Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 16.07.2019 08:38
    Mnozí ohnuli páteř, ale mnozí ji také dokázali narovnat.

    Read more...

     
  • 15.07.2019 09:18
    Tomáš Pecina: Karel Gott byl po celá 70. léta symbolem ...

    Read more...

     
  • 08.07.2019 10:58
    V jednotě proti Babišovi jako za komunistů! Ten člověk musí být ...

    Read more...

     
  • 08.07.2019 09:06
    Na tom přece nemůže být nic až tak složitého, chce to udělat ...

    Read more...

     
  • 02.07.2019 18:24
    Vážený pane, děkuji Vám i za projev důvěry, s pochopením pro ...

    Read more...

     
  • 02.07.2019 18:17
    Vážený pane Šinágle, děkuji za Vaši obětavou práci a energii ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Sudety_vyhnani_IIIZtráty na počtech obyvatel a majetku - Právní posudek Benešových dekretů - Norimberské právní nálezy - Z diplomatických archivů USA a Velké Británie - Laureáti Nobelovy ceny narozených na území Čech, Moravy a Slezska - Mistr Jan Hus – Listy z Prahy – Z mé SMSHus_Jan korespondence

Přináším předmluvu a tři ukázky z nedávno vydané knihy Nezapomenutelná vlast Sudetenland nakl. GM Guiedemedia v Brně, autorů Hanse Mirtese a Alfreda Oberwandlinga. Nemusím snad už dnes vysvětlovat, proč tyto texty nejsou široké veřejnosti známé a proč byla a je po generace udržována v nevědomosti o tomto našem zločinu. Oba pány znám osobně. Druhému zachránila život jedná česká babička, která s jeho rodinou zůstala po kritickou dobu v rodném domě. Pan Oberwandlig poté napsal knihu vzpomínek Es began am 1.Mai 1945 in Mährisch Ostrau (Začalo to 1.května 1945 v Moravské Ostravě). V důchodovém věku získal doktorát s tématem o vybudování průmyslu v severním Rakousku sudetskými Němci. Tato disertační práce vyšla knižně pod názvem Sudetendeusche in der Wirtschaft Oberöstereich nach 1945 (Sudetští Němci v hospodářství Horního Rakouska po roce 1945), kniha má 447 stránek. Pan Oberwandling je dodnes žádaným odborníkem, stále pracuje. Bylo mi ctí poznat tak skvělého člověka.

Předmluva

Sudetenland_aversPřední historici, ústavní právníci a vědci zde z různých úhlů pohle­du představují „neznámý střed Evropy“, aby jej právě učinili trochu známějším. Vykreslují zde obsáhlýSudetenland_revers obraz onoho „kontinentu konti­nentů“ (Goethe), na kterém na sebe vždy narážely historické udá­losti, resp. se utvářel vývoj, který se po Evropě dále rozrůstal. Roz­prostírá se zde velký horizont historie, národa - především osudu 800 let zde žijících Němců - a o pochybné politice občanských práv, vlastnictví, jazyka, vzdělání, sociálních jistot atd. Názorně bude vylíčen význam prostoru, jeho měnící se politická příslušnost vedle úlohy nacionálně-státní ideje s často pro sudetské Němce osudovými pokusy vytvořit nové formy pořádku, které však místo „rovnoprávných národnostních kmenů“ vytvořily velké „menšiny“, nad kterými se rozpínala svévole jednoho „státního národa“.

Vypovídající je znázornění sídelních území v uvedeném prosto­ru v době předhusitské, národnostního složení některých měst, původ a převažující povolání Němců jakožto nositelů kultury, pře­devším obyvatel Prahy.

Podrobně je znázorňováno obyvatelstvo oněch oblastí, které v roce 1930 patřily k hustě obydleným oblastem Evropy, za což vděčily především svému průmyslu a těžbě hnědého uhlí, zatím­co spíše zemědělské okrajové regiony byly obydleny řidčeji. Vý­voj obyvatelstva lze nadto dovodit ze začleňování českých vesnic z okolí měst a ze státem prováděné čechizace mnoha oblastí ži­vota.

Sudetenland_autoriNa zvláštních mapách je dále názorně ilustrováno rozšiřování německého městského práva, např. práva magdeburského, hlubčického nebo práva jihoněmeckého. Obdobně toSudetenland_obsah platí pro význam německého práva horního, upravujícího získávání různých přírod­ních bohatství.

Málo známé však je, že přibližně 76% rakousko-uherského prů­myslu mělo svůj domov v Sudetech. Díky vlivu vulkanizace si pak zvláštní důležitost získala těžba kaolinu, určeného k výrobě por­celánu. Vysoce rozvinutý zde byl také ocelářský, strojní, automo­bilový, klenotnický a elektroprůmysl, stejně jako průmysl sklářský. Dále je třeba zmínit chemická a keramická výrobní místa.

V textu jsou taktéž akcentována německá vědecká a kulturní zařízení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jejich vliv na celoněmeckého, ba i evropského ducha. Pojednání se rozprostírá od vlivu dvora Karla IV. na německý vývoj jazyka, zahrnuje jak geniálního uměleckého stavitele Petera Parlera (počeštěně Petr Parléř - pozn. vyd.), tak Dientzenhofery, vyjmenovává Mendelovy genetické objevy, vynálezy Ressela nebo Porscheho. Hospodářské, kulturní a průmyslové výkony dávají tušit, že předpokladem pro ně bylo solidní školství. Nikoli bezdůvodně vznikla právě v Praze první univerzita severně od Alp (1348), první technická univerzita, hudební akademie a nadmíru rozmanité odborné školství ve všech částech země.

Pěstování umění, jak to zmiňuje příslušný autor, se na hodnoto­vém žebříčku nacházelo velmi vysoko, ať už jde o středověké sa­krální stavby, orientace Čech podle katolického německého jihu, především podle rakouského baroka v 17. a 18. století, nebo veli­ké rozšíření barokní freskomalby.

Větší polovina této knihy se věnuje zvláštnímu okruhu otázek Sudetoněmců a dokazuje, jak byla vláda Habsburků od r. 1526 s to konsolidovat státní zřízení a neutralizovat národnostní rozpo­ry. Texty přesvědčivě osvětlují posilování selského stavu a maloměšťanstva v 19. století a také, jak především romantismus uvolnil u Čechů nacionalistické síly a přispěl k jejich úsilí o získání přední­ho mocenského postavení i na německých územích, což od roku 1848 zažehlo sudetoněmeckou otázku. Proto nedošlo v Čechách k vyrovnání jako r. 1905 na Moravě. Národnostní napětí mezi „státním národem“, jak se 7,5 milionu Čechů snažilo budit dojem, a „menšinami“ - mezi nimi 3,5 milionu Němců - se přiostřovalo. K tomuto vývoji přispělo také zabránění plebiscitu, stejně jako po­litický vliv Francie, která prosazovala rozdělení Rakouska konec konců ze strategických důvodů.

Čeští politici často označují svůj stát nestrojeně za ostrov de­mokracie. V takovéto euforii ostentativně přehlížejí její nedostatky. Od založení státu roku 1918 byly veškeré snahy koncentrovány na to, aby byl zaveden „státní národ“ a všechny ostatní okupované národnosti byly degradovány na status menšiny. V průběhu čechi- zace se vyrazilo do boje proti němčině, proti německým pracovním místům; německé hospodářství bylo zatíženo cizím vlivem skrze český kapitál; pozemková reforma se otočila proti německému majetku; stále více zemědělských podniků padlo v důsledku stát­ního zásahu do českých rukou; velký počet německých školních tříd bylo zavřeno; finta s menšinovým školstvím upřednostnila za­kládání nových, téměř výlučně českých škol skrze přesuny úřed­nických rodin do německých měst, zatímco němečtí úředníci byli propouštěni, neboť nebyli schopni se ze dne na den naučit česky. Obsah knihy dokazuje přednostní zaměstnávání legionářů, kteří se navrátili z plenění Sibiře ve službách státu. Starorakouský hos­podářský prostor byl zničen, jeho průmyslový potenciál, který se nacházel právě v Sudetech, byl pomocí příslušného zákonodárství čechizován, až nakonec A. J. Toynbee kritizoval roku 1937 ČSR jako nedemokratický stát.

A tak rok 1938 přinesl vytouženou revizi bezpráví z roku 1918 díky Anglii, Francii a Itálii - nutné to opatření, jak jej tato kniha na základě mnoha zahraničních hlasů dovede obhájit. O Mnichov­ské dohodě se toho namluvilo hodně, ale sotva kdo zná spolehlivě skutečný a reálný obsah této smlouvy. Kniha zúčtovává s obvyk­lým překrucováním historie.

Autoři se staví proti běžným zjednodušujícím tezím jako „bez Hitlera žádné vyhnání“, kterým přizvukoval nejen bývalý spolkový kancléř Kohl. Nezasvěcenec se s údivem dozví o staletých českých snahách o „etnickou čistku“. Dozví se o osudové roli Ma­saryka, o lživé argumentaci českých politiků a jejich povýšenos­ti od roku 1848: „Pánem v Čechách (Bohemii, Böhmen) je Čech (Tscheche)“, o zlovolném chování zástupců církví, výrocích sa­mozvaného prezidenta Beneše v Táboře (Souhrnná parafráze Benešových výroků - nejedná se o autentický citát; pozn. vyd.) „vyhoďte Němce z jejich bytů ..." podle čehož se také většina národa zachovala. Češi tedy po zhroucení Říše roku 1945 využili příhodnou chvíli, zvláště když jejich zástupci v tomto okamžiku spatřili jedinečnou šanci a ozna­čovali ji za vítaný historický okamžik. Nyní bylo možné realizovat všechna přání po čechizaci, přičemž se doufalo, že lze počítat s rozsáhlými „sympatiemi svobodných národů“. To se, navzdory šovinistickým představám vojenského experta a žurnalisty Hanu­še Kuffnera, přiznat Němcům v říši jen „rezervaci“, nenaplnilo. Zdá se, že o tomto mají německá média a jejich političtí historikové sotva dostačující znalosti. Český stát se již dlouho cítil být jakousi předsunutou hlídkou východních slovanských národů s cílem zba­vit politické Německo svépráví. Zdařilo se pouze vyhnání Sudeto- němců jako plánovaná genocida.

Zneprávnění sudetských Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pomocí Benešových dekretů se ukazuje jako logický následek tohoto vývoje s konfiskací veškerého majetku, zabave­ním všech úspor v bankách; novoosídlením půdy Čechy a Slová­ky; nucenými pracemi Němců; rozpuštěním německé univerzity a prohlášením českých zločinů za jakýkoli přečín na Němcích za beztrestný.

Tohle všechno by bývalo bylo proti platnému mezinárodnímu právu. Státní pořádek by býval musel být zachován - kolektivní tresty pro celý jeden národ v něm obsaženy nebyly. České poli­tiky ani jedna z těchto morálních hodnot nezajímala, disponovali přeci neomezenou mocí nad Němci. Žádné právo a žádný soudce z řad vítězných mocností proti tomu účinně-neprotestoval. Křivda vyhnání trvá nepotrestána dodnes. Budiž připomenuto: V Norim­berku byly přeci stíhány jen válečné zločiny Němců, ačkoli mezi­národní právo platí pro všechny bez rozdílu. Londýnská dohoda zakázala vraždění a týrání jako zločin proti lidskosti (ve sku­tečnosti lidstvu), stejně jako vyhlazování, deportaci, zotročování apod. V době, kdy se tato dohoda schvalovala, bylo vyhnání v ČSR již v plném proudu.

Kniha uvádí výčet sudetoněmeckých obětí stejně jako ztráty na majetku, jež 8. května 1945 činily 19,3 miliard dolarů, tedy více, než bylo v rámci Marshallova plánu poskytnuto celým čtrnácti ev­ropským státům.

Československá idea se měla stát velkým podařeným dílem. Dřímala, jak dokazuje tato kniha, především v mocenských hříč­kách českých politiků typu Masaryka a Beneše již v roce 1918 spolu s nehoráznými teritoriálními požadavky, což se mělo opakovat začátkem čtyřicátých let. Intermezzo z přelomu let 1938/39 se podařilo evidentně dobře zamaskovat. Slovensko bylo od roku 1939 již jednou samostatné, přesto se, jak známo, hovořilo o po­kračující existenci ČSR z roku 1918, což německý ministr zahra­ničí Genscher nebyl s to formulovat lépe. Trapně působí i konec (ve skutečnosti třetího) československého státu z roku 1992, když se Slovensko opět oddělilo od jeho české části. Ostatně nikdo se nad tím nepozastavoval. Když však už Němci roku 1938 nehodlali nadále snášet český útisk, onálepkovalo se jejich rozloučení jako neloajalita, jako válečná záminka. Československá idea se konec konců odrovnala sama ve zkratkách ČSR - Č-SR - ČSR - ČSSR - ČSFR-ČR.

Seznam požadavků, vzešlý z německé strany, zpracovaný vě­decky z pověření bavorské vlády jakožto patronky sudetských Němců, klade jako podmínku právo národa na sebeurčení s prá­vem na domovinu, ochranu menšiny, rozřešení majetkových otá­zek, pročež generelní zřeknutí se všeho nemůže být ani spra­vedlivé, ani míru prospěšné. Naléhavým požadavkem je zrušení vyvlastňovacích dekretů. Seznam požadavků doporučuje objasně­ní těchto otázek právní cestou skrze Spolkovou republiku Němec­ko jakožto zastřešující mocnost. Takový postup by Sudetoněmci mohli uvítat, zvláště když je její dosavadní politika vůči ČR necha­la podle mínění mnohých ve štychu. Česká republika se naopak nemusí pouštět do žádných laskavostí, neboť skutečně závazné závěry ohledně požadavků nebyly učiněny ani spolkovoněmeckou ani sudetoněmeckou politikou.

K problematice zrušení Benešových dekretů jakožto podkla­du pro vyhnání 3,2 milionů Němců existují právní posudky vědců a rezoluce - od Evropského parlamentu a Sněmovny reprezen­tantů USA; známa jsou kodaňská kritéria se svými zásadami pro lidská práva, dodržování společného práva Evropské unie - všich­ni ctí pevně to, co by Česká republika bývala musela dodržet, aby mohla být přijata do EU. ČR však několikrát posměšně odmítla s tím, že se na tyto zásady necítí být vázána, trvá na bezpráv­ných dekretech jakožto základu své státní existence a i přesto se těší z toho, že může být přijata do „společenství hodnoť Evropské unie. K ukradenému vlastnické právo nezískáš - praví staré mou­dro - a vraždu nelze promlčet i navzdory nadále platným českým zákonům o beztrestnosti některých trestných činů.

Nadále platí názor Sudetoněmecké rady že sudetoněmecká otázka není vyřešena, i když ji ve státě Čechů považují za na vždy vyřešenou. Jistě, všechny pokusy o narovnání od roku 1848 ztros­kotaly. V Praze doufají, že by prohraná válka z roku 1945 mohla všechny problémy vyřešit; že mocnosti krádež a vyhnání legalizo­valy. Avšak nikoli protokol z Postupimi nařídil onen zločin proti lid­skosti, třebaže se za něj dodnes Češi a jejich reprezentanti snaží schovávat. Sudetoněmecká otázka stále netrpělivě čeká na své řešení.

E. Korn

* * *

Ztráty na počtech obyvatel a majetku

Ztráty na počtu obyvatel

Sudetsti_NemciDá se částečně pochopit, že věda v evropských, především ve vyháněčských státech je ohledně právního posouzení a počtu obětí, který byl způsoben vyháněním, velmiSudetenland_vagony zdržen­livá. Musela by totiž dojít k závěru, že události kolem vyhná­ní musí být kvalifikovány jako genocida sudetských Němců. Pouze americký mezinárodní právník de Zayas se touto pro­blematikou důkladně zabýval. Počet zjištěných obětí se v růz­ných znázorněních od sebe liší jen nepatrně. Již v „Doku­mentaci vyhnání Němců z východní a střední Evropy“, jež vydalo Spolkové ministerstvo pro vyhnance, uprchlíky a vá­lečné postižence (1957), je uváděno předběžné číslo 225 600 obětí vyhnání. Alfred Bohmann (Das Sudetendeutschtum in Zahlen, 1959) dochází po přesně analýze vývoje obyvatel­stva mezi lety 1939-1945, a sice sudetoněmeckých oblastí připojených k Říši, Protektorátu a Záolží, vývoje obyvatelstva do roku 1945 jakož i válečných obětí a obětí vyhnání, k po­čtu 241 000 sudetoněmeckých obětí na životech. De Zayas dochází k závěru, že v průběhu vyhnání z Československa v letech 1945/46 existovalo celkem 1 125 internačních táborů (koncentrační tábor = Konzentrationslager), 846 pracovních táborů a 215 věznic, ve kterých bylo drženo celkem 350 000 Němců.

I když toto zde těžce popsatelné utrpení, spojené s neuvěři­telně špatným zacházením v průběhu vyhnání (podle Bohmanna bylo 3 054 000 přeživších sudetských Němců) individuálně zahrnulo miliony lidí a statisícům přineslo smrt, pro posouze­ní osobního rozsahu událostí je důležité vědět, že tzv. trans­fer obyvatelstva byl kolektivním opatřením, jež se vztahovalo na kolektiv Sudetoněmců - nezávisle na individuálním statutu jeho členů. Nebo jinými slovy: „transfer“ postihl jednu národ­nostní a etnickou skupinu, a co do ztráty její původní rodné vlasti ji zcela nebo z části v každém případě zničil.

Ztráty na majetku

Již v roce 1947 sestavil tým vědců a ekonomických expertů ze všech oblastí sudetoněmeckého prostoru v rámci organizace Wirtschaftshilfe GmbH München (Hospodářská pomoc s.r.o., Mnichov) pamětní spis s názvem „Vyčíslení národního majetku Němců v Československé republice“.

Pozdější autoři jako Ermacora, Kühn a von Wolmar se zpětně obrací na výše jmeno­vaný výzkum a dochází téměř ke stejným závěrům. Jaká hospodářská síla a jaké majetkové hodnoty se nachá­zely v sudetských zemích, vyplývá už z toho, že v průmyslu a živnostech působilo na 54 % výdělečně činných osob. Jen Švýcarsko mělo obdobně velký podíl, zatímco v Belgii to bylo 48% a v Německu 40%.

Podle průzkumů českého hospodářského publicisty J. Hajdy bylo v roce 1927:

 

66%       černouhelného důlního průmyslu

70%       hutního a ocelářského průmyslu

80%       cementového průmyslu

100%     výroby lemovek

90%       porcelánového průmyslu

70%       těžkého průmyslu

85%       sklářského průmyslu

80%       hnědouhelné těžby

90%       průmyslu na výrobu textilních strojů

89%       celkového textilního průmyslu a

100%     výroby hedvábí

 

v německých rukou, ještě než došlo k hlubokým zásahům do stavu sudetoněmeckého hospodářství skrze různá ekonomicko-politická opatření jako státní subvenční politiku, praxi v zadávání státních zakázek ve prospěch českých podniků či bankovní a koncernovou politiku v průběhu 20 let první Česko­slovenské republiky.

V rámci tohoto znázornění se není možné zabývat podrob­nými otázkami a podrobným hodnocením. Lze uvést pouze cel­kový výsledek majetkových ztrát, přičemž vychází následující hodnoty majetku v amerických dolarech na bází vztahu dolaru vůči říšské marce z let 1938 a 1945, jenž byl Sudetoněmcům na základě různých dekretů paušálně vyvlastněn. Je potřeba dodat, že v tomto souhrnu nejsou obsaženy kulturní sbírky, knihovny a ostatní kulturní hodnoty. Rovněž zůstaly nezohledněny veškeré výsledky práce od roku 1945 v rámci zákonů o nu­cených pracích v uhelných dolech, zemědělství, průmyslových podnicích a internačních táborech.

 

Rozsah zjištěného sudetoněmeckého majetku:

k 30.9. 1938 13,33 miliard $ k 8.5. 1945 19,33 miliard $

 

Rozdíl, který se mezi oběma vypočítanými sumami národního majetku objevuje, lze vyvodit především z vysokého hodnocení reálného majetku v Německu a dále z enormních investic spoje­ných se stoupající produkcí, vyššími pracovními výkony a vyšší­mi příjmy.

Pro lepší představu objemu ztrát sudetoněmeckého majetku ve srovnání s nějakou jinou finanční zátěží z doby bezprostředně po válce se velmi dobře hodí Plán evropské obnovy (tzv. Marshallův plán - pomoc ke znovuobnovení západoevropského hos­podářství). Do r. 1952 dosáhl objem pomoci pro 14 evropských států výše 12,4 miliard dolarů, tedy o jednu miliardu méně, než činil majetek sudetských Němců ještě v roce 1938.

Na závěr budiž dovolena poznámka, že ztráty na majetku, které ve svém právním nálezu uvádí Felix Ermacora – k vypracování takto pověřen bavorskou státní vládou – jsou s těmi zde uvedenými téměř identické.

H.Mirtes

* * *

Právní posudek Benešových dekretů

Před vstupem České republiky do Evropské unie (2004) byly vy­pracovány různé mezinárodně-právní posudky, které se zabýva­ly otevřenou otázkou ještě stále platných Benešových dekretů. Z více než čtyřicetistránkového znaleckého posudku prof, dr. Dietera Blumenwitze bylo učiněno srhnutí, které zní takto:

1.   Benešovy dekrety, na jejichž základě bylo v letech 1945/46 zneprávněno a zabaveno občanství 3,2 milionům Němců, ne­jsou obsolentní. Zrušeny byly jen ony dekrety, které sloužily bezprostřednímu provedení vyhnání a upravovaly usídlení nových obyvatel. Všechny ostatní majetko-právně relevantní prezidentské dekrety, a ty, jež se týkají státní příslušnosti, jsou nadále obsaženy ve sbírce platných českých zákonů a po­dle nálezu českého Nejvyššího soudu také základem nového právního uspořádání (nález nejvyššího soudu č. 55/1995 Sb., tzv. „kauza Dreithaler“). Všechny dekrety týkající se statutu vlastnictví a státní příslušnosti nadále platí a musí být uplat­ňovány, pokud na ně české zákonodárství, správa a právní praxe odkazují. Významným příkladem tohoto „následování“ jsou v roce 1991 vydané restituční zákony. Podle rozhodnutí českého Nejvyššího soudu z 29. června 2000 musí být dekre­ty z poválečné doby nejen následovány, nýbrž také „provádě­ny“: Občanskoprávní spory musejí být přerušeny a vyvlastňovací spory podle starého práva uzavřeny.

2.   Zkušebním měřítkem předkládaného posudku, který doplňuje moje mezinárodně-právní stanovisko k dekretům z 15. května 2002, jsou Kodaňská kritéria: Přistupující kandidát musí za­prvé zajistit, že je schopen dodržet psané i nepsané společné právo EU (acquis communautaire). Zadruhé musí dbát zásad lidských práv a základních svobod jakož i zachovávání práv­ního státu, to platí zatřetí také s ohledem na ochranu národ­nostních skupin. V míře, ve které Evropská unie usiluje o cíle politické unie skrze uskutečnění „stále těsnější unie národů Evropy“, jsou EU a její orgány povinny postarat se, aby, začtvrté, přistupující kandidát urovnal své zahraničně-politické problémy, které stojí v cestě budoucí, stále těsnější spoluprá­ci.

3.    Právo Evropského společenství neupravuje ani evropské po­válečné problémy, ani národní majetkové uspořádání. Úpra­vou národního majetkového uspořádání však nesmí být ohro­žen základní společný pořádek Evropského společenství. Evropské právo zakazuje diskriminaci příslušníků EU z dů­vodu jejich státní příslušnosti. České restituční zákonodárství umožňuje určitým českým státním příslušníkům nabýt EU- -relevantní nemovitost (zemědělský majetek, Benešův dekret č. 12.) způsobem, který jiným občanům unie, jež jsou ve srov­natelné situaci, není umožněn.

4.    Českým tvrzením, že restituce je od r. 1996 uzavřena, ne­lze diskriminaci vymanit z aplikační oblasti společného práva EU. Četné případy restitucí jsou toho času ještě bez soud­ního rozhodnutí. Výbor pro lidská práva OSN restituční zá­konodárství v minulosti neustále kritizoval a vyzýval Českou republiku, aby doplnila zákonná ujednání a uznala nové lhůty žádostí (dále v bodě 5.). Konfiskace sudetoněmeckého ma­jetku, která při restituci zůstala dodnes nezohledněna, nebyla v žádném případě již „roku 1945 a 1946 zcela dokonána“. Je stejně jako předtím v rozporu s mezinárodním právem a ma­jetková otázka je nadále „otevřená“. Srovnání s vyvlastněním v sovětské okupační zóně (1945-1949 v NDR) je zcestné již jen proto, že zde byly oběti státem, do jehož rukou se majet­kové hodnoty dostaly, odškodněny.

5.    Lidskoprávní výbor OSN zdůraznil v řadě svých rozhodnutí diskriminaci ze strany českého restitučního zákonodárství (případy Šimůnek, Adam, Des Four Walderode a Broka). Zjiš­tění se zakládají na čl. 26 paktu o lidských právech OSN, který je podle právního nálezu Evropského soudního dvora možné předložit za účelem konkretizace evropských základ­ních práv.

6.   Zákon o netrestnosti některých trestných činů, který je v Čes­ké republice nadále v platnosti, porušuje jak evropská tak ce­losvětově platná lidská práva. Respekt před oběťmi přikazuje nijak neohraničenou povinnost českého státu objasnit zločiny proti lidskosti a stíhat je.

7.    Právní následování Benešových dekretů v České republice se negativně projevuje na tamní žijící menšině, na kterou je podle stále platného dekretu č. 5 nutno pohlížet jako na „ne­spolehlivou“, a tím ve skutečnosti ohroženou národnostní skupinu. Němci, kteří po roce 1945 zůstali v zemi, sice nepři­šli o svoji vlast, nicméně o všechen svůj majetek. I oni jsou restitučním zákonodárstvím diskriminováni.

D. Blumenwitz

* * *

Norimberské právní nálezy

... Při mezinárodně-právním posuzování vyhnání sudetských Něm­ců je nezbytné zohlednit status Mezinárodního vojenského tribu­nálu v Norimberku a jeho právní nálezy. V Norimberku byly sa­mozřejmě souzeny jen německé zločiny proti lidskosti, ale jelikož mezinárodní právo platí stejně pro všechny státy, jsou v Norimberku stanovené principy platné rovněž i pro spojence a podle nich mo­hou a měly by být posuzovány také spojenecké skutky v souvislosti s vyhnáním. Nabízí se tak otázka, zda přesuny obyvatelstva zcela obecně podle statutu a právního nálezu odporovaly mezinárodní­mu právu. V Norimberku se projednávala přesídlení obyvatelstva, jež byla provedena Třetí říší, například asi 100 000 Francouzů z Alsaska-Lotrinska a přes jeden milion Poláků z Vartské župy.

Během Moskevské konference z 19.-30. října 1943 oznámili spojenci svůj záměr postavit před soud německé válečné zlo­čince. Dne 5. srpna 1945 byl statut Mezinárodního vojenského tribunálu přijat do Londýnské charty. Článek 6 (b) této charty (Londoner Statut) definuje válečný zločin takto:

„Vraždy, mučení nebo deportace příslušníků civilního oby­vatelstva k otrocké práci či za jiným účelem z nebo na obsa­zeném území...“

Článek 6 (c) definoval „zločiny proti lidskosti“ až do této míry:

„Vraždy, vyhlazování, zotročování, deportace nebo jiné nelidské činy páchané na jakémkoli civilním obyvatelstvu před nebo během války...“

Norimberské právní nálezy tímto jednoznačně konstatují, že masové deportace jsou válečným zločinem a zločinem proti lidskosti. A to v době, kdy bylo vyhnání v plném proudu.

... „Rozpad Československa nepřišel náhle a neočekávaně a přiznejme si, že československé spojení v jednom státě nebylo bez potíží od samého začátku. Jestliže česká stra­na potřebovala Slováky jako součást „československého“ národa proti opozici sudetských Němců, slovenské straně umožnil nový stát zachránit se před brutální maďarizací. Slovensko přesto bylo v novém státě nespokojeno a čes­koslovenský vztah bez problémů nepřežil žádnou z krizí XX. století. Oba národy málokdy zastávaly společný poli­tický postoj (zničení republiky Hitlerem a 2. světová válka, nástup komunismu, rok 1968, vývoj po r. 1989), zato se v ka­ždé krizi projevila snaha Slováků využít jí k posílení své pozice ve společném státě či přímo k získání nezávislosti. Na druhé straně, po odsunu sudetských Němců zmizel zá­kladní motiv, který stál za československou ideou na české straně. “ ...

A.Oberwandlig

* * *

Z archivů USA a Velké Británie o Edvardu Benešovi a naší stále temné minulosti


Laureáti Nobelovy ceny narozených na území Čech, Moravy a Slezska…

* * *

Mistr Jan Hus – Listy z Prahy

Knězi soudcovi (všeobecné pokyny podle výroků evangelia a veršů Katonových)

 

Spasení od Pána Ježíše Krista, Milý příteli.

 

Přes mou radu, nevím, zda správnou, přijal jsi již úřad spojený s velikým nebezpečenstvím. Protož přemítej a znovu přemítej o onom výroku, který Kristův Křtitel předložil publikánům. „Nic jiného nečiňte, než co jest ustanoveno vám“, a připoj k tomu výrok z Kristova evangelia: „Co platno jest člověku, že by veškeren svět získal, ale své duši by škodu trpěl“. Pročeš čiň, co je spravedlivé. Před očima měj nejspravedlivějšího Soudce, abys ani spravedlivého vědomě netrápil, ani nespravedlivého nehladil.

Vzdaluj své ruce od daru, který popouštívá uzdu nepravosti a zpupnosti. Hleď se vyvarovati přijímání osob. Služby svého úřadu poskytuj stejně bohatému jako chudému a pro zisk nevyhledávej smrti ani člověka bezbožného. Vždyť ses naučil poučce Katonově: „Na smrt bližního svého si nesmíš naději skládat.“

Neraduj se ze sporů jak činívají nespravedliví soudcové. Vždyť z nemoci lékař se blaží a kněz se zas z úmrtí těší a, dodávám, ze sporů nespravedlivý soudce. Ty né tak, nýbrž usmiřuj spory, ukrocuj zpupníky, potírej nevěstkářství a zvláště u duchovních. Se spravedlivé cesty potrestání nestrhuj tě ani přízeň, ani bázeň. Vždyť jinak lépe by ti bylo nedotknouti se úřadu nežli jej přijmouti, lépe jím nevplouti do nepravosti.

Pročeš buď statečné mysli, abys i nespravedlivost potíral i spravedlivost povyšoval. Tak totiž středem půjdeš nejbezpečněji. Ale nepůjdeš tak, nebudeš-li hledati a tlouci; hledej od Krista odpuštění hříchů a tluc, aby ti na pomoc poskytl milost, která by předcházela, prostředkovala a dokonala tvou službu k užitku svaté církve Boží. Buď zdráv v Kristu Ježíši a pozdravuj přátele věčné pravdy.

* * *

Z mé loňské a letošní SMS komunikace s neznámým:

„Dobrý den. Tady Honza. Před chvílí jsem se dozvěděl z internetu, že ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, byl odvolán. Není to žádné překvapení. Klaus hraje takovou hru, aby se to tady nikdy nezměnilo. A není sám. Tento systém je přímo založen na rozkrádání země. Tak podobně to skončí s církevní restitucí. Nejsem žádný politolog ani komentátor, ale vím co se děje. Klaus má informace z BIS. Jsme členem NATO i EU. Má styky na Rusko a to se dá pokračovat. Příštím prezidentem bude Zeman a bude rozhodnuté.“ (27.6.2012)

„Dobrý den. Mám takový pocit, že o našem státu je už dávno rozhodnuto. Zeman bude prezidentem, Temelín vystaví Rusko a církevní majetky nebudou nikdy vráceny.“ (7.10.2012)

„Ano, vše tomu nasvědčuje. To je ovšem špatný postoj. Je třeba se bránit už z principu, bez ohledu na realitu. Nic nedělat a nezkusit je postoj poraženého předem.“ (7.10.2012)

„Dobrý den. Nečas udělal špinavý obchod s Klausem o schválení zákonu a Klaus mu nechal podepsat amnestii. Komunisté si zachovali celou moc a ovlivňují tiše celý stát.“ (8.1.2013).

„Dobrý den. Tento národ nemá na to, aby byl jednou vyspělou zemí. Navíc se čím dál tím více přibližuje k Rusku.“ (6.7.2013)

„Jistě. To ale neznamená přestat věřit a odevzdat se bez úsilí, byť sebemarnějšího, osudu. Popřeli bychom smysl života.“ (6.7.2013)

 

Jan Šinágl, 6.7.2013

 

Z naší korespondence:

„To co vám poslal onen neznámý je fakt, pravda a realita. Rozdrobenost tohoto českého společenství tkví ve staletém podřízení se jiným, věčné hádání se na což poslední český král reagoval abdikací, přestěhováním se do Prahy, absencí hrdinů a jejich degradací, neschopnost vzchopit se a postavit, věčně kecat u piva, místo statečného Honzy a českého Matěje vzývat a točit filmy se Švejkem, který nejlépe rozvrací morálku, atd. Naopak dobrých příkladů je mnoho. Poláci Finové, Anglosasové, konečně i Syřani a Egypťani. Tento národ je schopen dělat jenom trojského koně Rusům, kteří nás vedou za ohlávku od Hradu do EU.“

Karel Mrzílek, 8.7.2013

* * *

Dovolím si jen doplnění historie – hitlerovské Německo zkonfiskovalo majetek severočeských „židovských uhlobaronů“ v rámci velkoplošné  nacistické tzv. arizace majetku. Tento majetek pak byl veden v dokladech jako německý – a v rámci Benešových dekretů pak vyvlastněn. Nemohou se držitelé moci v ČR ničemu divit – žádnou nespravedlnost nelze umlčet na věky!

Vl.Kebrdle, 8.7.2013


1 1 1 1 1 1 1 1 1 1
Share

Komentáře   

-2 #1 Jiri Nestler 2013-07-09 07:52
Sudetendeutsche tady neskutecne chybi. Bez napraveni teto krivdy se nikdy nepohneme kupredu. Furt bude v nas hloupa nadrazenost a hrdost, ktera skonci jakmile nekdo vytahne jasny argument o ceskem krivactvi, podrazactvi a nenavisti. Jedinne co drzi cechy po hromade je jen ateismus a nenavist

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)