Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Der Kommentar unten vom 24.8.2021 hat mich an dieses Video und diesen Artikel vom 14.9.2014 erinnert.  Ein Kommentar, aber er spricht für Millionen von unglücklichen Schicksalen und ruinierten Leben...

Danke, Herr Schinagl, für diesen kurzen Rundgang. Auch ich bin Nachkomme aus einer Familie in Eisenstein (Zelesna Ruda)... ist schon Generationen her, aber ich weiß es und war immer wieder in der Nähe dort. Hurkenthal war für mich immer so etwas wie ein verwunschener Ort, über den man noch einen Roman schreiben muss. Und Klostermann-Leserin bin auch ich... Meine (urgroßmütterliche) Familie hieß Wudy. Ja, nach Frieden und Verständigung gehen wir gemeinsam! Gott segne Sie und alle, die um Wahrheit und gegenseitige Verzeihung bemüht sind. Wir sind alle Gottes Kinder. Pax!

„Na Šumavě se tehdy dělo hodně špatného, ale tohle byl největší hnus, který se tu stal. Tohle nemělo nikde obdoby.“

Trénování armádních dovedností vojáci po večerech notně zapíjeli alkoholem. Podle očitého svědka se osudného dne posilnili notnou dávkou vodky a rumu a rakve z místní krypty vynosili ven. Opřeli je o zeď kostela a zasypali sprškou střel. Ale ani to jim nestačilo. Kohosi z nich napadlo, že by si s krásně oděnými mrtvými ženami mohli zatančit. Vytáhli je tedy z rozbitých rakví a v doprovodu tónů harmoniky se s nimi dali do tance. „Drželi různé kusy těl a běhali kolem jak smyslů zbavení. Svým zhýralým nadšením hecovali jeden druhého,“ líčí otřesné chvíle šumavský spisovatel Vilém Kudrlička. 

***

 Pouť na Hůrku, jednu z mnoha zničených šumavských vesnic…

Zmizelé „šumavské Lidice“ Zhůří dne 9.září 2017: Kříž smíření, Oltářní kámen, Artefakty, projevy