Ukázky z knihy koreanistky Niny Špitálníkové „Mezi dvěma Kimy“. I jen těchto pár postřehů vypoví o komunismu více než dost… Ovšem i severokorejští soudruzi udělají chybu – podle výpovědi Severokorejců i diplomatů se v místních luxusních věžácích v Pchonjanghattanu zapomnělo na výtahy.
… Země je po desetiletí ovládána naprostými psychopaty, přičemž propaganda a kult osobnosti dynastie Kimů je natolik absurdní, že se nedá brát vážně. Když jsem se před několika lety začala zabývat severokorejskou propagandou a životem v KLDR, poznala jsem, že fundovaných prací je pramálo. Testování a vývoj jaderných zbraní, statisíce mrtvých či uvězněných v koncentračních táborech, režim útlaku, který porušuje základní lidská práva, země na pokraji hladomoru - vše se slévalo v obraz neomezeného Zla.
... Dívky v mládežnických organizacích byly vyzývány, aby si braly například za muže vojáky, kteří utrpěli nějaká závažná zranění během vojenských cvičení. Stát tím chtěl zajistit vojenským invalidům laciné ošetřovatelky pro nonstop službu. ... “Nikdo nás nemůže přemoc!”, “Nezapomeňme na krví prolitou nenávist!”, nebo také “Pojďme zvýšit produkci masa pěstováním dýní!” ...
Jen dvě jídla denně
Před rokem 1991 byla KLDR závislá na pomoci Sovětského svazu. Po kolapsu východního bloku byla jednou z mála zemi, kde se režim nezhroutil, nicméně staré vazby se socialistickými zeměmi byly přetrhány. To vedlo k ohromné krizi, totálnímu úpadku celé ekonomiky a k hladomoru. Jeho první náznaky byly patrné již v roce 1992, kdy vláda začala autoritativně prosazovat nutnost jíst dvě jídla místo tradičních tří jídel denně - s odvoláním na nezdravost třetího jídla. Severokorejská televize vysílala dokument o muži, kterému praskl žaludek, protože snědl hodně rýže. Skutečným katalyzátorem hladomoru se staly záplavy v roce 1995, které spláchly úrodu, sklady obilí i celou infrastrukturu. Oficiální zprávy v KLDR označovaly toto období jako „Namáhavý pochod“, během kterého zemřelo 220 000 obyvatel. Nezávislé analýzy odhadují, že počet obětí se pohyboval okolo jednoho milionu.Neefektivita stalinistického stylu kolektivizace a totální nedostatek průmyslových a zemědělských strojů vedly k ještě větší ekonomické krizi. Lidé byli nuceni se starat sami o sebe a díky tomu vznikl nelegální černý trh, takzvaný kapitalismus zezdola. KLDR musela prolomit přísnou tradici soběstačnosti a požádat OSN o potravinovou pomoc. Vláda Severní Koreje nikdy nepřiznala svoji chybu.
Cesta z Pekingu
Peking je jedním z dopravních uzlů pro příjezd do KLDR. Do Pchjongjangu z něj jezdí pravidelně vlaky, které nejsou kvůli časté poruchovosti a časové náročnosti doporučovány. Železniční spoje v KLDR jsou závislé na jednokolejkách, které byly položeny v době japonské okupace kvůli rozšíření těžkého průmyslu. Největším problémem při cestování vlakem jsou neustálé technické poruchy, potíže s motory, časté výpadky proudu. Když už rozvod elektrické energie funguje, přenášený výkon je nízký. Kromě toho existuje i určitá hierarchie vlaků. Osobní vlaky musí vždy dávat přednost vlakům severokorejských vůdců. Kim Čong-íl, stejně jako spousta dalších diktátorů, byl natolik paranoidní, že nevyužíval letadla. Obával se jeho sestřelení americkou či jihokorejskou vládou. Po vlaku Drahého vůdce následovaly ve vlakové hierarchii stroje převážející vojenský materiál. Ty vyjíždějí z bezpečnostních důvodů vždy na čas. Naopak mnoho nákladních vlaků má oproti jízdnímu řádu i několikaměsíční zpoždění. Severokorejci si zvykli na fakt, že vlaky nikdy nejezdí podle pravidelného jízdního řádu. Nezbylo tedy než tento druh cesty vyloučit. Zbývala letecká doprava. Z Pekingu létají dvě letecké společnosti - Air Koryo a Air China. Státní aerolinky Air Koryo disponují flotilou ruských tupolevů, antonovů a iljušinů. Ruská letadla vám sice sníží náklady na letenku, musíte se ale smířit s tím, že poletíte jednou z nej nebezpečnějších aerolinek světa se zákazem létat na území Evropské unie kvůli nesplněným bezpečnostním požadavkům. Letěla jsem dražší, ovšem prověřenou leteckou společností Air China. Pokud máte ale rádi dobrodružství, cesta s Air Koryo bude pro vás. Na palubě se podává několikachodové menu a let vám bude zpříjemňovat Kim Čong-unova oblíbená ženská kapela Moranbong. Její pop je namixovaný s revoluční severoko rejskou hudbou. Pořiďte si na let špunty do uší, hudba během letu nejde vypnout ani ztlumit.
Obtížnosti cestování
Pasová kontrola je v Severní Koreji jen formalitou. Zaměstnanci imigračního úřadu o vás vědí ještě předtím, než dosednete na severokorejskou půdu. Každý cestující je před vstupem do země podroben prověrce a až po vydání souhlasu severokorejskou stranou mu je vydáno vízum. Podobná prověrka funguje i pro Severokorejce a dovolím si tvrdit, že cestování je pro samotné Severokorejce o dost obtížnější. Pokud chtějí vyjet z místa svého trvalého bydliště třeba do vedlejšího okresu, musí zažádat o úřední povolení. Ve většině případů je schváleno tajemníkem strany v příslušné pracovní jednotce žadatele a poté putuje k dalšímu odsouhlasení na místní úřad. Povolenka musí obsahovat přesný popis a důvod cesty. Pro vstup do hlavního města či do oblastí v okolí demilitarizované zóny se vydává speciální druh povolení. na kterém musí být kromě klasických razítek i razítko vydané ministerstvem vnitra, což je skoro nereálné získat. Většina Severokorejců se tak podívá do Pchjong-jangu jen v rámci organizovaných školních výletů v době dospívání. O vycestování do zahraničí si může nechat většina severokorejské populace jen zdát. Jen stát určuje, kdo a za jakým účelem opustí KLDR. Protože povolenku mám, mohu s klidem přistoupit k imigrační kontrole. Obavy mám spíše z kontroly zavazadel. Nikdo nebyl před odletem schopen říct, co se smí dovážet a co ne. Největší nejasnosti panovaly ohledně dovozu potravin. léků a literatury. Podle jedné strany to je přísně zakázáno, podle druhé povoleno s určitým omezením. Ale kdo by jel do KLDR bez dobře vybavené lékárny, přesnídávek k snídani či několika knih západní literatury? Ve frontě vyplňuji celní prohlášení, kde mimo jiné deklaruji, že nedovážím tiskoviny ani nosiče se skandálním či sexuálním obsahem a mobilní telefon. V roce 2011 i 2012 bylo zakázáno do země vstoupit s telefonem. Pokud člověk nějaký měl, severokorejské úřady mu ho zadržely a zpět ho dostal až při odletu. Nyní vám mobilní telefon nechají bez problému.
Vrátný ví všechno
Jsem si dobře vědoma, že cizí studenti jsou v Severní Koreji bráni jako privilegovaná skupina a naše kolejní podmínky se nemůžou rovnat průměrnému obydlí, v nichž bydlí většina Severokorejců. Přesto se pobytu trochu obávám. Nikdo nám nebyl schopen před odjezdem říci, v čem budeme bydlet, jaký je stav kolejí, jak bude probíhat výuka a pobyt. Ted vcházím do dveří studentské ubytovny. Průvodce nejprve ukazuje zeď obklopenou nástěnkami s fotografiemi Kim Čong-ila, hrdě vzhlížejícího na prosperující zemi. Kim Čong-il na stavbě, Kim Čong-il v továrně, Kim Čong-il v krámě, Kim Čong-il ve škole. Vždy se zvídavým pohledem. Na pravé straně je stanoviště vrátného, pro nás jedné z nejdůležitějších osob. Vrátný byl zprostředkovatel zpráv, hlídač i náš pomocník. Věděl, kdy odcházíte, kdy se vracíte, znal naše zvyky i potřeby. Jeho funkci bych v KLDR přirovnala k vedoucímu takzvaného inminbanu. Inminban ]e severokorejská instituce, v překladu doslova skupina lidí, kteří vzájemně dohlížejí sami na sebe.
Kontrola v domácnostech
Prakticky všichni Severokorejci, vyjma vojáků, automaticky spadají pod inminbanu v místě svého bydliště a do takovéto jednotky patří 20-40 domácností, i když v dřívějších dobách byly menší. Systém inminbanu je natolik propracovaný, impozantní a všudypřítomný, že by ho mohly závidět všechny autoritářské režimy po celém světě. V čele inminbanu stojí většinou žena středního věku - politicky spolehlivá a ideálně členka Korejské strany práce. Jejím hlavní úkolem je kompletní kontrola sousedů. Jak se často říká, každý vedoucí inminbanu by měl vědět, kolik hůlek a lžic je v domě či jaké jsou přesné příjmy a výdaje všech domácností. Každý večer musí vyplňovat speciální formulář, kde zaznamenává, kdo do jaké domácnosti přišel a za jakým účelem. Pokud někdo navštíví rodinu, musí ukázat vedoucímu inminbanu své doklady. Pokud přicestoval z jiného kraje, tak i povolení k pobytu. V případě setrvání přes noc, a to i v rámci stejného města, se musí nejprve obrátit na místního vedoucího inminbanu, předložit svůj záměr k pobytu a čekat na schválení. Pokud by byl zachycen neregistrovaný návštěvník, pak je tento přestupek dlouze vyšetřován. Trestem je v nejlepším případě finanční pokuta, což i tak může mít pro jedince katastrofální následky.
Rádia bez ladění
Zhruba několikrát do roka jsou prováděny namátkové kontroly domácností, v rámci kterých se prověřuje, jestli hlášený stav odpovídá realitě. Tyto domovní prohlídky jsou prováděny bez varování ve všech domácnostech v jednom inminbanu. Hlavní starostí pátrací komise je zjistit, jestli se nenachází v rodině někdo bez povolení, hledat zakázanou literaturu, nelegální videa a laditelná rádia. Od šedesátých let mají všechna rádia prodávaná v KLDR přednastavené stanice, které jsou povoleny poslouchat, a těchto stanic není mnoho. Pokud si Severokorejci koupí tento zázrak techniky ze zahraničí, mají povinnost to nahlásit na místní policii, kde technik odstraní ladící mechanismus, a následně se rádio zaregistruje. Samozřejmě člověk trochu technicky zdatný dokáže toto nastavení přeladit.
Pevný řád
Poprvé se dozvídáme bližší informace ohledně kolejního života. „Soudružky, v sedm ráno je snídaně, v neděli si můžete přispat o hodinu déle. Vyučování začíná v osm hodin a trvá do půl dvanácté. Oběd je v jednu. Po obědě máte volný program podle svého uvážení. Večeře se vydává v šest. Pokud se nedostavíte do jídelny, nebude vám jídlo později vydáno. Sprchy můžete využívat ve středu od devíti do šesti do večera." Na všechno kýváme. Poté náš kolejní vůdce zvážní a řekne tři základní pravidla, která nesmíme porušit. „Soudružky, koleje po večeři již neopouštějte. V sedm hodin se zamykají dveře a na koleje se již nedostanete." Toto pravidlo bylo zavedeno kvůli nedostatku elektrické energie v zemi a s tím spojeným nefunkčním veřejným osvětlením severokorejských ulic. Po západu slunce se Pchjongjang ocitne ve tmě a je lehké se ztratit. Jedině vrátný mohl kolejní dveře otevřít. Pro bezproblémový pobyt bylo nezbytné si ho hýčkat. Přesněji řečeno mu občas přihodit malý úplatek ve formě cigaret či piva. „Soudružky, ve všech prostorách koleje je striktně zakázáno fotit.“ Toto pravidlo bylo pečlivě hlídáno a nebylo snadné koleje vyfotit. Severokorejci jsou citliví na to, když je cizinci fotografují. Uvědomují si sílu fotek objevujících se v západním tisku. A jelikož ne všechny části koleje byly reprezentativní, dost se toto pravidlo hlídalo. Pravidelné prohlížení fotografií a následná výzva k smazání problematického obsahu byly velmi časté. Nakonec jsem obelstila místní systém a díky velké zásobě paměťových karet nějaké fotografie z kolejí přece jenom vyvezla. „Soudružky, ctěte naše vůdce, nikdy nefotografujte pouze části sochy některých z Kimů, musíte fotografovat celou sochu. A nikdy neskládejte, netrhejte nebo neodhazujte noviny, v nichž je jeden z Kimů na titulní straně.
Ošetření „zdarma"
Po přednášce o řádu a zákazech následovala příjemnější část - výhody. Studijní vedoucí se postavil a hrdě pronesl: „Soudružky, pokud budete potřebovat, v úterý můžete využít služeb místní nemocnice, a to zcela zdarma." Ačkoliv je zdravotní péče již od roku 1947 státem uzákoněna a měla by být poskytována zcela zdarma, realita je úplně jiná a ošetření se dostává jen nejvyšší třídě. V KLDR je nedostatek základních léků, antibiotika jsou zde ceněna na několik set dolarů, analgetika jsou jen pro nejvyšší třídu a na narkózu můžete rovnou zapomenout. Podle Světové zdravotnické organizace vynakládá Pchjongjang na zdravotní péči v průměru 20 korun na osobu za rok. Obyčejní lidé jsou nuceni najít si alternativní systém zdravotní péče. Vzhledem ke katastrofální ekonomické situaci lékaři začali vyžadovat přímou platbu od pacientů. Za prohlídku, konzultaci nebo lehčí výkony se platí cigaretami, alkoholem nebo jídlem. Za větší zákroky nebo operace pak lékaři kasírují horentní sumy. Přestože jsou soukromé praxe v Severní Koreji nelegální, tato struktura funguje již desítky let, jelikož i místní policie potřebuje služby lékaře pro dobro své rodiny. O nedostatku léků jsem se přesvědčila v rozhovorech s profesory. Ti díky každodenním prohlídkám pokojů dobře věděli o lécích, které jsme měli s sebou. Během vyučování barvitě popisovali různé příznaky nemocí a prosili, jestli na ně nemáme léky. „Soudružky, dneska mě bolí hlava, nemáte náhodou nějaké léky? Moc byste mi pomohly. Dnes se domů nedostanu a u sebe žádné nemám. A používají se vaše léky i pro děti?"
Přídělová hierarchie
Naše kolejní jídlo je kapitola sama pro sebe. Nabídka místních specialit neměla s korejským jídlem vůbec nic společného. Kdo miluje mastné čínské jídlo připravované na prasečím sádle, nerozeznatelné masové kousky či vývary z mastku a zelí, jímž hýří skoro každý chod našeho kolejního menu, to vše doplněné nepopsatelným odérem, bude nadšen. Pokud patříte k opaku, připravte si zásoby potravin. Jídla jsou totiž podávána v rámci přídělového systému, kde změna není možná. I Severokorejci byli odkázáni na veřejný distribuční systém, prostřednictvím kterého jim byly přidělovány věci pro domácnost, jídlo, rýže, vajíčka, sójová omáčka, maso, ovoce. Velikost přídělu určoval stát podle sociálního postavení. Nejvyšší, takzvané denní příděly představovaly slušné množství zboží pro několik málo uctívaných (tajemníci ústředí strany, ředitelé a armádní velitelé). Ti dostávali každé ráno čerstvé potraviny přímo do domu. V přídělové hierarchii následovaly „třídenní příděly" rodinám ministrů, stranických tajemníků na úrovni města nebo funkcionářů stranického ústředí. Ředitelé v institucích dostávali „týdenní příděly". „Měsíční příděly, které dříve dostávala drtivá většina obyčejných Severokorejců, se přestaly distribuovat v roce 1994, kdy se státní systém zaručených přídělů zhroutil. Cizí studenti stáli v severokorejské hierarchii přídělového systému na samém vrcholu. Každý den v 7, ve 13 a v 18 hodin jsem čekala u výdejového okýnka kolejní jídelny na svůj příděl jídla. Snídaňové menu obsahovalo sladký mastný loupák, vařené vajíčko a mléko se škraloupem. K obědu i k večeři se podávala vařená rýže. K rýži se podávalo vždy kimčchi - ostře kořeněná nakládaná zelenina. Každá korejská rodina si na podzim připravuje své kimčchi podle vlastního receptu. Nejčastěji nám byly servírovány pokrmy vegetariánské - kořeněné tofu a vývar ze zelí. Ojedinělé zpestření monotónní stravy poskytovaly talířky s kouskem nespecifikovatelného masa. Pokud ale srovnám kvalitu kolejní stravy s pochutinami, které jsou v KLDR dostupné, nemůžu si na nic stěžovat. …
Ovšem i severokorejští soudruzi udělají chybu – podle výpovědi Severokorejců i diplomatů se v místních luxusních věžácích v Pchonjanghattanu zapomnělo na výtahy.
* * *
Málokomu se podaří pobývat v Severní Koreji, aniž by vedle sebe měl všudypřítomného průvodce. Koreanistce Nině Špitálníkové se to povedlo hned dvakrát. Jako jedna z mála na světě se zúčastnila studijních pobytů na Kim ll-songově univerzitě za vlády obou posledních vůdců, Kim Čong-ila a Kim Čong-una. Co obnáší život v jednom z nejtužších diktátorských režimů na světě? Knížku vydalo Nakladatelství Lidové noviny. (Z LN 23+24+25.8.2017)
* * *
Otřesná pravda o Severní Koreji: „V paprscích slunce“…
Jan Šinágl, 27.8.2017
Komentáře
Toto se již dávno mělo státi v oblasti, kde S. Korea vyrábí rakety s atomovou hlavicí. Jednat Čínou je nutno, se S. Koreou je to zbytečné.
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.