Poslední větou knihy je: „Tvrdit, že sexualita a barva pleti nic neznamenají, je hloupé, ale předpokládat, že znamenají všechno, je přímo katastrofální.“
***
Teror a umlčování jiných názorů. To nejsou jen praktiky inkvizice či Maovy kulturní revoluce, ale současná realita Západu
Nad dobou, která šílí, naříkal již jistý dánský kralevic – a nebyl ani první, ani poslední. A zrovna teď Západ prožívá další ideologický záchvat, kdy v bohulibé snaze odstranit diskriminaci likviduje vlastní dějiny, kultury i lidi. Dobové vymknutí z kloubů popisuje v detailech kniha Douglase Murrayho Šílenství davů – podle leckoho je to nejdůležitější politická kniha vydaná letos v češtině.
Murray si všímá, že čím více je dosaženo rovnosti a akceptace gayů, leseb, žen, černochů či translidí v západní společnosti, tím více aktivisté bojují proti „útlaku“ a „nenávisti“, přestože už vlastně nemají proti čemu bojovat, jejich revoluce už zvítězila. Ale oni mají zoufalou potřebu stát na barikádě i po revoluci.
Jeden otřesný příklad podrobněji: Evergreen State College ve státě Washington jednou za rok opustí studenti etnických menšin areál univerzity, aby dali najevo svůj význam. Organizátoři akce se ale v roce 2017 rozhodli tradici obrátit a požádali o odchod bělochy. Profesor biologie Bret Weinstein s tím nesouhlasil.
Breta Weinsteina těžko označit za konzervativce, či dokonce rasistu. Právě naopak: považuje se za progresivistu a během primárek podporoval na americké poměry krajního socialistu Bernieho Sanderse. Zdálo by se, že obvinit Weinsteina z rasismu není možné. A přesto obviněním neunikl.
Na univerzitě přednáší spolu s manželkou čtrnáct let a nikdy neměl s oslavou minorit problém. Jak napsal na e-mailovou adresu školy: „Je zásadní rozdíl mezi tím, když se nedoceněná skupina dobrovolně rozhodne na protest odejít, a mezi nátlakem na odchod jiné skupiny… V prvním případě jde o morální povědomí a protest proti útlaku, v druhém o demonstraci síly a projev represe.“
Weinstein odmítl pod nátlakem kampus opustit a napsal: „Svoboda projevu a činu nesmí mít nic společného s rasou.“ Tak samozřejmé to však nebylo.
Když se skupina studentů shromáždila před jeho studovnou, marně se s nimi pokoušel navázat civilizovanou diskusi. Stihl jen poukázat na rozdíl mezi debatou a dialektikou: „V debatě chce každý vyhrát, ale důležitá je dialektika, tedy že nesouhlas je nutný k poznání pravdy. A to znamená, že já si teď vyslechnu vás a vy mne.“ Nesetkal se však s úspěchem. Jedna mladá žena zaječela: „Nás ale vůbec nezajímá, co nám chcete vysvětlovat, my se nebavíme v duchu bělošských privilegií.“ Studenti pokřikovali a napětí rostlo. Někdo zvolal: „Tady nejde o žádnou diskusi, tu jste už dávno prohrál.“
Weinstein se nedal: „Mám jednu zásadu: sloužit pravdě.“ Jeho poznámka se setkala s hlasitým posměchem a výbuchy smíchu. „Ty rasistické hovno, s tímhle běž do prdele!“ Řvaní zesílilo a pokračovaly už jen nadávky. „Přestaňte říkat barevným, že jsou na hovno!“ Jedna dívka zařvala: „Sám seš na hovno. Vypadni kurva vodsať! Běž už konečně do prdele!“
„Doufám, že ho vystrnadíme!“
To však byl teprve začátek. Situace se vyhrocovala a byla stále napjatější. Přivolané policisty studenti uráželi, ve skupinách začali pronásledovat zaměstnance po kampusu. Jedna skupina se shromáždila před kanceláří rektora univerzity George Bridgese a skandovala „Black Power“ a „Hej, hej, hou, hou, rasističtí profesoři ať už jdou.“ Na jednom videu černošský student s růžovými vlasy dává ostatním studentům instrukce, jak zajistit, aby rektor a ostatní zaměstnanci nemohli opustit budovu, a vysvětluje, že „svoboda projevu není tak důležitá jako životy černochů, translidí, femmes a studentů“.
Následovaly další události, které měly bizarní ráz. Rektora drželi v jeho kanceláři, a když potřeboval jít na toaletu, tak mu jeden student poradil, „ať to zadržuje“, a nakonec byl pod dozorem dvou studentů odveden na záchod a zase zpátky. Lidé, kteří si dělali takové starosti s nastupujícím fašismem v Americe za prezidentování Donalda Trumpa, by se měli zamyslet nad organizačními schopnostmi těchto studentů a jejich chováním, jež nemá k úderným oddílům nacistů daleko.
S růstem vzbouřenecké nálady se zvedlo i přesvědčení studentů, že mají co do činění s rasistickým profesorem a rasistickou institucí. Po areálu školy se potloukala banda studentů s baseballovými pálkami a zjevně se chystala na prof. Weinsteina. Hrozba násilí byla tak velká, že policie Weinsteinovi doporučila, aby se s rodinou ukryl do bezpečí, protože zjistila, že nějací studenti po něm pátrají.
Nelze ale říct, že posedlost rasou na Evergreenu byla na americké poměry výjimečná. Po bouři jeden student řekl: „Mnohokrát jsem nemohl mluvit jen proto, že jsem běloch. Univerzita se příliš zabývá rasou, takže je rasistická jiným způsobem.“ Všichni ale nesouhlasili. Jedna bělošská dívka (taky s růžovými vlasy) v rozhovoru řekla: „Mně je úplně jedno, co bude dál s Bretem. Může jít a být rasistou, jak se mu zlíbí. Je to šmejd a já doufám, že se nám takové lidi jako on podaří vystrnadit.“
A tak se i stalo. Prof. Weinstein už na univerzitě přednášet nemohl. Ani jeden z jeho kolegů a kolegů jeho ženy se ho veřejně nezastal, ačkoli dobře věděli, že má pravdu a na svůj postoj právo...
Strach ze strachu
Mnozí lidé v Česku mají obavy, že kritizovat šílenství davů k nám přicházející ze Západu nahrává Rusku. Proto bychom jej kritizovat neměli, zvláště když se v mnoha oblastech máme stále od zemí, jejichž vývoj nepřerušila na dekády totalita, co učit. Kritika Západu je podle nich nebezpečná a licoměrná.
Jenže Západ v civilizačním smyslu už není Západ, nýbrž post-Západ. Skutečným Západem, tedy západní civilizací, jsme nyní my, střední Evropa. Rusko je náš nepřítel, stejně jako nepřítel našich přátel a spojenců. Stejně jako islamismus, tj. radikální (politický) islám, a stejně jako nepřítel nejmocnější a nejbohatší, Čína, tedy přesněji Čínská komunistická strana.
Ale to neznamená, že ze Západu nemůže přijít nic zlého. V druhé polovině 18. století byla nejvyspělejší a nejkulturnější zemí Evropy Francie. Všichni vzdělanci a aristokraté Evropy mluvili francouzsky. Jenže tato země za Velké revoluce (např. za jakobínského teroru) už nebyla tou stejnou Francií jako předtím. Nedávalo smysl se i nadále řídit Francií a slepě ji následovat.
Na začátku 20. století bylo nejvzdělanější společností nejen v Evropě Německo. Jenže za Hitlera to už bylo úplně jiné Německo a opravdu nemělo smysl ho slepě imitovat s tím, že je to vrchol modernosti.
Prostě i úctyhodné a vyspělé společnosti se mohou ideologicky zbláznit. Může v nich převládnout šílenství davů. Pak má smysl je nikoli slepě následovat, nýbrž zachovat si zdravý rozum. A odmítnout to šílené, co od nich přichází.
LN, 4.9.2021
Autor je publicista působící v Občanském institutu
***
J.Š. 12.9.2021
Read more...