Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 29.02.2024 10:44
    Soud hodlá zkoumat středověké podmínky v českých věznicích. Pozdě ...

    Read more...

     
  • 29.02.2024 10:19
    Sokol wurde Opfer eines raffinierten Bank- und Kreditbetrugs ...

    Read more...

     
  • 29.02.2024 09:23
    Válečné výdaje spolknou 40 procent rozpočtu Ekonom podotkl, že ...

    Read more...

     
  • 29.02.2024 08:42
    Od 1. listopadu 2023 se Respekt od Economie osamostatnil.

    Read more...

     
  • 28.02.2024 19:32
    Zkorumpované vedení Sokola je jen další ukázkou mravního ...

    Read more...

     
  • 28.02.2024 19:27
    Starostka Sokola Moučková by měla ve funkci skončit, míní ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Lech_KaczynskiDva roky po katastrofě letadla s polskými elitami na palubě systematizuje přední polský publicista dostupná fakta. Bronisław Wildstein 27.4.2012

Smolenská katastrofa zůstane ponurým tajemstvím, s nímž se naši potomci budou potýkat dlouho poté, co my už tady nebudeme. Můžeme si být jisti, že se ještě nejednou stane předmětem intenzivních diskusí a v dohledné době i ohniskem velkého politického konfliktu. Ačkoliv se propaganda, jež dnes v Polsku převládá, snaží tuto tragédii bagatelizovat, prezentovat ji jako banální nehodu a podsouvat vinu obětem, představuje už jen to, co o ní víme, výbušný potenciál. Veřejné mínění tyto poznatky z různých důvodů nebere na vědomí; připustit si je by nutně znamenalo politické zemětřesení. … Žijeme v poměrně bezpečných dobách, přinejmenším bychom je tak rádi vnímali. Je pro nás psychicky náročné připustit, že by naši nejvyšší představitelé mohli zahynout v atentátu zorganizovaném orgány sousední mocnosti, který - nepřímo - usnadnila polská vláda. Tváří v tvář takové události bychom byli do značné míry bezmocní. Jenomže zavírat oči před skutečností je nejhorší možné řešení. …

Přinejmenším v politickém smyslu nese zodpovědnost za smolenskou tragédii Tuskova garnitura, která v této věci nejenže nedostála svým povinnostem, ale svým jednáním mohla, byť nevědomky, katastrofu umožnit, nebo se na ní - nezávisle na svých úmyslech - přímo podílet. Vládu v jejím jednání podporovaly všechny nejvlivnější kruhy postkomunistické III. Rzeczpospolité a média, která v této věci vedla bezostyšnou propagandu - odhalení pravdy o katastrofě by je kompromitovalo jak v institucionálním, tak v osobním ohledu.

Objasnění katastrofy brzdí také polský komplex, který pramení v tom, že většina společnosti přistoupila na oficiální vysvětlení smolenské tragédie. Oficiální místa a média dokázala pacifikovat postoje vzešlé z celonárodního smutku a namluvit veřejnosti, že zabývat se katastrofou je přímo nemístné. Dnes, byť další a další oficiální verze padají pod tíhou zveřejněných skutečností, je Polákům velmi zatěžko přiznat, že se dali zmást, anebo se dokonce zachovali přímo konformisticky. Pokud by si to uvědomili, museli by zásadně přehodnotit vlastní politické postoje.

Věc přesahuje za polská humna. Ruské orgány udělaly všechno, aby objasnění smolenského tajemství znemožnily. Množí se indicie, že mohly být přímým viníkem, který - v krajní verzi - naplánoval a zdárně provedl atentát na polského prezidenta a významnou skupinu polských elit v jeho doprovodu; v umírněné verzi využil okolností k vyvolání katastrofy, a v nejmírnější verzi odpovídá za neštěstí, k němuž došlo v důsledku nedodržení procedur spojených jednak s přijetím hlavy jiného státu, jednak i se zcela obvyklými pravidly letecké bezpečnosti.

Jde tedy o tajemství v historickém kontextu naprosto ojedinělé, které podle všeho nebude nikdy úplně vysvětleno. Naší povinností však je udělat všechno pro to, abychom o něm získali maximální možné znalosti a také - což je neméně důležité - aby tyto znalosti pronikly do veřejného mínění.

Akt první

Jak praví oficiální verze, 3. února 2010 telefonuje premiér Vladimir Putin premiérovi Donaldu Tuskovi a navrhuje mu společné uctění 70. výročí katyňského masakru polských elit. Informace, které vládní strana dovedně dávkuje spřízněným sdělovacím prostředkům (tudíž jejich převážné většině), prozrazují, že se naskytla mimořádná příležitost ke smíření obou zemí a jedinou překážkou tu může být prezident Lech Kaczyński, který se rovněž hodlá vydat na obřad ke katyňskému výročí.

Polská mainstreamová média píší přímo, že je nejvyšší čas, aby se prezident odsunul stranou, protože jen překáží normalizaci vztahů mezi oběma sousedními zeměmi. Pro vládu a sekundující žurnalisty je to jen další etapa ponižování a urážení prezidenta, dříve ztělesněného například v excesech poslance Janusze Palikota nebo v odmítnutí kanceláře premiéra poskytnout prezidentovi (jak měl nárok) letadlo na jeden z bruselských summitů. Byli jsme tedy svědky antidemokratické praxe ponižování v referendu zvolené hlavy státu a zpochybňování prezidentských pravomocí za potlesku převážné většiny názorově směrodatných kruhů III. Rzeczpospolité.

V případě katyňského výročí však věci získávají další rozměr. Do akce se zapojuje vůdce sousedního, Polsku nijak nakloněného státu, osobnost mimořádně zlověstná, a jeho pomoci vláda a média III. Rzeczpospolité spěšně přitakávají. Slyšíme, že pokud se Putin chce sejít s Tuskem, musíme to všichni, včetně prezidenta, okamžitě přijmout. Jako by hlasatelé tohoto hesla nechápali, že dovolit, aby ruský vůdce určoval, kterého z demokraticky zvolených představitelů naší země hodlá respektovat - to je v civilizovaných vztazích nebývalý útok na suverenitu.

Povinností premiéra bylo v této situaci dohodnout se s prezidentem a vypracovat společnou strategii. Tusk místo toho prohlašuje, že je překvapen, a prostřednictvím horlivých médií namlouvá veřejnému mínění, že příležitost ke smíření se musí využít.

Všechno nasvědčuje tomu, že tuto iniciativu naplánovali oba premiéři už rok předtím, na Westerplatte u Gdaňska během výročí propuknutí druhé světové války. Právě tehdy psal vládě nakloněný týdeník Politika, že Putin a Tusk by se měli sejít na katyňských obřadech. V únoru 2010 však týdeník své splněné prognózy nepřipomněl. Pro polského premiéra by to bylo nepohodlné.

Dvě návštěvy a jejich patron

18. února 2010 dali představitelé polského ministerstva zahraničních věcí ruským orgánům na vybranou, s kým a jak by chtěli výročí katyňského masakru uctít. Navrhují, aby byl pozván pouze premiér. Rusové tento návrh přijímají. Putin se má sejít s premiérem Tuskem, Kaczyński má ke katyňským mohylám přijet někdy jindy. Přílet polského premiéra je koordinován s příletem šéfa ruské vlády. Všechna bezpečnostní opatření zajišťující návštěvu Putina budou tedy k dispozici také Tuskovi.

Polská média opakují informaci naservírovanou - podle všeho - z úřadu vlády: Lech Kaczyński se rozhodl k účasti na pietním aktu až poté, co Putin pozval Tuska. Ve skutečnosti toto rozhodnutí bylo známé už dříve a ředitel odboru zahraničních věcí prezidentské kanceláře Mariusz Handzlik už 27. ledna, tedy týden před Putinovým telefonátem, poslal jménem Lecha Kaczyńského oficiální dopis s návrhem, aby se na katyňských obřadech setkali ruský a polský prezident. Necelý měsíc nato ruský velvyslanec ve Varšavě veřejně tvrdí, že o takovém dopise nic neví.

Polská vláda dělá navzdory právním normám a základní slušnosti všechno, aby prezidentova cesta nebyla pojata jako návštěva hlavy státu. Podle smlouvy z roku 1993 mají polské úřady povinnost obrátit se k ruským orgánům se žádostí o zajištění adekvátních podmínek. Neučinily tak.

K organizaci návštěv premiéra i prezidenta je povolán diplomat Tomasz Turowski. Roku 1975, už jako důstojník tajné služby, se přihlásil do noviciátu jezuitského řádu v Římě, kde strávil devět let, a jako rusista byl časem připuštěn k tajemstvím vatikánské politiky vůči SSSR. To je jen jedno z jeho agenturních dobrodružství.

14. února 2010 byl po tříleté přestávce znovu zaměstnán na ministerstvu zahraničních věcí a den poté vyslán do Moskvy, kde mu byl svěřen dohled nad ruskou návštěvou dvou nejdůležitějších osobností v Polsku. Opravdu ministr Sikorski nevěděl o jeho minulosti? Proč v tak rychlé proceduře svěřil tak zodpovědný úkol právě jemu?

10. března se prezidentská kancelář obrátila k ruské straně se žádostí o poskytnutí ruského navigátora pro polské letadlo - rutinním způsobem, prostřednictvím úřadu vlády. Ten žádost předal o 20 dní později. Po informaci, že tak rychlé nalezení navigátora může být obtížné, žádost stáhl.

Bez obhlídky

Představitelům prezidenta byla znemožněna kontrola smolenského letiště. Na pochybnosti, jež prezidentská kancelář v této věci sdělila polskému velvyslanectví v Moskvě, nikdo nereagoval. Navzdory urgencím nepředali Rusové nové údaje o parametrech letiště, které by se lišily od těch, jimiž disponovalo Polsko. Návštěvu ředitele Handzlika z prezidentské kanceláře v Moskvě zrušilo tamní polské velvyslanectví kvůli ... návštěvě vedoucího kanceláře premiéra Tomasze Arabského. Ten dorazil do Moskvy 18. března 2010, aby na místě dohodl se svým ruským protějškem podrobnosti ceremonie. Právě tehdy se definitivně rozhodlo o znevážení prezidentské návštěvy. Kvůli tomuto znevážení mohly být pominuty procedury závazné při návštěvě hlavy státu, včetně bezpečnostního zajištění letiště a určení rezervních míst pro přistání.

Lze se domýšlet, že celé toto jednání mělo být završením akce směřující ke kompromitaci polského prezidenta. Dominantní polská média by byla s radostí přivítala situaci, kdy by se mu nepodařilo doletět na obřad. Podpořilo by to dávno prosazovanou tezi, že prezident je nekňuba, neschopný cokoliv zařídit a kompromitující Polsko. K veřejnému mínění by zřejmě nepronikly informace, že všechny páky v téhle věci měla v rukou vláda. Dokonce i v Polsku obecně užívaná formulace „prezidentské letadlo" je zavádějící. Prezident nemá letadlo, poskytuje mu je premiérův úřad.

Polské orgány věděly, že prezident neměl na letišti Severnyj přistát. Ruské letadlo, které transportovalo z města Tver na smolenské letiště limuzínu a ochranku pro polského prezidenta, bylo odkloněno a zamířilo do Moskvy. Dělo se to zhruba 45 minut před katastrofou.

Odkud se bere Tuskova podřízenost

Je zcela nepravděpodobné, že by se polská vláda mohla podílet na atentátu na polského prezidenta anebo třeba jen vědět o jednání, jež by k němu směřovalo. V žádném případě to nezapadá do psychologických portrétů a postojů jejích členů, kteří se k takovým metodám nikdy neuchylovali. Navíc by jim takováto akce přinášela neuvěřitelné riziko, neúměrné případnému zisku.

Ovšem intriky se sousední zemí proti - buď jak buď - hlavě polského státu členové této garnitury rozhodně na svědomí mají. Polské představitele, především Donalda Tuska, pravděpodobně ochromily informace, jaké má ruská strana k dispozici, a možnost vydírání. To by vysvětlovalo jeho podřízenost Putinovi a absenci jakýchkoliv pokusů o suverénnější vystupování při objasňování tragédie. Vždyť ruský prezident Dmitrij Medveděv poslal v den katastrofy polskému premiérovi telegram s návrhem společného vyšetřování.

Stačil jediný rozhovor s Putinem, a Tusk přistoupil na všechny jeho podmínky. Polské orgány oslovili experti z NATO a EU s nabídkou pomoci. Ta byla odmítnuta.

Nemá snad už ani smysl opakovat, že volba konvence z Chicago - což přiznal i Jerzy Miller, bývalý ministr vnitra a předseda polské komise pro vyšetřování smolenské katastrofy, a také mezinárodní letecká grémia - byla v daném případě zcela neadekvátní. Dávala ovšem všechny nástroje do rukou ruské straně, zvlášť za situace, kdy polský premiér nevyužil možnosti, již tato konvence skýtá: aby poškozená země požádala o převzetí vyšetřování. Nevyužil ani možnosti mezinárodní arbitráže a případné soudní cesty, které konvence obsahuje.

Tuskova vláda uváděla veřejné mínění v omyl, když je neinformovala o existenci polsko-ruské smlouvy z roku 1993 ošetřující případy vojenských katastrof. Po zveřejnění této informace v deníku Rzeczpospolita představitelé vlády vysvětlovali, že v ní prý chybí některé prováděcí předpisy. Jejich absence by, jak vysvětlovali, hrozila zpožděním vyšetřování o... dva týdny.

V rozhovoru ve filmu BBC, vysílaném 10. dubna 2011, premiér Tusk o zprávě ruské vyšetřovací komise MAK prohlásil: „ (...) Lhal bych, kdybych řekl, že jsem počítal s nějakou zvláštní nestranností ruského vyšetřování. (...) Chybí mi však něco, co je ve světle faktických údajů jaksi zřejmé, tzn. ona ruská část zodpovědnosti. Mluvím tu samozřejmě o organizačních nedostatcích, o stavu letiště, ne o zlé vůli. Ale o tom, co se Rusové snaží zatajit, ne kvůli nějakému temnému tajemství, ale kvůli tradiční ruské neochotě přiznat jakoukoliv chybu či slabost (...)".

Prohlásil to premiér, který za podpory kruhů formujících ve III. Rzeczpospolité veřejné mínění přenechal vyšetřování Rusku a dlouho ujišťoval, jak ideálně obě země při vyšetřování celé záležitosti spolupracují.

Bázeň vlády Občanské platformy

Toto jednání lze vysvětlit také strachem ochromujícím část polských elit, která se bojí, že za katastrofou stojí atentát ruské moci, a za žádnou cenu si tudíž nepřeje, aby ta strašlivá pravda vyšla najevo. Máme snad vypovědět Rusku válku? Stavět věc takhle je absurdní, protože polská strana má mnoho jiných možností, dokonce i v případě, že se potvrdí nejdrastičtější verze scénáře. Samo její zveřejnění by muselo ovlivnit Putinovu pozici jak ve světě, tak v jeho vlastní zemi.

Publicista a politik Jan Rokita na stránkách týdeníku UwazamRze tvrdil, že společné vyšetřování by nám nejen neumožnilo vlastní bádání (jako by nás loňská Millerova zpráva zásadně přiblížila pravdě), ale postavila by Polsko do role ručitele za ruskou verzi. Ve skutečnosti bychom v případě takového ohrožení mohli vždycky ostentativně přerušit spolupráci, a ta by nám alespoň poskytovala přístup k důkaznímu materiálu, který nám ruská strana dosud nepředala a část z něj už zničila.

Bezprostředně po katastrofě se polské velvyslanectví v souladu se smlouvou z roku 1993 obrátilo na ruské orgány se žádostí, aby místo katastrofy polského letadla bylo považováno za Polsku zpřístupněné území. V případě nehod vojenských letadel je to běžná praxe. Nóta byla stažena. Antoni Macierewicz, předseda parlamentní vyšetřovací komise, nedostal z polského ministerstva zahraničí odpověď na otázku, proč ke stažení došlo.

Právní odbor polského ministerstva zahraničí měl podle procedur připravenou expertizu odvolávající se na smlouvu z roku 1993, nikdo o ni však nepožádal. První tři dny práce polsko-ruské komise ostatně probíhaly na jejím základě, jak vypověděli účastníci. Teprve potom, v důsledku dohody Tuska s Putinem, převzalo Rusko celé vyšetřování.

Poznamenáváme-li, že musíme zavrhnout hypotézu o podílu polské vlády na případném atentátu, nemůžeme tvrdit, že se na něm určitě nepodílely osoby nebo skupiny z Polska, už dříve s Ruskem spojené. Polská lidová republika byla hluboce infiltrována sovětskými službami. Fakt, že po jejím pádu byli v Polsku během 22 let odhaleni asi dva ruští špioni, zatímco v zemích západní Evropy byl těchto případů značný počet, nesvědčí o nezájmu Moskvy o nás, ale o síle ruské agentury v Polsku a o slabosti naší kontrarozvědky.

Ničení důkazů

Podle norem, také těch ruských, je letový dispečer poslední instancí na letišti. Na věži ve Smolensku byl kromě dispečera Pavla Plusnina a jeho pomocníka Viktora Ryženka také plk. Nikolaj Krasnokutski - není jasné, v jaké roli. Za podmínek, které vládly nad Smolenskem, zvlášť po náhlém zhoršení počasí - viditelnost se ze 6 km bleskově snížila na 1 km a dále se zhoršovala - by dispečer měl zavřít letiště. Plusnin se o to pokouší, ale je přinucen spojit se s nadřízenými v Moskvě, kteří lavírují a rozhodnutí odsouvají. Na poslední chvíli mu dávají rozkaz polské letadlo přijmout. Dispečer byl ve svém rozhodování zcela omezen, navzdory veškerým pravidlům.

První ruské oficiální informace o katastrofě ji časovaly o několik dobrých minut později, než se ve skutečnosti stala. Jedna z hypotéz praví, že šlo o to, aby se uplatnila ruská verze čtyř pokusů o přistání polského letadla, což vyžaduje jistý čas. Vždyť už v okamžiku katastrofy, bez jakýchkoliv údajů, měli Rusové připravenou verzi o chybě polských pilotů i s naznačováním, že podlehli nátlaku prezidenta. Zapůsobily tak bleskově ruské dezinformační služby, anebo byla interpretace připravená předem?

Rusové od počátku ničili důkazy, včetně toho hlavního, trupu letadla. Navzdory nesmělým urgencím polských orgánů jeho pozůstatky, stejně jako zbytky oděvů obětí, dodnes chátrají na místě katastrofy. Rusové je Polákům nepředali, stejně jako další důležité důkazy, včetně originálů černých skříněk.

Ruské jednání je sledem ostentativního falšování a manipulací a demonstrativním znevažováním jak obětí katastrofy a jejich rodin, tak celého polského státu.

Kvůli havárii zařízení se prý nedochovaly žádné videonahrávky, přesto, že na letišti fungoval celý systém monitorů - dokonce ani nahrávky z průmyslových kamer umístěných poblíž letiště. Původní výpovědi dispečerů polská strana vůbec neobdržela. Známe pouze jejich další verzi, již ruští vyšetřovatelé „opravili".

Mnohá zásadní tvrzení komise MAK jsou lživá. Neexistují žádné důkazy, že by gen. Błasik, obviňovaný z nátlaku na piloty, byl v pilotní kabině. Slova připisovaná polskému generálovi pronesl druhý pilot. Ruská zpráva zatajila, že kapitán prohlásil: „Jdeme na druhý kruh." Jinak řečeno: nepřistáváme, odlétáme.

Zcela zodpovědně dnes můžeme říci, že v Rusku nikdo neprovedl skutečnou pitvu těl obětí. Do náhodně „kompletovaných" pozůstatků bylo zašito smetí a odpadky, které se povalovaly kolem. Pitvy provedené v Polsku prokázaly, že v případě poslanců Przemysława Gosiewského či Zbigniewa Wassermanna měla těla přivezená v rakvích mírně řečeno nevelkou spojitost s osobami, za něž byla vydávána.

Nepotvrzuje se oficiální ruská verze, že oběti zemřely v důsledku četných vnitřních poranění. Orgány exhumovaných těl takové stopy nenesou.

Ruské „vyšetřování" a polská ozvěna

Oblast katastrofy nebyla zajištěna ani v nejzákladnějším ohledu. Mnoho měsíců po tragédii tam polští novináři nalézali kousky motoru, předměty patřící obětem, ba i kusy těl.

Ministryně zdravotnictví Ewa Kopacz, která ze Smolenska přiletěla hned po katastrofě, veřejně lhala, když ujišťovala, že polští odborníci se účastnili pitev, že těla byla důstojně připravena k pohřbům, že půda byla důkladně proseta do hloubky jednoho metru.

V souladu s konvencí z Chicago ruská komise MAK před zveřejněním své zprávy předložila její návrh poškozené zemi, tedy Polsku. V prosinci 2010 jí polská Millerova komise předala četné poznámky a výhrady k textu. Ruská strana však - už v rozporu s konvencí - odpověděla jen na malou část z nich. Aniž reagovala na více než 160 polských poznámek, zprávu pak zveřejnila.

Je s podivem, že většinu z nich opomněla sama Millerova komise, když koncem července 2011 publikovala vlastní zprávu, která v hlavních tezích ze závěrů MAK vychází. Millerova zpráva opakuje jejich hlavní tvrzení, že polští piloti špatně určili svou výšku a autopilot, s jehož využitím chtěli vzlétnout, nefungoval. Letadlo ve svém příliš nízkém letu zavadilo o břízu, utrhlo se mu křídlo, obrátilo se ve vzduchu a roztříštilo o zem.

Dostupné údaje to nepotvrzují. Druhý pilot četl výšku správně. Už to stačí k naprostému zpochybnění Millerovy zprávy.

Americký odborník na letecké katastrofy, člen uznávaných grémií, která se jimi zabývají, prof. Wiesław Binienda vyvrátil na základě známých údajů oficiální hypotézu o katastrofě a konstatoval, že v ní nehraje nic: ani stav a umístění vraku, ani odtržení křídla tupolevu po nárazu do břízy. Vyšlo najevo, že polská prokuratura neprovedla žádnou počítačovou simulaci, což je v takových případech rutina. Odmítla také účast světově uznávaného specialisty, amerického patologa Michaela Badena na pitvě exhumovaných obětí.

Pokud přijmeme oficiální verzi katastrofy, je z odborného hlediska udivující míra destrukce letadla i okamžitá smrt všech pasažérů. A také charakter jejich zranění.

Ewu Kopacz, která v parlamentním projevu ostentativně lhala, premiér povýšil do funkce maršálka Sejmu. Formálně povýšil také Tomasz Arabski, o jehož zodpovědnosti za nedostatečné zajištění bezpečnosti návštěvy prezidenta mluví zpráva polského NKÚ. Šéf vládní ochranky, který očividně nedostál svým povinnostem, povýšil do hodnosti divizního generála a byl vyznamenán. Vyšetřování ve smolenské kauze se týká jeho náměstka. Ministr vnitra, zodpovědný za vládní ochranku a vůbec za bezpečnost polského prezidenta byl pověřen... vyšetřováním příčin katastrofy.

Co se stalo?

Polští piloti ve výšce mezi 100 a 90 metry nad plochou letiště rozhodli, že nebudou přistávat. Byli zcela klidní. Setrvačností letadlo kleslo ještě do bezpečné výšky asi 30 metrů. Od tohoto okamžiku mělo začít stoupat. K tomu nedošlo, zato se zablokovala práce motoru.

Hypotéza, že zkušení piloti neuměli použít autopilot, kterou obsahuje jak zpráva MAK, tak zpráva Millerovy komise, je zcela nepodložená a nesmyslná. Kapitán letadla Arkadiusz Protasiuk stroj dokonale znal, byl zkušeným pilotem, rovněž civilním, a instruktorem.

Existuje několik hypotéz o poškození letadla. V poslední době se stále častěji vyskytuje verze o explozi instalovaných náloží.

K vyšetření takovéto události musíme nejdříve formulovat všechny přípustné hypotézy a postupně vylučovat ty nejméně pravděpodobné. V případě katastrofy 10. dubna 2010 jsme od počátku slyšeli, že verze atentátu je vyloučená. Proč? Vždyť dnes, v době mezinárodního terorismu, bývá v případě leteckých katastrof brána v potaz jako první.

Slyšíme, že případní pachatelé, Rusové, by na tom neměli zájem, protože v polských prezidentských volbách, které se v květnu 2010 už blížily, neměl Lech Kaczyński beztak šanci zvítězit. Nikdo, kdo se vážně zabývá politikou, by to nemohl s naprostou jistotou tvrdit. Nešlo by ostatně jenom o něj. Až do poslední chvíle se plánovalo, že poletí i jeho bratr, předseda Práva a spravedlnosti. Atentát, jehož příprava nějakou dobu trvá a těžko jej lze v posledním okamžiku „odvolat", mohl být „popravou" opoziční strany v Polsku. Strany, která se naplňováním politiky Lecha Kaczyńského stavěla proti imperiálním ambicím Ruska, jež jsou páteří Putinovy politiky.

To, že takové jednání může být účinné, dokázala gruzínská výprava polského prezidenta v srpnu 2008. V Polsku byla předmětem posměchu, přitom měla zásadní význam pro zadržení ruské invaze do Gruzie a pro záchranu nezávislosti této země. To je každopádně názor samotných Gruzínů. Případný atentát mohl směřovat k likvidaci ohniska, které se aktivně stavělo proti imperiálním tendencím Moskvy v celém regionu.

Ruský plán však mohl mít daleko širší dosah. Zatažení polské vlády do hry proti polskému prezidentovi a souběžně plánovaný atentát mohl být pokusem přiřknout vládě její podíl na něm. Premiér a angažovaní členové vlády museli v okamžiku katastrofy pochopit, že se proti své vůli stali spoluviníky, což je mohlo motivovat k oddanějšímu postoji vůči Moskvě i k odporu vůči pokusům o vyjasnění tragédie.

Všechno, co o Putinově garnituře víme, nasvědčuje tomu, že by takovou intriku naplánovat mohla.

Byl atentát možný?

Putin je člověkem KGB, který se po převzetí moci obklopil lidmi někdejší komunistické policie. Poprvé získal prezidentský post v roce 2000, kdy se prosadil jako silná osobnost schopná postavit se „čečenskému teroru" rozpoutanému necelý rok předtím. Při explozích v Bujnaksku, Moskvě a Volgodonsku zemřelo přes 300 osob. V Rjazani byl atentát zmařen. Časem vyšlo najevo, že za ním stála FSB, následnice KGB, která vysvětlovala, že mělo jít o součást „cvičení". Dnes je vlastně prokázáno, že celou teroristickou akci organizovali lidé od Putina. Vedla k druhé čečenské válce a dala bývalému plukovníkovi KGB moc. Popsali ji nezávislí ruští novináři.

Čečenská válka měla charakter genocidy. Ruské služby stíhaly vůdce odporu a zabíjely je po celém světě.

V roce 2006 byl v Anglii otráven dezertér z FSB Alexandr Litviněnko, který předal na Západ informace o krvavých provokacích této organizace za Putinovy vlády. Řekl už všechno, co mohl, jeho vražda nebyla tudíž ničím jiným než pomstou.

7. října 2006, v den Putinových narozenin, byla zavražděna Anna Politkovská, novinářka odhalující mimo jiné kulisy tragédie v Beslanu - ta také nesla všechny rysy provokace FSB. Předtím se Politkovskou pokoušeli otrávit. To je jeden z mnoha příkladů vražd nezávislých novinářů v Putinově éře.

Pokus otrávit nezávislého prezidentského kandidáta na Ukrajině Viktora Juščenka, provedený dle všech indicií ruskými službami, je obecně známý.

Putin a jeho garnitura se uchylují k teroru a vraždám ze zálohy. Lze ostatně předpokládat, že případný smolenský atentát byl důsledkem vnitřního boje frakcí ruských tajných služeb, které dnes zemi kontrolují.

Jistý známý polský expert na východní politiku v jedné diskusi dlouze dokládal, jak osudné byly pro Polsko důsledky smolenské katastrofy (radikální vnitřní konflikt ztěžující jednání v polském státním zájmu), načež konstatoval, že Rusové neměli žádný důvod ji způsobit. Nechápal, že si protiřečí.

Žijeme v poměrně bezpečných dobách, přinejmenším bychom je tak rádi vnímali. Je pro nás psychicky náročné připustit, že by naši nejvyšší představitelé mohli zahynout v atentátu zorganizovaném orgány sousední mocnosti, který - nepřímo - usnadnila polská vláda. Tváří v tvář takové události bychom byli do značné míry bezmocní. Jenomže zavírat oči před skutečností je nejhorší možné řešení.

 

Text byl publikován 10. 4. 2012 v polském týdeníku UważamRze.


Přeložil Kryštof Mrázek.

http://www.revuepolitika.cz/clanky/1655/tajemstvi-smolenska

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1
Share

Komentáře

0 #2 Aleš Krejčí / Brno 2012-05-14 19:33
Ne a ne a ne! Pořád nevěřím, že by rusové byli pachateli a udělali to tak hloupě. Media nás zase straší strašáky, abychom měli koho nenávidět a neviděli to podstatné..
-2 #1 Karel Adler 2012-05-10 17:34
Tohle je problém, bez toho, aby byli ruští vyšetřovatelé odchycceni, odvezeni někam pryč a podrobeni mučení, se pravdu asi nelze dozvědět, lze jen spekulovat. Dost to připomíná vraždu Louise Barthoua, francouského ministra zahraničí a spojence Československa, který byl spolu s jugoslávským králem Alexandrem I. zavražděn, nejspíš na popud Německa (alespoň to vyplývá z korespondence mezi Hermannem Göringem a Hansem Speidelem (v té době německým vojenským attaché v Paříži). Barthou byl odklizen, aby byl nahrazen někým ochotným s Němci spolupracovat. Je tedy docela dobře možné, že podobně Rusové odstranili Kaczyńského, který je jako většina Poláků oprávněně nenáviděl, a nahradili ho jinou figurkou. Donald Tusk bude pravděpodobně mít z kostlivců ve skříni solidní hřbitov, tak na úrovni rodiny Addamsových, až po jeho zvolení "vyplavalo", že jeden z jeho předků bojoval ve Wehrmachtu (to před tím zatajil, asi by ho to ve volbách v Polsku dost poškodilo). Jakého dalšího (možná nebezpečnějšího ) kostlivce skrývá jeho Kleiderschrank je těžko říct...

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)