Už je to možná dvacet i víc let, kdy jsem se spíše náhodně zeptal scénáristy a spisovatele Vladimíra Körnera, co dělal 17. Listopadu 1989. Odvětil, že na zahradě hrabe listí, a já to tehdy považoval za trochu přehnanou metaforu jeho dějinné skepse, i když snadno odvoditelnou z celého jeho prozaického i filmového díla.
Letos jsem výroční den strávil úplně stejně jako on tehdy, s dobrým pocitem, že dělám nějakou konkrétní užitečnou práci pro sebe i okolí. Už se mi totiž trochu protiví celé to sváteční fangličkaření, které ostatně není v těchto krajinách žádnou novinkou, jak svědčí známý citát z Karla Havlíčka Borovského z roku 1845: „Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili…“
„Ale i nám ´sprostým lidem´, začíná již být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví.“ Uvozuje tuto výzvu Havlíček a stačí nahradit si vlastenectví dnešním zaklínáním se demokracií a jsme na tom stejně. Zvláště když o nebezpečí její světové eroze promluví člověk, který se právě na tuto erozi léta profesně připravoval. Anebo když za důkaz svobody jiný politik vydává to, že mu kdokoli může svobodně nadávat, místo aby on sám třeba právě i ty nevychované nadávky přijal jako zpětnou vazbu svého konání. Jenže, když už se někam dohrabete, asi je těžké si připustit, že se chováte neohrabaně, že se marně hrabete ještě výš, anebo už jen hrabete pod sebe. A tak tu máme komické napodobeniny Václava a Olgy Havlových, Železné lady či Tchajwance jako takového. Není pak skutečně reálnější hrabat to listí?
Přiznám se: nedalo mi to a mezi hrabáním jsem občas jukl na přenos z Národní třídy. A taky jsem se dočkal osvobozujícího hlášení reportérky ČR: „Kromě politiků sem také po celý den přicházejí lidé.“
Jan Lukeš, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
LN, Dopisy redakci, 3.12.2023
***
Read more...