„Člověk je stvořen přirozenými a společenskými silami a může být jimi „odtvořen.“ - „Mohu, tedy jsem.“ - „Když jsme v jeho moci, nepociťujeme zlo jako zlo, ale jako nutnost, dokonce jako povinnost.“ - „Právo, jež nikdo neuznává, mnoho neznamená.“
Simone Weil
***
Není jich mnoho, ale najdou se mezi námi. Říkáme jim „blázni“ a buď nad nimi kroutíme hlavou, nebo je tiše obdivujeme. Lidé, pro které je ručení vlastním příkladem víc než život. Takový byl třeba Václav Havel anebo francouzská filozofka a mystička Simone Weilová.
„Největší lidskou chybou je uvažování namísto zjišťování,“ prohlásila Weilová, pročež roku 1934 přerušila profesní dráhu učitelky a místo toho se hlásila o tovární dřinu u oddychu neposkytujících strojů. Je zkrátka třeba zjistit, jaké to opravdu je, ta neúprosná repetitivní robota, při níž se z člověka samotného nakonec stává také už jen mechanicky fungující nástroj. Bez vlastního prožitku lze teoretizovat, ale „opravdu pochopit“ ne.
Ve svém Moru nás Camus – a vzácné je, že bez přehnaného patosu, který by se velmi dobře nabízel – učí, že byť je lidské utrpení absurdní, vede osobní ztotožnění s ním k velikosti, jež je ve výsledku stejně marná jako ono trápení samo, přesto ale představuje jedinou smysluplnou cestu, jež člověku „obklopenému ne-smyslem“ zbývá.
Když už člověk jednou je…
Smrt je tak skutečně velkým přehodnocovatelem navyklého, neboť právě pod jejím zorným úhlem se mnohé mění a nemálo se i zásadně proměňuje. To není nic objevného, stejně jako konstatování, že se tento fakt drtivé většiny lidí nijak nedotkne: prostě žijí, hromadí majetek a funkce, pečlivě si masírují ego, pinoží se a intrikují proti sobě, jako by nějakého konce života běhu vůbec nebylo. Ostatně jistý Komenský to brilantně zachytil ve svém spisku Labyrint světa a ráj srdce.
Tak se totiž jde prostě nekomplikovaně s proudem, jako tomu bylo a zřejmě i vždy bude. Žádá-li si něco námahy a oddělení se z bezpečí masových návyků, platí se za to vyobcováním z bezpečí davu a upřenou pozorností světa, jíž je rozumnější se vyhnout. Nejeden mladý rebel se raději vrátil pod ochranná křídla konvencí, mechanicky diktujících, jak se má ten „správný život“ vlastně přežít…
Ale pak jsou zde i tací, kteří si nedají vymluvit, že život chtějí přes všechny varovně vztyčené ukazováčky i prožít. Bez kompromisů a jedinečně, v extrémním případě tak jako světci či Simone Weilová. Jako by jim prostě v hlavě neúnavně rezonovala slova toho moudrého českého klauna (často citovaná a ještě častěji v běžném životním provozu opomíjená) o tom, že když už člověk jednou je, tak má doopravdy být, a ne nebýt, jak tomu v mnoha případech je…
Ostatně, zkazky o radikálně žitých životech mohou být různé. Vůbec to nemusí být jen příběhy o Maratovi a Robespierrovi či Trockém a Leninovi, které se takto uchovávají a tradují v kolektivní paměti lidstva. Ne, někdy stejně mocně provokují věčnou lidskou touhu po vymanění se ze šedi a každodennosti i imaginární příběhy s nejnečekanějšími obraty jako třeba ten ve filmu Larse von Triera Prolomit vlny, jenž je jistě právem pro radikalitu volby jeho hlavní postavy též někdy označován jako „legenda o svaté kurvě“.
Jak už se totiž v evangeliích píše, nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za druhé, a bláznovství v očích tohoto světa je nezřídka nanejvýše rozumným vkladem pro dobytí království Božího. Každopádně příběh intelektuálů, jako je Weilová nebo jistě i Václav Havel, kteří svůj život postavili na osobním ručení za hlásané názory až do případné smrti (ani Havlovi k ní v dobrovolně přijatém vězení mnoho nechybělo), je věčnou výčitkou všem jejich salonním souputníkům, kteří z různých důvodů takového nasazení jednoduše nejsou schopni.
I proto, kvůli špatnému svědomí a pocitu vlastní nedostatečnosti, je tak ostatní nemohou přestat napadat a hanit. Jednoduše si totiž nejsou schopni poctivě přiznat, tak jako to třeba udělal Heinrich Böll (jenž zrovna rozhodné kritérium „osobního ručení“ docela dobře splňoval), že na tuhle ligu prostě nemají…
Read more...