Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt dub 11 @08:30 -
OS Kolín - II. kolo: Šinágl a spol. obžalován
čt dub 18 @17:30 -
Praha Americké Centrum: ETIKA UMĚLÉ INTELIGENCE
st dub 24 @08:30 - 11:00PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu
čt dub 25 @09:00 - 01:30PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu

Nejnovější komentáře

  • 28.03.2024 15:57
    Číslo 13 ‧ 28. března ‧ 2024 Týdeník Echo AD Rodina, nebo ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:58
    ČR dostane z EU 73 miliard Kč na investice do dopravy či ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:44
    „Lockdowny mají závažnější důsledky než samotný covid“ Z ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 08:59
    Mezinárodní ratingová agentura Moody's dnes zhoršila ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 07:26
    Vážení přátelé zahrádkáři a sympatizanti ZO ČZS Pod Majerovic ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:28
    Universal supranational citizen Why does today's Europe face ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Bylo nedořečeno, co začal říkat, a nedožito, co žil…

Autorem vzpomínky je Pepíno Maraczi

V pondělí 3. března 2014 je tomu již 20 LET, co nás OPUSTIL revoltující písničkář Karel KRYL…

„Nevěř ostnatému drátu, byť se stokrát tvářil jako stonek růže…“

Bohatý slovník, srozumitelné obrazy. Kde je tedy protest? V myšlenkách. Měl pronikavý rozum jako talent a cit, vidí hloub, trpí víc a umí to povědět lépe než noviny, filmové dokumenty, hesla na zdech - Tak dlouho žije národ, pokud má básníky schopné vyzpívat jeho duši. Nestačí němé barikády: duše žije slovem. Kryl vyzpívává nejzákladnější věci člověka, hlubší než rozmar, hlubší než i naděje. Ví, že nemůžeme přežít iluzí či nadějí. Je třeba oživit sílu lásky a vzdoru - Když poslanec Jozef Wagner Parlamentu navrhl, aby za mrtvého písničkáře držel minutu ticha, zákonodárci po hodinovém jednání tento návrh zamítli… Podobně dopadla iniciativa novojičínských občanů, aby po zpěvákovi byla pojmenována jedna z ulic. Městská rada návrh zamítla, žádná z ulice v okolí jeho rodiště není dostatečně důstojná. Ale Kryl má od května 1995 zde pomníček v Janáčkových sadech. Bohužel na zemi, podobně jako Bohumil Hrabal pod autobusovým nádražím v Libni… A stejně jako na Hrabalův, i na ten Krylův pejskové vykonávají svou potřebu. To už asi dostatečně důstojné je…

 

S výškou 158 centimetrů se nám svou tvorbou  jevil neskutečně velkým… Dozvíme se, jak v roce 1969 na pět dní odskočil si podívat se na Alpy a na dvacet let za sebou zabouchnul vrátka. Proč se na pohledech z exilu podepisoval jako „Propálená Záclona“. Jak maloval „voblbálky“ a pro rozhlas Svobodná Evropa namluvil Průseriál. A že nevíte, kdo že to byl kamin? Tenkrát to v celé ČSSR také nikdo nevěděl. Tedy kromě Kryla, ale ten již v ČSSR nežil… A když se vrátil do své vlasti? Prožil hektický život, šel z ruky do ruky a z bytu do bytu. Zatímco ho český prezident nazval Bláznem a nikdy ho na Hrad radši nepozval, ostatní ho považovali za Génia. A proč K. K. k nám uměl promluvit více než nějaká anonymní hesla na zdech. Taky jak Jaromír Nohavica nešel s „děvkou StB“ na pokoj, ale zůstal s ní jenom ve „vinárně“. A krylovsky zbásněně, jak po roce 1989 jsme měli tuhý mozol na prdeli…A samozřejmě estébáky v parlamentu. A že za svůj život napsal 164 písní… Tím vším názorově byl… Prostě On – KAREL KRYL…

Karel Kryl se narodil ve znamení Skopce, 12. dubna 1944 v Kroměříži.

To ještě jeho dětská dušička netušila, proč tiskařské hlubotiskové stroje, patřící rodině, bolševici roztlučou „rudými“ kladivy. Ty mašinky, na nichž otec usilovně tisknul díla Zahradníčkova, Čapkova, Demlova. Ty nádherné mašinky, které přivedly na svět ještě nádhernější knihy: Kytici Jana Zrzavého, ilustrační knihy Rudolfa Kremličky nebo Františka Tichého.. Inu, kompartajník se mermomocí dral k moci. Ať to stojí, co to stojí.

Karel studoval  keramickou školu v Bechyni, kde pod vlivem tvorby Voskovce & Wericha uprostřed studií na internátu napsal „skutečně jedinou písničku“: „Potkal jsem svou tchyni“ (1960.) Školou s různými maléry prolezl, aby skončil ve fabrice, kde se odlévaly záchodky. „Z okna jsem koukal na 36 komínů, vnímal půvab dávných reklam a vývěsních štítů na rozpadávajících se domech po vysídlených Němcích.“ Že by již tohle byla předzvěst emigrace do Německa?

Roku 1962 vznikly „Střepy“ (někdy nazývané „Zrcadlo snů“) při pobytu na svobodárně v Trnovanech. Na popud recitátora a moderátora Miroslava Kovaříka v roce 1965 v rozhlase v Ústí nad Labem natočil píseň „Tráva“. V Teplicích vznikla také píseň „Prsten s kamejí“ (1962), kterou údajně též nahrál v Ústí nad Labem (1965) a kterou zazpíval v roce 1967 v olomouckém DEX klubu. A v Teplicích měla vzniknout píseň „Nehažte kamení“ (1965), která se stala znělkou Krylogie, rozhlasového seriálu Svobodné Evropy. A měl tam také nahrát „Zpívání pro Miss Blanche“ (1965). Tamní pobyt ohodnotil: „Teplice lázeňské byly na druhém konci města – a cestou do středu spousta lokálů, do nichž bylo možné zapadnout, a vždy se tam vyskytoval někdo, s kým se dalo mluvit.“

Jaroslav Jeroným Neduha v říjnu 2013 zavzpomínal, jak na pražský Karlův most Kryla přivedl Rudolf Staník, který s ním hrával divadlo. „Zahrál jsem mu „Vodníky“. On na oplátku taky něco zahrál, mluvili jsme a šli jsme na pivo.“ Pak se s Karlem setkával v zimě a na jaře na podiu Loutkové scény, kde se hrával folk a rock.

K. K. z Teplic došel do ostravského Waterloo..

Na teplický rok 1966 vzpomíná Josef „Kobra“ Kučera: „Seznámili jsme se, když jsme v Teplicích zakládali Divadélko na zámku. První naše vystoupení byl Francois Villon, recitovali jsme verše a Kryl nás doprovázel na loutnu.“ Kučera s Krylem bydlel v tamním podnájmu. Další představení nazvané KKK se konalo v teplickém divadélku. KKK byla odvozenina od příjmení Kryl, Koenigsmark, Kobra.. „Po několika představeních nás ze zámku vyhnali a my se odstěhovali do restaurace na „Šikmý vrch“. I „Kobra“ zmiňuje M. Kovaříka a ústecký rozhlas, od něhož K. K. odešel točit pro ostravský rozhlas, kde Kryl nakonec zůstal a začal vystupovat v divadélku Waterloo.

Waterloo se původně jmenovalo Divadélko Pod okapem a jeho zřizovatelem byla Osvětová beseda v Ostravě 1. Hrál zde Luděk Nekuda, básník Ivan Binar, Petr Peprstein, pianista Eda Schiffauer, Pavel Veselý, autor textů Josef Frais, režisér Petr Ullmann, Peťka Podhrázký a další. Za ženy jmenujme aspoň Zuzku Majvaldovou - Duškovou, Jiřinu Balouchovou, Hanu Špačkovou a Radku Dulíkovou, která zde hrála i zpívala.

Hostoval zde Karel Kryl  v pořadu svých písniček s Fraisovými povídkami, Hana Hegerová, Miroslav Horníček a naposledy tu byl happening Eugena Brikcia z pražské Reduty. Bolševik Krylovo vystoupení netoleroval. V deníku KV KSČ v Ostravě, v textu nazvaném „Dohra před městským soudem v Ostravě,“ s titulem „Provokace na >Mobilizační rozkaz<“, v únoru 1972, v souvislosti s Josefem Fraisem, napsal: „Není jistě bez zajímavosti, že je předváděl se svým >známým< také dřívějším přívržencem klubu WATERLOO Karlem Krylem, dnes zaměstnancem mnichovské diverzní vysílačky SVOBODNÁ EVROPA.“

Do divadélka, které bolševik rychle zlikviduje...

Tady bych trochu odbočil ze stopování Krylova života, protože v případě Waterloo šlo už v tom roce 1972 o jasně politický proces dávno před Chartou 77 a následným odsouzením kapely Plastic People of the Universe.

Po odehrání muzikálu „Syn pluku“ (1969 – „mají hvězdu na čepici, mají hvězdy v srdci, v srdci, v srdci, ci, ci…“) a muzikálu „Agent 3, 14159“, v Ullmannovo režii, jehož premiéra byla 2. prosince 1969, který ji ztvárnil jako parodii na špionážní filmy, všeho schopný bolševik rázně zasáhnul. Zřizovatel k 31. lednu 1970 ukončil činnost Divadelního klubu Waterloo „pro neplnění původního záměru, neplnění ideového zaměření.“

A nejen to: Podhrázký, Binar, Ullmann a Schiffauer byli v prvním politicko – kulturním procesu v ČSSR odsouzeni k nepodmíněným trestům (od 9 měsíců po dva roky) a další čtyři členové divadla odsouzeni „jen“ podmínečně. Ovšem pro Petra Podhrázkého to nebyl první trest. Ten v roce 1965, v jakési brněnské lihopalně, vykřikl: „Kop do režimu, kop do vlády, komunisti jsou kurvy.“ A následně byl odsouzen k šesti měsícům nepodmíněně. Ale tenkrát mu byl ještě trest den po vynesení rozsudku amnestován.

Ale jsme zpět v roce 1972. „Hrubým způsobem uráželi spřátelenou socialistickou zemi a její bratrskou“ (sic!) „pomoc v srpnu roku 1968,“ píše se doslovně a vážně v rozsudku Krajského soudu v Ostravě z června 1972.

K. K. v Novém Jičíně, v Praze vychází „Bratříček“…

V Novém Jičíně, kde bydlel u rodičů v Máchově ulici 18 (dům byl zbourán), napsal asi více než deset písní, mezi jinými „Píseň neznámého vojína“ a „Veličenstvo kat“.

Kryl do Prahy přišel v roce 1968 a od 3. ledna začal pracovat „jako takový lepší tahač kabelů“. Na základě televizní objednávky pro „Zvědavou kameru“, seriál o mládeži, napsal „Provizorní baladu“, která však nikdy nebyla odvysílána.

A pak přišel nečekaný vzestup v podobě jediné písničky. Do celostátního rozhlasového měsíčníku „Dvanáct na houpačce“ (někdo uvádí „Čtrnáct“), který nahrazoval zahraniční nahrávky, publicista Jiří Černý do hitparády od února 1968 zařazoval Krylovy písničky. Absolutní zvrat nastal po odvysílání „Bratříčku, zavírej vrátka“. Písnička skončila druhá v pořadí, potom vyhrála na celé čáře a Kryl se přes noc stal známým. Korespondenční hlas mu dalo přes dvacet tisíc lidí.

Okupanti se zabydlovali, bylo třeba rychle jednat. Po dohodách nad pivem „U koček“  a v dalších knajpách Černý vybral čtrnáct písní. Obalu desky se ujal fotograf okupačních dnů - Josef Koudelka. S grafikem Leo Novotným nakonec na obal dali fotku sedícího kluka s terčem na zádech. Byla to bitva s časem, do toho všeho se upálil Jan Palach (16. ledna 1969 kolem 14:30 hodin.) A tak „placka“ vyšla 24. března 1969, tedy v den, kdy Kryla přijali na FAMU. „Běhal mezi fakultou, redakcemi a vernisážemi.“ A nezapomněl si rejpnout Josef Smrkovský, kterému se Krylovy písničky nezamlouvaly: „Jsou pesimistické a nepravdivé.“ Ale nakonec i tohoto soudruha semlela rychle se otáčející rudá kola dějin.

Na Mistrovství světa v hokeji 1969 (Stockholm, Švédsko) jsme 21. března rozdrtili Sověty 2:0 a 28. března v druhém mači 4:3. Ještě nadcházející noci se na Václavském Václaváku před Aeroflotem sešlo na čtyři tisíce lidí. S předem navezenými dlažebními kostkami „kdosi“ rozmlátil výlohu Aeroflotu. A hned byl průser... A další následoval… Alexandera Dubčeka ve funkci vystřídal Dr. Gustáv Husák.

Nástup cenzury. Odjede do Norska. Pak  „zavře  vrátka“…

Dokud šlo ještě vycestovat na dovolenou, Kryl odjel do Norska. Cenzoři se už chystali na poctivou práci. Z Melodie vyhodili recenzi Josefa Kotka na „Bratříčka.“ A na začátku školního roku, dne 9. září, Kryl odjel na festival do západoněmeckého Burg Waldecku. S ním vycestoval překladatel Oldřich Černý. Při návratu mu Kryl řekl, že si „odskočí ke známým“. Svému otci 16. října 1969 poslal ještě pozdrav, že má pět dnů volna, „podívám se na Alpy a… ahoj doma.“ Pak se odmlčel...

Jeho otec přišel s tím, že mezi mladými lidmi koluje fáma, že Kryla teď hrají ve Svobodné Evropě. Až později na letenskou adresu Jirky Černého začaly chodit pohlednice s hudebními motivy. Byly podepsané „Propálená Záclona.“ A tehdy si Černý vzpomněl, kdo u něj doma cigaretou záclonu propálil a měl jasno, kdo je pisatelem.

„Ideální by ovšem bylo, kdyby se vůbec nemusely dělat protestní písničky,“ řekl před svým odchodem do exilu. Vrátka za sebou zavřel v září 1969 když mu bylo pětadvacet let.

A možná i pod vlivem emigrace, v roce 1970, dal na obal desky „Maškary“ tento citát: „Nevěř ostnatému drátu, byť se stokrát tvářil jako stonek růže!“ Stejný citát použil i v úvodu „Knížky Karla Kryla“ (Mladá fronta, 1990), kam přidal „Světe, zboř se, pravil anarchista“ a také „Proletářský internacionalismus? Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění!“

K. K. se rozvádí,  nedostává se mu peněz…

V roce 1975, po skoro dvouletém manželství, se rozvedl se svou první ženou Evou Sedlářovou. („Na duši mi zůstala jizva, která se nezacelí.“) Další deska „šla na odbyt pomaleji a s placením váháno.“ V období nelehké situace mu pomohla finančně i morálně kolegyně ze Svobodné Evropy Rozina Jadrná, (již nežije, dodatečně děkuji na Smíchov jejímu manželovi.) A Krylova prvních exilová alba by nespatřila světlo světa taktéž bez přispění Luboše Kaválka, šachového velmistra.

Až 1. ledna 1983 se stal zaměstnancem Radio Free Europe (RFE), a to jako programový redaktor. V exilu K. K. z Mnichova navštěvoval Jardu Hutku v Rotterdamu a bylo tomu tak i obráceně. A situaci kolem RFE Hutka okomentoval: „Mě tam neměli moc rádi a Krylova pozice zase nebyla  tak úžasná, jak to mohlo z venku vypadat. Přijali ho jako sportovního redaktora a jako písničkář tam byl spíš trpěný.“

„V emigraci mu nebylo dobře, protože byl mentalitou Slovan,“ připouští Josef „Kobra“ Kučera. „Sešli jsme se po sametové revoluci, když poprvé vystupoval v Lucerně. Změnil se. V době, kdy jsme dělali divadlo, byl pro každou legraci, jen tak ho něco neurazilo. Po devětaosmdesátém byl naštvaný. Bylo to na něm strašně vidět a možná to uspíšilo jeho předčasný odchod.“

K. K. jako básník, výtvarník, linorytec.…

Vlastnoručně si maloval novoroční přání, zhotovil linoryty na téma Ruka.. Byl autorem i některých obalů svých textů a říkal jim „voblbálka plotny“.

Na jeho výtvarný um zavzpomínal taky „Kobra“ Kučera, když ještě bydlel v hrabalovské Libni. „Přišel za mnou do podnájmu a pokreslil mi zeď nádherným obrazem, který nazval „Jako Burlaci na Volze“. Představitelé našeho tehdejšího politického režimu na něm táhli po vodě obrovskou kytaru.“ Bohužel, tato freska zmizela i s domem.

Parodoval či parafrázoval ruské častušky (Z ohlasů písní ruských) nebo české lidové písničky. Josef Kotek pro Melodii roku 1969 Kryla přirovnal k velkému ruskému básníkovi Gribojedovi. Ve svém psaní K. K. neustal ani na vojně (1963 – 1965), kde napsal „Nechej ho bít“ nebo „Stébla pšenice“. Když jednou v Mnichově na ulici potkal bandu cetkami ověšených komunistů, opět jednal impulzivně, emotivně. Složil píseň „Maškary“ a tak nazval i svou v pořadí třetí desku (v exilu druhou.) Podobné to bylo s písní „Azbuk“, kterou už napsal v Mnichově v roce 1972. „… týkala se mého vlastního zážitku v okupované Olomouci. Jakýsi důstojník s paničkou táhl šestero kufrů z kožené galanterie. Neb čemodanů na Rusi není.“

V roce 1979 namluvil svůj životopisný rozhlasový „Průseriál“. Ten měl původně pracovní název „Jak se kalila voda“ a nazpíval do něj všechny písničky, které předtím nevydal na deskách. A když se v jedné písni objevilo slovo „kamin“ tak nevěděl, že se tak KApitánovi MINaříkovi nikdy v Čechách neříkalo.

K. K. vytvořil spousta zahraničních nahrávek…

V roce 1980 se konalo Karlovo turné, zorganizované Českým ochotnickým divadlem v Melbourne, které dalo vzniknout další spolupráci, z níž vznikly studiové i živé nahrávky. Za konáním stál exulant George Slimak. Tak vznikla EP deska Ocelárna (1984), Dopisy (1986), živá nahrávka koncertu v Melbourne (1986) a následně další živá nahrávka koncertu v Sydney. V roce 1988 K. K. uspořádal také turné po Spojených státech a Kanadě. Anebo s J. J. Neduhou odjel do Alsaska na „Setkání u Čárlího“, tedy u Charlieho Soukupa (Club Culturel Productions, Paris, 1985.)

Například „Limericky“ (1989) první čtyři sloky napsal v Mnichově, zbytek dopsal poté na dovolené v Itálii. V sobotu 4. listopadu 1989 vystoupil v polské Wrocľawi, kde prohlásil: „Demokracie je dost silná, aby si mohla dovolit sedm komunistických stran. Nikdo do nich v Československu nepůjde. O tom jsem hluboce přesvědčen.“ A když se z tohoto koncertu letecky vracel, nad Čechami rozepsal píseň „Braniboři v Čechách“.

Ale také napsal řadu písní v Němčině (Lieder Gegen Panzer, 1978), v Polštině (Piosenki Karela Kryla, 1986), kde měl Karel hodně přátel mezi polskými emigranty. Polská zpěvačka Antonina Krzystoń a zpěvák Andrzej Michalski nazpívali část Krylovo tvorby. Samozřejmě vydal Slovensky (Nežná revolucia), neopomeňme ale ani norské album „Sabelnatt“. Bylo zcela běžné, že Krylova eLPíčka přes „čáru“, „železnou oponu“, putovala v přebalech obalů vážné hudby nebo operety (Wiener Walzer nebo Klassiker modern frisiert.)

Úmrtí maminky a návrat K. K. do rodné země…

Maminka poslouchala Karlovy pořady ve vysílání Svobodné Evropy. Když onemocněla rakovinou a v roce 1989 byla hospitalizována v nemocnici v Porubě. Karel ji tam z Německa poslal velkou kytici růží. Během listopadového převratu náhle zemřela. A Karel dostal jednodenní vízum.. (Ten kdo udělení víza podepsal si dost možná dnes užívá vysoké penze "za zásluhy" jako "ctihodný" občan! ÚSTR a ÚDV to samozřejmě nezjistí. Ochrana soukromí a osobních údajů má prioritu - sametovou! J.Š.)

Před tolik lidí ve své zemi se poprvé s kytarou postavil v neděli 3. prosince 1989 na Koncertu pro slušný lidi v pražské Sportovní hale. Díky televiznímu přenosu mohli všichni Kryla vidět na obrazovkách. Řada věrných posluchačů Krylovy tvorby nevěděla, jak vypadá a zda vůbec ještě žije. A druhý den, 4. prosince 1989, z balkonu Melantrichu, spolu s Karlem Gottem, plnému Václaváku zapěl čsl. státní hymnu.

Dle hudebního kritika Černého šel pak z ruky do ruky, z bytu do bytu, z města do města. Zpíval, řečnil, politizoval. Ale stalo se mu to, co Voskovcovi a Werichovi, když se po válce vrátili z Ameriky: nerozuměl svým krajanům. Sekal kolem hlava nehlava. Viděl víc a dřív než ostatní: děravé zákony, kulhavou justici, podezíravost vůči exulantům i Němcům, slovní balast politiků. Někdy se jen dohadoval a křivdil. O práci nových diplomatek nevěděl nic, ale rýmovalo se mu: „Věrka, Magda nebo Rita / usazeny u koryta.“

K. K. to pověděl lépe než hesla na zdech…

Již v roce 1969 napsal Jirka Černý z Letné - hudební kritik, který na světlo vytasil Krylovo LP „Bratříčku, zavírej vrátka!…“ „Bohatý slovník, srozumitelné obrazy. Kde je tedy protest? V myšlenkách.“ Podle Černého měl Kryl „pronikavý rozum jako talent a cit, vidí hloub, trpí víc a umí to povědět lépe než noviny, filmové dokumenty, hesla na zdech.“

„Tak dlouho žije národ, pokud má básníky schopné vyzpívat jeho duši. Nestačí němé barikády: duše žije slovem,“ napsal v roce 1980 Erazim Kohák. „Kryl vyzpívává nejzákladnější věci člověka, hlubší než rozmar, hlubší než i naděje. Ví, že nemůžeme přežít iluzí či nadějí. Je třeba oživit sílu lásky a vzdoru.“ Z básně „Poslední Moravan“: Už jsme tu osaměli; z kříže se nesnímá. Či z „Bratříčka“: Tato noc nebude krátká. Nebyla, nebude. Je na nás, abychom byli silnější..“

Na jedno poledne roku 1969 zavzpomínal i Antonín Brousek, když si na smíchovském Arbesově náměstí zakoupil Krylovu prvotinu „Bratříčku, zavírej vrátka!“ Po prvním poslechu „placky“ měl jasno: „Původce této desky není žádný >písničkář< a taky žádný >protest-songař<, nýbrž bezesporu plnohodnotný básník, rozhodně jeden z vůbec nejtalentovanějších autorů mé generace.“

„Totalitní zákazy, stejně jako láska, dokážou hory přenášet,“ napsal v roce 1993 Petr Dorůžka…Právě on byl tím dramaturgem, kdo zařadil píseň „Děkuji“ do albového výběru „To nejlepší“ (1993.)

„Rozezná hodnotu své práce téměř bezchybně a v posledku – sám před sebou. Chtěl, aby každá deska měla nějaký tvar a nebyla jen kornoutem, kam se naházejí písničky,“ v roce 1995 napsal Jiří Černý. „Kryl byl jedním z nejsuverénnějších zpěváků v historii českého písničkářství.“

„V devětašedesátém roce byl Kryl ten, kdo se z písničkářů u nás vyjadřoval nejintenzívněji. Ostatní do toho šli také, ale on byl jediný, kdo dokázal  věci pojmenovat naprosto přesně,“ říká Michal „Jupp“ Konečný, někdejší šéfredaktor časopisu Folk & Country.

Rudé zlo nebylo nikdy potrestáno…

Na pozvání svého exilového zpovědníka, arciopata Anastáze Opaska, dne 6. června 1990 zazpíval na pontifikální mši k obnovení kláštera sv. Markéty v Břevnově. Byly to písně z “Carmina resurrectionis“, aniž by tušil, že za čtyři roky ve stejném klášteře bude sloužena mše svatá za něj a jeho tělo ukládáno na zdejším hřbitově (11. března 1994.)

Dokázal také trefně reagovat na danou situaci. Tak třeba v textu „Teď, když máme, co jsme chtěli“ po dohrání písničky ještě dorecitoval text: „Teď už máme, co jsme chtěli! / Tuny nových transparentů, / tuhý mozol na prdeli, / estébáky v parlamentu. // To se nám to pěkně krade ! / To se nám to pěkně šmelí! / Dolar stojí třicet pade, / pětatřicet kilo zelí!“

„Představoval si, že lidé, kteří se zasloužili o jeho emigraci, budou potrestáni, jenže oni profitovali dále. Byl z toho smutný. Nebyl ovšem zlý. Kryl nebyl nikdy zlý!“ Hodnotí ho „Kobra“ Kučera.

„Karel a já jsme marně zdůrazňovali nutnost potrestat ZLO, které tady týralo, okrádalo a vraždilo lidi čtyřicet let. Nutnost potrestat strůjce hrůz z let padesátých, katy, normalizátory, ty vlastizrádce, kteří pozvali vojska spojeneckých armád v roce 1968 a všechny ty estébáky a udavače. Ale naši >kolegové<, >svědomí národa<, mleli dokola to tehdejší zaklínadlo: NEJSME JAKO ONI,“ rozčiluje se oprávněně J. J. Neduha.

V roce 1991 se Kryl podruhé oženil s Marlene Bronsertovou. Po šestnáctiletém vztahu si pojal k sobě za ženu tuto svědomitou bankovní úřednici.

A pak přišla další pecka. Krylovu tvorbu přehrávali na svých prvomájových manifestacích (koupaliště Džbán) bolševici, odvolávaje se na jeho odkaz. (Sic!) Miroslav Grebeníček, toliko předseda rudostrany, (jehož otec Alois v padesátých letech v Uherském Hradišti do politických vězňů při mučení vpouštěl elektrický proud) se vyjádřil, jak rád poslouchal Krylovy písničky. A taky kompartajník Mirda Ransdorf miloval Kryla. K bolševikům se přidali další levičáci – sociální demokraté. Zvolili „Demokracie rozkvétá“ jako svou předvolební hymnu. A vrcholem bylo, když jeho „Bratříčka“ před budovou Ministerstva zahraničí ČR na Hradčanech použili Sládkovci na své demonstraci proti Německu.

K. K. nejspíš zabil vlastní, hektický styl života…

Kryl v rozhovoru sám kriticky připustil, že vedl v Čechách bouřlivý život a v Německu ten rodinný. Proto byl několikrát pohřben už zaživa, díky různým fámám a legendám.

„Jakmile ho někde píchlo, letěl k doktorovi,“ vzpomíná Ivonne Přenosilová, která s ním v mnichovské redakci RFE pracovala. Kryl si pár dní před smrtí telefonicky postěžoval, že má bolesti ramene. Ale byl v dobré náladě, plánoval oslavy svých padesátin. Rozeslal své tradiční novoročenky, v nichž uvedl i přání k blížícím se Velikonocům. Někteří je poštou dostali v době, kdy již Karel Kryl nežil.

Ve středu večer 2. března 1994, vraceje se s manželkou z restaurace, Kryl na ulici v Mnichově náhle omdlel. Byl ihned převezen do nemocnice. Tam druhý den v půl jedenácté dopoledne zemřel.

Ten den jsem seděl v redakci. Jako fotoreportér jsem měl náhodou volno, když jsem tu hrůznou informaci dostal… Hrklo ve mně. Postavil jsem se a na celou redakční halu jsem zařval: „Karel Kryl to zabalil….“ Seběhla se celá redakce... Byl to šok!

Marlene zavolala do Prahy Karlova kamaráda, právníka Petra Štumpfa, a ten informaci předal tiskové kanceláři ČTK, která informaci zveřejnila po poledni. Štumpf však v této euforii uvedl, že Kryl zemřel v nemocnici v Pasově, což byl omyl.

Na dotaz, jak se cítil, v roce 2004 odpověděla Marlene Bronsertová – Krylová: „Byl bez domova. Nepatřil nikam, dvacet let exilu jej poznamenalo. Navíc nebyl ochoten svůj dosavadní život zásadně měnit.“

„Prosím / nehažte kamení / nehažte kamení / na mou tvář“ ( K. K.)

A zrodilo se spousta fám… Krylovo tělo nikdo ani z příbuzných neviděl.. Že ho několik týdnů před smrtí kdosi sledoval. Že podobně jako Elvis Presley žije někde v Jižní Americe nebo v Austrálii. (Tu máš čerte kropáč!) A jeho fanynky se nervově hroutily…A s vyjádřeními nelenili ani senzibilové…

V souvislosti s konáním pohřbu si najednou každý po svém začal Kryla přisvojovat. Byla vytištěna dvě smuteční oznámení. Jedno z pera bratra Honzy, druhé od manželky Marlene. Ta bohužel byla v prekérní situaci: v České republice takřka nikoho neznala a navíc neuměla česky. Ba, ani ještě za Krylova života netušila, že žije s písničkářským bardem…

V roce 1996 v Literárních novinách básník Petr Král v textu „Nekryluji“ vpasoval Kryla do role z galerie kýčařů, mezi tvůrce typu Karla Hašlera. Bohužel nechci soudit, protože s Petrem jsem kamarád a ctím právo na názor, i když s Králem NEsouhlasím…

Nejdále v ubohosti došla o třicet let mladší, taky „novinářka“, Markéta Matoušková. Ta napsala knihu „1063 dnů s Karlem Krylem“ s poditulkem „legenda očima důvěrné přítelkyně.“ (V tom momentě mi naskočí připodobenka k jisté Monice Lewinské.) Knihu jsem nedočet. O tom vztahu jsem něco věděl, ale nechci opustit jazyk slušnosti...

Sama Matoušková se vyjádřila: „Hodně lidí si myslelo, že jsem tou knížkou ublížila Karlově manželce. Ale jestli jí někdo ublížil, tak to byl Karel. To byl jeho problém.“

Kritiku knihy téhle puberťačky nechám na druhých. Recenzi na ni nazval Jirka Černý „vši na soukromí Karla Kryla“ a podobně vyzněly i další texty. Paní Marlene dokonce zvažovala žalobu a protestoval i Krylův fanklub…

S rebelem K. K. se kamarádi mohli rozloučit jen před kostelem…

Marlene chtěla Kryla pochovat v Mnichově, sourozenci v Novém Jičíně v jednom hrobu s rodiči, Miloš Zeman na vyšehradském Slavíně. Až arcipat Opasek navrhl břevnovský hřbitov. Jeho myšlenky podpořil i právník Štumpf. Tam nakonec ve stejné řadě hrobů, jako filozof Patočka, jeho tělo spočívá. Hned vedle překladatele Aloyse Skoumala.

K pohřbu Karla Kryla se vyjádřil i J. J. Neduha: „Kostel byl rezervován pro prominenty, vstupenky asi rozeslali lidé z Ministerstva „kultury“. Venku zůstali jeho přátelé, Dáša Vokatá a Magor, Třešňák, Hutka, Hana Hegerová, Benýšek, i lidé z radia RFE. Ani k hrobu jsme nemohli dojít, byl napěchován čumily a babkami plačkami.“

Musím se přiznat, že jsem na pohřeb do kostela taky prošel tím ostudným špalírem. Nad hlavou jsem musel držet akreditaci, kterou mi časně ráno vydali až na mezinárodní novinářský průkaz, na ten český jsem se nechytal.

A jak se předpokládalo, prezident Havel na pohřeb nepřijel. Vzpomněl si na dobu, kdy Kryla nikdy nepozval na Hrad a prohlásil ho za Blázna a věčného kverulanta. Jak jsem měl Havla rád, tomuto jeho postoji jsem dodnes neporozuměl. A nechci to komentovat. Znali jsme se osobně ještě před rokem 1989…

A zamýšlený projev hradního kancléře Ivana Medka se hned jevil jako průserový a taky byl. Ozvalo se při něm několik nesouhlasných výkřiků. Až na všestrannou přelidněnost byl pohřeb důstojný. A to i přesto, že při vynášení rakve z kostela tam několik fotografů popadalo na zem a překáželo v další cestě s rakví.

„Bylo nedořečeno, co začal říkat, a nedožito, co žil…“

říká Jaroslav Hutka. „Nestačil se vyjádřit ke změnám tady, což je smutné vzhledem k jeho osobě i jeho dílu.“

Bratr Kryla Honza je o tři roky mladší a bydlí v Novém Jičíně. Má pocit, že jednou dole někdo zazvoní a ve dveřích bude stát Karel: „Vejde do bytu svým rozkývaným krokem, v ruce cigár špičku a na sobě koženou vestu. Řekne, Tě bůh brácho. Sedneme si, nalijeme skleničku nebo otevřeme pivo a řekneme si všechno, co jsme za ty dlouhé roky nestačili.“

„Bylo to jako sen. Někdy mám pocit, že se to ani nestalo,“ říká Vojtěch Klimt, předseda Krylova Fan klubu, který vydává časopis Ječmínek.

Taky zavzpomínám. Jednou mi zavolali z jisté ostravské redakce, zda bych ještě téhož dne nevyfotil Karla Kryla.. „Spěchá to!“ Vyhledal jsem ho před koncertem, ale všude na něj někdo mluvil. Tak jsem si půjčil klíč od kotelny. Karel se opřel o kotel a při pohledu z profilu měl na nosu světlou, rozmazanou tečku od kulatého světla v pozadí.. „Karle, můžu ji tam nechat? Není moc vidět a kotelny jsou naše pracovní obýváky z dob disentu…“ „Jo, prosim Tě, klidně ji tam nech. Necham to na tobě. Věřim ti….“ Fotka pak skutečně v tisku vyšla a vypadala hodně zajímavě. Ale pak už se naše cesty nesešly…

„Na cestě do Vídně zachoval se bídně, písničkáře Kryla jidášsky objal…“

ve své písni „Udavač z Těšína“ zpívá Hutka, který od roku 1991 s udavačem se nebaví. V té souvislosti vzpomínám, že někdy v roce 1987 na folkové Lipnici se Jaromír Nohavica ptal Vladimíra Merty, zda „chodí na pivo s estébáky.“ „Nechodím, proč se ptáš?“ „No, já jen tak….“ Odpověděl Nohavica.

V souvislosti se zveřejněním nových skutečností k Nohavicovi, Merta Lidovým novinám řekl: “V celých dějinách byly mezi největšími talenty i největší svině.“

Lze pochopit, že Nohavica v té době chlastal, estébáci chtěli vyslýchat jeho nemocnou matku, ušili na něj pobuřování ($ 100 tehdejšího trestního zákona) a chtěli mu zakázat hrát, protože „používá různých invektiv proti socialistickému zřízení, čímž negativně ovlivňuje mládež.“ Kapitán Jan Liberda, jenž na Nohavicu založil spis „Sólista“ a úkoloval ho, v očích agentů byl prý  „takový dobrácký. Prostě jako obyčejný svazák.“ Ale soudruh kapitán měl „máslo na hlavě“. Tak proč by nebyl poslušný totalitnímu režimu? Jeho matka Libuše totiž v roce 1962 v kantýně Elektrárny Dětmarovice udělala manko. Ale to se může stát kdekomu. A komunista všeho schopný mu tento údaj vsunul do osobního spisu. A v roce 1986, aby toho nebylo málo, mu utekl agent „Martin“ do kapitalistické ciziny. Další smůla Jana Liberdy - zapeklitý případ.

Ale měl Nohavica zapotřebí v únoru 1989 „naprášit“ Vladimíra Hanzela a Jarmilu Polákovou, že vybírají podpisy kulturních pracovníků za propuštění V. Havla z vězení? Nemohl si jména vymyslet? Musel se před rudým estébákem zmiňovat o anketě Svobodné Evropy o nejlepší knihu?

A na přelomu července a srpna 1989 na pozvání krajanů, které zastupoval Jan Brabenec, Nohavica odjel do Vídně. Doprovázel ho další agent StB – Josef Streichl. Ubytovali se v hotelu Admirál, kde se krátce setkal s Krylem a dohodli se, že se večer uvidí v knajpě Nachtasyl…Což se stalo. Viděli se i druhý den.

Na Kryla pak informoval, jak ve Svobodné Evropě není spokojen, ovládají ji emigranti z let 1948 a 1968 atd. Ve spisu je také, jak velké byty mají Jan Brabenec a Pavel Kohout a další nepodstatné blbosti.

Karel Kryl na to řekl, že spolupráci s StB považuje za „temný stín“ jeho „pronikavého talentu“. A dodal: „Dodneška postrádám jeho jasné srozumitelné vyjádření. Mlčení je špatná zbraň.“

Můj komentář ke „kauze Jaromír Nohavica“

Zatímco Nohavica na Folkové Lipnici „vytěžoval“ Mertu, zda se stýká s důstojníky StB, tak mně tam ve stejný večer rudé komando StB zatklo, odtáhlo na tamní Národní výbor, vysypalo obsah z tašek a nohama se v něm hrabalo a hledalo, hledalo, cosi hledalo.

Zatímco Nohavica měl starosti, jak se nevyzradit, já měl obavy, aby na soud s folkovým zpěvákem Pepou Nosem vůbec někdo přišel. Rudé gestapo ho soudilo za koncert, daňový únik do škody dvou set korun.

Zatímco Nohavica popíjel chlast s důstojníky StB, my jsme zastávali názor, že bolševikovi neukážeme ani cestu na tramvajovou zastávku. Neumím si představit, že se stýkám s někým, kdo uvažuje o výslechu mé matky, která je nemocná…

Zatímco můj otec, který se jmenoval stejně jako já, měl s režimem problémy, Nohavicův otec, Jaromír senior, vesele básnil o Leninovi nebo o spartakiádě. Zde je jeho skvost z roku 1955:

„To je slávy! Město celé, / jarem, květem, provonělé, / od rána je na nohou. / Do průvodu se už řadí, vážní otcové i mladí. / A já hluboko v té kráse / hledaje k ní verš a rým, / cítím, že krásnější báseň, / než byl dnešek, nesložím.“

Zatímco jiný eStéBácký práskač vystupující na veřejnosti by se omluvil, Nohavica asi pokládá za omluvu text své písně „Nic moc“ (album „Babylon“). „..krycí jméno Never more / promiňte všichni / že ještě hraju / Já se kaju / Promiňte všichni domácí i cizí / Já už mizím / Pomalu mizím…“

POZNÁMKA  na závěr:

Na koncertech K. K. bývala služba, která bez >vlezného< uvedla do hlediště slepce nebo invalidu na vozíčku. Leč ten pitomý Bulvár (V. Havel mu říkal Fuj redakce), o tom nikdy nenapsal...

V den úmrtí Karla Kryla dostala smutná zpráva nádech mystiky.  Na průčelí fasády Vinohradského divadla ulomilo se křídlo anděla… „Z rozmláceného kostela / v krabici s kusem mýdla / přinesl jsem si anděla / Polámali mu křídla… (Anděl, první sloka)… Křídlo se na místo vrátilo v nové, opravené podobě… KARLA nám však už nikdo nikdy „neopraví“…

UŽ NIKDO NEVRÁTÍ…

Pepíno Maraczi

Prosinec 2013

POZNÁMKA:

Autor tohoto textu byl činný při výrobě řady samizdatů a od roku 1987 v ČSR, (společně s chartistou Vaškem Žufanem), vydával první punkový časopis „Attack“. Po „plyšáku“ jako fotoreportér 10 let pracoval v Necenzurovaných novinách Ty rudé krávo, v (Denním) Telegrafu, v Českém deníku a v Českém týdeníku.

Následuje SEZNAM OCENĚNÍ, ZVUKOVÝCH NOSIČŮ, KNIH a FILMŮ…

Pocty, na které Karel Kryl dosáhnul…

Když poslanec Jozef Wagner Parlamentu navrhl, aby za mrtvého písničkáře držel minutu ticha, zákonodárci po hodinovém jednání tento návrh zamítli.

Podobně dopadla iniciativa novojičínských občanů, aby po zpěvákovi byla pojmenována jedna z ulic. Městská rada návrh zamítla, žádná z ulice v okolí jeho rodiště není dostatečně důstojná. Ale Kryl má od května 1995 zde pomníček v Janáčkových sadech. Bohužel na zemi, podobně jako Bohumil Hrabal pod autobusovým nádražím v Libni… A stejně jako na Hrabalův, i na ten Krylův pejskové vykonávají svou potřebu. To už asi dostatečně důstojné je…

A v dubnu 1996 v Kroměříží mu byla odhalena busta.

K. K. jako žijící by jistě nikdy nesouhlasil, kdybych ho předem informoval, že chci tady vypisovat jeho nějaká ocenění… Od toho byl příliš dalek. Musím tak učinit pro formu, celkové doplnění Krylova obrazu, odkazu:

1988 – Cena Jana Zahradníčka za básnickou sbírku „Zbraně pro Erató“

1991 – Zlatá porta, výroční cena Mladé fronty za „Kníšku Karla Kryla“

1991 – Medaile Vítězslava Nezvala za poezii od Českého literárního fondu

1994 – (říjen) in memoriam stříbrná Pamětní medaile rektora Univerzity Karlovy za přínos pro duchovní rozvoj a morální podporu národa

1995 – Cena Františka Kriegla Nadace Charty 77

1995 – (březen) Cena Gramy (Síň slávy Akademie populární hudby)

1995 – (28. října) in memoriam medaile Za zásluhy II. stupně udělená mu prezidentem republiky

ZVUKOVÉ NOSIČE (jak postupně vycházeli):

1.)    ♫  „Bratříčku, zavírej vrátka!“   (1969)

2.)    ♫ „Rakovina“   (1969)

3.)    ♫ „Maškary“   (1970)

4.)    ♫ „Bratříčku, zavírej vrátka!“   (1971)

5.)    ♫ „Carmina resurrectionis“   (1974)

6.)    ♫ „Dívka havířka / Azbuk“   (1978)

7.)    ♫ „Karavana mraků“   (1979)

8.)    ♫ „Plaváček“   (1983)

9.)    ♫ „Plaváček“ & „Karavana mraků“   (1984)

10.)  ♫ „Bratříčku, zavírej vrátka! & „Rakovina“   (1984)

11.)  ♫ „Ocelárna“  (1984)

12.)  ♫ „Omezená suverenita“ / „Jedůfka“   (1986)

13.)  ♫ „Karel Kryl in Boston, I., II.“   (1988)

14.)  ♫ „Dopisy“   (1988)

15.)  ♫ „Tekuté písky“   (1990)

16.)  ♫ „Monology“   (1992)

17.)  ♫ „To nejlepší“   (1993)

18.)  ♫ „Ocelárna“ – doplněné vydání   (1994)

19.)  ♫ „Australské momentky“   (1995)

20.)  ♫ „Děkuji“   (1995)

21.)  ♫ „Jedůfky“   (1996)

22.)  ♫ „To nejlepší II.“   (1998)

Krylovy  KNIŽNÍ  publikace

☺ „Kníška Karla Kryla“ (1972, 1990)

☺„Pochyby“  (1977)

☺(„Zpod stolu“) „Sebrané spisy“  (1978)

☺„Z mého života“  (1986)

☺„Krylogie“  (1994)

☺„Znamení doby“  (1996)

☺„Spisy Karla Kryla II.“ / „Básně“  (1997)

OBRAZové  nosiče  s  portrétem  a  tvorbou  K. K.

►„Karel Kryl – Filmový portrét“  (1991)

►Karel Kryl – Kdo jsem… ?“  (1993)

►„Krylogie 19. 4. a 24. 5. 1993“  (1994)

►„Krylogie – Reduta“ /24. května 1993 a 9. června 1993/  (1996)

(Zde byla poprvé zahrána píseň „Demokracie“.)

demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou,

ti co kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou...

ti co nás léta týrali, nás vyhazují z práce

a těch co pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce....


Pepino diky !

http://ross-hedvicek.blogspot.com/2013/12/vzpominka-na-karla-kryla.html

* * *

4. března - Pocta Karlu Krylovi s Janem Krylem i Šafránem

V úterý 4. března se v hudebním Studiu 1 Ćeského rozhlasu Osuskuteční koncert nazvaný Pocta Karlu Krylovi. Vzdát hold slavnému písničkáři přijdou jeho bratr Jan Kryl a členové sdružení Šafrán – Vladimír Merta, Petr Lutka a Dagmar Andrtová-Voňková.

* * *

Lidé si v břevnovském kostele připomněli Karla Kryla

Osobnost muzikanta, básníka i politického komentátora Karla Kryla si přišli lidé připomenout do břevnovského kostela sv. Markéty. Vzpomínkovou mši uspořádali jeho přátelé u příležitosti 20. výročí Krylovy smrti, které připadne na 3. března. Na letošní 12. duben vychází další kulaté výročí spojené s Karlem Krylem, dožil by se 70 let. Karel Kryl zemřel v roce 1994 v Mnichově, kde žil v době své emigrace a vracel se tam i po roce 1989. Pochován je ale na hřbitově v Břevnově, kde si jeho odchod každoročně připomínají jeho blízcí a příznivci. Po samotné mši zazněly v bazilice Krylovy písně, stejně tak jako později večer v nedaleké hospodě Na Klamovce. ČRo, 2.3.2014

* * *

S Karlem Krylem jsem se setkal jednou v životě před koncertem pro krajany v Curychu. Přišel jsem dříve, byl na místě první, já druhý. Po 20 letech jsem ho nepoznal, představil jsem se, on mně, naprosto přirozeně… Nikdy na toto setkání nezapomenu. Díky pane Karle Kryle! Patříte k dlouhé řadě těch, které si tato země nezasloužila, ale oslovil stále dost takových, aby tomu jednou tak bylo.

Jan Šinágl, 3.března 2014

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 3.73 (22 Votes)
Share

Komentáře   

-2 #7 fdghjk 2014-03-31 04:52
S Havlem jste měli stejnýho řídícího agenta z rěichu nebo odkud jste se znali? Kvůli lidem jako vy a Havel se Kryl nechal umřít, když mu došlo, co jste zač. Chudák.
+1 #6 Marketa Kalis 2014-03-25 22:48
K textu, nic nebylo rezervováno v kostele, byli tam přátelé Karla, prostě ti normání. Já jsem seděla v druhé řadě a bez vztupenky. Moje dcera čtyřletá s Marlene byla ta hysterická sebranka, která stála nad hrobem Karla. Moje čtyřletá mu do hrobu vhodila cedulku: to jsou ty nejupřímnější kytky, Kájo. Kája, který pro ní jednou skočil přes plot v Heidhausen a prohlásil: to jsou ty pravé...
+1 #5 mila zvakova 2014-03-17 12:13
Děkuji za krásnou vzpomínku, přehled a vůbec
vše, co se týká Karla Kryla. Spoustu detailů jsem vůbec nemohla znát, ale vše zapadá do sebe jako puzzle - s hořkostí
v srdci pro jeho utrpení, ale i vírou a nadějí jak jistě věřil i on, se snažím nějak vstřebat. KK je VZOR, díky.
-1 #4 Jan Šinagl 2014-03-05 10:59
Tyto webové stránky dávají prostor každému, pokud je dodržen etický kodex webu. To neznamená, že se musím s každým uveřejněným článkem či komentářem ztotožňovat či se vůči nim vymezovat. Karel Kryl si byl nepochybně vědom rozdílu mezi českými sociálními demokraty na Západě a v Československu. Autor článku má zřejmě na mysli „východní“ typ sociální demokracie. Její „západní“ typ ani nemůže znát tak, jako ji poznal Karel Kryl. U nás existuje pravice a levice pouze názvem, jinak slouží většina stran a jejích představitelů stejnému. K tomu se samozřejmě nepřiznají. O čem to je popsal senátor Libor Michálek - www.sinagl.cz/.../
+1 #3 Štěpán 2014-03-05 07:37
Vzpomínám jak jsem kdysi přehrával jeho na černo kopírované kazety.
+2 #2 Jirka 2014-03-04 17:50
Dobrá vzpomínka na našeho nejlepšího folkového zpěváka, našeho Pete Seegera, který odhalil lumpenpravičáky , takže se mi nelíbí jen ta část dnešní vzpomínky - cituji - "k bolševikům se přidali další levičáci - sociální demokraté" - sám Karel Kryl věděl, že soc. dem. nejsou jen "další levičáci". V Mnichově měla (československá ) soc. dem. své sídlo a v exilu bojovala proti diktatuře i se svým Právem lidu a sám KK byl samozřejmým příznivcem soc. dem. Nenávistné tlachy vůči soc. dem. nesvědčí o inteligenci nebo přehledu pisatele. Soc. dem. byla jediná tradiční strana, která v exilu důstojně reprezentovala náš protikomunistic ký odboj a dávat ji do kednoho pytle s komunisty je paskvil a klišé hodné modrých strak a veverek a kryptokomunistů , kteří si musí honit triko, aby se vyrovnali se svým kolaboranstvím a normalizátorstv ím. Je to nehodné jinak kvalitního a objektivního investigativníh o novináře Šinágla. Ta zatvrdlost vůči soc. dem. je zarážející.
+6 #1 iivan Turnovec 2014-03-04 12:53
Karel Kryl byl a zůstává svědomím našeho národa, nelze na něho zapomenout

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)