Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

po čvc 13 @08:30 -
OS Praha 6: kauza JUDr. Zdenka Altnera

Nejnovější komentáře

  • 05.07.2020 20:18
    V každém národě se najde několik neohrožených jedinců. O smrti ...

    Read more...

     
  • 04.07.2020 12:39
    Komunisté jsou nepotrestaní od Aše po Peking. KOMUNISTICKÉ ...

    Read more...

     
  • 03.07.2020 12:06
    Poslední odstavec pana bývalého velvyslance jsou velmi úderná ...

    Read more...

     
  • 01.07.2020 00:21
    PČR je na 87 místě na světě ve věci důvěryhodnosti, hned ...

    Read more...

     
  • 01.07.2020 00:05
    Předseda ODS Fiala si loni vydělal jako politolog na universitě ...

    Read more...

     
  • 30.06.2020 21:28
    Myslím, že více jak o komunisty jde více o levicové poslance ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Wonka Pavel Vezen svedomiPavel Wonka 1988: „Ti, kdo nejdou vpřed, ať ustoupl z cesty.“ - Ukázky z myšlenek a korespondence Pavla WonkyWonka Pavel marnice hlava a horni trup

… Všechno se zdá nakonec prosté: každý se musí ve svém životě rozhod­nout, komu bude sloužit — těm mocným nebo těm bezmocným, lži nebo pravdě, násilí nebo lásce, zlu nebo dobru. A nemylte se prosím — soud dějin je citlivý na tento zápas dobra se zlem. … Chci-li se někam dostat, musím pro jízdu s károu získat všechny. Jestli­že se o to alespoň pokusím a již předem osádku kolem káry názorově rozdělím, potom jsem buď hlupák a nevidím dál, než na svá vlastní sek­tářská stanoviska, nebo reakcionář, kterému se s károu nikam nechce a když už musím, tak nechám ty netrpělivě přešlapující, aby se s prázd­nou károu proběhli. Hrdinou a vítězem celého toho hašteření bude nakonec Švejk, který se zrodí z těch, kteří budou káru tlačit. Ten pochopí, že čas a okolnosti je nutí jít s prázdnou károu a že se při té jízdě musí hlavně dobře na­jíst, napít a také vyspat. A je to škoda, protože namísto Švejka se zde mohl zrodit nový člověk, člověk iniciativní, sebevědomý a plnoprávný, který si uvědomuje nejen svá práva, místo, ale i své postavení. Ale kdo ví. Možná, že se ona pomyslná kára skutečně vyškrábe ně­kam na kopec. Ti vzadu ji přestanou brzdit a budou Švejkovi našeptávat: „Švejku, naskoč, s kopce nemusíš tlačit. S kopce to jede samo.“ A jestliže se ve Švejkovi něco probudí a těchto hlasů poslechne, potom bych v té době nechtěl být u oje. Nechtěl bych být při tom, až se ten žalostný průvod s károu bude po­tácet na své anabázi někam k Putimi, uondaný a demoralizovaný. Nechci být ani u té žabomyší války a účastnit se tohoto handrkování. Napadá mi tedy už jen role Laokona a proto volám: „Nevěřte Danajcům, odmít­něte danajské dary!“

* * *

Legum servi sumus, ut liberi esse possimus

(Jsme služebníky zákona, abychom mohli být svobodni)

* * *

Uznání přirozené lidské důstojnosti a rovných a ne zcizitelných práv všech členů lidské společnosti je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě

Charta OSN

* * *

Ideálu svobodné lidské bytosti, těšící se občanské a politické svobodě od strachu a nedostatku možno dosáhnout jen tehdy, jestliže budou vytvořeny takové podmínky, v nichž bude každý požívat svých občanských a politických práv, jakož svých práv hospodářských, sociálních a kulturních

Všeobecná deklarace lidských práv.

* * *

I. Kdo byl Pavel Wonka

Wonka MAFIE skladbaChceme-li zhodnotit život jakéhokoli člověka, musíme se zamyslet nad tím, co chtěl tento člověk ve svém životě dokázat, kým chtěl být, co chtěl vykonat pro sebe i pro jiné, jaké hodnoty zejména duchovní mu byly vlastní. Druhou stránkou hodnocení je zjištění, do jaké míry se mu jeho sny, představy a předsevzetí podařily realizovat. Realizace záměrů ale závisí na schůdnosti cesty, kterou si člověk zvolí. Čim vyšší cíle má, tím více se bude pohybovat po cestách prašnějších a kamenitějších.

Pavel Wonka se narodil 23. 1. 1953 ve Vrchlabí. Jeho otec byl němec­kého původu a pracoval jako dělník, matka byla úřednicí. Po otcově smrti jej spolu s jeho bratrem Jiřím vychovávala a snažila se jak hmotně, tak i duchovně nahradit oběma synům otcovu ztrátu. Pavel projevoval zájem o elektrotechniku. Proto po skončení základní školy navštěvoval odborné učiliště pro automechaniky a studium ukončil maturitou. Již od mala jej zajímaly pojmy jako je spravedlnost, pravda, čestnost a těžce snášel jejich opak. Byl velmi inteligentní a pracovitý. Kladl si vysoké cí­le v oblasti lidského a společenského poznání. Po maturitě se snažil tři­krát o přijetí na právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale ne­gativní posudek byl pravděpodobně směrodatnější, než vědomosti a zaujetí o zvolený obor. Pracoval tedy jako dělník. Protože mu nebylo umožněno žád­né vysokoškolské vzdělání v oblasti práva, snažil se tento handicap na­hradit intenzívním sebevzděláváním. Soustavné a neúnavné studium práv­nické literatury, vrozený smysl pro spravedlnost a velký zájem o veřejné dění vedly k tomu, že mohl pomáhat spoluobčanům v řešení jejich práv­ních sporů a problémů, znalost práva mu umožňovala i pozdější obhajo­bu sebe sama.

Seznamoval se s vadami a deformacemi našeho soudního systému, s ne­zákonnostmi, kterými byli spoluobčané vystavováni. Svým kritickým po­stojem vzbuzoval odpor ve strukturách státní moci a pravděpodobně i nelibost těch, kteří mohli bez jakýchkoli problémů na rozdíl od něho řádné právní studium ukončit a právnímu oboru se „cele“ věnovat.

První trpkou zkušenost s naší justicí zažil Pavel Wonka v trestním ří­zení, které bylo proti němu vedeno u okresního soudu v Trutnově v roce 1981. Souviselo to s rozpadem jeho manželství. Pavel Wonka byl odsouzen za čin, který sám charakterizuje jako „vniknutí do vlastního bytu“. Roz­sudek a trest nápravného opatření považuje za nespravedlivý. Po řadě pokusů o nápravu se mu až v r. 1986 podařilo dosáhnout jeho zrušení cestou obnovy řízení. K novému projednání této věci však již nedošlo vli­vem dalších událostí.

V r. 1983 byl Pavel Wonka obviněn, že se v n. p. Mileta, kde byl zaměst­nán, dopustil rozkrádání a zkreslování výkazů o spotřebě pohonných hmot. A opět další, ještě trpčí zkušenost: odsouzení k 14 měsícům odnětí svobody v původním řízení podmíněně, odvolacím soudem však změněn trest na nepodmíněný. Tento trest si odpykal Pavel Wonka v NVÚ Plzeň — Bory, propuštěn byl 10. 3. 1985. (Viz Písemná dokumentace z pozů­stalosti Pavla Wonky.) Až do své smrti byl přesvědčen, že se stal před­mětem justičního omylu a pokoušel se nejrůznějšími cestami dokázat svo­ji nevinu.

Během výkonu trestu poznává dokonale poměry v našem vězeňství, pře­mýšlí o základních příčinách selhání práva a justice v našem státě a sna­ží se hledat východisko.

Rozhoduje se k veřejné angažovanosti. V r. 1986 vyhlašuje svou nezá­vislou kandidaturu na poslance Sněmovny lidu do FS ČSSR. K tomuto účelu vypracoval dva dokumenty: „Provolání nezávislého kandidáta“ a „Volební program“. (Viz Písemná dokumentace z pozůstalosti P. W.)

V obou dokumentech se staví k socialistickému zřízení loajálně, zdů­razňuje pouze nutnost kritického překonávání nedostatků jak v oblasti hospodářské, tak i v oblasti politické a zejména právní. Jeho myšlenky podporuje i bratr Jiří. Svým činem Pavel Wonka vzbuzuje pozornost míst­ních, okresních i krajských orgánů státní moci. Vyhlášení nezávislé kan­didatury je v r. 1986 činem neslýchaným a trestuhodným, může přímo „ohrozit“ její základy.

Zásah je proveden rychle a tvrdě. Pavel Wonka spolu se svým bratrem Jiřím jsou dne 26. 5. 1986 zatčeni a je na ně uvalena vyšetřovací vazba. V této vazbě, která je i z hlediska pozdějšího rozsudku Městského sou­du v Praze nezdůvodnitelná, tráví oba bratři celý rok. Od zatčení do po­loviny března 1987 jsou drženi ve věznici v Hradci Králové, od druhé po­loviny března do konání soudního přelíčení ve dnech 20. až 26.8.1987 ve věznici Praha—Ruzyně. Trvá celý rok, než se podaří sestavit obžalo­bu. Materiály nestačily na politický monstrproces za podvracení státního a společenského zřízení. Proto se orgány bezpečnosti snažily dodat alespoň nějaký přijatelný podklad. Hlavním materiálem obžaloby se stalo obvi­nění, že se Pavel Wonka během předcházejícího výkonu trestu v NVÚ Plzeň — Bory před některými spoluvězni vyjadřoval „hanlivě“ o poměrech v CSSR, hanobil a znevažoval KSC, politiku SSSR a čelné představitele. Od tohoto obvinění se však distancoval i soud, protože hodnověrní svědci nevypovídali přesvědčivě, zejména poté, co vyšlo najevo, že jeden z nich ukradl Pavlu Wonkovi ve vězení balíček.

Po značné zahraniční publicitě, která byla tomuto případu věnována, musel soud roční sazbu zdůvodnit. Jiřímu Wonkovi, proti kterému bylo těžké sestavit obžalobu, vyměřil soud trest 12 měsíců odnětí svobody ne­podmíněně, přestože nebyl nikdy trestán, za pobuřování, jehož se měl dopustit obsahem svého socialistického závazku, odeslaného jeho zaměst­navateli OPŠ Náchod. Tím se vazba Jiřího Wonky pokryla. Pavlovi musel být vyměřen trest vyšší. Protože on byl hlavou a původcem myšlenky. Bylo mu vyměřeno 21 měsíců nepodmíněně a ochranný dohled v trváni 3 let. Tato skutečnost se mu stala osudnou. Proti rozsudku městského soudu v Praze se Pavel Wonka odvolal. O odvolání jednal Nejvyšší soud CSR. Svým usnesením odvolání zamítl a rozsudek městského soudu potvr­dil. Pavel Wonka byl pro výkon trestu zařazen do II. nápravně výchovné skupiny. Během vazby sepisoval neúnavně své názory a kritické polemiky ve formě tzv. „Tezí“. Tyto teze jsou číslovány od 1. do 93. (Viz Písemná dokumentace z pozůstalosti P. W.) Kromě Tezí píše Pavel Wonka ve stejném období i tzv. „Dokumenty“, které také čísluje. Jejich počet dosáhl čísla 106. Popisuje v nich příklady protiprávních postupů ve věznicích, které zažil on sám nebo jeho spoluvězni, spolu se stížnostmi na postup justič­ních orgánů.

13. 8. 1987 je Pavel odvezen libereckou eskortou, která jej při tom fy­zicky ztýrá, do výkonu trestu ve věznici v Minkovicích. Rozsudek neres­pektuje, pokládá jej od počátku za neplatný. Vzhledem k tomu odmítá ve výkonu trestu pracovat. Následují vězeňská postihy, opětovná a pro­dlužovaná samovazba. Během necelých dvou měsíců zhubl o 21 kg. Pro obavy z vážného ohrožení zdraví byl převezen do vězeňské nemocnice v Praze — Pankráci. Po měsíci nemocnici opouští, je převezen do NVÚ Plzeň — Bory a konec výkonu trestu tráví na soudním oddělení psy­chiatrické léčebny v Praze — Bohnicích. Odtud je 26. 2. 1988 z výkonu trestu propuštěn se závěrem, že žádnou psychiatrickou chorobou a poru­chou netrpí.

Z výkonu trestu se vrátil v zuboženém stavu. Nebyl schopen samostat­né chůze, cítil bolesti v nohou, které mu otékaly. Měl žaludeční potíže, k celkové ochablosti se přidružily i potíže dýchací. Pavla ošetřovala ma­minka, obstarávala mu léky. Přes její velikou péči se zdravotní stav pří­liš nelepšil. Pod vlivem nepříznivých situací, které jej provázely, rozhodl se požádat o povolení emigrace do NSR.

V rámci řízení o povolení emigrace byl Pavel Wonka předvolán na obvod­ní vojenskou správu do Trutnova na 5. 4. 1988. Zde již na něho čekali pří­slušníci Bezpečnosti, kteří jej vzali do vyšetřovací vazby pro maření vý­konu rozhodnutí soudu o ochranném dohledu.

Pavel Wonka je v té době v kritickém zdravotním stavu. Žádá o od­ročení soudního jednání, advokáta prosí o vyřízení pozdravů své matce s tím, že nebude dlouho živ. Přesto se hlavní přelíčení uskutečňuje 20. 4. 1988 u okresního soudu v Hradci Králová, na které je Pavel Wonka při­vezen v pojízdném křesle. Nemluví, pouze šeptá. Přesto lékař, přítomný soudnímu jednání zdůrazňuje, že je Pavel Wonka schopen účasti na soud­ním jednání i výkonu vazby. Soud vynáší nad Pavlem Wonkou poslední rozsudek: odnětí svobody na 5 měsíců nepodmíněně.

Krátce nato Pavel Wonka dne 26. 4. 1988 ve věznici v Hradci Králové umírá ve věku 35 let. Na základě pitvy byla zjištěna příčina smrti: plicní embolie.

Zarážející a nelidské je, že rodina od doby zatčení nedostala o osudu Pavla žádné vyrozumění. Až 28.4.1988 přišla informace od obhájce, že byl Pavel 20.4.1988 odsouzen. Dva dny nato obdržela matka telegram, kde bylo konstatováno, že její syn nežije ...

Pohřeb Pavla se konal 6. 5. 1988 v kostele svátého Vavřince ve Vrchla­bí. Pietního aktu se zúčastnilo asi 2000 lidí. Církevní obřady i poslední rozloučení u hrobu měly důstojný průběh. Přes nepřízeň státní moci se pohřbu zúčastnilo mnoho signatářů Charty 77 a její mluvčí, členové Vý­boru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), zástupci zastupitelských úřadů i katolický biskup Karel Otčenášek.

Je samozřejmé, že pohřeb se konal za značné asistence příslušníků StB. Někteří lidé se na poslední rozloučení s Pavlem Wonkou nedostali, pro­tože všechny přístupové cesty do Vrchlabí byly v ten den střeženy Bez­pečností a přijíždějící byli kontrolováni, některým byly dokonce odebrá­ny průkazy totožnosti.

Pavel Wonka se stal nebezpečným i po své smrti...

Je smutné, zemře-li člověk, jehož dny se až po okraj naplnily. Ještě smutnější je smrt člověka, směřujícího k vrcholu životních ambicí. A je tragické, je-li jeho smrt zaviněna okolnostmi, které byly příznačné a typické pro naši předrevoluční předlistopadovou společnost. Pavel Wonka se stal obětí doby, která se vyznačovala totalitou, korupcí, bezohledností, lhostejností a bezprávím. Stal se obětí nezákonné soudní a vězeňské praxe.

Jeho smrt budiž mementem pro nás pro všechny.

* * *

II. Písemná dokumentace z pozůstalosti Pavla Wonky

1.K případu „Mileta“ — řeč Pavla Wonky u okresního soudu v Náchodě, s názvem Poslední slovo

2.Volební program nezávislého kandidáta Pavla Wonky do Sněmovny lidu FS ČSSR

3.Poslední teze bez čísla

4.Opis dopisu Pavla Wonky z věznice Hradec Králové, adresovaného Gene­rální prokuratuře ČSR

5.Závěrečná řeč Jiřího Wonky u NS ČSSR v srpnu 1987

K případu „Mileta“ — řeč Pavla Wonky u okresního soudu v Náchodě

Poslední slovo

Wonka PavelOpětovně musím konstatovat, že jsem nevinen. Důvody mého nesmysl­ného trestního stíhání spočívají v tom, že velmiWonka Pavel oblicej a mísa mnoha lidem vadí má společenská angažovanost na úseku ochrany socialistické zákonnosti, práv občanů a míru. Pro tuto činnost jsem stále persekvován a v průběhu minulých tří let soustavně trestně stíhán pod nejrůznějšími nesmyslnými záminkami. Protiprávně jsem byl po pět měsíců i vězněn, ještě déle jsem byl potom zbavován možnosti pracovat.

Každému musí být jasné, že při své společenské angažovanosti nemohu páchat žádnou trestnou činnost, když je čekáno pouze na záminku, abych byl trestně stíhán a obvinění se proti mně dokonce konstruují často za po­moci křivých obvinění a svědectví svědků. Právě dnes, kdy píši tento text, mě mí klienti varovali, že příslušníci VB rozšiřují na veřejnosti, že se nade mnou stahují mraky a že mě zavřou na mnoho let. Žádám proto senát, aby vlastním rozumem uvážil, zda za této situace bych se mohl do­pustit páchání trestné činnosti.

V celém trestním řízení také není jediného důkazu o mé vině, pouze několik nepřímých indicií, které se dají nashromáždit na kohokoliv při kterékoliv činnosti. Důkazů o tom, že bych spáchal trestnou činnost, není ani přesto, že bylo vyslechnuto asi na 50 osob a byly provedeny 4 revize mé pracovní činnosti. To vše Vám musí dát jistotu o mé nevině.

O mé nevině svědčí konečně i skutečnost, že okresní prokurátor v Trut­nově ztrácí nervy a zahajuje proti mně nová trestní stíhání. Tento OP na mne uvalil protiprávně vyšetřovací vazbu a zde mne bez ohledu na plat­né zákony po pět měsíců věznil, je zcela pochopitelné, že prokurátor má obavu z následků tohoto jednání a z toho, že po osvobození před tímto soudem bude činěn odpovědným. Proto také řádně nehájil má práva a ne­plnil své dohledové povinnosti. Namísto, aby trestní stíhání sám zastavil, vypracoval nesmyslnou a ničím nepodloženou obžalobu a případ dostal před soud. Okresnímu prokurátoru v Trutnově je již dnes zřejmě jasné, že mě Váš soud nemůže odsoudit a očividně ztrácí nervy, když proti mně zahajuje nová, stejně nesmyslná trestní stíhání. Tentokrát mě chce stí­hat za mé domněnky a za to, že myslím.

Možná, že se Vám nelíbilo mé některé vystupování před soudem, když jsem se domáhal svých procesních práv, nebo prosazoval své představy na zákonný průběh řízení. Třeba se Vám to zdálo nezvyklé. Já jsem ta­kovou obhajobu pokládal za nejsprávnější a nejvhodnější. Sami byste možná nejednali jinak, kdybyste byli po léta vystaveni persekuci soustavné­ho a po létí trvajícího nesmyslného trestního stíhání.

Osobně se snažím žít jako čestný občan tohoto státu a snažím se svou činností přispět k zachování zákonů, ústavy a mezinárodních konvencí a udržení míru.

Žádám nyní po Vás spravedlivé rozhodnutí. Apeluji na Vás, abyste se nedali ovlivnit tendenčností spisového materiálu, jak byl sebrán proti mé osobě. Abyste hodnotili pouze fakta, která se vší pochybností svědčí o mé nevině.

Dovolávám se Vašeho svědomí a Vaší odpovědnosti před budoucností i přítomností. Žádám Vás, abyste s konečnou platností zastavili persekuci po léta proti mně vedenou a umožnili mi žít čestný a poctivý život s uzná­ním přirozené lidské důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv, beze strachu a obav z budoucnosti, který mně právem náleží jako občanu čs. státu.

Budete chránit nejen má práva, ale především základní hodnoty, na kterých je budována socialistická společnost. Jsem přesvědčen, že čestně dostojíte svým povinnostem a postavíte se proti zneužívání zákona k ne­zákonnému postihu osob. …

* * *

Poslední teze bez čísla

Věc: Teze politického vězně čs. státu

Téma: Legum servi sumus, ut liberi esse possimus

Motto: Zákon nemůže jen stanovit povinnost, ale musí poskytnout záruku a ochranu práv.

Nerú-li tomu tak, jde jen o násilí hordy zločinců, kteří svou moc a zneužívají proti více méně bezrannému obyvatelstvu. I ta prvotně pospolná společnost ctila svá zvyková práva více než spo­lečnost dnešní, kde se jednotliví funkcionáři naučili kodifikované právo porušovat, obcházet a dokonce zneužívat jako pláštíku ke svým zločinným akcím.

Vrchlabi 5 zakony 150714Prošel jsem dalším trestním řízením, se kterým jsem se měl možnost poznat a pochopit zrůdnost našeho justičníhoVrchlabi 13 napis v knize zakonu 150714 systému. Podařilo se mě odsoudit, ale opět jen za cenu drastických porušení zákonů. Je zcela vy­loučené, že by zde došlo k chybě. Zde šlo o zcela jasně organizovanou akci, kdy každý další orgán zakrýval nezákonnosti, kterých se dopustil ten předchozí. Nakonec i NS CSR, nejvyšší soudní orgán republiky, ne­respektoval zákon a porušil jej v desítkách případů.

A s ohledem na způsob vedení řízení a na jeho nedostatky i vady roz­hodnutí lze učinit závěr, že občan ČSSR nemá žádné záruky, aby nebyl jako nevinný odsouzen. Možnosti obhajoby, pokud mu jsou vůbec dány. se rozplynou v tom, že je obhajoba zčásti vůbec ignorována a zčásti vy­vrácena naprosto nesmyslným způsobem. Kvalita a věcnost vyřizování je zatlačována formálním byrokratickým a technokratickým vyřízením pro formu. Kontroly a revize se nikdo bát nemusí. V našem případě je dokonce průkazné falšování- důkazů i důkazního stavu, ale to není komu dokazovat.

Zákon nás tedy nechrání, protože slouží jen těm, kdo jej mají možnost vykládat a aplikovat. My se jej můžeme jen zcela neúčinně dovolávat. Jestliže vedení našeho sátu připustilo takovýto jednostranný výkon práva, takový, jaký byl v mnoha případech aplikován v 50. letech, potom lze hovořit o závažné úchylce od zásad socialismu.

Vrchlabi 2 pracovni stul 150714Zákon neslouží jen moci, ale také lidu, každému jednotlivému občanu, kterému musí vymezovat svobodu a zajišťovat jehoVrchlabi 4 psaci stroj 150714 práva. Stane-ii se však, že se ve státě skupina „funkcionářů zmocní“ výkladu a aplikace práva a z jakéhokoli důvodu je začne používat k pronásledování jed­notlivců a skupin, přičemž zcela potlačí ochrannou funkci práva ve vzta­hu k persekvovaným, je to velmi závažná věc. Tento případ nastal. Je o to závažnější, že vliv takové skupiny dokázal přimět i NS CSR k neuvěři­telným nezákonnostem. A to zvláště dnes, kdy musí každému soudnému člověku být jasná, že za ty nezákonnosti bude muset republika i socia­lismus zaplatit krvavou daň. Mít v ruce takový nezákonný rozsudek je ja­ko mít v ruce Černého Petra. Na jeho základě lze sice na chvíli někoho uvěznit, ale to je jediný užitek a je to vůbec užitek? Kolik to stálo, aby byl rozsudek vyroben a kolik to bude stát, až jej bude nutné hájit, pretírat na růžovo. Kolik lidí v důsledku toho ztratí důvěru ve státní orgá­ny, státní a politické vedení, kolik jich ztratí víru v socialismus? To je ten rozpor mezi slovy a činy, se kterým příliš úspěchů ani v mezinárodní po­litice nenaděláme. Je-li však zákon a právo používáno takto Jednostranně, ztrácí svou funkci ve společnosti. V jednom směru Je nahrazováno úče­lem a v druhém směru nemůže působit. Stává se z něho Jen pláštík pro maskování účelu (represí, persekucí atd.). Není-li potom práva, a naše rodina byla postavena mimo zákon, potom nelze žádat, abychom i my ta­kové právo ctili.

Již vůbec Je nemožné uznávat a respektovat nezákonné rozsudky, které nejsou podloženy právem, ale účelem.

Praha dne 10.8.1987

(po odvolacím soudu NS ČSR)

Pavel Wonka

a politický vězeň čs. státu kandidát na poslance FS ČSSR

* * *

Opis dopisu Pavla Wonky z věznice Hradec Králové, adresovaný GP ČSR

Generální prokuratura ČSR

odbor dozoru nad soudním řízením trestním Praha 4

Pavel Wonka

PS 62

Hradec Králové

Věc: Stížnost

Stěžuji si, že na mne soud uvalil vazbu bez mého výslechu a v době, kdy jsem byl v bezvědomí. Porušil tím ust. § 2/1, 5, 6, 13 tr. ř.

Vazba je zjevně neadekvátní příčina, pro který jsem stíhán. Osobní svo­boda je jedním z nejdůležitějších práv člověka a byla omezena proto, že zde existuje rozpor v otázce nulity tr. rozsudku 1T 5/87 MS Praha, kterým byl nařízen ochranný dohled. Tento rozpor není na jedné straně řešen na kompetentních místech, což ostře kontrastuje s bleskovým tr. posti­hem mé osoby.

Z vězení jsem byl dopraven až domů ve špatném zdravotním stavu před měsícem. Nemohl jsem chodit. Při první cestě, kterou jsem vykonal na předvolání OVS Trutnov ohledně mé žádosti o vystěhování z ČSSR jsem byl doslova přepaden, zbit a uvězněn. V tomto státě .mi tedy není dovole­no normálně žít ani jej opustit.

Rozsudek 1T 5/87 MS v Praze je jiulitní a neplatný. Viz můj podnět u stížnosti pro porušení zákona (GP ČSR — dr. Navrátil). Jde zde o otáz­ku viny, kterou musí orgány činné v tr. řízení řešit samostatně dle § 9/1 in fine tr. ř. Zatím jsem byl zbit, ale ne slyšen. Co se se mnou dělo dne 5. 4. 1988 vůbec nevím, neboť jsem byl v bezvědomí.

Otázka nulity rozsudku je důležitá pro posouzení skutkové podstaty prečinu. Objektem ochrany může být pouze rozsudek pravomocný. Může být i právně omylný. V dané věci nebyl vynesen soudem k tomu opráv­něným, soudní řízení bylo provedeno bez řádné obžaloby atd.

Nejsem tedy tzv. speciálním subjektem, pro který by byl rozsudek zá­vazným. Po objektivní stránce se nemohu dopouštět protiprávního jed­nání a nerespektovat pravomocné soudní rozhodnutí. Nerespektuji jen rozsudek nulitní a tady jen zdánlivý. Nevzniká zde též škodlivý následek. Pokud jde o subjektivní stránku, nemíním porušovat zákon a je zde vy­loučen můj úmysl. Dovolávám se potom dobrodiní, které mi poskytuje ust. § 13, 14 tr. zák. s tím, že nerespektování rozsudku je z mé strany nutnou obranou přirozeného práva člověka na svobodu proti nulitnímu rozsudku. Jsou potom jen dvě varianty. Buď je rozsudek (1T 5/87) skuteč­ně nulitní. Toto lze objektivně zjistit. I kdyby byl v můj neprospěch na­dále porušován zákon a rozsudek byl nesmyslně označován za zákonný a pravomocný, potom by stejně muselo být rozhodnuto o mé nevině. Slo by totiž jen o tzv. PUTATIVNÍ OBRANU, kde je vyloučen úmysl ohrožo­vat zájem chráněný zákonem.

Nejsou tedy naplněny základní podmínky trestnosti dle § 3/1, 2, 3 tr. zák. Jaká je společenská nebezpečnost v tom, když nerespektuji nulitní rozsudek? CSSR nám v tom vytvořila precedens v případě Mnichovské dohody.

Dva nezákonné tr. rozudky byly již zrušeny a vymazány z mého tr. rejstříku. Třetí rozsudek 3T 688/83 OS Náchod je neudržitelný juristicky. GP ČSR je nečinný a obnovu řízení soud již dva roky nenařizuje. Ač ne­vinný jsem si na základě tohoto rozsudku odseděl 14 měsíců. Čtvrtému odsouzení jsem se nikdy nepodřídil a nikdy nepodřídím. Vše má své meze a to platí i pro justiční zločiny. Nebudu již respektovat ani případné roz­hodnutí další, jestliže se jich vůbec dožiji.

Má soudní vazba nemá pro uvedená žádné zákonné opodstatnění. Ve věci se opět vytváří skupina úředních činitelů, která prosazuje mé uvěz­nění za každou cenu.

Opětovně prohlašuji, že nemám v úmyslu porušovat zákon, jenom se bráním proti zdánlivému výkonu práva, které se opírá o nulitní rozsu­dek. Na tom státní orgány nic nezmění tím, že mi zmalují záda do modra, jaké je mám nyní. Napáchali jste tolik zla a nezákonností, že Vám nezbý­vá, než v tom pokračovat.

Hradec Králové 7. 4. 1988

* * *

Závěrečná řeč Jiřího Wonky u Nejvyššího soudu ČSSR v srpnu 1987

Vážený pane předsedo, vážený senáte!

Vrchlabi 3 Pavel a Kristus 150714Narodil jsem se 2 roky po Únorovém vítězství. Jiný společenský řád než socialismus tedy neznám, a i když k němu mám výhrady, přijal jsem ho za vlastní. Zíl jsem rád, s radostí jsem pracoval, byl jsem stále v čin­nosti. Nyní mám za sebou 1 rok žaláře a tato zkušenost mě pozname­nala na celý život. Jsem poznamenán i zdravotně. V zaměstnání mi bylo znemožněno pracovat na bývalém místě. V očích své dcery jsem tresta­ným člověkem. Může pětileté dítě pochopit, že jeho otec byl ve vězení nevinně? A já na své nevině trvám, jsem přesvědčen o tom, že jsem se nedopustil ničeho zlého. Jestliže mě bylo přesto možno odsoudit na 1 rok nepodmíněně, pak něco není v pořádku. Buď je zákon, který postih umož­ňuje chybně vykládán, anebo je to špatný zákon! Před druhou světovou válkou byla naše země ostrovem demokracie v Evropě, kdy k nám smě­řovala z Německa a Rakouska. Nyní je směr — 42 let po válce opačný. Proč se u nás těžko žije lidem, kteří chtějí opravdu žít? Ani já, ani nikdo jiný si nevybral společnost, do které se narodil. Ale jakmile jsme dospěli, neseme za ni svůj díl zodpovědnosti, hodnotíme ji a snažíme se o její změnu k lepšímu. Je absurdní, když vláda požaduje od svých občanů jen přátelský postoj k režimu, jehož jménem vládne a jakékoliv „nepřátelství“ vůči němu chápe jako dokonaný trestný čin! V odůvodnění rozsudku městského soudu jsme já i můj bratr charakterizováni mezi jiným jako lidé přehnaně vztahovační, s pocitem křivdy. Napadla mě však otázka, jestli to není sám čsl. stát, který je až chorobně vztahovačný a citlivý na všechno! Na písničku, nápis na stěně, ano i stuhu před rakví básníka. Doporučil bych tomuto státu psychiatrické léčení, neboť podle mého ná­zoru se jedná o paranoidu v pokročilém stadiu. Dovoluji si tuto personi­fikaci podpořit srovnáváním obdobné situace v Československé republice ve 20. letech a v době současné. Před více než 60 lety Čsl. republika by­la několik let stará, a mohla tudíž mít alespoň podle dnešních měřítek — i jisté oprávnění k tomu, aby se svými politickými odpůrci nakládala tvrdě. Komunistická strana docela nezakrytě usilovala o změnu společen­ského systému, napadala a hanobila ho ve svém tisku i při demonstra­cích. Na májovém táboru strany (1. 5. 1924) v Bohumíně provolával Kl. Gottwald přibližně toto: „My vidíme v tomto státě již dávno, že zde ne­panuje vůle lidu, ale panuje žandár a kapitalista! My vidíme, že této vládě na národě čerta záleží, poněvadž vidíme, že tato vláda svou poli­tikou zahraniční i domácí žene republiku do zoufalé situace, při které jde přímo o existenci státu! ...“

Pryč s vládou zlodějů a korupčníků a dosaďte vládu malého lidu, vlá­du proletariátu. Cituji Rudé právo z 15. 11. 1986 (za tento projev byl Gottwald odsouzen už 20. 5. 1924, ve vyšetřovací vazbě nebyl). Rozsudek praví, že „veřejně způsobem surovým a štvavým hanobil republiku tak, že to mohlo snížit vážnost republiky a ohrozit obecný mír v ní“. Jaký byl za to trest? 30 korun československých, v případě nedobytnosti vězení na 10 dnů! Nechci samozřejmě sebe ani svého bratra srovnávat se s. Gott­waldem. Chtěl bych porovnat něco jiného: trestný sazbu za pobuřování, ha­nobení a podvracení republiky tehdy a dnes. V CSSR je — podle oficiální ideologie u moci lid. Je-li tomu tak, proč má lid před lidmi takový strach, že je potřeba stíhat, umlčovat, mrzačit i zastrašovat absurdně vysokými tresty? Jen tato okolnost mi dostačuje k tomu, abych o skutečné vládě lidu v ČSSR pochyboval. U pojmu „lid“ bych rád zůstal. Jeho jménem se u nás rozhoduje, vládne i potlačuje. Ale kdo je vlastně tento „lid“, kterým se zaštiťují všichni mocní? Lid jsou lidé, nerozlišená množina be­zejmenných lidí, těch neznámých bez postavení a bez protekce, těch sku­tečně pracujících, na které doléhají krize celé společnosti nejtíživěji. V na­ší ústavě je neustále zdůrazňována úloha lidu a jeho tvůrčí aktivní účast na správě věcí veřejných. Ve skutečnosti je však lid manipulován, ponižo­ván, jeho míněním je opovrhováno. Mnozí z úředníků už na úrovni okresu neuznávají občana za hodna odpovědi, jestliže si tento občan na něco stěžuje a dožaduje se nápravy.

Necit se být odpovědni lidu, lid je totiž může odvolat pouze teoreticky, zatímco v praxi je bezmocný.

Patřím k tomuto lidu, trpím s ním, a žádám tedy nejen za sebe: učiňte slovo opět slovem! Zákon opět zákonem, právo opět právem, svobodu znovu svobodou!

Vraťte moc lidu!

Vy všichni, kteří soudíte a vládnete, aniž byste si byli jasně vědomi, že tak činíte pouze za svůj lid, vy všichni nesete odpovědnost za velké a těžké zlo, které se do naší společnosti dostalo.

Všechno se zdá nakonec prosté: každý se musí ve svém životě rozhod­nout, komu bude sloužit — těm mocným nebo těm bezmocným, lži nebo pravdě, násilí nebo lásce, zlu nebo dobru. A nemylte se prosím — soud dějin je citlivý na tento zápas dobra se zlem.

* * *

III. Z myšlenek Pavla Wonky

Slova

Dané podmínky vytvářejí dnes nutnost pro mnohé, aby vyslovovali a pro­klamovali líbivé fráze o tom, co bychom měli dělat. Musejí to dělat, chtě- jí-li obstát. Jiná je potom otázka, jak oni své proklamce chápou, jaký jim přikládají význam a smysl, nakolik se chtějí svými slovy řídit v praxi. Měli bychom je odhalovat, předkládat jim jejich vlastní fráze pod nos a kontrolovat je s jejich skutky. Argumentovat... a. nutit je k jednání. To je jeden z nejhlavnějších úkolů!

Myšlení

Společné podmínky nevedou k nutnosti změnit myšlení (vcítění se], získání pocitu sounáležitosti, provázené vírou ve spravedlnost věci, od če­hož se odvíjí konání společensky prospěšných věcí, zákonnost a podobně. Panuje oboustranná nedůvěra, nutící jen přizpůsobit se novým podmín­kám, přičemž se předem presumuje jejich formálnost. Budou to tedy pod­mínky tzv. přestaybové, kterým je třeba se přizpůsobit a všichni si to již nějak zařídí, aby přežili tak, jak to šlo vždycky.

Skutky

Nevidím žádnou změnu, ani snahu něco měnit v mocenském aparátu, jehož práce by měla (dle proklamací) dosáhnout větší míry demokracie, dodržování zásad morálky a zákonnost. Samo se nic nestane. Je třeba změnit podmínky práce lidí, aby mohli a museli jinak jednat (podmínkou strukturální, organizační a personální změny, informovanost a kontrola]. Říci, že budeme ode dneška pracovat jinak a lépe, samo o sobě nestačí.

Bylo by třeba provést analýzy, zjistit závadný stav a od něho zjistit příčiny. Zatím ovšem závadný stav nemáme. Vše je asi v pořádku. Proč se potom tedy říká, že potřebujeme více demokratické zákonnosti, morál­ky, atd.? Nač bychom to potřebovali? Není to škodlivá sofistika? Jak můžeme něco zlepšovat, když máme vše v pořádku, o čemž je nejlepším důkazem skutečnost, že se žádné mimořádné závady v porušování zásad demokratické zákonnosti neodhalily?

Oprávní kultuře

Kultura národa není určována jen uměleckou tvorbou, či stavem veřej­ných záchodků, ale též, a to především, kulturou právní, která je, myslím, rozhodujícím kulturním kritériem, ač to, bohužel, není adekvátně doceňo­váno. Čím vyšší právní kulturu má národ, tím je více demokracie a lepší zajištění práv a svobod a to je přece základ a předpoklad i pro rozvoj kultury v tom smyslu, jak je všeobecně pojímána.

Silná a vyspělá právní kultura dokáže zabránit mnohým tragédiím historickým zvratům. Právě v ní tkví její důležitost i pro zajištění sta­bility a jistoty nejen v mezinárodních vztazích, o zajištění všech lidských a občanských práv nemluvě. Silná právní kultura německého ná­roda dokázala ve své době zabránit odsouzeni Jiřího Dimitrova. Teprve tehdy, když byla rozbita, mohlo dojít k rozpoutání války a všem dalším hrůzám.

Všeobecný zájem lidstva vyžaduje zajištění rozvoje právní kultury. Jeli­kož ne všude lze tento požadavek zajišťovat úsilím národa, jeví se po­třebné napomáhat tomuto úsilí cestou mezinárodní spolupráce.

* * *

Kára pokroku

Pavel Wonka 1988: „Ti, kdo nejdou vpřed, ať ustoupl z cesty.“

Jsou vždy jen dvě strany — pokrok a reakce (pohyb vpřed a brzda). Co je co? V praxi to nebývá tak jednoduché určit, a nejasnost v této otázce nejednou vede k tříštění sil ve vzájemných půtkách i při rozbíjení hlav. A to vždy nahrává reakci.

Představme si skupinu lidí, kteří se dohadují, jak táhnout onu pomysl­nou káru pokroku a hašteří se při tom, zda se má vůbec jet, kdo bude u oje řídit, a kdo vzadu tlačit. Někomu právo tlačit vůbec upírají, protože se nemohou dohodnout na směru, sporné je i to, co a kolik se toho má naložit a jaké má být tempo jízdy. Kolikrát se již lidské historii stalo, že se s takovou károu buď nevyjelo vůbec, nebo se sjelo z cesty, havaro­valo a do cíle prostě nedojelo.

Je vždy těžké určit, kde je pokrok, kde reakce. Reakce se může halit do hávu a pokrok se může zdát reakční. Je např. pokrokem tlačit prázd­nou káru, nebo trvat na tom, aby se na ni nenaložilo vše, co je třeba od­vézt a vzít sebou do budoucnosti?

Nechte reakci dělat pokrok a sehraje vám pěknou komedii. Vyzdobí ulice a s velkou pompou a humbukem jimi projede s celou prázdnou ká­rou. Možná i trochu naloží. Zaměstná to a uspokojí řadu těch, kteří se již nemohou dočkat vyrazit kupředu, a kteří by stejně nebyli k udržení. Jejich tlak se tak vyčerpá a rozmělní: dostane se jim zaměstnání, které je přivede na jiné myšlenky.

A rekace bude křičet: „Hleďme, vždyť již jedeme — volejte „sláva!“ A to vše ji umožní obnovit minulost pod jinou fasádou.

Jak se má v takovém případě zachovat strana pokroku? Má se účast­nit jízdy s prázdnou károu nebo vyhlásit bojkot a odhalovat ji jako bla­máž, jako ventil, který má jen odstranit nahromaděné pnutí? Nebo má raději káru brzdit a tím bránit silám pokroku, aby se vyčerpaly v komedii, kterou pořádá reakce? Budou pokrokem také ti, kteří si naloží část nákla­du na svá bedra a povlečou jej za prázdnou károu?

Ideální by bylo naložit vše, čeho je třeba pro budoucnost a jet za pod­pory všech. Jak se však dohodnout, když ti u oje se bojí, že by potom tře­ba pro ně nebylo místo a dělají proto, že námitky těch, kteří mají tlačit, neslyší. Dialektiku a dialog nahrazují mlčením a postihem, snažíce se přitom inflačními hesly přimět ty vzadu k tlačení.

Chci-li se někam dostat, musím pro jízdu s károu získat všechny. Jestli­že se o to alespoň pokusím a již předem osádku kolem káry názorově rozdělím, potom jsem buď hlupák a nevidím dál, než na svá vlastní sek­tářská stanoviska, nebo reakcionář, kterému se s károu nikam nechce a když už musím, tak nechám ty netrpělivě přešlapující, aby se s prázd­nou károu proběhli.

Hrdinou a vítězem celého toho hašteření bude nakonec Švejk, který se zrodí z těch, kteří budou káru tlačit. Ten pochopí, že čas a okolnosti je nutí jít s prázdnou károu a že se při té jízdě musí hlavně dobře na­jíst, napít a také vyspat. A je to škoda, protože namísto Švejka se zde mohl zrodit nový člověk, člověk iniciativní, sebevědomý a plnoprávný, který si uvědomuje nejen svá práva, místo, ale i své postavení.

Ale kdo ví. Možná, že se ona pomyslná kára skutečně vyškrábe ně­kam na kopec. Ti vzadu ji přestanou brzdit a budou Švejkovi našeptávat: „Švejku, naskoč, s kopce nemusíš tlačit. S kopce to jede samo.“ A jestliže se ve Švejkovi něco probudí a těchto hlasů poslechne, potom bych v té době nechtěl být u oje.“

Nechtěl bych být při tom, až se ten žalostný průvod s károu bude po­tácet na své anabázi někam k Putimi, uondaný a demoralizovaný. Nechci být ani u té žabomyší války a účastnit se tohoto handrkování. Napadá mi tedy už jen role Laokona a proto volám: „Nevěřte Danajcům, odmít­něte danajské dary!“

* * *

Z dopisu Pavla Wonky z věznice v Ruzyni, který adresoval 21.7.1987 své mamince

Mám zase problémy s očima. Myslím, že je to vidět i na mém písmu. Pořád píši. Mám tolik témat a nápadů, že bych uživil 3 sekretářky. Tezí mám již 87, dokumentů přes 90 a další nepočítám. Dnes přináší RP zprá­vu o zřízení nového orgánu ke kontrole zákonnosti. Sověti věc řešili zvlášt­ním zákonem. Je dlouhodobým předmětem mé kritiky, že ochrana občan­ských práv není řádně zajišťována. U nás je v tomto směru zase ticho po pěšině. Já zastávám názor, že současné právní úpravy podobnou práv­ní ochranu umožňují a de lege lata se lze dovolávat takovéto ochrany a to žalobou státních orgánů v civilních sporech, ale i žalobou fyzických osob. Tato ochrana však není dostatečně úplná a vyhovující.

Je pondělí večer a právě mi byla doručena pošta. Je to 7 lístků z Fran­cie 5 z CSSR, kde píší, kteří drží hladovku. Dále Tvé dopisy č. 64, 67, 68.’ Prvé dva cenzuroval MS Praha — zčásti jsou začerněny. Druhé dva cenzuroval NS ČSR. Pošta mě velmi potěšila a chtěl bych tímto poděko­vat všem, kteří mi napsali, i všem ostatním.

* * *

IV. Maminka o svém synu Pavlovi

Vrchlabi 12 rodice 150714Můj manžel zemřel velmi mladý, bylo mu 28 let. Jiřímu byly tři roky a Pavlovi 3 měsíce. Po jeho smrti jsem seVrchlabi 1 Pavel a Jirka 150714 rozhodovala: zůstat sama, ne­bo se vdát? Ale v mé situaci by bylo těžké být dobrou manželkou někomu, kdo by možná nepochopil, že chci být i dobrou mámou. Tak jsem raději zůstala sama. Štěstí, že jsem měla maminku, která mně velice pomáhala.

Pavel byl od mala velmi samostatný a hodný. Neměl rád nespravedl­nost. Těžko chápal, že je s Jiřím kamarádi vykázali ze hřiště, protože tam prý jejich otec nechodil při výstavbě na brigády. Jak ale mohl, když už nežil? Do školy chodil Pavel rád. Měl vztah k technice, miloval historii a rád četl. Když vyšel základní školu, rozhodl se jít studovat na pětileté studium do učiliště v Novém Bydžově. V té době se už cílevědomě zají­mal o práva. Prosil ředitele podniku, pro který se učil, aby mu po matu­ritě umožnili studovavt práva. Ale on prohlásil, že na studium techniky doporučení dostane, na práva však ne. Přesto se Pavel snažil třikrát o při­jetí. Bylo to však marné. Proto kupoval veškerou dostupnou literaturu z oblasti práva sám. Rozšiřoval svoji knihovnu a učil se. Na vánoce ne­chtěl žádné dárky. Říkal mi, abych mu dala raději pod stromeček knihy. Chtěl především ty, které s právem nějak souvisely. A pak také knihy o historii. Snažil se mít všeobecný rozhled. Zajímal se o politickou situa­ci ve světě, systematicky četl noviny, hledal souvislosti a snažil se z nich vyvozovat závěry.

Byl šikovný. Všecko dokázal doma opravit: ledničku, pračku, rádio, televizor. Vytapetoval mi pokoj. Pokud budu živa, tak tady tu tapetu ne­chám. Je to památka na Pavla.

Když se vrátil v roce 1988 z vězení, byl ve zuboženém stavu. Nemohl se smířit s tím tříletým ochranným dohledem. Kdo to nezažil, těžko to pochopí. Den co den se ve tři hodiny odpoledne hlásit na Bezpečnosti! Když by chtěl jet ke své babičce, která bydlela 9 km od Vrchlabí, musel by si 14 dní dopředu dát žádost o povolení. Bylo to velice ponižující a Pa­vel se s touto situací nemohl vyrovnat. Ptával se sám sebe: co vlastně mohu? Jedinou mojí zbraní je tužka a papír. A snad právě to bylo daleko horší a nebezpečnější, než kdyby měl nějakou zbraň skutečnou.

Víte, někdy sama dost dobře nedovedu pochopit, jak jsem to vydržela. Bylo to všechno smutné, velice smutné.

Ale raději už skončím. Kdyby mne Pavel slyšel, tak by, jako obvykle, řekl: „Ale mami, ty to zase bereš, jako vždycky všecko, moc ze široka ...“

* * *

Projev Václava Havla, jehož text u hrobu Pavla Wonky přečetl teh­dejší mluvčí Charty 77 Stanislav Devátý, protože se Václav Havel v době pohřbu z důvodů zadržení Bezpečností v Trutnově nemohl obřadu zúčastnit

Loučíme se s mladým mužem, který podřídil svůj život jedinému cíli: boji za to, co nazýval právní kulturou. Jeho smrt ve vězení otřásajícím způsobem stvrzuje oprávněnost jeho boje. Všemi svými okolnostmi vrhá prudké světlo na právní nekulturnost, na kterou tak houževnatě a po mno­ho let tento muž poukazoval. Vím, že to pramálo může utišit hoře je­ho rodiny a jeho blízkých. Toto hoře snad může zmírnit pouze fakt, že svou smrtí neúmyslně, ale výmluvně potvrdil Pavel Wonka to, co dal za života nejednou najevo, že svou věc považuje za tak důležitou, že se ne­zastaví před žádnou obětí. Teď dal tedy oběť nejvyšší. V tom, co si sám pro sebe nazývám „dějinami bytí“ zůstane natrvalo přítomen jako osobnost úctyhodně celistvá a pravá, tak říkaje až za hrob. My, kterým ještě něja­ký čas zbývá, nemusíme mít tudíž starost o mír jeho duše.

Máme však jinou starost, starost o jeho odkaz. Tímto odkazem je při­pomínka, že bez osobního nasazení každého z nás není možná obecná ná­prava poměrů.

Svůj díl odpovědnosti za Pavlovu smrt nenesou jen lhostejní a otupělí soudci a prokurátoři a demoralizovaní vězeňští činitelé. Nese ho celá společnost, která dopustila onen úpadek právní kultury a tím i úcty k lid­skému jedinci. Nese ho tedy i každý z nás. Ano, na každém z nás je, aby způsobem přiměřeným jeho možnostem a schopnostem zesílil — tváří v tvář této oběti — svou snahu zasazovat se za vítězství pravdy a práva.

Pavlovi Wonkovi mohou věřící z nás pomoci snad už jen modlitbou. Všichni ale můžeme velmi prakticky, svou každodenní prací a svými kaž­dodenními postoji k svým bližním i sobě samým. Stačí, když se budeme alespoň ve stonásobně menší míře držet imperativu, kterého se držel on a který nám tu zanechal jako nejvlastnější vnitřní poselství své smrti.

Pavle, loučíme se s Tebou jménem Charty 77, Výboru na obranu nespra­vedlivě stíhaných i jménem všech, kteří o Tvé práci věděli a s obdivem ji sledovali!

* * *

Vydalo KC OF Pardubice

Povoleno VčKNV v Hradci Králové — kult./290/90

Sborník uspořádala a slovně doprovodila Jaroslava Seiková Hradec Králové, duben 1990

Vytiskly Východočeské tiskárny, provoz 20, Hradec Králové — Slezské Předměstí

* * *

Jan Šinágl, 20.7.2014

Pavel Wonka: po advokátu chudých najednou důvěrník či agent StB…?!

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 3.00 (2 Votes)
Share

Komentáře   

0 #2 Vojtech Kuchař 2014-11-12 12:08
Jsem výrazně mladší a ještě k tomu chemik ... Ani v české politice se nevyznám, jen se mi zdá že ta chátra na pravici krade pravou a ti na levici přikrádají levou (rukou). Jen bych se Vás chtěl zeptat : znáte člověka kterého kdysi pan Wonka obhajoval u soudu, a může mi ta osoba napsat na email, rád se
s Vámi sejdu - pokud nejste z rodu KGB .
Děkuji, Kuchař
0 #1 Jaroslav Lamr 2014-07-21 21:47
Jaký má názor pan Mgr. Devátý - právník, na aktivity pí. Rudínské? Nevíte to náhodou někdo?

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)