Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

„Národ mravně zkažený, byť by i vzdělán byl, přece zase svou pokažeností plete vždy sám na sebe metlu absolutie.“ (Tyto řádky napsal Havlíček více než 65 let před vypuknutím ruské re­voluce!)

Bohumil Doležal: „Havlíčkovo odmítnutí radikalismu ve jménu politického realismu je jeho základním vzkazem do budoucnosti - a tedy i nám.“

„Svoboda se nedá vykřičet, vyplakat a vy lamentovat, jen z ruky pilné na­děje kvitne! Za rok, za dvě léta nemůže se předělati, co poka­zili věkové. Kdyby nyní každý občan již tak vzdělán byl, aby rozuměl všemu, čeho nám jest zapotřebí, byla by to jen pravá hračka, uspořádati zemské řízení, tak jak toho svobodným ná­rodům zapotřebí jest. Musíme tedy tento lid poučovati, a tak se vždy přibližovati k žádoucímu cíli. Třeba to nebylo za rok, za dvě léta, proto ještě nebude rozumný člověk zoufat, aniž hodí prací svou o zem a nechá všeho díla. Podívejme se na jiné ná­rody, kteří nyní již po dlouhý čas jisté a nezrušitelné svobody užívají; oni ji také nenašli ve snu, oni si ji nevydobyli za den a za rok, ale mnoho času, mnoho práce, mnoho obětí vynaložili.“ – „Ta pravá demokratie ale nezáleží v tom, abychom se rovnali vyšším, což lehké jest, nýbrž abychom se nevypínali nad nižší, než jsme sami; každý musí začíti s demokratií u sebe, a pak to půjde.“

„Jest to známá vlastnost těch, kteří sebe rádi radikalisty nazývají, že obyčejně málo vytrvalosti jeví, nýbrž obyčejně jen v dobrý čas nesmírně bouří, pak ale když nějaká pohroma přijde na stranu svobodomyslnou, hned vším hodí a umlknou, jako by všechno již bylo ztraceno. Nepravíme to, abychom někomu výčitky či­nili, k čemu zajisté nyní není čas, nýbrž aby tím jasněji vynikla důležitá a veliká pravda, že v politických a veřejných záležitostech bez vytrvalosti ničeho docíliti nelze. Nezáleží právě na tom, aby strana naše vždy vítězila, kolikráte i jsouc jak ří­káme vespod mnoho získati může, jen když vytrvá a ducha ne­ztratí. K tomu ale jest zapotřebí jiti jistou rozumnou a pováž­livou cestou, ale neopouštět: co příliš bouří, nepotrvá dlouho, jest pravidlo v celém světě se vždy opakující.“

„Dále musí býti v konstituční zemi svoboda i samospráva obcí, což znamená, aby se vláda a ouřednictvo nemíchali do jejich obecních záležitostí, aby nechtěli s nimi jako poručníci s nemluvňaty zacházeti, nýbrž aby si občané sami v mezích zákonů řídili a spravovali jak své obecní jmění, tak i všeliké jiné potřeby obcí svých. Vůbec se nemá vláda v konstituční zemi do všeho míchati, nýbrž nechati co možná nejvíce svobodného pohybování jak jednotlivým občanům, tak i obcím, též jiným řemeslnickým, průmyslovým atd. spo­lečnostem, neboť zkušenost ukázala, že se právě tak všechno nejlépe daří. Vláda jen má nad tím dbáti, aby nikdo, užívaje svobody své, jiným v cestu se nestavil a jim užívání jejich svo­body nezamezoval. Čím více odevzdá vláda do rukou obča­nům samým, a čím menší jest počet vládních ouředníků, čím jednodušší jest celá veřejná správa, tím lepší jest řízení konstituční.“

V souvislosti s politickou svobodou se zabýval i „předpolitickými“ záležitostmi, jakousi abecedou demokratického chování, protože v té době bylo třeba čelit zrcadlovému pro­tějšku otrocké mentality, totiž anarchickému buranství. Na­příklad na téma rovnost (tak často demagogicky zneužívané až po dnešní dobu) v Národních novinách v roce 1848 napsal:

„Rovnost tato nemůže záležeti v tom, aby jeden člověk zcela ve všem se vyrovnal druhému, totiž ve jmění, ve vážnosti, ve schopnostech atd. [...] Budouť vždy, pokud svět světem bude, lidé čipernější, přičinlivější, rozumnější, šťastnější atd. než ostatní, a kdyby dnes dva lidé ve jmění sobě docela rovni byli, zítra zajisté již nebudou. Třeba by i rovnost před záko­nem panovala, musí býti a budou vždy představení a podří­zení, sice by se pořádek, hlavní potřeba dobrého zřízení, ne­zachoval. Ale rovnost před zákonem znamená tolik, že jeden člověk k vůli rodu svému nesmí předností nějakých užívati před jinými.“

A o dva roky později ve Slovanu na totéž téma:

„Neskončená jest marnost člověka, a jsem ubezpečen, kdyby někomu z těchto právo dali nositi kroužek skrze nos protáh­nutý, velice se na to pyšniti bude, jen když jiným to samé ne­bude dovoleno. Měšťan velice žehral na to, že šlechtic stojí nad ním, a nyní žehrá zase mnohý na to, že sedlák již nestojí pod ním. Každý je demokrat, když se jedná o někoho vyššího, než on jest, a každý je aristokrat vedle nižšího. Ta pravá demokratie ale nezáleží v tom, abychom se rovnali vyšším, což lehké jest, nýbrž abychom se nevypínali nad nižší, než jsme sami; každý musí začíti s demokratií u sebe, a pak to půjde.“

Také bylo zapotřebí zdůrazňovat, že zásadovost není totožná se sprostotou a odvaha s drzostí:

„Občanstvo starej se přede vším o to, aby mělo u ouředníka vážnost. Vážnost tato se však nenabyde nezdvořilostí a hrubým chováním k ouředníkům, jak mnozí sprosťáci myslí, nýbrž naopak slušnou zdvořilostí a uctivostí, při tom však nezadáváním svého práva. Znej každý dle možnosti zákony, které se jeho věci týkají, a nedej si pak učiniti od ouředníka bezpráví, zároveň ale varuj se, abys to, co ouředník jakožto vykonavatel zákonů učiniti musil, nepo­važoval za jeho vlastní libovolnost v každém pádu, kdyby se ti to nezlíbilo. Umějme vždy činiti náležitý rozdíl mezi tím, co ouředník jakožto zákonní předpis konati musí, a mezi tím, co by snad jen z vlastní libovolnosti k naší škodě bez zákon­ního předpisu neb proti němu činiti chtěl.“

Zvlášť významné je, že hned na počátku svobodnějšího období Havlíček upozorňoval na potřebu a výhody politické plurality:

„Za několik let vzroste pod dobrou konstitucí štěstí domácí, moc a sláva našeho národa. Zároveň ale s těmito ny­nějšími okolnostmi musí nastati i změna jiná, která se již do­konce zabrániti nemůže a nemá. Pokud jsme byli slabi, nesvo­bodni, byli jsme všichni ouzce spojeni, nebylo mezi námi stran; při každé dosti malé různosti ve smýšlení volalo se: dvor­nost, netrhejte se od sebe, jsme ještě slabí, musíme dohromady držeti! ‘ Nyní, když se náš počet nesčíslně rozmnožil, tím větší nastaly různosti ve smýšlení. Musíme se nyní již na rozličné strany rozpadnouti, z kterých každá svou cestou kráčeti bude. Mnozí snad želeti toho budou a za neštěstí považovati, že již nemůžeme všichni jako dříve býti jedna duše a jedno tělo: my ale nejsme toho zdání a naopak přesvědčení chováme, že toto rozdělení na strany jenom dobré věci poslouží. Ať se každá strana dle nejlepšího přesvědčení svého snaží k cíli dojiti, která pravdu a poctivost při sobě má, o té doufáme, že nejdále do­jde.“

Je příznačné a trochu smutné, že na Havlíčkova slova došlo až po více než čtvrtstoletí. To neznamená, že by v české společnosti názorová pluralita nebyla existovala, i když ne­měla formální charakter politického stranictví. S Havlíčkovou představou realistické a umírněné politiky, jak ji formuloval v „Článku, o kterém bych si přál, aby jej každý přečetl a roz­vážil“ ze srpna 1848, už tehdy ne každý souhlasil:

„Schválně se tu o slovech: radikální, konservativní, moderado (mírný) ani nezmiňujeme, poněvadž jsou to pouhé formy, nehodící se nikterak k dobrému označení politických stran. Neboť býti a nazývati se radikálním jest zrovna takový nerozum, jako býti a nazývati se konservativním neb moderadem. A proč? Proto že rozumný a poctivý demokrat a liberalista musí být radikální, konservativní i moderados zároveň. On totiž musí všechno, co jest prospěšno liberalismu a demokratii, všechno, co jest rozumné, poctivé a demokratické, zachovati a udržeti (konservovati), a v tom jest konservativní; všechno, co jest aristokratické, neliberální, nepoctivé, nerozumné, musí hledět vypleniti a vyhubiti, a v tom je buď radikální neb moderado, jak toho kdy potřeba žádá. Neboť nemáme vždy dostatečných sil k tomu, co bychom učiniti za dobré uznali, a člověk, jenž hlavou zeď proraziti chce, může sice být nejpoctivější, aleje jistě - nerozumný. Poctivý a rozumný demokrat tedy jest ten­krát radikální, když vidí, že jeho síly dostačí vykořeniti něco aristokratického, nepoctivého a neliberálního; kde ale toto jemu protivné v tak hrubé moci se jeví, že nemožno jest na­jednou a úplně tuto moc zničiti, tam jest mírný (moderados), to jest, on se nepodrobuje této moci, ale hledí ji poznenáhla seslabiti a konečně nad ní zvítěziti.“

A.Arnold píše o tom, že:

„I učený v záležitostech zemských velmi krátkozraké náhledy míti může a že není sobě příliš mnoho na doktorech a učených při volení zástupců zakládati, neboť doktoři a učenci také mnohdykráte více přízeň ministrů než blaho lidu na sněmu vyhledávají, a to proto, aby ulovili nějaký vý­nosný úřad, čehož u jednoduchého občana nestudovaného ne­třeba se báti.“

S poslední vedlejší větou si dovolím na základě osobní zkušenosti živě nesouhlasit. Zajímavé je, jak na tuto polohu - a vůbec na celé ideové schéma, které jsem se tu po­kusil popsat - tvůrčím způsobem navázal v roce 1946 Zdeněk Nejedlý ve své pověstné brožurce Komunisté - dědici velkých tradic českého národa. Podle těchto radikálů jsou zkrátka věci jaksi předem jasné:

„Co svoboda jest, o tom filosofové i politikové staří i noví dosti knih napsali, považujíce se za proroky bohyně té; kdo však máš zdravý rozum a zdravé srdce, pochopíš ji svým rozumem a pocítíš ji ve svém srdci, třeba ani slova o ní nebyls četl“ (Sabina).

Havlíček měl docela jiné představy o smysluplné politické činnosti než radikálové. Jeho heslem byla pracovitost, trpělivost a osvěta. V Národních novinách v roce 1849 napsal:

„Svoboda se nedá vykřičet, vyplakat a vy lamentovat, jen z ruky pilné na­děje kvitne! Za rok, za dvě léta nemůže se předělati, co poka­zili věkové. Kdyby nyní každý občan již tak vzdělán byl, aby rozuměl všemu, čeho nám jest zapotřebí, byla by to jen pravá hračka, uspořádati zemské řízení, tak jak toho svobodným ná­rodům zapotřebí jest. Musíme tedy tento lid poučovati, a tak se vždy přibližovati k žádoucímu cíli. Třeba to nebylo za rok, za dvě léta, proto ještě nebude rozumný člověk zoufat, aniž hodí prací svou o zem a nechá všeho díla. Podívejme se na jiné ná­rody, kteří nyní již po dlouhý čas jisté a nezrušitelné svobody užívají; oni ji také nenašli ve snu, oni si ji nevydobyli za den a za rok, ale mnoho času, mnoho práce, mnoho obětí vynaložili.“

A o rok později píše ve Slovanu ještě adresněji:

„Jest to známá vlastnost těch, kteří sebe rádi radikalisty nazývají, že obyčejně málo vytrvalosti jeví, nýbrž obyčejně jen v dobrý čas nesmírně bouří, pak ale když nějaká pohroma přijde na stranu svobodomyslnou, hned vším hodí a umlknou, jako by všechno již bylo ztraceno. Nepravíme to, abychom někomu výčitky či­nili, k čemu zajisté nyní není čas, nýbrž aby tím jasněji vynikla důležitá a veliká pravda, že v politických a veřejných záležitostech bez vytrvalosti ničeho docíliti nelze. Nezáleží právě na tom, aby strana naše vždy vítězila, kolikráte i jsouc jak ří­káme vespod mnoho získati může, jen když vytrvá a ducha ne­ztratí. K tomu ale jest zapotřebí jiti jistou rozumnou a pováž­livou cestou, ale neopouštět: co příliš bouří, nepotrvá dlouho, jest pravidlo v celém světě se vždy opakující.“

Havlíček je taky skeptický k násilí všeobecně:

„Takové řeči, že nikoli theorie, nýbrž jen meč mohl navrátiti Slovensku právo, jsou pouhý vítr: meč není bez theorie nic než kus že­leza, Napoleon a Žižka nepřemáhali nepřátele mečem, nýbrž theorií, svým rozumem, jenž uměl meče jak náleželo a kdy náleželo použiti“ (Slovan, 1850).

A skeptický je tedy i k ná­silí vládnímu:

„Pravda ovšem, že toto ministerstvo ke službě má ohromné vojsko, které všechno věřiti musí, co se mu věřiti poroučí, ať jest to pravda nebo ne, a kteréžto vojsko po­važuje nynější vláda za nejhlavnější důkaz všeho práva; ale musíme vyznati, že takové důkazy na dlouhý čas nepostačí, protože jsou příliš drahé, a kdo potřebuje na důkaz svého práva 900 000 mužů a 100 000 koňů, jest více k politování než k obávání“ (Národní noviny, 1849).

K ideologii radikálů se vztahuje i následující dialog ze sa­tirické přílohy Národních novin Šotek. Šotek (hlavní figurka přílohy) se v něm uchází o práci v redakci Národních novin:

„Šotek (s hrdým hlasem): Já jsem demokrat!

Já: Milý příteli! Demokratů je teď mnoho a jsou rozličného druhu. Někteří jsou také nesmírně hloupí: a ačkoli na tebe v tomto ohledu nemám podezření, přece nemohu ještě vědět, jak to s tvým demokratstvím vypadá. Víš-li pak, chlapíku! co jest to demokracie?

Šotek(s pathosem.): Demokracie je lid a lid je demokracie!

Já: Hahaha! Tos pochytil od pana Sabiny, ale víš-li pak, že jsi tím napálen; vždyť to nic neznamená.

Šotek: Co? nic neznamená? To znamená, že je demokracie lid, a lid že je demokracie!

Já: Ano, ano. Phaenomenon je střevíc a střevíc je phaenomenon. Ale nehádejme se o takových radikálních věcech. Chceš-li být opravdu spolupracovníkem se mnou, musíš mi oznámit své politické smýšlení...

Šotek: Já jsem demokrat!

Já: To už víme. Tedy dál.

Šotek: Já jsem radikální demokrat!

Já: To je všechno jedno. Jen dál.

Šotek: Já jsem sociální, radikální demokrat!

Já: I ke všem všudy! Neplejtvej pořád takovými slovy a řekni mi raději, kterak smýšlíš strany zřízení zemského, strany daní, strany sněmu, ministerstva, ouřadů a tak dále, ať přece zvím, co jsi.

Šotek: Strany těchto věcí to já beru všechno hrozně ostře a co možná nejradikálněji. Nikomu nic neplatit a každému hned vybít! To je moje hlavní zásada. Pak ale musejí být přede vším ministři, všichni šlechticové, ouřadníci, kněží a boháči obě­šeni, kdo má pole, tomu se musejí vzít a dát tomu, kdo nemá žádné. Vládu nepotřebujeme, však my bez ní také živi bu­deme, a každý rok vždycky z jara musí být revoluce s barykadami, aby se lid udržel ve cviku. V takovém smyslu chci psát.

Já (ohlížeje se pozorně po pokoji.): Milý brachu! ty jsi tak li­berální, že se bojím, abys mi něco neukrad, a musím se vyznat, že jsem proti tobě velký reakcionář. Proto také by to nedělalo žádnou dobrotu, abys byl spolupracovníkem při Národních novinách, poněvadž je naše demokracie zcela jiná než tvoje.“

A v jakémsi ohlédnutí z perspektivy roku 1851 pak Havlí­ček shrnuje svůj názor na otázku revoluce v těchto řádkách:

„Každý tedy, kdo lituje, že jsme r. 1848 neb 1849 neučinili povstání, jeví tím jenom převahu pouhého neurčitého citu nad chladným rozumem. On v mrzutosti, že jsme mnoho nedosáhli z toho, nač jsme si naději dělali, co jsme již téměř v rukou míti se domnívali, myslí takto: ,Neučinili jsme povstání a na po­kojné zákonní cestě nezdařily se všechny zámysly naše: kdy­bychom se tedy byli uchopili zbraně, byli bychom všeho do­sáhli/ Mylnost takového uzavírání bije do očí. Jest to asi tak, jako by někdo řekl: ,Pěšky jsem tam doraziti nemohl, ale kdy­bych byl letěl, byl bych jistě dolítnul! ‘ Ovšem, příteli, ale k lí­tání jest především zapotřebí dobrých křídel, a kdo nemá křídel neb má špatná křídla, pro toho bude vždy nejlépe jen choditi. Já vůbec jsem veliký nepřítel revoluc se zbraní a držím hlavně na revoluce ve hlavách a srdcích. Ne snad proto jsem nepřítel těchto revoluc, jako bych neuzná­val právo národu se zbraní se obořiti proti násilí a bezpráví, se zbraní si dobyti svou svobodu. Také se neštítím povstání se zbraní z nějakého snad nedostatku zmužilosti, neboť jistě nahlíží každý, že člověk, který pod libovolnou a násilnickou vládou stojí v prvních řadách zákonního odporu a zjevné ne­přízni proti této vládě, který již konečně své jméno jako heslo a terč všem protivníkům, bujným na svou okamžitou moc vy­dal, že, pravím, k tomu neméně odvahy jest zapotřebí, jako k násilnému povstání. Naopak vidíme, že skoro při všech ne­zdařených revolucích obyčejně vůdcové a původcové jejich mají dobrou příležitost ještě v pravý čas se odstraniti a někde v cizí zemi všem následkům nemilým pro osoby své se vyhnouti, jako toho právě v našich dobách na Vlaších, Maďařích, Němcích atd. příklady máme. Revoluce se zbraní nejsou ni­kdy tak nebezpečné pro osoby původců svých, jako pro ná­rody, jest to hra v loterii s budoucností národu, a nezávidím nikomu tu odvahu, která jej každou chvíli k podobné loterii hotového najde...

Jenom národ zachovaly a vzdělaný může míti svobodu a spo­jenou s ní dobrou vládu, tuto pravdu, které nás učí zkušenost dějepisu, musíme vždy především na zřeteli míti. Národ ne­vzdělaný, kdyby se celý zakrvácel samými revolucemi, nedo­cílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase brzy ošizen a do libovlády nazpět vtlačen. Národ mravně zkažený, byť by i vzdělán byl, přece zase svou pokažeností plete vždy sám na sebe metlu absolutie [tyto řádky napsal Havlíček více než pětašedesát let před vypuknutím ruské re­voluce! bd]. Kde není národ Zachovalý a vzdělaný, tam jest marné svrhovati staré vlády, neboť zase se dříve neb později všechno zlé navrátí, třeba se osoby a okolnosti změnily, a národ nemá z revoluce nic než trochu škody a nepořádku. V takovém pádu musí se napřed odstraniti tyto závady každé pravé svobody, a teprva potom jest naděje a vyhlídka na možnost dobré a trvan­livé právní vlády.“

To je zásadní věc, požadavek politické kultury, která má přednost před násilím a je předpokladem jakékoli smyslu­plné politiky. Havlíček zformuloval zásadu, k níž se pak hlá­sili a kterou rozvíjeli, každý po svém, T. G. Masaryk i jeho žák Emanuel Rádi. Tak Masaryk v knížce Naše nynější krize píše:

„Vím, že re­voluce je dnes přežitkem starého régimu - politika demokratická a lidová revoluce nepřipouští. Svět stál a stojí na práci, ne na náladě, svět udržuje se jen prací, a to prací drobnou, prací stálou. Ani v geologii katastrof není a nebylo, co se dříve mělo za ojedinělé, úryvkovité katastrofy, poznáváme teď za výsledek nesčetných vlivů malých a menších. Tak i ve společnosti a his­torii převraty veliké, bijící do očí lidí nepozorujících a nepochopujících, jsou jen sumací a výsledkem stálých vlivů a pří­čin malých. Dnes poznáváme, že zejména revoluce posledního století byly výsledkem a pokračováním předchozího pochyb­ného vývoje, poznáváme, že revoluce je symptomem a další příčinou nezdravoty, a proto voláme po práci a opět po práci soustavné, promyšlené, stálé, vytrvalé. Politika lidová je stá­lou a nepřetržitou reformací - politika lidová je nadšením pro práci a prací.“

Masaryk přitom připouští, že:

„Může každému člověku nastat doba, že proti násilí musí se brániti železem, netoliko prací a rozumem.“

Taková situace však zatím nena­stala. A v České otázce uzavírá v jakémsi trochu patetickém hesle:

„Ne násilím, ale smírně, ne mečem, ale pluhem, ne krví, ale prací, ne smrtí, ale životem k životu - toť odpověď čes­kého genia, toť smysl našich dějin a odkaz velikých předků.“

A Masarykův žák Rádi to po svém zvyku formuloval v bro­žurce o německé revoluci (knížka je věnována kritice naci­smu ve chvíli, kdy se v Německu uchopil moci) ještě vyostřeněji:

„Nechť čtenář zkoumá svoje ledví: myšlenku na revoluci shledá velikou: revoluce husitská, odboj proti Rakousku, re­voluce francouzská a ruská [...] nejsme všichni připraveni zvednout při těchto slovech prapory a provolat slávu revoluci? A přece je revoluce také jen válkou, válkou mezi občany jednoho státu, jen méně ukázněnou, bez naděje na mír mezi válčícími stranami, a proto surovější. Pro samé romantické nadšení z revolucí zapomínáme na hrůzy upalování kacířů v bouřích husitských, na zářijové vraždění na počátku revo­luce francouzské, na ubíjení zajatých v revoluci ruské. Revo­luce je barbarštější než válka; nemá žádného řádu, není ni­komu odpovědna, luza je v ní pánem. Pozorujte jen barbarství revolucionářů proti odpovědným mužům: jaké výhody mají poražení generálové proti poraženým politikům! Posmívají se generálům, že válkou prý netrpí; prý se v bitvě ukrývají v zázemí; jsou-li přece zabiti v bitvě, nepřítel je pohřbívá s vojenskými poctami; jsou-li zajati, mají zvláštní výhody... Revoluce nezná těchto zákonů vojenské lidskosti; tu zrovna vůdcové pijí kalich utrpení [...]

Jestliže tedy zatracujeme válku jako necivilizovaný prostře­dek politického boje, zatraťme větším právem i revoluci jako zaostalý prostředek zápasu o vítězství pravdy. Osvěta, svo­bodný tisk, veřejná diskuse, všeobecné právo hlasovací, zá­kony měly by být jednou zbraní moderního člověka, proti níž jest revoluce tak zaostalá jako boží soud. I měla by být revo­luce - jako válka - jen zoufalou sebeobranou tam, kde všechny jiné prostředky zklamaly; pacifisté by měli bouřit proti revolu­cím jako bouří proti militarismu, tím spíše, že zkušenost uka­zuje, jak revoluční nálada připravuje náladu válečnou. Pokrok vzdělanosti volá: Pryč se všemi revolucemi!

Havlíčkovo odmítnutí radikalismu ve jménu politického realismu je jeho základním vzkazem do budoucnosti - a tedy i nám.

Z knihy Bohumila Doležala: Karel Havlíček – portrét novináře

* * *

Jan Šinágl, 20.1.2014

Bohumil Doležal: Karel Havlíček – portrét novináře

Karel Havlíček Borovský: Pojetí obce a občanství

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)