Dvojice kanadských psychologů Tamara Strijack a Gordon Neufeld o příčinách a řešeních zhoršujícího se chování žáků
Přišlo by mi skvělé, kdybychom do tříd dokázali navrátit hru. Ne jako aktivitu, která má přinést konkrétní výsledek, ale jako činnost, která je důležitá sama o sobě. Držte si své děti. Ony totiž potřebují vztahy s dospělými, kteří je vedou a pomáhají jim nacházet odpovědi na jejich otázky. Místo těchto vztahů je ale v jejich životech velké prázdno, které vrstevníci nedokážou zaplnit.
Dnes je ale dospívání období, které zabírá klidně deset let. A úkolem těch deseti let života není zapadnout mezi ostatní, ale stát se nezávislou osobností se svými hodnotami, idejemi, postoji. Skvělým nástrojem k poznání sebe sama a k bezpečným kontaktům s ostatními dětmi je například hra, ale tu ze škol systematicky vytlačujeme.
Dětský mozek nejvíc ze všeho potřebuje jisté vazby a ohrožuje ho naopak separace. Jenže vazby s vrstevníky nejsou jisté a bezpečné. Proto vidíme tolik úzkosti a agrese, protože jsou živené frustrací z nefunkčních vztahů. Dřív měly děti navíc k dispozici kulturu a umění – výtvarné, hudební i dramatické – jako bezpečné hřiště pro prožívání emocí. Dnešní doba a dnešní školy se ale tolik soustředí na výkon, že tyto tradiční způsoby zacházení s emocemi tlačíme do pozadí. Měli bychom do struktury vzdělávání zabudovat víc možností, jak se postarat o wellbeing a duševní zdraví. Jinak se nepohneme z místa.
Žák by měl cítit, že v učiteli má oporu. Že ho neshodí před spolužáky, že s ním je v bezpečí. Všechno, co učitel dělá, by žáky mělo ujišťovat v tom, že mu na nich záleží, že se mu dá věřit. Dětské mozky touží po bezpečné vazbě na dospělého, a to zejména, pokud takovou vazbu a jistotu nezažívají doma.
LN Kde se ale naučíte být takovým učitelem? Umějí to kanadské univerzity?
TSN: Ne, neumějí, což jsme s kolegyní zjistily, když jsme vedly právě kurzy pro učitele. Proto jsme také napsaly naši knihu. Mluvily jsme s nimi o jisté vazbě, o důležitosti hry a oni se přiznávali, že to intuitivně cítili, ale měli pocit, že musejí jít proti této své intuici. Protože moderní systém tlačí na výkon.
GN: Já jsem na univerzitě roky učil, ale vlastně pro mě bylo jednodušší o těchto věcech mluvit ve školách a různých rozvojových programech pro učitele. Oni tam přicházeli s tím, že se chování dětí neustále zhoršuje a nikdo neví, co dělat. Proto byli motivovaní převzít tu alfa roli ve třídě a stát se někým, na koho se děti můžou navázat.
Ono to není jen o množství času, který spolu strávíte. Děti často říkají, že tím, od koho cítí největší podporu a lásku, jsou prarodiče, které přitom vídají párkrát do roka. Ale ta vřelost a podpora se jim vryly pod kůži.
Přišlo by mi skvělé, kdybychom do tříd dokázali navrátit hru. Ne jako aktivitu, která má přinést konkrétní výsledek, ale jako činnost, která je důležitá sama o sobě. A dál jsou to už vlastně maličkosti. Přivítání, kdy se na děti díváme a ony cítí vřelost a zájem v našem hlase. Tak získáme jejich pozornost a nemusíme je nutit, aby dávali pozor. A pak je tu rozloučení, aby věděli, že se na ně budete zase těšit bez ohledu na to, jak se jim vedlo tu danou hodinu. Možná se žák choval nevhodně a museli jste ho poslat do ředitelny, ale to nevadí, příště to prostě zkusíme znovu.
Ono to vypadá, že budování vztahů zabere hodně času, ale není to tak. Nejde o to dělat nějaké velké akce, ale prostě o projevy vřelosti a zájmu. Navíc čas investovaný do nastavování vztahů na začátku školního roku se vám bohatě vrátí během něj. Protože učit děti, které k vám nemají žádný vztah, je strašná námaha.
Tady mě napadá, že to je jako s auty. Otočit klíčkem a nastartovat chvíli trvá, hlavně pokud je motor studený, ale to přece neznamená, že budete auto radši tlačit, že? Jsme prostě vztahová stvoření, a když si toto učitelé uvědomí, bude se jim jejich práce vykonávat mnohem snadněji.
LN Kdybyste mohli změnit jednu věc ve školství, co by to bylo?
GN: Mně by přišlo krásné, kdybychom dokázali školy proměnit v místo pro vzdělávání dětí v původním smyslu slova, kde nejde jen o učení, ale také o celkové zdraví žáků. Kde učitelé nejen učí, ale také vědomě pracují na podmínkách pro učení. A ty jsou, jak už jsme řekli, založené na vztazích.
LN Jaké jsou podle vašeho názoru ty nejčastější mýty týkající se chování dětí?
GN: Že nám to dělají naschvál, aby nás naštvali. Určitě někdy provokují, hlavně teenageři, ale musíme se dívat za to, co dělají. Když se změní podmínky a děti dostanou šanci rozvinout svůj potenciál, jejich chování se změní. A dalším takovým nepochopením je, že můžete ovládat chování pomocí důsledků, takže stačí zapojit odměny a tresty a máte vyhráno. Jenže když se dítě chová agresivně, je to proto, že cítí frustraci. Uložíte mu trest – a co se stane? Cítí jen víc frustrace. Nedává to smysl.
LN Co by tedy smysl dávalo?
TSN: Jít ke kořenům problémů. Tam jsou vždy vztahy a emoce, tak je to u všech savců a u člověka obzvlášť.
Read more...