Nejvyšší zlo je, když zničíš lidskou dobrotu, nejvyšší mravnost je, když odčiníš lidskou křivdu. - Neusilujme o moc, majetek, obdiv ani chválu lidí, protože se jedná o pomíjivé hodnoty, které nevyjadřují podstatu pravé lidské kvality.
Nedovolme našim politikům, aby tuto „sůl země“ zničili a zašlapali do prachu. Zlým a špatným lidem totiž vždycky budou vadit ti dobří, spravedliví, poctiví a slušní, a protože se nebudou chtít dívat do zrcadla odrážejícího jejich vlastní špatnost, budou se snažit toto zrcadlo pokřivit anebo rozbít a svoji nemravnost „normalizovat“. Nenechme se proto „otrávit“ ani zkazit jejich špatnými příklady. Cesta mravnosti je sice strmá, ale přímá; je to cesta nejvyšší, „direttissima lidské dokonalosti“.
„Kterého rozumného člověka by těšilo pobývat ve zlém kraji, kde lidé nejsou schopni uvažovat?“
„Vlast je všude, kde je dobře.“
Prozatím stále ještě žijeme v ekonomicky prosperující zemi a na rozdíl od převážné většiny světa i v přívětivém přírodním prostředí, kterého si však převážná většina lidí neváží a neustále jej poškozuje.
Politika mravy nezlepšuje, ale zhoršuje! - „Co není na začátku rovné, bude na konci nutně křivé.“
Pokud se však našim nerozumným, nevědomým a planě „humanizujícím“ politikům podaří cílenou tolerancí k nejrůznějším projevům nemravnosti a dokonce zločinnosti (viz § 8 občanského zákona o nepostižitelnosti nezjevného zneužití práva a § 12 odst.2 trestního zákona o subsidiaritě trestní represe) vypěstovat v naší společnosti představu, že nemravnost a zločinnost je koneckonců zcela normálním sociálním jevem, bude to naprostá společenská katastrofa, kterou občasné okázalé trestní stíhání některého neoblíbeného politika rozhodně neodvrátí.
Nelze např. nevidět i významný vliv advokátské lobby na zákonodárnou činnost, ani to, že v tomto státě se vytvořil svébytný a mocný soudcovský stav, který si ve vlastní anebo cizí režii dokonce nepokrytě osobuje právo postavit se i nad ústavu a zákony a snaží se lidem vnutit své vlastní „soudcovské právo“. Mnozí soudci proto nejenže považují spravedlnost za opovrženíhodný historický přežitek a vykládají zákony v rozporu s jejich zněním (křiví právo), ale ještě v rozporu s Listinou základních práv a svobod ukládají občanům takové povinnosti, které ze žádné právní normy nevyplývají. Někteří vysocí představitelé justice i státního zastupitelství jsou ještě navíc úzce provázáni s politiky, kteří je do jejich postů protlačili.
Jakékoliv slevování z kategorických mravních imperativů, snižování mravních nároků na sebe i na ostatní spoluobčany, prosazování vlastních zájmů nad objektivně seznatelnými zájmy celé společnosti, lhaní, podvádění, sobectví, chamtivost, závistivost, sebestřednost, ješitnost, pýcha, povýšenost, zpupnost, hrubost, bezohlednost, bezcitnost a netolerance k odlišným názorům, a naproti tomu benevolence k některým druhům kriminality (zejména k podvodům a drobným krádežím) i k různým až doposud beztrestným projevům nemravnosti, upřednostňování základních lidských práv zločinců na úkor lidských práv slušných lidí a dokonce pokrytecké přizpůsobování se mentalitě méně vyspělých etnik anebo národů (problematika Romů anebo imigrantů ze zemí Středního východu, Asie i Afriky), to vše je chování nemravné, společensky rozkladné a zhoubné. Pokud se takto chová jakýkoliv politik, v jakékoliv skutečné demokracii by to mělo vést k jeho okamžitému odvolání a doživotní politické diskvalifikaci, přičemž žádný alibistický argument anebo předstírané pokání by jej neměly zachránit.
Dlouhodobé opakování jakéhokoliv zlozvyku anebo osvědčeného způsobu chování (včetně nepotrestané arogance, sprostoty, zvůle, korupce, zlodějny, zpronevěry, podvodu, příživnického způsobu života apod.) se totiž časem stane genetickou výbavou potomků a patrně bychom nechtěli, abychom se jednou stali národem opovrženíhodných nemravů, ne-li rozených zločinců (některé národy, národnosti anebo etnika si tuto pověst už vydobyly). Nejen díky mnohým našim politickým představitelům a světově známým velkopodvodníkům, ale i drobným kořistníkům, podvodníkům a zlodějům (zejména romským kuplířům, „ruličkářům“ a kapsářům) již nyní máme dosti pošramocenou pověst.
* * *
Etický kodex politiků je stručným výtahem z výše uvedených informací a pouček. Přestože ještě nikdy nebyl v této podobě publikován a je právně nezávazný, v bytostném zájmu politiků samotných by měl mít charakter normy příkazové, nikoli pouze doporučující. Pouze příkladně uvážlivý, poctivý, slušný, skromný, střídmý, zdrženlivý, ukázněný a zásadový politik má totiž největší šanci na politické „přežití“.
- Politik musí mít rozsáhlé odborné vědomosti a praktické zkušenosti. Nikdy nesmí přijmout funkci, pro jejíž výkon není odborně způsobilý.
- V politickém prostředí nesmí politik nikomu věřit. Nesmí věřit lidem, kteří jej stále chválí, obdivují a jeho slovům přikyvují. Nesmí spoléhat na stálou přízeň občanů.
- Politik musí být pečlivý a opatrný při výběru svých poradců.
- Osobní i rodinný život politika musí být příkladný a spořádaný. Mimomanželské vztahy politiků jsou přísně zakázány.
- Politik se nesmí nechat vyprovokovat a nesmí podléhat návalům zloby.
- Politik musí zachovávat přísnou sebekázeň. Musí být zdvořilý, vlídný a slušný. Musí si každodenně připomínat, že jeho chování musí být příkladem.
- Politik musí být poctivý, skromný a nesmí podlehnout zištnosti. Nesmí okázale předvádět svůj majetek.
- Politik musí být uvážlivý, opatrný a ukázněný v řeči. Nikdy nesmí okamžitě hovořit o něčem, o čem málo ví a čemu nerozumí. Pokud se má vyjádřit k problematice, o které málo ví, vždy si musí vyhradit čas na její prostudování.
- Politik musí být pravdomluvný. Nesmí občany klamat a nesmí slibovat něco, co nebude schopen dodržet.
- Politik nesmí být ješitný a nesmí podlehnout pocitu své výjimečnosti. Myšlení politika zpravidla není tak geniální, jak se mylně domnívá.
- Politik musí být zásadový a nesmí podléhat proměnlivým náladám veřejnosti. „Pružný“ (flexibilní) politik je zpravidla i bezcharakterní.
- Politik musí být odvážný. Míra odvahy závisí nejen na jeho vlastnostech, ale i na míře informovanosti a zkušenosti.
- Politik musí umět včas složit funkci a odejít do ústraní.
Závěr
Naše demokracie je nejen vážně nemocná, ale i vážně ohrožená. Přibývá bezdomovců, kteří žijí v těžko představitelné bídě, která je svádí ke zločinům, přibývá Romů štítících se práce a cíleně vychovávajících děti k příživnictví a zločinnosti, přibývá i důchodců, matek-samoživitelek a osob bez práce, kteří žijí na pokraji nouze a každý den jsou nuceni úzkostlivě šetřit, aby vystačili do příštího důchodu anebo sociální podpory. Také mnozí z těch, kteří jsou ještě zaměstnáni, s obtížemi vystačí se svým platem z výplaty do výplaty, jsou nuceni snášet nejrůznější šikany ze strany svých zaměstnavatelů, ze strachu o ztrátu zaměstnání přecházejí nemoci a nezřídka se stává, že na svoji mzdu čekají i několik měsíců, zatímco vedení jejich podniků na sobě rozhodně nešetří. Přes veškeré proklamace o neustále se snižující kriminalitě policistů přibývá, soudy jsou přetížené, věznice přeplněné a kromě toho narůstá i kriminalita skrytá, která není statisticky podchycena. Poškození se již raději na policii anebo státní zastupitelství neobracejí, protože pokud to učiní, jsou mnohdy hluboce zklamáni jejich nezájmem, liknavostí a neschopností. Soudci rozhodují formalisticky a nespravedlivě, křiví platné právo, poskytují velkorysou právní ochranu „šikovným“ podnikatelům a škodí slušným lidem bez rozdílu věku. Rozmáhá se korupce a klientelismus, přibývá heren odírajících své zákazníky, bují prostituce, trh s drogami a rozmáhají se nejrůznější formy nepostižitelné nemravnosti, včetně hrubosti a sprostoty, na které si nejrůznější nemravné osoby a osobnosti nárokují základní lidské právo. Narůstá celospolečenská frustrace (tj. záporný emoční přetlak); prostí občané se bojí zlodějů, lupičů, podvodníků, dluhů, exekutorů, rostoucích nájmů, vyúčtování elektřiny, vody a plynu, lékařů, nemocí a stáří, bojí se o svoje děti a jejich budoucnost, bojí se o své rodiny, střechu nad hlavou i svoji bezpečnost, nevěří politikům, úřadům, policii, státnímu zastupitelství ani soudům a ze současné politické i ekonomické situace jsou hluboce zklamáni. Pocit štěstí prožívají jen úspěšní politici, úspěšní podnikatelé a kořistníci všeho druhu, kteří využili příležitosti, na úkor ostatních občanů si blahobytně žijí a svou rozmařilostí je ještě neuváženě provokují. Tak tomu ovšem vždycky bylo, je a bude, protože v jakékoliv době a jakémkoliv společenském zřízení byly lež, násilí a nemravnost vždycky osvědčenými metodami k úspěšnému přežití. Peníze, síla a moc totiž znamenají právo.
„Na to, že jsou rozvrácené mravy, že vládne ničemnost, že se vztahy mezi lidmi zhoršují a vedou ke zločinům všeho druhu, si stěžovali už naši předkové, na to si stěžujeme my, na to si budou stěžovat naši potomci.“
(Lucius Annaeus Seneca – O dobrodiních)
„Krutost s nespravedlnost vládne v tomto světě!
Největší darebové dosáhnou nejvyšších úřadů!
Peníze se hrnou lakomcům
a nejvíc vláhy padá na skály nebo do moře!“
(Paňčatantra aneb Patero ponaučení)
„Vůkol bezbožní se potulují,
když ničemní vyvýšeni bývají mezi syny lidskými.“ (Žalm 12/9)
„S kým mám dnes mluviti?
Bratři jsou zlí,
dnešní přátelé nejsou hodni lásky.
S kým mám dnes mluviti?
Srdce jsou lakotná,
každý okrádá svého bližního.
S kým mám dnes mluviti?
Skromný upadá do zkázy,
drzý má přístup ke každému.
S kým mám dnes mluviti?
Pokojnému člověku vede se zle,
dobro jest všude tisknuto k zemi.
S kým mám dnes mluviti?
Už není spravedlivých,
země je ponechána intrikánům.
S kým mám dnes mluviti?
Zlo postihlo zemi.
Nemá to konce.“
(Dialog zoufalého s jeho „ba“; Egypt, 1.přechodné období, 23.-20.stol.př.n.l.)
„Pokojné a bezpečné stany mají loupežníci,
kteříž popouzejí Boha silného,
a jimž (přesto) Bůh uvodí dobré věci v ruku jejich.“
(Kniha Jobova, XII/6)
Kromě sociálních a bezpečnostních nejistot je naše společnost navíc nejen příkře názorově rozdělena, ale je doslova prosáklá sprostotou, zlobou a nenávistí, což názorně ukázala nedávná veřejná volba prezidenta republiky. Na jedné straně stáli přívrženci důstojného a úctyhodného akademického hodnostáře, a na druhé straně stáli tu více, tu méně zmanipulovaní přívrženci populistického prezidenta, který sice tvrdil, že na žádného protikandidáta útočit nebude a že vlastně žádnou volební kampaň nevede, avšak s jeho vědomím i souhlasem probíhala veřejná skandalizace a pomlouvání jeho protivníka. Kromě toho tvrdil, že společnost přece nerozdělují politici, ale názory – přitom však zamlčel, že na tvorbě názorů občanů se kromě médií největší měrou podílejí právě politici a zejména on sám. V emočně vypjaté předvolební i povolební atmosféře si přitom jen málokdo povšiml, že názorové rozdělení společnosti se ještě více prohloubilo a doslova se vyrojily hrubé, sprosté a neuvěřitelně nenávistné útoky nejen na prezidentova protikandidáta a jeho manželku (kteří přece nikomu nic špatného neudělali!), ale i na všechny odpůrce „všelidově“ zvoleného prezidenta. Převážná většina jeho nekritických přívrženců pak vidí ve svých protivnících převážně Pražáky (což není pravda), „pražskou kavárnu“ (taková kavárna pro dva miliony lidí ani neexistuje) anebo prožuklé intelektuály a inteligenty, které hluboce nenáviděli již komunisté. Stačí si připomenout jednu výstižnou pasáž ze Švandrlíkových „Černých baronů“, kdy se major Terazky takto rozezlil nad zařazením důstojníků mezi pracující inteligenty: „A prečo máme byť inteligenti, keď sme nič něurobili!“. A nově zvolený prezident republiky se nad tím jen škodolibě a vítězoslavně usmívá, protože tak jako vždycky se mu osvědčila starořímská zásada „Rozděl a panuj!“ (Divide et impera!).
Není proto divu, že za tohoto stavu mnozí naši vzdělaní, profesionálně zdatní anebo perspektivní občané ztrácejí důvěru v budoucnost tohoto státu a odcházejí do zahraničí, což je na pováženou nejen u lékařů, inženýrů a vědců, ale i u perspektivních studentů, kteří po ukončení zahraničních studií nejsou ničím motivováni k tomu, aby se vrátili do své vlasti a v tomto zlobném a nenávistném prostředí své vědomosti uplatnili. Podobný problém vznikl již po srpnu 1968 a znamenal pro naši republiku citelné intelektuální oslabení. Mnozí naši politici si však stejně jako politici minulého režimu patrně neuvědomují, že pro naši zemi je jakýkoliv úbytek jejího intelektuálního potenciálu nenahraditelný! Jak je však patrno, spíše jim vyhovují nerozumní, nevědomí, hloupí, důvěřiví a snadno manipulovatelní občané, ke kterým se chovají podle předpokladu „co občan, to blbec!“ Slovní a písemné projevy některých občanů (zejména „skalních“ přívrženců prezidenta republiky) však alespoň částečně tento předpoklad potvrzují. Míra nadšení je přímo úměrná míře hlouposti.
„Kterého rozumného člověka by těšilo pobývat ve zlém kraji,
kde lidé nejsou schopni uvažovat?“
(Paňčatantra aneb Patero ponaučení)
„Vlast je všude, kde je dobře.“
(Teukros, bojovník od Tróje)
(Citát převzat od M.T.Cicerona)
Naší společností prosáklo zoufalství a strach z budoucnosti, k čemuž nemalou měrou přispívají nejen rozvrácené mravy a neutěšené sociální, právní a politické poměry, ale i postupující nepříznivé klimatické změny (zejména oteplování a hrozba sucha), probíhající rozsáhlá imigrace cizojazyčného obyvatelstva ze zemí Středního východu, Asie a Afriky do všech evropských zemí, celosvětová hrozba islámského terorismu a navíc nebezpečí jaderného konfliktu mezi KLDR a USA, který by vedl k fyzickému ohrožení celého lidstva.
Přesto nelze nevidět, že naši občané žijí již několik desítek let v relativním klidu, mimo jakýkoliv válečný konflikt. Prozatím stále ještě žijeme v ekonomicky prosperující zemi a na rozdíl od převážné většiny světa i v přívětivém přírodním prostředí, kterého si však převážná většina lidí neváží a neustále jej poškozuje. Když však nejsou zemětřesení, požáry, povodně, hromadná imigrace ani masové násilnosti, je třeba nějaké problémy vymyslet a označit i jejich původce. Na uměle vyvolávané problémy a kumulovanou záplavu hrůzostrašných informací i chmurných předpovědí však občané nejsou vůbec připraveni a navíc nejsou o všech těchto problémech a nebezpečenstvích poctivě a pravdivě informováni, což vyvolává jejich strach, zlobu a nenávist. Tohoto záporného emočního přetlaku využívají před každými volbami někteří nezodpovědní politici anebo i odborářští předáci k tomu, aby si na problémech a bídě jiných „přihřáli svoji polívčičku“ (podle osvědčeného hesla „čím hůře, tím lépe!“). Proto záměrně vytvářejí obraz nepřítele, který za všechno může, šíří poplašné zprávy, zveličují hrozby i své „zásluhy“ na jejich odvrácení, na své politické odpůrce dští „oheň a síru“, neštítí se jakékoliv lži a svoji vlastní roli na neutěšené hospodářské, společenské a politické situaci přitom zlehčují anebo taktně zatajují, zvláště pokud byli dříve „u vesla“ a dokonce se úmyslně či z nedbalosti podíleli na rozkrádání národního majetku (zejména na tzv. „divoké“ privatizaci). Zlobu lidí raději obracejí proti svým politickým oponentům anebo proti imigrantům a lehkovážně slibují nesplnitelné, aby se tak znovu dostali k moci a znovu předvedli svoji neschopnost. To vše se však už v minulosti mnohokrát stalo, vždycky to mělo tragické důsledky a lidé se přesto nepoučili.
Politici v každé zemi mají obrovskou zodpovědnost a jsou povinni sloužit svým spoluobčanům poctivě, pravdivě a ze všech sil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – tj. v souladu s již citovaným Kantovým kategorickým mravním imperativem:
„Jednej tak, jako by maxima tvé vůle měla být všeobecným mravním zákonem!“
Schopní a zodpovědní politici musí být vzdělaní, kompetentní a mravní (viz argumentace výše), musí zajišťovat smysluplnou a mravnou normotvorbu a předvídat všechny možné důsledky svého počínání. Míra jejich důvtipu a předvídavosti je pak přímo úměrná míře jejich historického vzdělání a historických i praktických zkušeností. Jestliže to dokáží, výrazně se sníží možnost jejich mylného vyhodnocení pravé skutečnosti i neuvážených činů a postupně se tak sníží i celospolečenské napětí. Jen takoví rozumní, prozíraví a uvážliví politici si zaslouží své významné společenské postavení a úctu společnosti. Pokud se však neustále jenom hádají, vzájemně se urážejí, dělají si co nejhoršího mohou a chovají se jako nezodpovědní političtí dobrodruzi, kteří se svěřenou zemí experimentují a považují ji za pouhý předmět kořistění, jsou zcela zbyteční a měli by dostat doživotní politický „distanc“, ne-li přímo svěrací kazajku anebo zamřížovanou celu.
Politický avanturismus, oportunismus a kořistění není pouze problém naší republiky, ale celé řady jiných zemí (zejména východoevropských, středněvýchodních, asijských, afrických a jihoamerických), ve kterých mnohdy dochází k ještě větším zlořádům, provázeným etnickými čistkami, zběsilým násilím, náboženským fanatismem a terorismem. Průvodními jevy narůstajícího společenského napětí (tj. záporného emočního přetlaku většiny obyvatelstva) pak vždycky byly, jsou a budou sociální bouře, demonstrace, převraty, revoluce, občanské války a hromadné migrace obyvatelstva, provázené křivdami, násilnostmi a krveprolitím. Bylo by neštěstím, kdyby podobná situace měla v budoucnu čekat i naši zemi.
Můžeme se utěšovat, že v minulosti už bylo mnohokrát hůře. Lidstvo již od pravěku provázely přírodní katastrofy, epidemie, hladomory a války a mnohé starověké národy zcela vymřely anebo byly důsledně vyhlazeny. Jen za třicetileté války zahynula téměř třetina obyvatelstva Evropy (z velké části na mor) a též obě světové války si vyžádaly přes 50 milionů obětí, včetně šesti milionů obětí holocaustu, který by mnozí islámští fanatici (islámfašisté) s nadšením zopakovali. V televizi pravidelně sledujeme nejrůznější novodobé válečné konflikty, teroristické útoky, krvavé občanské nepokoje (Ukrajina, Thajsko a Venezuela), genocidu civilního obyvatelstva (Sýrie, Mali, Nigérie a Barma) a stále nově se opakující hladomory a přírodní katastrofy v USA, na Haiti, v Chile, Číně, Ugandě, Turecku atd., které si v našich poměrech nedokážeme vůbec představit. To ovšem neznamená, že bychom měli být spokojeni.
Pravdou je, že bez převážné většiny politických stran i politiků bychom se obešli a rozhodně bychom to nepociťovali jako ztrátu. Je pouze otázkou času, kdy si občané položí otázku, na co vlastně potřebují štědře dotované politické strany (které někdy mají jen pár desítek členů) a všechny ty úplatné, chamtivé, závistivé a mocichtivé politiky, kteří se mezi sebou perou o moc a prebendy „jako koně“. Je totiž možné, aby i bez nich úspěšně vládla vláda odborníků, pokud to ovšem nebude pouhá „zájmová parta“ autoritářského vůdce, ale skuteční respektovaní odborníci, kteří už mnohé dokázali a o jejichž odborných a mravních kvalitách proto nevzniknou sebemenší pochybnosti.
Po všech dosavadních neblahých historických zkušenostech lze však stěží předpokládat, že občané budou schopni přesně rozpoznat odborné a mravní kvality politiků, kteří budou v jakýchkoliv nastávajících volbách usilovat o jejich hlasy, a že skutečně zvolí jen ty, kteří si své zvolení zaslouží. Jejich veřejně prezentované přednosti jsou totiž asi tak stejně pravdivé, jako jejich vylepšené předvolební fotografie, které jsou zejména u přestárlých politiků nezřídka staré i dvacet let (na předvolebním mítinku je pak takový politik k nepoznání!). Kdo však v naivní důvěřivosti vybaví lotry mocí, nemůže se divit, že se také budou jako lotři chovat. Politika mravy nezlepšuje, ale zhoršuje! Úspěšný nemrava se proto z vlastního rozhodnutí nejen nedokáže, ale ani nechce umravnit (proč by to dělal?!), protože úspěšnost nemravnosti neposkytuje motivaci k vlastní nápravě a slušnému chování.
Existuje proto reálné nebezpečí, že do poslaneckých a senátorských lavic budou stále znovu a znovu usedat stejní anebo podobní lidé (lháři, podvodníci, dobrodruzi, úplatkáři, kořistníci, příživníci, zrádci, zlostní nevraživci, chorobní podezřívavci apod.) a politická i společenská krize se tak bude ještě více prohlubovat. Bohužel prozatím nic nenasvědčuje opačnému vývoji.
Každá společnost má takové vládce, jaké si zaslouží.
Protože naše současná politika je hluboce prosáklá nemravností (zejména zištností, závistí a zlobou), nemůžeme spoléhat na to, že se náhle jako zázrakem objeví osvícení a mravní politici. K mravnosti je totiž kdo nevychovával, ve svém okolí viděli až příliš mnoho osvědčených a ekonomicky výnosných nemravností a někteří z nich jsou dokonce již druhou generací politiků, kteří byli k politické kariéře cíleně vychováni a na kterých výchova jejich rodičů evidentně zanechala stopy.
„Co není na začátku rovné, bude na konci nutně křivé.“
(Liou Siang – asi 77 př.n.l. – 6 n.l.)
Mravní výchova totiž začíná již u dětí a protože je dlouhodobě a snad i cíleně zanedbávána (a praktickým chováním nemravných politiků ještě navíc znevažována), není z čeho mravné lidi vybírat – zvláště když záporné příklady úspěšných nepoctivců, podvodníků a lhářů jsou stále ještě „pozitivním“ a následováníhodným vzorem. Také proto je ve všech politických stranách taková nouze o osobnosti, které by vedle své nepochybné odbornosti splňovaly i náročná kritéria mravnosti. Sliby všech dosavadních ministrů školství, že se ve školách konečně (!!) začne vyučovat mravní výchova, se totiž vždycky rozplynuly do ztracena. Doposud totiž nebyly zpracovány potřebné školní osnovy a nejen ministři školství, ale i samotní učitelé toho ví o mravnosti velice málo anebo vůbec nic. Proto se nelze divit, když někteří učitelé výuku mravnosti výslovně odmítají s poukazem na to, že „mravnost je odtržená od reality a žáci by se tomu smáli.“ Nemusíme se proto bát, že by se jednou naše děti za nás mohly stydět. Díky této „výchově“ a škodlivému vlivu okolního prostředí totiž už ani nebudou vědět, co je to mravnost, stud a svědomí.
„Obřady a spravedlnost jsou nejvyššími principy řízení lidu,
zatímco poctivost a smysl pro stud jsou nejlepšími prostředky jeho výchovy.
Kdo neuznává poctivost, pobere všechno, na co přijde,
komu schází smysl pro stud, svévolně si bude dělat, cokoli si zamane.“
(Ou-jang Siou – 1007-1072)
Na pravděpodobnou dlouhodobě neutěšenou budoucnost se proto musíme začít pečlivě připravovat („Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“). Nespoléhejme na politické sliby a „ozdravné“ ekonomické programy, učme se šetřit, nenechme se zlákat reklamami a „nezištnými dobrotivými půjčovateli peněz“, omezujme svoji spotřebu, řádně vychovávejme svoje děti a hlavně nedělejme dluhy, protože výpůjčkami peněz si spolehlivě způsobíme problémy. Pouze naivní člověk totiž může uvěřit tomu, že když si půjčí peníze a bude nezřízeně utrácet, podaří se mu „rozpohybovat“ naši ekonomiku a kvůli jeho dobrému úmyslu (který spolehlivě vede „do pekel“) mu jednou někdo jeho soukromé dluhy odpustí. Tisíce frustrovaných nešťastníků jsou totiž důkazem opaku, protože uvěřili a naletěli bankám i nejrůznějším chytrákům, nepoctivcům a lhářům. Právní ochrany se přitom nedočkají, protože „za hloupost se platí“ a na spravedlnost není právní nárok. Takovýmto způsobem hospodaření (tj. životem „na dluh“) bychom zakrátko byli až po uši v krizi, která postihla Řecko a Kypr a hrozí i Španělsku, Itálii a dalším zemím. O životní úroveň našich politiků se bát nemusíme, ti ani za sebevětší krize strádat nebudou, za své platy a poslanecké náhrady budou svorně a napříč politickými stranami statečně bojovat a i kdyby si své příjmy „na oko“ snížili, stejně najdou způsob, jak se skrytě odškodnit.
„Lidu můžeš vysvětlovat, nikoli jej ohlupovat;
lid můžeš poučovat, nikoli jej zastrašovat;
lid můžeš vést, nikoli však utlačovat;
lid můžeš v dobrém využít, nikoli však podvádět.“
(Sborník esejů bratří Čchengů z doby Sung – 10.stol.n.l.)
„Jestliže v mravech a zvyklostech života nebude dost šetrnosti a skromnosti,
pak hospodářství země nebude bohaté.“ (Lin Pu – 10.stol.n.l.)
I kdyby se již teď hned začalo s důslednou mravní výchovou ve školách a s tvrdými represemi nejen za trestnou činnost, ale i za prokazatelnou nemravnost, praktické výsledky v politice by bylo možno očekávat až za zhruba 20 let. Pokud se však našim nerozumným, nevědomým a planě „humanizujícím“ politikům podaří cílenou tolerancí k nejrůznějším projevům nemravnosti a dokonce zločinnosti (viz § 8 občanského zákona o nepostižitelnosti nezjevného zneužití práva a § 12 odst.2 trestního zákona o subsidiaritě trestní represe) vypěstovat v naší společnosti představu, že nemravnost a zločinnost je koneckonců zcela normálním sociálním jevem, bude to naprostá společenská katastrofa, kterou občasné okázalé trestní stíhání některého neoblíbeného politika rozhodně neodvrátí.
„Odkud vím, že se stát záhy ocitne v chaosu?
Všimni si, že jeho vláda nemiluje schopné a ctnostné.“
(Čínský malíř, kaligraf a básník Wang Fu – 1362-1416)
V zájmu objektivity nelze ovšem zastírat, že provázanost mnohých našich politiků s nemravným společenským a zejména ekonomickým prostředím je natolik úzká, že nezřídka již nelze odlišit, do jaké míry je obecná společenská nemravnost pouze jejich dílem a do jaké míry je i dílem ostatních společenských skupin („svazů známých“), které využily změny společenských podmínek a v zájmu prosazení svých vlastních cílů a potřeb si mylně vykládají řadu základních pojmů, včetně demokracie, humanity, spravedlnosti, mravnosti apod. Nelze např. nevidět i významný vliv advokátské lobby na zákonodárnou činnost, ani to, že v tomto státě se vytvořil svébytný a mocný soudcovský stav, který si ve vlastní anebo cizí režii dokonce nepokrytě osobuje právo postavit se i nad ústavu a zákony a snaží se lidem vnutit své vlastní „soudcovské právo“. Mnozí soudci proto nejenže považují spravedlnost za opovrženíhodný historický přežitek a vykládají zákony v rozporu s jejich zněním (křiví právo), ale ještě v rozporu s Listinou základních práv a svobod ukládají občanům takové povinnosti, které ze žádné právní normy nevyplývají. Někteří vysocí představitelé justice i státního zastupitelství jsou ještě navíc úzce provázáni s politiky, kteří je do jejich postů protlačili.
Jakékoliv slevování z kategorických mravních imperativů, snižování mravních nároků na sebe i na ostatní spoluobčany, prosazování vlastních zájmů nad objektivně seznatelnými zájmy celé společnosti, lhaní, podvádění, sobectví, chamtivost, závistivost, sebestřednost, ješitnost, pýcha, povýšenost, zpupnost, hrubost, bezohlednost, bezcitnost a netolerance k odlišným názorům, a naproti tomu benevolence k některým druhům kriminality (zejména k podvodům a drobným krádežím) i k různým až doposud beztrestným projevům nemravnosti, upřednostňování základních lidských práv zločinců na úkor lidských práv slušných lidí a dokonce pokrytecké přizpůsobování se mentalitě méně vyspělých etnik anebo národů (problematika Romů anebo imigrantů ze zemí Středního východu, Asie i Afriky), to vše je chování nemravné, společensky rozkladné a zhoubné. Pokud se takto chová jakýkoliv politik, v jakékoliv skutečné demokracii by to mělo vést k jeho okamžitému odvolání a doživotní politické diskvalifikaci, přičemž žádný alibistický argument anebo předstírané pokání by jej neměly zachránit. Dlouhodobé opakování jakéhokoliv zlozvyku anebo osvědčeného způsobu chování (včetně nepotrestané arogance, sprostoty, zvůle, korupce, zlodějny, zpronevěry, podvodu, příživnického způsobu života apod.) se totiž časem stane genetickou výbavou potomků a patrně bychom nechtěli, abychom se jednou stali národem opovrženíhodných nemravů, ne-li rozených zločinců (některé národy, národnosti anebo etnika si tuto pověst už vydobyly). Nejen díky mnohým našim politickým představitelům a světově známým velkopodvodníkům, ale i drobným kořistníkům, podvodníkům a zlodějům (zejména romským kuplířům, „ruličkářům“ a kapsářům) již nyní máme dosti pošramocenou pověst.
Přestože tato úvaha může působit dosti depresivně, lze ji ukončit poukazem na to, že v tomto státě (naštěstí!) stále ještě žije dost lidí, kteří nejenže dokáží odlišit dobro od zla, pravdu od lži, slušnost od neslušnosti, poctivost od nepoctivosti, spravedlnost od křivdy, lidskost od krutosti a soucit od bezcitnosti, ale dokáží se také mravně chovat a k takovému uvědomělému mravnému chování vedou i své děti. Mnohé příklady nezištné solidarity jsou toho příkladem. Mezi těmito „karmajógíny“ (tj. nezištně a neokázale činícími dobro) však málokdy nalezneme někoho z politiků, a pokud ano, tak to činí pouze proto, aby „viděni a chváleni byli od lidí“ (tj. z emoční zištnosti, pod kterou lze podřadit i cílevědomé získávání „politických bodů“).
„Činíš-li dobro jen proto, aby o tom lidé věděli,
pak to není skutečné dobro.“
(čínská moudrost)
Nedovolme našim politikům, aby tuto „sůl země“ zničili a zašlapali do prachu. Zlým a špatným lidem totiž vždycky budou vadit ti dobří, spravedliví, poctiví a slušní, a protože se nebudou chtít dívat do zrcadla odrážejícího jejich vlastní špatnost, budou se snažit toto zrcadlo pokřivit anebo rozbít a svoji nemravnost „normalizovat“. Nenechme se proto „otrávit“ ani zkazit jejich špatnými příklady. Cesta mravnosti je sice strmá, ale přímá; je to cesta nejvyšší, „direttissima lidské dokonalosti“.
„Nedělej nic, co pokládáš byť jen za malé zlo;
nepřestávej dělat to, co pokládáš třeba jen za malé dobro.“
(Kronika Tří království – 221-265 n.l.)
„Nejvyšší zlo je, když zničíš lidskou dobrotu,
nejvyšší mravnost je, když odčiníš lidskou křivdu.“
(čínská moudrost)
„Nádhera nebe je v jeho průzračnosti,
nádhera země je v její hýřivosti,
nádhera člověka je v jeho dokonalosti.“ (Sün-c´)
Kterémukoliv čtenáři má tato úvaha sloužit k hlubokému zamyšlení nad soustavným historickým opakováním neuspořádaných společenských poměrů a lidských chyb, současným nemravným společenským prostředním a neutěšenou politickou situací, neuspořádanými anebo i rozvrácenými mezilidskými vztahy i nad sebou samým. Pokud pak kterýkoliv politik po jejím přečtení podrobí sám sebe naprosto poctivé niterné autopsychoanalýze a poté dojde k závěru, že právě on vždycky zcela nezištně sloužil lidem, nikdy se z titulu své funkce neobohatil, nikdy nevyužil získaných informací ve svůj anebo cizí prospěch, nikdy nepřijal pro sebe nebo pro jiného nezasloužený prospěch anebo výhodu, nikdy se proti politické kultuře neprovinil a beze zbytku splňuje všechny uvedená kritéria mravnosti, pak se jej zde uvedené výtky na adresu politiků netýkají. Takových dokonalých politiků však jistě nebude mnoho, protože kritéria mravnosti jsou velice náročná a v nemravném společenském prostředí se dokáží chovat mravně jen lidé velmi odolní, pozorní a k sobě velmi tvrdí. Čím je totiž společenské prostředí nemravnější, tím je mravné chování obtížnější.
„Vždyť spravedliv být, to neštěstí nosí.“
(Řecký básník Hésiodos z Askry – 8.stol.př.n.l.)
Bez rozdílu věku, pohlaví, společenského postavení i světonázoru proto soustavně zvyšujme svoji vzdělanost, odolnost a sebeovládání. Neusilujme o moc, majetek, obdiv ani chválu lidí, protože se jedná o pomíjivé hodnoty, které nevyjadřují podstatu pravé lidské kvality. Pro každého politika, který chce opravdu nezištně sloužit svým spoluobčanům, pak platí tato prastará poučka z indické učebnice moudrosti, zvané Patero ponaučení aneb Paňčatantra:
„Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným,
sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem!
Kdo na smetišti světa pilně pátrá
po zrnkách moudrosti, po pravdě ryzí,
ten štěstí v životě a úspěch sklízí!“
* * *
P.S.
V roce 1994 byl JUDr. Oldřich Hein profesně zlikvidován, protože se odvážil trestně stíhat nepoctivou privatizaci. Poté se 10 let handrkovalo, jestli ho budou znovu nominovat jako státního zástupce. Nakonec to vyhrála klika, která je dnes seskupena kolem nejvyššího státního zástupce. Nevěří už tomu, že se v této společnosti dá ještě něco pozitivního dokázat. Je třeba tlačit na výchovu nové generace. Když se to podaří, může se to ještě obrátit k lepšímu - toho se však lidé jeho věku už nedožijí.
Jan Šinágl, 1.9.2019
* * *
Prezident České exekutorské komory JUDr. Vladimír Plášil je usvědčeným zločincem!
Mé trestní oznámení na Libora Grygárka se stává „horkým bramborem“…
Politická bublina Milionu chvilek pro demokracie plaskne
Read more...