Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 25.01.2021 11:13
    Greg Steube is my Congressman. He represents the district ...

    Read more...

     
  • 24.01.2021 22:23
    Velmi trefný komentář Martina Hály na téma politiky EU k Číně ...

    Read more...

     
  • 24.01.2021 20:45
    Sehr geehrter Herr Ulrich, Ich danke Ihnen für Ihr Email. Sie ...

    Read more...

     
  • 24.01.2021 13:25
    Ten agent kai aus Hannover /Kai Orac/ hlásá od 17/1 vše o ...

    Read more...

     
  • 24.01.2021 12:57
    Jestli dostal a přežil opravdu organofosfáty, bude se ...

    Read more...

     
  • 22.01.2021 20:47
    Grüezi Herr Ulrich, Gerne schliesse ich mich den Worten ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Budiž čest a chvála panu Janu Šináglovi, že nenechává v zapomnění případ bratrů Wonkových a sameťákům jej neustále připomíná. Nedávno k tomuto využil 50tých narozenin trutnovské soudkyně Marcely Horváthové která Pavla Wonku de-facto odsoudila k smrti. Pavel Wonka se jejím soudním výrokem stal poslední obětí režimu „zločinného, nelegitimního a zavrženíhodného“, kterak praví zákon 198/93. Podrobnosti případu jsou v Česku dosti dobře známé. Či spíše, měly by být, i když se převážná většina čecháčků, a to jak občanů všeobecně, tak občanů ve veřejné sféře, od pana presidenta, přes ostatní vládní činitele až po občany – zákonodárce tváří, že dnes jest vše v naprostém pořádku a téměř nikoho tato poslední justiční vražda režimem vykonaná na samém prahu Sametu vůbec (ale vůbec) nevzrušuje. Vše jest oficielně v naprostém pořádku, tak jak má být, a to nejen samotná vražda Pavla Wonky, ale také neustávající persekuce které je do dnešního dne vystaven Pavlův bratr Jiří jenom proto, že na viníky této vraždy si dovoluje poukazovat. Když tak činí orgány trutnovské justiční mafie, od soudkyně Horváthové, přes různé komunistické poskoky až po prokurátorku Elišku Rychlíkovou, není se čemu divit. Když tak ale činí pan Emanuel Mandler, jinak to muž vybavený normálním lidským rozumem a logikou, tak to je dle mého názoru dosti na pováženou.

O čem je zde řeč. Jan Šinágl, u příležitosti zmíněných narozenin bývalé komunistické, dnes sametově demokratické soudkyně Horváthové této zavolal a pozeptal se, co si o případu Pavel Wonka dnes, po téměř dvaceti letech, myslí (záznam pro zájemce na blogu Jana Šinágla:


https://www.sinagl.cz/images/files/Horvathova-50-Wonka-200807.WMA).

Odpovědí byla směs alibismu, výmyslů a vyložených pomluv na adresu zavražděného Pavla Wonky. A její zdůraznění, že „...mé svědomí je velmi čisté a v tomto směru si nemám absolutně co vyčítat.“ Ku podivu, pan Mandler zde se soudkyní, zdá se, zcela souhlasí. Viz jeho článek na blogu Jana Šinágla pod titulkem „Nevina soudkyně Horváthové“.

Cituji: „Vyslechl jsem hovor ... hájila se dobře, konec konců neudělala nic horšího než že vynesla rozsudek podle tehdy platných zákonů, což byla její povinnost...“ Tuto svoji úvahu ve svém článku přednesl jistému panu Machálkovi který, třebaže jak se vyjádřil on „není právníkem“, s tímto závěrem pana Mandlera zcela souhlasil: „ ...Ani nevíte, pane kolego, jak dobře to říkáte. Nemyslím, že existuje soud, který by vyřkl rozsudek, že paní Horváthová jednala po právní stránce nesprávně...“

Také nejsem právník, přesto si ale myslím, že dovolávat se „platných zákonů“ v režimu „nelegitimním a zločinném“ jest tak nějak na pováženou. Ku příkladu, řádění nacistů po atentátu na Heydricha za WWII, včetně likvidace Lidic, se též konalo podle tehdy platného zákona, byť stanného, přesto bych se odvážil tvrdit, že pan Mandler, konec konců s činy dle tohoto zákona konanými, moc souhlasit nebude. Dtto „zákonů Norimberských“. Vraťme se ale k soudkyni Horváthové a tehdy platným zákonům komunistickým, jejichž pečlivé dodržování údajně bylo její „povinností“. K tomuto se vyjádřil sám Pavel Wonka. I když ani on nebyl promovaným právníkem s titulem JUDr., v komunistickém právu tehdy platným byl velmi vzdělaný a zběhlý a věděl o čem mluví, když neustále poukazoval na porušování zákonů ze strany justičních orgánů komunistického režimu. A to jak všeobecně, tak specificky ze strany JUDr. Marcely Horváthové. Fakt, že šlo o volání ztraceného v poušti, na věci nic nemění.

Zde je výňatek z dopisu Pavla Wonky adresovaný předsedovi Krajského soudu v Hradci Králové, datovný 6.duben 1988, necelé tři týdny před jeho smrtí. Není třeba konstatovat, že soudruh předseda na tuto stížnost o porušení hromady „zákonů“ soudkyní Horváthovou nijak nereagoval: „...Včera jsem byl v Trutnově zatčen a dopraven do věznice v Hradci Králové. Z toho co se dělo si pamatuji jen to, že jsem byl zbit a pak za ruce vlečen po nějakých schodech. Orgány věznice jsem byl poučen, že na mě soudkyně Marcela Horváthová uvalila vazbu, což se příčí § 2/1,5,6,13 tr.ř. ... Žádám vás o osobní zásah, neb někteří soudci jsou náchylní k upřednostňování účelu před zákonem ... tomuto brání § 8/1 tr. ř. Jsem mlácen a vězněn bez udání důvodů, proč?

Zde Pavel Wonka uvádí hned několik platných komunistických zákonů které soudkyně JUDr. Horváthová s jejím „velmi čistým svědomím“ vědomě a bez jakýchkoliv pochyb naprosto úmyslně, porušila. Ovšem nutno podotknout, že co se porušování platných zákonů týče, nebyla sama. Zde je část protokolu ze soudního jednání s Pavlem Wonkou ze dne 28. září 1987 za jeho věznění v Minkovicích:

Pavel Wonka vznesl podjatost předsedy OS, (míněna Horváthová, pozn. JVJ) všech předsedů a náměstků KS, NS ČSR a NS ČSSR. Žádal, aby o této námitce rozhodlo FS ČSSR a ČNR a ve věci ustanovila zvláštní soud. Toto odůvodňoval, že soudy jej porušováním zákonů prakticky postavily mimo zákon. Uvedl: Byl jsem předveden do Minkovic, kde se juristicky vůbec nemám nalézat. Zde jsem přes měsíc týrán fysicky i psychicky ... prožívám zde jenom křik, nadávky a šikanování ... na vycházky jsem vyváděn sám a na starosti mě má zvláštní skupina ... zadržují mi veškerou korespondenci pro údajnou závadnost .... Pokud jde o námitku podjatosti všech předsedů soudu, podle platného zákona se v Minkovicich vůbec nemám nalézat. Podal jsem žádost o odklad ze zdravotních důvodů která má ze zákona odkladný účinek. Senát odvolacího soudu mě zabránil toto právo využít. Ve věci dosud nebylo rozhodnuto, proto podle zákona mám být buď ve vazbě a nebo na svobodě. Mimo to, věznice Minkovice jest určena pro násilné trestné činy, což se na mě nevztahuje...

Na nezákonné jednání justičních orgánů „zločinného a zavrženíhodného režimu“ si Pavel Wonka stěžoval prakticky na každém kroku. Že tyto jeho stížnosti nikdo z kompetentních orgánů nebral na vědomí, není třeba podotýkat. „Nelegitimní režim“ doktora práv Gustava Husáka se zásadně nemínil nechat narušovat ani svými vlastními zákony:

 

Pavel Wonka podává stížnost k odvolacímu soudu NS ČSR na porušování zákonů, 10. srpen 1987, výňatek: „...Prošel jsem dalším tr. řízením se kterým jsem měl opět možnost poznat a pochopit zrůdnost našeho justičního systému. Byl jsem odsouzen jen za cenu drastických porušení zákonů ... Nakonec i NS ČSR, nejvyšší soudní orgán republiky, nerespektoval zákon a porušil jej v desítkách případů ... Občan ČSSR nemá žádné záruky že nebude jako nevinný odsouzen ... Zákony nás nechrání, protože slouží jen těm, kdo je mohou oficielně vykládat a aplikovat, my se jich můžeme jen zcela neúčinně dovolávat ...

Jmenovaný Nejvyšší soudní orgán republiky, komunistické vedení, včetně soudkyně Horváthové, ti všichni si těchto praktik pochopitelně museli být vědomi také. Taktéž toho, že nositelů takovýchto a podobných kacířských myšlenek a názorů muselo být v ČSSR/ČFSR více, Pavel Wonka zajisté nebyl sám. Co vystavilo Pavla Wonku bezohlednému pronásledování jež vedlo až k jeho zavraždění byla skutečnost, že on povahu režimu veřejně odhalil a tuto pranýřoval. Kdyby rebel tohoto druhu, vymknutý přímé kontrole vládnoucí KSČ, uspěl a dostal se do Sněmovny lidu, měl by zajisté následovníky, což by nutně muselo vést ke kolapsu režimu. Že režim sám beztak hynul na úbytě, bylo v té době venku za Železnou oponou více než zřejmé. Politika amerického presidenta Ronalda Reagana vůči SSSR konala své, sovětský šéf Michail Gorbačev dal pohlavárům satelitních států na vědomí, že se musí starat sami o sebe, na sovětskou „pomoc“ již nelze spoléhat. Českoslovenští komunisté blížící se konec zřejmě odmítli vzít na vědomí a drželi se své nelegitimní a zkomírající moci zuby-nehty. Pavel Wonka musel být zničen.

Zmocní-li se skupina funkcionářů výkladu a aplikace práva a začne jej používat k pronásledování jednotlivců a skupin, zcela potlačí ochrannou funkci právního vztahu ... Jde o závažnou věc, neb vliv této skupiny přiměl i Nejvyšší soud ČSR k neuvěřitelným nezákonnostem ... Je-li zákon a právo takto jednostranně používáno, ztrácí svou funkci ve společnosti a stává se z něho jen pláštík pro maskování represí a persekuce ... proto je nemožné uznávat a respektovat nezákonné rozsudky které nejsou podloženy právem, ale účelem...“ píše Pavel Wonka ve svém posledním dopise Nejvyššímu soudu ČSR.

Domnívám se, že jak pan Mandler, tak i jeho přítel pan Machálek jsou s dokumenty případu Pavla Wonky obeznámeni také, bylo jich publikováno dost. Pakliže ano, nemohu pochopit jak pan Mandler přišel na to, že soudkyně Marcela Horváthová jen konala svoji „soudcovskou povinnost“ kterou ji ukládaly „platné zákony“. O jejím pronásledování Pavlova bratra Jiřího, údajně za „hrubou urážku veřejného činitele“ které trvá do současnosti, nemluvě.

Taktéž, mohl by pan Machálek vysvětlit jak přišel k názoru, třebaže on právníkem není (ostatně já také ne) že: „Nemyslím, že existuje soud, který by vyřkl rozsudek, že paní Horváthová jednala po právní stránce nesprávně...“ Systematické porušování platných zákonů z její strany snad do této jeho úvahy nepatří?

Nebo jste se již v Česku všichni dokonale zbláznili?

 

James V. Jakoubek

Lakewood, Ohio,

7. září 2007

* * *

Štrougal mohl zabránit týrání vězně Wonky v Minkovicích, tvrdí aktivista

Žádost o veřejnou omluvu za zabití Hartmuta Tautze a ostatních nevinných uprchlíků na železné oponě

KS Brno Ryšánkovi 2.8.2016: „Soudče Kurfiřte, skončíš v pekle!“ – část II.

 

J.Š.11.8.2016

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.00 (1 Vote)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)