Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Z knihy ROBERTOVA PRAVIDLA JEDNACÍHO ŘÁDU - Pokusy o vydání této knihy v ČR trvaly patnáct let. Vydal ji Institut pro politickou a ekonomickou kulturu za podpory Nadace VIA v rámci programu „CEE TRUST – posílení neziskového sektoru“ a Velvyslanectví Spojených států amerických v České republice. Bohužel nám stále chybí skutečná elita, kterou jsme si sami zlikvidovali, tedy ani potřebná síla na realizaci níže uvedených myšlenek. Práce na generace s nejistým koncem. JŠ

***

Nevěřím na vlastní českou cestu

Nevěřím, že na převládající atmosféru skepticismu a malomyslnosti je třeba překonávat vlasteneckou hrdostí. Není totiž nic horšího než falešná pýcha a představa, že pozitivní vztah k místu a společenství ve kterém žijeme, se neslučuje s kritickým přístupem k sobě a k soukmenovcům. Falešné vlastenčení přináší xenofobii, provinciální sebestřednou a izolaci od vnějšího světa.

Jinak řečeno, patřím k těm nevlastencům, kteří se domnívají, že hlavním úkolem české inteligence není hledat vlastní českou cestu, neobjevovat objevené, ale pokorně vyhledávat řešení, která existují ve vyspělých společenstvích. Odvažuji se totiž rozlišovat vyšší a nižší civilizace, vyspělejší a zaostalejší společnosti.

Je třeba si připustit, že máme za sebou téměř půl století, kdy jsme zaostávali pod koloniálním příkrovem, ještě zaostalejší imperiální mocnosti. Nejefektnější cesta k nápravě našeho politického systému spočívá v přebírání modelů uspořádání společnosti jinde dávno objevených a úspěšně realizovaných.

Jinými slovy, při současném „budování státu“ je nejlepší vyhledávat a napodobovat nejúspěšnější vzory a překládat do češtiny nejlepší osvědčená díla. Přínos překládané literatury spatřuji nejen ve vyplňování mezer v mnoha oblastech, ale také ve sjednocování pojmosloví společenských věd, které se u nás oddělilo od západní kultury.

Největším problémem naší veřejné politologické debaty je terminologický marasmus a rozbředlost

Některé základní pojmy mají mnoho významů. Tak klíčový pojem demokracie má víc než sto významů. Můžeme je uspořádat do škály od původního nejužšího významu vlády lidu, resp. většiny, až po nejširší všeobjímající označení dobré vlády.

Dalším problémem je, že neumíme debatovat

Demokracie jako vláda většiny se v postkomunistických zemích  dostává do hluboké krize, protože začíná převládat její tzv. agregační pojetí neboli rozhodování a legislativy, založené na výsledku hlasování zájmových skupin. Kdo s kým a proti komu je důležitější, než hledání nejlepšího rozhodnutí v dlouhodobém zájmu všech. V důsledku narůstajícího významu lobbysmu, přesvědčovacích metod převzatých z marketingu, a obchodování s hlasy disciplinovaných stranických klubů se v parlamentní a veřejné debatě ztrácí tzv. deliberativní neboli rozvažovací pojetí demokracie. Toto pojetí je posledním argumentem pro zachování demokracie v původním, užším smyslu jako vláda většiny, předpokládá to však zachování základních pravidel správné, věcné debaty neboli tzv. diskurzní etiky.

Existují různé druhy debat

Odborná diskuse, v níž se účastníci snaží dobrat pravdy, se odlišuje od politických střetů, ve kterých se dva poslanci utkávají v souboji, jehož smyslem je získat víc hlasů a popularity. V každé společnosti včetně nejprimitivnějších kmenových skupin, se odpradávna starší kmene, shromážděni kolem ohně, snaží najít ve věcné debatě nejlepší řešení problému, se kterými se kmen setkává. Tato debata musí mít určitá procedurální pravidla. Jde vlastně o nástroj k nalezení věcného řešení nebo obecné vůle (volonté generale oproti rousseauovské volonté de tous).

Protějškem tohoto „rozvažování u ohně“ v moderních společnostech by měly být veřejné debaty v médiích

Uvažujeme-li z tohoto hlediska o našich pravidelných debatních pořadech na obrazovkách všech televizních programů (Kotel, Sedmička, Nedělní partie), musíme si zoufat. Tyto pořady jsou příkladem záporné diskurzní etiky, která je nejlepší cestou k všeobecně blbé náladě. Místo toho, aby byla vzorem správné a férové debaty, vychovávají diváky k něčemu, co je jejím pravým opakem.

V této situaci nám přichází na pomoc praslavná kniha ROBERTOVA PRAVIDLA JEDNACÍHO ŘÁDU

 Americký generál z občanské války Henry M. Robert napsal v penzi tuto knihu, původně určenou jako jakýsi jednací řád pro parlament. Protože všechny druhy věcných debat mají nějaký společný základ, stala se tato kniha vodítkem pro nejrůznější spolky, správní rady, kluby a organizace a získala nesmírnou popularitu. Uprostřed bouřlivých sporů v Junior Common Room jedné oxfordské koleje, jsem původně nerozuměl tomu, že řečníci se navzájem napomínali z porušení Robertova pravidla č. 10 nebo pravidla č. 18. Tak jsem se seznámil s nevím kolikátým vydáním této knihy. Zajímala mne také proto, že procesní a jednací řády soudního řízení, které se vyvíjeli dva tisíce let, jsou založeny na obdobných principech. Naučit se neodbočovat od diskutované teze, vyhýbat se osobním argumentům ve věcných sporech, být stručný a věcný, dodržovat pořádek a pořadí argumentace a naslouchat protistraně patří k všeobecnému vzdělání a je součástí kultury v demokratických společnostech. Výchova ke stručnosti, otevřenosti a přesnosti se dá vyučovat a pěstovat v debatních společnostech a především politické elity by měly být vzorem pro pěstování pravidel vnitřní morálky diskuse.

Přivezl jsem postupně do Prahy několik vydání této knihy: od původního klasického textu přes moderní opravená a upravená vydání až k posledním dvěma populárním paperbackům: Robert´s Rules for Idiots a Robert´s Rules for Dummies. Pokusy o vydání této knihy trvaly patnáct let. Nejde o panaceu neboli všelék, ale je to další kamínek do budování základů svobodné společnosti – totiž proměny lidských myslí.

JUDr. Vojtěch Cepl st.

***

Právní věta: „Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektování kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody.“

Nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2.3.2000, předseda ÚS prof. Vojtěch Cepl. st.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)