„Národ, který zapomíná na utrpení, kterým prošli jeho nejlepší lidé, může být kdykoli vystaven znovu tomu, o čem v této knize čteme. Snad si čtenáři také uvědomí neuvěřitelnou nestoudnost těch, kteří se pod jen lehce pozměněnou egidou hlásí k duchovnímu dědictví zrůd, jež nám v padesátých i pozdějších letech vládly.“
Kniha Dagmar Šimkové (1929–1995) Byly jsme tam taky, ze které jsou připraveny desetidílné rozhlasové Osudy (od pondělí 16. května vždy v 11.30) na stanici Vltava, patří k nejdůležitějším knižním svědectvím surovosti komunistického režimu v padesátých letech 20. století. Intenzitou a otevřeností výpovědi prožitku hrůz z nejhorších kriminálů a lágrů, syrovým, nic nepřikrášlujícím jazykem, ale také drsným humorem, s nímž Dagmar Šimková popisuje situace a postavy ze svého čtrnáctiletého pobytu za mřížemi, je kniha ženským protějškem podobně strhujících vzpomínek katolického kněze Petra Ondoka Muklovský Vatikán.
Dagmar Šimkové bylo třiadvacet let, když si pro ni, dceru z movité rodiny píseckého bankéře, zdravotní sestru a bývalou chovanku elitní klášterní školy, přišla horda příslušníků Státní bezpečnosti. Byla obviněna z rozšiřování protistátních materiálů a z poskytnutí úkrytu dvěma přátelům, kteří chtěli uprchnout na Západ. Odsouzena k patnácti letům vězení, prošla mimo jiné nechvalně proslulým lágrem v Želiezovcích, odkud se jí podařilo utéct. Po dopadení jí k trestu byly připočteny ještě tři roky za útěk. Nebyla jako většina politických vězeňkyň propuštěna na amnestii počátkem šedesátých let – právě pro své hrdé chování, kterým si vysloužila časté kázeňské tresty a pobyty v korekcích. Dagmar Šimková popisuje prostitutky, bachaře, vražednice, mezi které bachaři rozdělovali politické vězeňkyně, ale i setkání s mimořádnými ženami, například s univerzitní profesorkou Růženou Vackovou, jejíž přednášky ve vězení „zachytila“.
Komentáře
Link je sice nefunkční, ale ne z důvodu podvodného jednání.
2) Odkaz na konci článku je nefunkční, chyba 404.