Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 25.01.2021 11:13
    Greg Steube is my Congressman. He represents the district ...

    Read more...

     
  • 24.01.2021 22:23
    Velmi trefný komentář Martina Hály na téma politiky EU k Číně ...

    Read more...

     
  • 24.01.2021 20:45
    Sehr geehrter Herr Ulrich, Ich danke Ihnen für Ihr Email. Sie ...

    Read more...

     
  • 24.01.2021 13:25
    Ten agent kai aus Hannover /Kai Orac/ hlásá od 17/1 vše o ...

    Read more...

     
  • 24.01.2021 12:57
    Jestli dostal a přežil opravdu organofosfáty, bude se ...

    Read more...

     
  • 22.01.2021 20:47
    Grüezi Herr Ulrich, Gerne schliesse ich mich den Worten ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Rudy zakon avers… Byl jsem opravdu vyděšený. Druhý den hned ráno jsem stáhl všechny tři zprávy z Vladimírova RZ fotoBlackBerry, i se všemi podrobnostmi, a odnesl je do SOI5, protiteroristického oddělení Scotland Yardu. Skupina vyšetřovatelů vyslechla mě a Vladimíra a jejich technici prozkoumali elektronickou stopu zpráv. Všechny byly odeslány z Ruska, z neregistrovaného telefonního čísla, což bylo nezvyklé. Steven Beck, náš specialista pro bezpečnost, později řekl, že neregistrovaná telefonní čísla mohou v Rusku používat pouze příslušníci FSB. 12. listopadu měl jít Sergej před soud k jednání o dalším prodloužení vazby. Cesta k soudu nebyla nikdy jednoduchá. Začínala obvykle v pět hodin ráno.

Dozorci vytáhli vězně z cel a odvedli je k transportnímu vozu. Do skříňového auta určeného pro zhruba deset lidí jich nacpali dvojnásobek. Několik hodin potom stálo auto na parkovišti, zatímco nějaký úředník vazebního střediska vypisoval papíry. Sergej a další vězňové museli v přecpaném voze stát a čekat. Neměli vodu, vzduch, nemohli na záchod. Totéž se opakovalo zase po soudu a vězňové se do cely vraceli až po půlnoci. Za celý den nedostali nic k jídlu a ně­kdy zůstali bez jediného sousta i šestatřicet hodin. Převoz k soudu byla v pod­statě mučicí metoda, jejímž účelem bylo lámat a demoralizovat vězněné, kteří bojovali o svou mizivou šanci na propuštění.

Rudy zakon reversToho dne dorazil Sergej k soudu dopoledne. Odvedli ho na chodbu a při­poutali k radiátoru. Když tam seděl a procházel žádosti, které v uplynulých dvou týdnech sepsal, objevil se Silčenko a s úšklebkem řekl: „Předal jsem sou­du ty dokumenty, které jste chtěl.“

Sergej za uplynulých šest týdnů pětkrát žádal o některé dokumenty ke své­mu případu. Potřeboval je k přípravě řádné obhajoby, ale Silčenko je ke spisu přiložil teprve teď, pouhých deset minut před jednáním. Sergej se k nim pro­to už nemohl dostat. Ještě než mu to úplně došlo, dozorce Sergeje odpoutal, odvedl ho do soudní síně a strčil do klece pro obviněné.

Sergej si sedl a v první řadě na galerii spatřil svou matku a tetu. Trochu jim zamával a snažil se nasadit statečný výraz.

Soudkyně Jelena Stašinová požádala o ticho v soudní síni. Sergej nejdřív přečetl stížnost na neposkytnutí lékařské péče. Soudkyně Stašinová ji zamítla. Potom přečetl stížnost na padělané důkazy ve spisu. Soudkyně ji také zamítla. Když začal číst stížnost proti svému nezákonnému zatčení, Stašinová ho v po­lovině věty přerušila a stížnost také zamítla. Celkem zamítla více než tucet Ser­gejových stížností. Když Sergej požádal o čas, aby se mohl seznámit s „novými materiály“, které Silčenko přinesl k soudu, Stašinová mu nařídila, aby zmlkl.

Sergej však nemlčel. Naopak, v kleci se postavil a zvučným hlasem, jenž se neshodoval s jeho tělesným stavem, obvinil soudkyni z porušování zákona a svých práv. Řeč uzavřel větou: „Odmítám se účastnit dnešního jednání, jeli­kož všechny mé žádosti o dodržování mých práv soud ignoruje.“ Pak se po­sadil, odvrátil se od soudkyně a jednání pokračovalo bez něj. Se Stašinovou to nepohnulo. Prošla pár formalit a pak Sergejovi chladně prodloužila vazbu. Jednání skončilo a dozorci vytáhli Sergeje z klece. Když ho odváděli, už v sobě nedokázal najít dost sil, aby se usmál na příbuzné.

Pak byl vyveden na chodbu a znovu připoután k témuž radiátoru. Až do ve­čera k němu nesměl advokát ani nikdo z rodiny. Matka s tetou čekaly v chladu na ulici dlouhé hodiny, než vyjede auto, které Sergeje odveze zpět do Butyrky, aby mu mohly ještě alespoň zamávat a naznačit, jak ho mají rády. Vůz se však neobjevil ani v devět večer. Zimy, beznaděje a smutku už na ně bylo příliš. Na­konec to vzdaly a odešly.

O tom, co se u soudu dělo, jsem se dozvěděl druhý den ráno. Když jsem to sdělil Jeleně, velice ji to znepokojilo. „To se mi nelíbí, Bille. Tohle se mi oprav­du nelíbí.“

Souhlasil jsem.

„Musíme najít někoho z Butyrky,“ naléhala. „Někdo se musí na Sergeje po­dívat, a ještě dnes.“ Nikdo však nesměl. Jeho advokát, který k němu měl jako jediný přístup, od­jel z Moskvy a vrátit se měl až v pondělí.

V noci, ve čtvrt na jednu, zavibroval můj BlackBerry. Přišlo sdělení, že mám hlasovou zprávu. Na BlackBerry mi nikdy nikdo nevolal. Nikdo neznal číslo. Podíval jsem se na Jelenu a vytočil hlasovou schránku. Byla tam jedna zpráva. Uslyšel jsem surové bití člověka. Křičel a prosil. Nahrávka trvala dvě minuty a uprostřed jednoho výkřiku náhle skončila. Přehrál jsem to Jeleně. Potom jsme seděli v posteli, nedokázali usnout a přemýšleli o všelijakých ohavných věcech.

Jakmile se rozednilo, obvolal jsem všechny, které jsem znal. Byli v pořádku. Jediný, komu jsem zavolat nemohl, byl Sergej.

V pondělí 16. listopadu 2009 se do Butyrky vydal Sergejův advokát Dmitrij. Úředníci mu však sdělili, že Sergeje nemohou přivést, jelikož „je mu nevolno a nemůže opustit celu“. Když Dmitrij požádal o lékařskou zprávu, dozvěděl se, že má jít za Silčenkem. Zavolal mu a požádal o kopii zprávy, Silčenko mu však sdělil, že zpráva „je interní materiál nezbytný pro vyšetřování“, a odmítl Dmitrijovi sdělit jakékoli podrobnosti.

Dmitrije úmyslně honili od čerta k ďáblu, ale Sergejovi bylo mnohem hůř než „nevolno“. Po měsících neléčeného zánětu slinivky, žlučových kamenů a zá­nětu žlučníku Sergejovo tělo podlehlo a dostal se do kritického stavu. Vedení Butyrky v minulosti odmítalo jeho žádosti o lékařskou péči, toho dne ho však konečně posleli do zdravotnického střediska v Matrosské Tišině na pohotovost.

Když tam byl přivezen, nedopravili ho do nemocničního traktu. Strčili ho do izolační cely a připoutali k lůžku. Pak k němu přišlo osm dozorců ve výstroji určené k potlačování nepokojů. Sergej požádal velitele oddílu, aby mu zavolal advokáta a prokurátora. Řekl: „Jsem tu proto, že jsem odhalil krádež 5,4 miliard rublů policisty.“ Dozorci tam však nebyli, aby mu pomohli. Přišli, aby ho zbili. A pak se do něj nelítostně pustili gumovými obušky.

Po hodině a osmnácti minutách přišel civilní lékař a našel Sergeje Magnitského. Ležel na podlaze a byl mrtvý.

Jeho žena už nikdy neuslyší Sergejův hlas, jeho matka už nikdy nespatří Ser­gejův milý úsměv, jeho děti už nikdy neucítí dotek Sergejových něžných dlaní.

„Drží mě ve vazbě,“ zapsal si Sergej do svého vězeňského deníku, „přitom to nemá nic společného se zákonným účelem vazby. Je to trest, jenž na mě byl uvalen jen a pouze za to, že jsem hájil zájmy svého klienta a zájmy ruského státu.“

Sergej Magnitskij byl zavražděn pro své ideály. Byl zavražděn, jelikož věřil v zákon. Byl zavražděn, jelikož miloval svůj lid a protože miloval Rusko. Bylo mu třicet sedm let.

* * *

Knihu Rudý zákon doporučuji přečíst. Nedělejme si iluze, že to je dnes v Rusku lepší. Takové zločinný Putinův režim vyznamenal Václava Klause a dnešní prezident Miloš Zeman patří k jeho obdivovatelům. Přituhuje občané. Právě přijíždí na návštěvu České republiky ministr zahraničí komunistické Číny. Ještě ho nemusíme vítat mávátky, ale budeme-li se chovat stále tak nezodpovědně a naivně, i na ty mávátka může dojít dříve než tušíme!

U nás se zatím novináři, podnikatelé a právníci nevraždí jako v Rusku, ale ve vězení je i u nás mnoho nevinných, kteří příliš ohrožovali mocné, např. ing. arch. Marek Řičář. Pouhých 733 lidí dosud podepsalo petici na jeho podporu? Jako bychom se opět začínali bát. Teď se ještě bránit můžeme – a měli bychom bránit i ty, kteří se sami bránit už nemohou! Můžeme být snadno na jejich místě a kdo potom pomůže nám?!

 

Jan Šinágl, 13.10.2015

* * *

LN 10.10.2015: Potíže nepohodlného občana M.

Melichov VladimirNeuvěřitelný příběh ruského podnikatele, který se znelíbil ruským státním orgánům.

„Po rozpadu SSSR místo sovětské eli­ty zaujala elita mnohem horší - zlá, drs­ná, krutá, bez principů. Pokud se dnes od­vrátíte od Ruska a nepomůžete lidem, kte­ří se snaží ve jménu občanské společnos­ti konat, střetnete se jednou s velmocí s ja­dernými zbraněmi, obrovskými zdroji, velkou armádou a s rozzuřeným lidem, který povede elita ještě mnohem horší než ta dnešní. A kam ho povede? Na Pra­hu, Berlín a možná i dál.“

Vladimír Melichov: „Nesmyslnými žalobami mi ukradli veškerý volný čas. Během 3 let jsem čelil 380 procesům. Každý druhý den jsem stál před soudem. I když žaloba neměla nic v ruce, soud se přiklonil na její stranu. Ode mne si přitom soudce odmítl převzít i základní dokumenty – prý je nepotřebuje“.

Umlčet!

Melichov Ruki precFilm Biochemie zrádcovství byl vyroben bezpochyby na zakázku. Melichov se na jeho vzniku trochu naivně podílel. Šest ho­din vyprávěl novinářům Konstantinu Sjominovi a Olegu Sergejevovi z televizního kanálu Rossia o svých pohnutkách. Prove­dl je muzeem. Netušil, že v pořadu nebývale dlouhém - 45 minut - bude mistrným způsobem vykreslen jako nepřítel národa, obdivovatel fašismu a zbohatlík. „Doku­ment“ se vysílal v nejsledovanějším čase 17. února 2014. Melichov s rodinou usedl před obrazovku a s napětím čekal... „Ke dnešnímu dni se u nás v Rusku zformova­la pátá kolona, která zradila vlastní národ, a proto je třeba proti ní bojovat,“ zněl hlas redaktora. Na obrazovce je tvář Melichova - „vraga naroda“. Není slyšet, co říká, protože ruské státní televizi se jeho názor na současnost nehodí. …

* * *

RUDÝ ZÁKON – jak jsem se stal Putinovým nepřitelem č.1

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 2.67 (6 Votes)
Share

Komentáře   

0 #2 K.Mrzílek 2015-10-18 11:44
V Rusku na nejvyšších místech jde o udržení moci. Jakmile někdo by chtěl poukázat na chyby mocných nepochodí, skončí podobně jako zástupce velitele ruské protikorupční policie při ministerstvu vnitra Boris Kolesnikov. Ten vedl vyšetřování proti vysoce postaveným členům tajné služby. Upozornil na ekonomicky trestnou činnost těchto lidí. K vyšetření jeho smrti chybí však politická vůle. Ačkoliv dotyčný žaloval věznitele u Evropského soudu pro lidská práva skončil údajně skokem z okna. Atd. a tak podobně.
-1 #1 K.Mrzílek 2015-10-14 21:14
Jak "soudí" ruské soudy v případu autentické knihy Rudý zákon v případu Magnitskij tak se hájí proti pravdě celá ruská elita. Proto mohly Lidové noviny citovat ředitele ruského Interpolu Vladimira Ovčinského, který 29.června 2011 řekl:" Stotisíc vrahu si v Rusku žije beztrestně". Pod heslem držet pohromadě a nepřipustit vlastní chybu.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)