Podle střízlivých odhadů sloužilo ve Wehrmachtu a posléze v SS resp. Waffen-SS 100 000 donských, kubáňských, těreckých a sibiřských kozáků. Na konci války, 1. června 1945, předali britští vojáci 29 000 kozáků, žen i dětí příslušníkům NKVD a poslali je tak na jistou smrt. Toto je příběh zrady, kde není spravedlivých, ani vítězů, jen poražených a velké bolesti.
Britští gardisté byli většinou skotští horalové pocházející z roty Y, 8. Argyle a pluku Sutherland. Zatímco někteří strážci plnili svěřenou povinnost s lehkomyslným pobavením, jiným se z toho, co museli provést, udělalo fyzicky špatně. Katolický kaplan irského pluku, který celý akt sledoval, později řekl, že to, co se stalo, bylo ostudné, a že se do konce života bude za Brity stydět. Vzpomínal také, jak viděl některé strážce, kteří do kozáků strkali svými puškami, plakat. 
„Tohle bylo poprvé, co jsem viděl horala plakat. Osobně jsem viděl, kolik vojáků bylo morálně zlomeno. Několik vojáků dokonce zašlo tak daleko, že vytáhli několik rodin z transportů a i přes řev důstojníků je pustili na svobodu. Není divu, že někteří strážci byli blízko vzpoury a odmítli se zúčastnit. Londýnský irský pluk, který dostal rozkaz se k evakuaci kozáků připojit, odmítl nastoupit, protože sami měli dostatek zkušeností s represí v jejich vlastní zemi a s kozáky zjevně sympatizovali ". Major Davies později k tomu řekl: „ Kozáci mě mohli zlynčovat. Místo toho mi nepřestávali věřit a prosili mě, ať to zastavím. Bylo to hrozné a na vše vzpomínám s opravdovou hrůzou. Byl to opravdu ďábelský plán."
Read more...