem nějak sehnala auto - byli jsme tehdy v Doněcku - a odvezla ho do nemocnice ve Volnovachě. Tam ho ošetřili a poslali do Rostova. Teď už si nepamatuji jeho jméno ani příjmení. Takových chlapů bylo hodně.

Snažili se, aby 300. (raněného) také neodvezli do Ruska, pokud to bylo možné. Jen ty těžké. Ostatní požadovali ošetřit na místě, aby je co nejdříve poslali zpátky na frontu. Po nějaké době, říkala Margarita, se na všechno, co se dělo, dívala "skleněnýma očima". Jinak, jak přiznává, to její psychika prostě nezvládla.

Černočerná tma místo prstů

 

- Pokud byl někdo schopen jít do města a koupit brambory nebo pytel cibule, léky a tak dále, vše se vyměnilo později," říká Margarita. - Lidé totiž neměli nic. Chlapi v zákopech seděli hladoví a ošuntělí, půl roku nedostávali mzdu. To znamená, že je do toho někdo napálil. Za září dostali zaplaceno, ale za další měsíce nedostali ani korunu. Bylo to, jako by ti lidé neexistovali. Udělali jsme s nimi výměnný obchod za potraviny. Také jsme potřebovali zbraně a zásoby na obranu v lazaretu. Když jsme přišli z Ruska, dostali jsme jen čtyři zásobníky na třicet nábojů. To nestačilo ani na jeden náboj. Vždycky jsem se snažil udělat si nějaké zásoby. Jsme ve válce.

Podle Margarity nebylo nejen střelivo a granáty, ale ani žádné vybavení. Nebylo čím jít ani do nejbližšího obchodu, který byl vzdálený 60 km.

- Všechno bylo rozbité a rozbité. Pořád jsme sbírali peníze na náhradní díly, protože vybavení bylo potřeba opravit pro případ, že bychom museli někam jet a roztrhat pazoury, - pokračuje Margarita. - Nejdřív jsem byla v Nižním Novgorodu a tam byla obrovská zátěž: APC, tanky, BMP. První nakládání trvalo tři dny. Druhá nakládka byla také obrovská. Jeli jsme vlakem společně s touto technikou a čekali, až bude všechno naloženo. A když jsme šli pod nulu, tak už nebylo skoro nic na válku. Kam se to všechno podělo, prodalo se to nebo co? Ale člověk nesmí otevřít pusu, i když to všichni dobře věděli. Já si myslím, že se všechno prodalo Ukrajincům, a to není jen můj názor. Proto jsou naše ztráty tak strašné. Co na to říct, když je poslali na frontu bez samopalů.

Jednou z Margaritiných nejhorších vzpomínek je, jak se ruští vojáci zastřelili, aby se dostali z frontové linie.

- Stříleli se do nohou, protože byli v zákopech už několik týdnů a nemohli už jednoduše chodit. Od neustálého vlhka a mrazu jim začaly hnít nohy. Když si sundali boty, byl jsem prostě zděšený, nikdy předtím jsem nic takového neviděl. Bylo to celé černé a masité, se zaschlou krví, ani prsty u nohou se nedaly rozeznat. Nezbylo mi než amputovat," vzpomíná Margarita.

U vojenského útvaru v Novočerkassku a na vojenském odvodním oddělení Margaritě důrazně doporučili, aby se neobjevovala. Alespoň dokud se léčila. Bylo jí řečeno, že plukovník ji chce znovu vzít "za nulu". S tímto vědomím nebyla Margarita přijata do nemocnice ani poslána na rehabilitaci do vojenského sanatoria, ale byla propuštěna do domácího léčení, do civilní nemocnice.

Navzdory peklu, kterým si prošla, a hrozícímu nebezpečí však Margarita stále chce pokračovat ve službě, jen v jiném pluku, nebo ještě lépe v pohraničí. Říká, že její život v civilu není dost dobrý a v Belgorodu si nedokáže vydělat dost peněz na živobytí.

- Největší platy ve městě jsou v důlním a zpracovatelském závodě. Muži tam vydělávají po 60-80 tisících rublech. Ale já do dolu nepůjdu, jsem holka," říká Margarita. - A na jiných místech je plat 20 tisíc rublů. I když statistika říká, že náš průměrný plat tady je 40 tisíc. Ale to jsou všechno kecy. Takové platy tady nejsou. A já chci klukům pomáhat, aby byli aspoň dobře živení. Je v tom nějaký pocit povinnosti, něco neúplného. Nevím, možná už jsem nemocný člověk? Ale jo, asi bych ještě sloužil.

Byla v přijímací místnosti hejtmana kraje a tam z jejích slov sepsali a poslali stížnost na ministerstvo obrany.

- To je myslím lepší. Když se mě hejtman zastal, byla větší šance, že mi odpoví, než kdybych tu stížnost napsal sám.

Každý čtvrtý člověk byl obtěžován.

Maxim Arzamastsev, docent na Vysoké škole ekonomické v Petrohradě, uvádí statistiky, podle kterých byla každá čtvrtá žena v ruské armádě tak či onak sexuálně obtěžována. Igor Selivanov, psycholog, který zkoumá vztahy ve vojenských jednotkách, vypráví příběh o tom, jak během čečenského tažení v jedné z jednotek musel zástupce generála doslova ukrývat svobodné kontraktorky před důstojníky, kteří přišli jednotku zkontrolovat.

Valentina Melnikovová, tajemnice Výboru vojenských matek Ruska, v historii svých lidskoprávních aktivit sahajících až do Sovětského svazu uvedla, že ženy podávaly stížnosti na sexuální obtěžování nebo znásilnění ze strany vojáka jen velmi zřídka. Ženy zpravidla takové věci raději neoznamují.

- Dokud budou mlčet, bude to pokračovat. Nevím, proč mlčí a proč to všechno poslušně tolerují. Je třeba to probrat s psychology," řekla Melnikovová. - Neděje se to jen na úrovni čet nebo rot. Stejné je to i na velitelství. Ve většině případů si nestěžují ani tehdy, když jde například o nedostatečné vyplácení nějakého druhu odměn nebo o to, že jim není dovoleno jít na dovolenou. O znásilnění nebo obtěžování ani nemluvě. Je to takový psychologický příběh. A realita je taková, že nikdo nechce nikoho hledat ani trestat.

Podle Melnikovové jsou v ruské armádě sexuálnímu obtěžování vystaveny nejen ženy, ale i muži, protože ve vojenských jednotkách "na úrovni kapitánů a majorů" jsou osoby s netradiční sexuální orientací, takové stížnosti od vojáků dostávají vždy. A problém homosexuálních vztahů v armádních řadách existoval už v sovětských dobách.

- V sovětské armádě se obchodovalo se vším, včetně lidí. Vojáci byli prodáváni nalevo i napravo," řekla Melnikovová. - My (Svaz vojenských matek - SR) pracujeme od roku 1989. Za Gorbačova byla vytvořena komise, která měla vyšetřit příčiny úmrtí a zranění v armádě. A já jsem v ní pracovala. Za dobu její existence k nám přišly téměř čtyři tisíce lidí. A mezi nimi byli i kluci, kteří utekli od jednotek, protože to nevydrželi. Ale to všechno bylo zavřené uvnitř, a pak, když se vytvářela ruská armáda, se to otevřelo. Začalo to případem Sakalauskase, který byl šikanován svými spolubojovníky, ale jeho nadřízení nezasáhli, a v důsledku toho bylo zabito několik lidí. Byl to první případ.

To, že opilý důstojník na Ukrajině mohl zastřelit dívku, se kterou spal, není překvapivé, říká Melnikovová; podobné příběhy se staly během války v Čečensku.

- Měli jsme případy během druhého čečenského tažení, kdy se o některých svátcích důstojníci opili a zastřelili své podřízené," říká lidskoprávní aktivistka. - A byly i velmi závažné případy. Jeden důstojník byl dokonce poslán na operaci a rehabilitaci do Německa," říká Severnaja realita.

Zdroj: https://www.severreal.org/a/zhenschin-na-voyne-raspredelyayut-dlya-uteh-ofitserov/32333303.html

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 5.00 (1 Vote)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)