Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

… A tak se zrodila bizarnost všech bizarností, jeden z nejšílenějších dokumentů, které jsme měli tu čest na tomto blogu vystavit, odvolání opatrovníka proti vlastnímu opatrovanci. …

* * *

Odpověď na v titulku položenou otázku – tedy minimálně v této zemi – zní ano, může. Jde o jednu z věcí, které shrnul Jaroslav Hašek do geniálního, smutně středoevropského Nesmí, ale může.

Opatrovníkem je v tomto případě ÚMPOD, Úřad pro mezinárodněprávní porušování a omezování práv dětí, a jedná se o námi již několikrát traktovaný případ jedenáctileté Dorotky. Jak víme z postu na našem druhém blogu, ve slovenské škole se jí moc nelíbilo, a proto přivítala, že v září mohla v Praze od září nastoupit na výbornou soukromou ScioŠkolu. Tam byla od prvního dne nadšená. To ovšem nemohla přenést přes srdce její milující slovenská matka, a Dorotu proto nechala ze školy vyloučit, s tím, že je jí úplně jedno, že dcera už půl roku žije v Praze, ale do školy bude prostě chodit na Slovensku, a jako příslovečnou třešničku na dortu zakázala poskytovat Dorotě zdravotní péči její dětské lékařce; na obojí má, jako zákonný zástupce, jemuž prozatím nebyla omezena rodičovská odpovědnost, v této zemi právo.

Naštěstí zasáhl soud a ten, nečině s matkou žádné velké cavyky, rázně zakročil.

Na Slovensku je od vlani dostupná kniha Tomáša Jadlovského nazvaná Otec na úteku. Pražské vydavateľstvo Klikaprejavilo značnú odvahu vypustiť do sveta rozprávanie muža hľadaného Interpolom, a to za tak hororových okolností, že sa čitateľ dlho zdráha knihe uveriť. Pre slovenských čitateľov je zaujímavé, že autor bol českým diplomatom, pracoval na Slovensku a k zlomovému momentu knihy došlo v Bratislave na moste Lanfranconi.

Tomáš Jadlovský, ktorého pred rokmi kvôli úteku so synom dôkladne preprali české médiá, aby zaryto mlčali, keď to isté urobila jeho španielska manželka, dnes žije v arménskom Jerevane. Je v EÚ stíhaný za únos svojho syna, a to španielskym súdom, ktorý ani nebol príslušný vo veci rozhodovať. Na knihe musím oceniť autentickosť rozprávania vrátane mien a funkcií sudcov a sociálno-právnej ochrany detí v podaní českého Úradu pre medzinárodnú právnu ochranu detí a európskej komisárky pre spravodlivosť Věry Jourovej, ktorú inak z médií poznáme ako veľkú bojovníčku za spravodlivosť všade inde, len nie u seba doma v Česku. Potvrdzuje sa stará známa pravda, že feministky bojujú za údajnú rovnosť iba vtedy, ak im z toho plynú nejaké výhody. Je zaujímavé a pre európsku pýchu zahanbujúce, ako sa k problémovému zatykaču vydaného na objednávku španielskej matky postavili jeho „vlastní“ Česi a aký postoj zaujali Arméni. Celý článek>